Recenzovaná verze: PlayStation 4
Umělecká díla (a já věřím, že hry mezi umění patří) často trpí zásadním problémem, kterým je propastný rozdíl mezi původní ideou a jejím finálním provedením. Perception je toho ukázkovým příkladem. Na papíře vskutku skvělá a originální myšlenka. Výsledkem je však nezábavný a unylý herní zážitek, jenž se rychle změní v pobíhání mezi bodem A a B. Smutnou korunu tomu navíc nasazuje fakt, že za hrou nestojí žádní amatéři. The Deep End je sice jméno neznámé, avšak nabízí takové herní kapacity, které pomáhaly vytvářet série BioShock nebo Dead Space.
Duchové, noční můry a strašidelný dům
Hlavní protagonistkou je Cassie, která je už od mládí slepá. Hra nám ve svém samotném počátku představuje, jak se hrdinka se svým handicapem vyrovnává. Celek se v tomto bodu opírá o dvě emocionální roviny – pro někoho totiž může být zásadní hrůzou tohoto díla fakt, že je stěžejní postava kompletně slepá, což je bezesporu strachem nejednoho z nás. Jak ale velmi rychle po samotném úvodu zjistíte, Perception nabízí i druhou rovinu strachu, je to totiž horor. Cassie trpí nočními můrami, ve kterých se jí zjevuje tajemná usedlost spolu s hororovými útržky o lanu a dalších předmětech, které hrají v příběhu evidentně důležitou roli. Dům, ačkoli působí opuštěné, však Cassie dává najevo, že jeho obyvatelé, ať už jde o kohokoli či cokoli, potřebují její pomoc.
V počátku hry je vám předhozen první náznak toho, že příběh a jeho konzistence rozhodně nebude patřit mezi přednosti Perception. Skokem se totiž ocitáte před tajemným domem, přičemž způsob, jak se tam slepá dívka dostala nebo snad dokonce jak vůbec dokázala najít usedlost, ze které „viděla“ pouze pár útržků ve snech, je další, i když nechtěnou, záhadou. V tento moment však dílo působí ještě dostatečně tajemně a drobné škobrtnutí v rámci děje zase tolik nebolí.
„Stálé vás svírá pocit, že ačkoli vlastně vidíte, co je kolem vás, skutečnost vám zůstává nadále skryta.“
První okamžiky ve hře se nesou ve snaze pochopit, jak toto dílo vlastně funguje. Jak se totiž může slepá dívka pohybovat v prostoru, který nevidí? Úvodní sekvence nám prozradily, že Cassie se naučila ovládat cosi na způsob netopýří echolokace, kdy vydáním zvuku a jeho následným odrazem Cassie zjišťuje proporce okolního prostředí. Výsledkem je pak stylizace, která halí celou hru do černých a modrých barev. Z okolních obrázků či našich záběrů z hraní jasně pochopíte, jak celková stylizace funguje. Vidíte pouze obrysy předmětů v okolí a proporce jednotlivých místností, jasně tak rozeznáte, kam se můžete vydat a na co sáhnout, ale rozhodně však tento způsob „vidění“ nenahrazuje zrak. Stálé vás svírá pocit, že ačkoli vlastně vidíte, co je kolem vás, skutečnost vám zůstává nadále skryta.
Hlavním mechanizmem Perception je neustále vydávání zvuku, které provádíte snad dupáním nohou do podlahy, snad poklepem slepecké hole. I to je jedna z věci, kterou mi hra jednoduše nedokázala za celou svou herní dobu vysvětlit. Odhalení přilehlé oblasti totiž není permanentní. Za několik málo okamžiků obrysy okolí zmizí a často se tak může stát, že budete svědky jen černé obrazovky. Většinu času tak budete možná až příliš otravně a zběsile mačkat tlačítko pro dupnutí do země. Postupně se zvyšující otravnost neustálého podupování však nebude jediným důvodem, proč budete tuto činnost nuceni omezovat. Vydávání takových zvuků po určité době přiláká jakousi místní zlou entitu, která dům obývá a pokud se před ní rychle neschováte, čeká vás smrt. To se zdá jako poměrně chytlavá herní mechanika, která vyvažuje poměr mezi nutností klepat do země, abyste viděli, kam vůbec jít, a na druhou stranu klepání omezovat, abyste nebyli usmrceni. I zde ale selhává výsledné provedení, abyste zlého ducha opravdu přilákali, museli byste dupat do země jako při čardáši. A pokud náhodou taková chvíle nastane, není příliš složité se rychle schovat do šatníku či koše na prádlo, kde vás duch, i když netuším proč, nenajde. Velmi rychle tak dojde k otupení, kdy se pouze při zarudnutí obrazovky schováte a chvíli počkáte. Prvky strachu a boje o holý život se vytratí až příliš rychle.
