Recenze Resident Evil Village

Osmý díl série Resident Evil díky svému důrazu na nadpřirozené jevy typu upíři nebo vlkodlaci může na první pohled působit docela jako odklon od klasického zombie hororu, nicméně opravdu je to pouze zdání. V jádru jde jednoznačně o hru zapadající do tradiční šablony této ságy a nabízející víceméně přesně to samé, co jsme milovali na původní trilogii i svérázné „venkovské“ čtverce. Tradiční kostra byla ale tentokrát obohacena o celou řadu nových nebo modernizovaných prvků, které sice většinu hry fungují skvěle, ale na pár místech se naopak míjejí účinkem a působí nepatřičně nebo dokonce i hloupě. Pokud hře ale dovedete sem tam nějaký ten přešlap odpustit, rozhodně uspokojí jak fanoušky hororu, tak veterány série. Jako celek totiž výborně vypadá, ještě lépe se hraje a hlavně: čas od času vás opravdu pořádně vyděsí.

• Platforma:  PS5 (recenzováno), PS4, X1, XSX|S, PC
• Datum vydání:  7. 5. 2021
• Výrobce: Capcom (Japonsko)
• Žánr: Survival horor
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 27 GB
• Herní doba:  10+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1799 Kč (Xzone)

Pomalejší rozjezd

Jako dlouholetý fanoušek série, který si v roce 1996 kvůli prvnímu dílu koupil svoji první konzoli PlayStation, jsem nový díl vyhlížel s velkou porcí očekávání i obav. Možná i proto mi dalo docela zabrat, než jsem se do hry pořádně dostal, protože její úvod působil poněkud… zvláštně. Než se totiž dostaneme k samotnému hororu, tvůrci nás nechají ochutnat rodinou pohodu Wintersových v pasáži, která mi připomněla spíše moderní příběhové adventury, než klasické Resident Evil hry. Jde podle mého o jednu ze známek snahy tvůrců povýšit příběh z „béčkového“ hororu na něco víc, ale působí to paradoxně jako velké klišé, hlavně díky tradičně afektovaným a nepřirozeným hláškám postav. Jakmile ale začne drama, hra rychle nabere na vážnosti. Jen mi přišlo hrozně líto, že zrovna tenhle úvodní zvrat vyzradily oficiální upoutávky na hru, protože jinak by fungoval mnohem lépe.

 

1 z 7

- +

Pro výrazně lepší zážitek z úvodu hry vám dám jeden důležitý tip: neměli byste začínat hrát za denního světla. Rozjezd příběhu je částečně zasazen do temné noci v lese, jejíž atmosféra půjde úplně do kytek, pokud v místnosti budete mít příliš mnoho světla nebo se vám dokonce budou lesknout okna v monitoru/televizi apod. Hra se vás přitom snaží během této pasáže pořádně vyděsit, což se může v kombinaci se světlem (nebo hlukem) v místnosti úplně minout účinkem. Bohužel jsou to navíc poněkud předvídatelné metody strašení, které mi opět připomněly spíše moderní adventury, než tradiční plíživou hrůzu série Resident Evil. Všechno to zkrátka působí příliš skriptovaně a plánovitě, jako jízda domem hrůzy na pouti.

Neměli byste začínat hrát za denního světla.

Naštěstí se vše výrazně otočí k lepšímu ve chvíli, kdy místo předchystaných lekaček konečně dostane hlavní slovo hratelnost. Ve chvíli, kdy jsem dostal první zbraně a musel jsem čelit první pořádné vlně agresivních nepřátel, mi adrenalin pořádně vystřelil nahoru a zuřivě jsem manévroval prostředím ve snaze udržet si monstra od těla s rychle se tenčící skromnou zásobou munice. Už tady jsem ocenil zdařilé ovládání pohybu i střelby, kromě jiného také díky zdařilým efektům haptické odezvy na ovladači DualSense. Každopádně po několika desítkách minut jsem se konečně ocitl v oné vesnici z názvu hry a mohl naplno začít se zábavným průzkumem prostředí a postupným vybarvováním místností na mapě pěkně v duchu série.

Starý dobrý Resident Evil

Dlouholetí fanoušci série vám řeknou, že Residenta definují dvě věci: stylově plíživá hrůza zombie hororu inspirovaného klasickými filmy a dokonale vybalancovaný mix explorace s bojem, kdy pečlivě hledáte a schraňujete každičký náboj, abyste byli připraveni, až půjde do tuhého. Jakmile se osmý díl rozjede, fungují tyto věci přesně tak, jak to mají fanoušci rádi. Zombie jsou sice tentokrát namíchané s vlkodlaky, nicméně ti jsou po praktické stránce víceméně to samé, jako Hunteři z prvního dílu. Každopádně ale budete muset (úměrně zvolné obtížnosti) šetřit náboje, využívat postupného vybarvování prozkoumaných či vysbíraných částí mapy (skvělá funkce pro kompletionisty) a samozřejmě také obměňovat i vylepšovat vaše zbraně u nového obchodníka, který vám navíc do mapy zakreslí několik „extra pokladů“, představujících nepovinné lokace, puzzly a odměny. Když už jsme u obchodníka, samozřejmě vždy kupujte nejprve rozšíření vašeho inventáře a jakmile vám nabídne recepty, soustřeďte se na ten pro zrychlení vašeho pohybu.

 

1 z 7

- +

Jednou z nejlepších vlastností herního prostředí je skutečnost, že se jedná o jedinou dokonale propojenou herní mapu, kde na sebe všechny lokace navzájem navazují. Průzkum vesnice a jejího okolí tak připomíná zkoumání „logického“ labyrintu venkovského sídla z první hry, obzvláště i díky tomu, že také zde několik panských sídel naleznete. Když stojíte ve vstupní hale nebo v jídelně jednoho z nich a do ticha hlasitě tikají kukačkové hodiny, opravdu si budete připadat, jako kdybyste se vrátili v čase do roku 1996. