Recenze: Chuchel

České studio Amanita Design a jeho nezávislé počiny snad není třeba blíže představovat. Samorost, Machinarium, Botanicula, to všechno jsou názvy, pod nimiž se skrývají povedené, úspěšné a originální tituly. Nyní, pouhé dva roky od vydání taktéž povedeného Samorostu 3, se portfolio oblíbeného studia znovu rozrostlo. Tentokrát tu však nemáme další pokračování, ale něco nového – projekt nesoucí prostý název Chuchel, díky němuž se dá říct, že originalita a humor zase jednou vítězí.

Třešňová odysea

Chuchel se od předešlých projektů Amanity liší například v podstatě zápletky. Robot Josef zachraňoval v Machinariu svou přítelkyni. Skřítek ze Samorostu 3 se střetnul se zlým mnichem, který ohrožoval vesmír. Hrdinové Botaniculy ochraňovali vzácné semínko. A pak je tu Chuchel, věčně se šklebící chlupatý hrdina, který stíhá záhadného padoucha, protože mu ukradl převzácnou třešeň. Chuchel se tak musí spojit se svým mazlíčkem Kekelem, dokázat, že na jeho třešeň se prostě nesahá, a přetrpět fakt, že tentokrát nedostanete kdovíjak velkolepou zápletku. Prostoduchost příběhu však není na škodu, protože nic složitějšího zkrátka není potřeba. Hlavní hrdina může být navíc pyšný na to, že se zařadil po bok takových velikánů, jako jsou Mario, Duke Nukem, Alan Wake nebo Max Payne, po nichž je pojmenovaná i samotná hra, v níž vystupují. A to je úspěch, nebo ne?

Uznávám, že jsem trochu odbočil, ale zároveň jsem touhle odbočkou chtěl naznačit, že se člověk velmi snadno může nechat nakazit optimistickou a veselou náladou, která z Chuchelova dobrodružství sálá od začátku do konce. Povzbudivé a hravé pojetí se projevuje třeba v případě vizuální stránky, která je tradičně předností čehokoliv, co ve studiu Amanita Design vznikne. Chuchel svým předchůdcům rozhodně nedělá ostudu, i když jde poněkud svou cestou, která působí dost minimalistickým dojmem. Jde ale nanejvýš o důkaz toho, že v jednoduchosti je krása, o čemž svědčí zejména povedený design celé řady tvorů, s nimiž se Chuchel a Kekel setkají. Když se k nim přidají výborné animace a pestré výrazivo hlavního hrdiny, na nějž by se nezmohla ani celá řada předních hollywoodských herců, často dají vzniknout vtipným a střeleným situacím, u nichž jsem se nezřídka přistihl s přihlouplým, ale spokojeným úsměvem na tváři.

Velký podíl na humorné a odlehčené atmosféře má také ozvučení. Jako obvykle můžete zapomenout na jakýkoliv srozumitelný dabing. Ať už se Chuchel raduje nebo vzteká, vždy nádherně a nesmyslně žvatlá o sto šest, i když v jeho nezaměnitelném verbálním projevu se občas dají zaslechnout útržky nějakého lidského jazyka. Sám Chuchel je ale jen špičkou zvukového ledovce, i zbytek hry tudíž zní adekvátně, stylově a mnohdy vysloveně bláznivě. O to se zčásti stará povedený hudební doprovod od skupiny DVA, jejíž práci jste mohli slyšet už v Botanicule. S ní toho má soundtrack nového projektu Amanity ledacos společného, ale i tak je všechno dostatečně svérázné a praštěné.

„Povzbudivé a hravé pojetí se projevuje třeba v případě vizuální stránky, která je tradičně předností čehokoliv, co ve studiu Amanita Design vznikne.“

Jedna hádanka za druhou

Slovy jako „svérázný“ nebo „praštěný“ by se dal označit nejeden aspekt Chuchelova třešňového tažení. A to včetně hratelnosti. Z okolo se válejících screenshotů možná není zjevné, jak se vlastně Chuchel hraje. V zásadě jde o point-and-click adventuru, která je rozdělená na sérii obrazovek s hádankami nebo akčnějšími sekvencemi, jež dělají dojem, že spolu příliš nesouvisí. Každá pasáž se točí okolo získání třešně, díky čemuž je jádro aktuálního problému vždy jasné a srozumitelné, ale kdykoliv ji má Chuchel na dosah nebo přímo ve svých rukou, zasáhne buď Kekel, úhlavní padouch nebo jiná vyšší a nepředvídatelná síla. To má za následek, že hrdina nemá ani pecku a musí se o dosažení třešně pokusit znovu, jinde a jinak.

Může se tedy zdát, že stále děláte totéž. Do jisté míry by to možná byla pravda, nebýt skutečnosti, že jednotlivé obrazovky, hádanky a akčnější okamžiky jsou velmi pestré. Někdy jsou dost prosté a vyžadují několik kliknutí nebo tahů myší, jindy mohou lehounce potrápit mozkové závity při snaze přijít na správný postup. V dalších případech je zase prověřena hlavně vaše zručnost, i když je třeba podotknout, že ovládání je za všech okolností triviální. Na všechny činnosti, akce a interakce vám stačí levé tlačítko myši nebo jedna šipka na klávesnici.

Nejen z toho důvodu není Chuchel těžkou hrou, troufal bych si dokonce tvrdit, že se jedná o nejjednodušší placený produkt Amanity od dob Samorostu 2. Občas se můžete trochu zaseknout a v takovém případě lze vždy sáhnout po nápovědě, zpracované ve formě půvabných nákresů nebo Chuchelova hektického žvatlání a ukazování. Obecně ale platí, že obtížnost a výzva vždy ustupuje nenáročné zábavě. A té Chuchel nabízí víc než dost. Ať jsem zrovna řešil jakoukoliv hádanku nebo překonával jakoukoliv akčnější pasáž, vždy jsem se velmi dobře bavil a navíc jsem si při hraní vydatně odpočinul po těžkém dni.

Má bránice však o odpočinku během hraní mluvit nemohla. Ne že bych se někdy vyloženě popadal smíchy za břicho, ale i různé interaktivní prvky dokážou pobavit, a to jak ty, které ihned vedou k postupu, tak ty, které jsou volitelné nebo představují slepou uličku. Chuchel navíc zajímavými způsoby adaptuje různé herní klasiky nebo trendy, takže si s hrdinou užijete obdobu Pac-Mana, Arcanoidu, Flappy Bird, Angry Birds nebo sprintovacích hudebních pasáží v Rayman Legends. O vykrádání tu však s ohledem na svérázné zpracování a různé odlišnosti nemůže být ani řeč. Tvůrci v čele s otcem Botaniculy Jaromírem Plachým vše navrhli a zparodovali tak dobře a jednoduše, že vás podobnosti při troše znalostí o herním světě ihned trknou, ale zaručeně vám nebudou vadit. Celkově mi připadá, že Chuchel je z herního hlediska tak trochu jako napěchovaná galerie, která je díky hardwarové nenáročnosti přístupná prakticky na libovolném PC a ve které chodíte od jednoho unikátního díla k druhému, a každé vás může zaujmout jiným způsobem.

Po všech směrech veselá podivnost

Tahle galerie se ale dá projít dost rychle. Ke konci jsem nijak neuháněl, při řešení některých složitějších a rozsáhlejších hádanek jsem se dokonce lehce zaseknul, ale i tak jsem hru dohrál za pouhé dvě hodiny. Chuchel není drahý, s trochou představivosti by se dal označit za obdobu celovečerního animovaného filmu, za jehož zhlédnutí byste v kině zaplatili podobnou částku jako za koupi hry, ale dvě hodiny jsou vážně málo. Herní doba tak z mého pohledu představuje jediný opravdový nedostatek, zvlášť když se mi nepodařilo najít moc způsobů, jak ji alespoň trochu prodloužit. Po dohrání se můžete maximálně vracet k již absolvovaným pasážím a klikat na cokoliv, co jste napoprvé minuli. Nejen tímto způsobem lze odemknout jeden z achievementů, ale ani cílená snaha o jejich plnění nedokáže herní dobou výrazně ovlivnit.

Už dlouho jsem každopádně nehrál hru, která by mě tak často nutila k úsměvu nebo ke smíchu. Chuchel je zkrátka vtipným, odlehčeným a nenáročným titulem, který sice dohrajete za pár hodin, ale přesto ve vás může zanechat velmi dobrý dojem a pocit, že jste absolvovali něco, co bylo vytvořeno s chutí, pílí a s cílem hráče prostě bavit a rozesmát a nabídnout jim unikátní animovaný zážitek. A ten cíl se rozhodně podařilo splnit, někdy možná až moc dobře. Nikdy jsem nezkusil žádné drogy a z jejich užívání rozhodně nehodlám obviňovat vývojáře. Mám ale pocit, že kdyby někdo vzal ty nejpozitivnější a nejveselejší halucinace při užívání omamných či povzbudivých látek a převedl je do herní podoby, vyšel by Chuchel. Tohle je prostě hra, v jejímž případě je jen máloco normální. Zároveň je ale všechno nenormální v tom nejlepším možném smyslu.

Chuchel vychází na PC a Mac 7. března. Ve vývoji je také mobilní verze pro iOS a Android, která dorazí později. PC verzi koupíte na Xzone.cz.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.