„Běhání z jednoho místa na druhé je jedinou herní náplní.“
Ani to však není hlavním problémem Perception. Přestože vám hra zabere zhruba 4 hodiny čistého herního času, už po první hodince vás začne poměrně nudit. Ačkoli děj na konci vyvrcholí v poměrně pěkné poselství, jeho útržkovitost a celková nezajímavost je jen třešničkou na dortu nudnosti, který představuje samotná herní náplň. Celek je totiž pouze o chození z jednoho místa na druhé. Najdete jeden předmět, vyslechnete si pár útržků z příběhu místních duchů a poté se opět vydáváte na opačnou stranu domu. A tak stále dokola. Nejtrýznivější fakt je ten, že vám Perception nedává nikterak najevo, kudy máte jít, respektive zcela chybí logika vašeho počínání. Jediným vodítkem, které vám nabízí, je naopak primitivní označení bodů, kam se máte vydat. To lze vyvolat kdykoli stisknutím tlačítka, po kterém se vám kdesi v dáli zvýrazní například dveře, takže víte, jakým směrem se ubírat. Nemáte však odhalenou přímou cestu, čeká vás tedy otravné pokusy o otevření dveří, kterých je všude kolem spousta, ale otevřít se dají většinou jen jedny. Běhání z jednoho místa na druhé je tak jedinou herní náplní, kterou alespoň ozvláštňují občasné hádanky a útržky příběhu v podobě dopisů či deníků osob, které v domě dříve pobývaly.
Nenaplněný potenciál
Cassie má totiž k dispozici svůj mobilní telefon, který dokáže text po jeho vyfocení převést na řeč a také pomocí šikovné aplikace může cokoli vyfotit a kamarád na telefonu ji popíše, co fotka obsahuje. Bohužel k nějakému podstatnějšímu využití této technologie nedojde a většinou jde pouze o nástroj k přečtení si dopisu na stole, či zápisu v knize. Podobně jako ostatní herní prvky, i tento tak zůstává stát někde v půli cesty, stejně jako celkový herní zážitek. Po úvodní hodince, kdy vás ještě dostatečně fascinuje vizuální zpracování a nebezpečného ducha vnímáte jako opravdovou hrozbu, vás čeká především běhání tam a zase zpátky, které většinou nemá většího smyslu. Světlejšími okamžiky jsou pouze ojedinělé situace, kdy se do popředí dostane osud původních obyvatel domu, a který nakonec přeci jen dokáže udržet hráčskou pozornost až k závěrečným titulkům.
Perception vyniká především nenaplněným potenciálem, který v době uvedení hry na Kickstarteru ze zajímavého titulu o slepé dívce přímo čišel. Výsledek bohužel ztroskotává především na nudné hratelnosti. Možná by neuškodilo ještě větší provázání s příběhem, který je v základu poměrně zajímavý, ale jeho podání jednoduše neumí upoutat. Zklamaní patrně budete také ze zvuků a hudby, což byl element, od kterého jsem očekával ve hře o slepé dívce daleko více. Přesto jde minimálně o zajímavý titul, u kterého nelze ani tak kritizovat herní dobu, která je přímo úměrná ceně, za kterou si Perception můžete pořídit.
Recenze
Perception – strašidelná slepota
Nedostatky jsou viditelné a často velmi iritující, přesto nelze Perception úplně odsoudit. Vizuální zpracování je vskutku originální, a pokud vás premisa hry upoutala, byla by možná škoda tohle dílo kompletně zavrhnout.
Líbí se nám
- vizuální stylizace
- originální pojetí
- že cena odpovídá herní době
Vadí nám
- stereotypní hratelnost
- slabší příběh
- že se rychle přestanete bát
Odpověď na komentář uživatele
Ylbirda
A to, že používáš jinou, spíše takovou tu základní definici umění, neznamená, že máš pravdu ty.
Když chceš používat odvození od slova umět… kdyby něco člověk neuměl vytvořit, tak ono dílo ani nevytvoří. A pak je otázka… je to dobry dílo nebo špatny? A je dobry/špatny proč? Protože to někdo řekl nebo se mi líbí? Má to dílo i nějakou skrytou hodnotu, kterou prostě někteří vidí a jiní ne? Nebo lépe… někdo ji umí ocenit a jiní ne.
Ale to je tvoje věc, když máš užší pohled na umění.
Manzoni se vysral do plechovek a za umění to považováno bylo, aneb vítá vás moderní umění dvacátého století… To nemá tak daleko k těm zvratkám.
Oficiálně jsou umění filmy, knihy, komiksy, dokumenty, obrazy a možná ještě něco dalšího.
Odpověď na komentář uživatele
Monkeyskunk
Ano, na internetu jistě neexistuje jiný zdroj informací než wiki
Konstruktivistický přístup je fajn, ale to pak za umění můžeme považovat třeba i zvratky na ulici, protože vyvolají emoce. Jak říkám, můžeme diskutovat o tom, co za umění považujeme a co ne, ale umění je definováno celkem konkrétně.
Jooo většina dnes velmi oceňovaných umělců byla ve své době odsuzována
Žeby dejavu ?
)
Ylbirda: Každý to vnímá individuálně, co je pro někoho umění může být pro druhého nesmyslný brak. S těma definicema z wikiny bych brzdil
) Je to hodně obecné a koneckonců…. i ten obrázek od dítěte mnohdy vyvolá úsměv a radost na tváři člověka (nejen rodiče) – tím pádem vyvolalo emoci a tím pádem jej lze řadit mezi umění
Ale jak říkám, nemusí to platit pro každého….
To, že Ylbirda má dojem, že brak není uměním, neznamená, že Ylbirda má pravdu…
Odpověď na komentář uživatele
Strec
Nepletu. Obrázek, co děcko nakreslí může být možná uměním pro rodiče, nikoli pro většinu společnosti. V umění se koneckonců skrývá umět. A tak je umění taky mimo jiné definováno – prezentace něčeho, co neumí každý, něčeho, co vzbudí emoce, něčeho zvláštního. Jistě, od novověku se za umění považuje především krásné umění, ale jak sama píšu, jenom proto, že je něco obraz nebo kniha, není to umění. Dříve byly za umění považovány schopnosti, které každý nemá. To, že Strec má dojem, že i brak je umění neznamená, že má Strec pravdu.
Odpověď na komentář uživatele
Ylbirda
Ty si to pleteš s "vyšším uměním" neboli taky "krásným", kdy je vyzdvihována právě ta originalita, vtisknutí autorovy vize do díla nebo jinak duše díla. Když to hodně přeženu, tak umění může být i obrázek, co ti nakreslí děcko ve školce.
Odpověď na komentář uživatele
Strec
Brak nebo kopírka bez duše přece není umění. Proto zdaleka ne všechny hry můžeme za umění považovat. Stejně jako třeba nepovažujeme za umění 50 shades, i když je to kniha.
Odpověď na komentář uživatele
FireWolf
Uměním se mohou považovat všechny hry. Ale mnoho z toho bývá brak a nebo kopírky bez duše.
Odpověď na komentář uživatele
Problém nastává v okamžiku, kdy hru víceméně jen kritizuje, takže to nejsou kvalitní 4 hodiny. Když už to tam má v kladech, tak mi to přijde docela směšné. Já osobně nemám problém koupit hru třeba za 12 euro s herní dobou 4 hodiny, ale musí to být fakt kvalita. Jenže pak tu jsou i tituly, u kterých za zlomek ceny dostaneš zábavu na několik desítek nebo stovek hodin. To je pak u každého jedince, jaký význam má pro něj hodnota peněz.
Narw: Jo, některé hry jsou uměním, ale nejde to napsat o úplně každé hře.
Odpověď na komentář uživatele
Narw
Všechny hry jsou umění. Ale neboj. Ono to přijde. Jednou i hry budou považovány za umění.
Podle mě nějaké hry uměním rozhodně jsou (Limbo, The Journey. . ) . Proč se může krásně namalovaný obraz za umění pokládat a krásně namalovaná a ještě city nabitá hra ne?
Tohle myšlení už mi přijde zastaralý.
Hra se vždycky musí nějak zaplatit. Je mi jedno kolik hra stojí. Pokud se to člověku zdá moc, tak to kupte ve slevách.
Odpověď na komentář uživatele
FireWolf
Tohle přepočítávání herní doby na peníze už mě docela sere, raději strávím čtyři hodiny nad kvalitní hrou, která se mi vryje do paměti, než abych v nějaké hře 100 hodin dělal nezajímavé a nudné úkoly.
Čtyři hodiny herního času nejsou u hororové hry žádnou raritou, i AAA hra jako RE7 má průměrnou herní dobu okolo 8 hodin a to stojí normálně plnou cenu 50$.
Tím teda nechci říct, že tahle konkrétní hra si tu svoji cenu obhájí. Sice jsem ji nehrál, ale nejen tato recenze ji dosti kritizuje, na metacritic se to pohybuje okolo 50-60%, snad jen na Steamu má překvapivě dobré hodnocení.