Dishonored – tisíce cest k nezapomenutelnosti

Recenze z hraní PC verze

A pak, že to nejde! Studio Arkane vzalo spravedlnost (a nejspíš i svůj osud) do vlastních rukou a po víc jak roce od odhalení pustilo mezi nadržené hráče dost možná nejlepší hru aktuálního kalendářního roku. Ano, Kingdoms of Amalur, Mass Effect 3, Rayman Origins, Diablo 3, Max Payne 3 jsou všechno podařené záležitosti, avšak přinejmenším v mých očích ani jedna nepřinesla nic, co by mě donutilo sednout na zadek a s tupým výrazem a otevřenou pusou zírat. Dishonored to zvládlo a to i navzdory skutečnosti, že víceméně ve všech běžně hodnocených aspektech jde o titul přinejlepším průměrný.

Vezmeme si to tedy od těch negativ, když už jsem je nakousnul. Chudák zhrzený Corvo je obviněn z vraždy císařovny, kterou nespáchal, vhozen do vězení, které neladí s jeho pletí a mučen lidmi, z kterých zrada vyzařuje jako z Ivety Bartošové touha po pozornosti. Příběh je zkrátka klišoidní, bez překvapivých zvratů… vlastně, bez zvratů, tečka, a pokud se dohrabete až nakonec, určitě ne proto, abyste si potvrdili, že je vrahem zahradník. Identita zrádců je de facto odhalena během prvních deseti minut a doufat, že dějová linka udrží váš zájem vybičovaný na maximum je stejně naivní jako myslet si, že Call of Duty 15 bude posledním dílem série.

Velká část „viny“ v tomhle ohledu leží na bedrech vývojářů. Ne snad proto, že si se scénářem nedali víc práce, nýbrž proto, že se rozhodli jít tak trochu proti zažitým zvyklostem, díky čemuž v titulu nenarazíte ani na jednu klasickou renderovanou cut-scénu. Pár stovek, možná tisíců hráčů teď řve blahem, ale pravdou je, že pokud se to s nimi nepřehání, ideálně dotváří atmosféru a bez problému vtahují hráče do děje. Bez nich se to simuluje jen velice těžko a Dishonored na to doplácí. Po pár desítkách odehraných minut totiž člověk zjistí, že je mu tak nějak jedno koho, kdy a proč (ne)zabije, ale fakt rád by zjistil co se stane, když udělá tohle, nebo tohle.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ruku v ruce s tím jde audiovizuální zpracování, které… nechci snad naznačovat, že by bylo vyloženě špatné, ale řekněme, že nijak zvlášť nenadchne. Steampunková stylizace, design budov, dopravních prostředků a dalších blbůstek je parádní, ale grafika jako taková v dnešní době prostě nemůže oslnit. Jsem si vědom, že o ni zas tolik nejde (obzvlášť v případě Dishonored), ale po spuštění to člověka praští do očí a alespoň za zmínku to jistě stojí. Jsem nicméně přesvědčen, že se ozve spousta z vás, kterým se na něm nezdá nic špatného a to je fajn. Nikdy se nedá zavděčit všem. Mluvíme-li ovšem o audiovizuálním výsledku, nesmíme zapomenout na hudební podkres. A za ten si autoři bludišťáka rozhodně nezaslouží!

Zatímco k sekci zvuků nemám jedinou výtku, soundtrack se moc nepovedl. Jednak ve většině případů sestává z ledabylého drnknutí do basové struny znuděným muzikantem, přičemž vrchol představuje náhodné ustřelení ruky se smyčcem. No, a druhak, i když orchestr ojediněle popadne rebelská nálada, hrané motivy jsou zoufale nezajímavé, a že by se vám snad nějaká melodická linka vryla do paměti je velice nepravděpodobné. Zbytek mínusů už jen v rychlosti: NPC postavy se výjimečně umí seknout o neviditelné překážky; čas od času narazíte na místo, popírající zákony fyziky a nepohodlné tělo, jež by mohlo upozornit stráže, lze nechat vpít do stěny; vychvalovaná umělá inteligence je použitelná až při zvolení vyšších obtížností, jinak totiž není problém pět metrů od strážce pořádku někoho přidusit a bez problému vám to projde.

 

1 z 2

- +

1.

2.

A teď konečně k tomu zajímavějšímu. Vím, že po přečtení první poloviny recenze to snad i může vypadat, že hodlám jít proti proudu a Dishonored strhat, ale faktem je, že vše výše vyjmenované osobně považuji za vesměs prkotiny. Ano, bylo by fajn, kdyby se s tím tvůrci poprali lépe (obzvlášť ta muzika zamrzí; u takhle velkého projektu se mi nechce věřit, že by ji podcenili a připisuji to normálnímu lajdáctví), ale vesměs nic neovlivňuje zážitek z hraní výrazně negativním způsobem. A to je sakra důležité! Ve všech ostatních směrech je totiž hra dech beroucí jízdou.

Jak už bylo předesíláno, titul je skutečně rozdělen do několika málo misí, kterými lze při troše snažení prolétnout doslova za pár hodin. Samozřejmě s tím, že vždy volíte tu nejpřímější cestu, ignorujete veškeré vedlejší mise, nesnažíte se nijak zvlášť hledat runy (o těch více později), peníze ani lektvary a dialogy trpíte jen proto, abyste věděli co máte dělat. Avšak takový styl hry velice rychle omrzí. A právě tady nastupuje kouzlo Dishonored. Stačí změnit jen nepatrnou drobnůstku, například, že se pokusíte maximum stráží vyřídit nenásilnou cestou, a hodiny strávené v Dunwallu strmě naskakují. Pro představu, při hraní na nejlehčí obtížnost s téměř úplnou ignorací sidequestů a občasným přičichnutím ke stealthu mi první dohrání trvalo nějakých deset až dvanáct hodin.

Krapet zamrzí, že ačkoliv vývojáři de facto vymýšleli jen cca pět misí, hlavní úkoly jsou zoufale neoriginální a sestávají téměř výhradně z něčí eliminace, nebo nalezení něčeho. Už po prvních pár krocích v nové lokaci na to ale úspěšně zapomenete, protože minimálně co se poskytnuté volnosti týče, tvůrci nelhali. Můžete dělat téměř cokoliv téměř kdekoliv a co je na tom nejlepší – neexistuje špatné rozhodnutí. Z každé situace, byť sebenáročnější se dá vybruslit, zachováte-li si duchapřítomnost. Hodně v tomto ohledu pomáhá schopnost přemisťování, jež spadá do kategorie nadpřirozených abilit, které vám propůjčil Outsider (něco jako bůh v tamějším univerzu).

 

1 z 2

- +

1.

2.

Těch je celá řada, jak aktivních tak pasivních, přičemž každou lze alespoň jednou vylepšit. Právě k tomu slouží runy, jež jsou v míře větší než vrchovaté rozesety po každé lokaci. Ne vždy je nicméně snadné se k nim dostat. Částečně lze jejich absenci nahradit sbíráním kostěných přívěsků, jež vám po aplikaci vylepší „statistiky“, avšak současně lze nosit jen tři a jejich působnost je silně omezená. Pokud si tedy chcete vyzkoušet jaké to je proti někomu poštvat krysy, máchnutím ruky vytvořit tornádo, nebo někoho posednout, důrazně doporučuji si ten čas při plnění mise udělat a alespoň jednou se odklonit mimo hlavní dějovou linku.

Stejně tak se hodí šmejdit všude kolem sebe a sbírat všechno, co není přibité. Doba je totiž zlá a zadarmo nikdo nedělá. Herní měna přitom slouží ke všemu světskému. To jest vylepšování zbraní, masky, nakupování nábojů, šipek (ty obyčejné lze rovněž sbírat z těl zabitých), granátů, lektvarů a tak dále a pořád dokola. Pokud navíc budete mít štěstí a budete opravdu důkladní, není problém najít v každé lokaci alespoň jedny nákresy, na jejichž základě se vám zpřístupní nové vylepšení. Povětšinou co se výbavy týče. Klasické zbraně jsou totiž ve hře jen tři – dýkomeč, pistole a kuše – a i kdybyste byli Copperfield tak z toho moc dalších kombinací nevyčarujete.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Parou nabuzená recenze spěje ke svému cíli a než vás nechám zavřít okno a znovu si zaprdět hráčské doupě, rád bych si postěžoval ještě na jednu věc. Provázanost se Steamworks. S tím už toho samozřejmě nemají hoši z Arkane Studios nic moc společného, ale jen tak lehce tenhle zhovadilý systém z háčku nepustím. Zatímco na Origin a Games for Windows se běžně nadává, Steam se glorifikuje. Zbytečně. Drtivá většina z vás to jistě ví, ale jen pro jistotu připomenu, že tahle služba využívá pro ukládání pozic cloud storage. A to především proto, abyste mohli vaši oblíbenou gamesu hrát na různých počítačích. Problém ovšem nastává, když daná hra spadne. Steam si z toho sedne na prdel a při každém spuštění se snaží synchronizovat uloženou pozici z PC s tou na jejich serverech, což mu samozřejmě nejde a pořádně tak nefunguje ani jedna. Celý slavný systém se proto následně uchýlí k té nejdementnější věci a totiž, že vám k načtení dá pouze ty pozice, které se jako poslední správně uložily a sesynchronizovaly. Při každém spuštění Dishonored to tak byla taková malá loterie, kde že to budu v hraní pokračovat. Frustraci pak bohužel nezmírní ani fakt, že jsou ve hře přítomny české titulky, a to i v konzolových verzích.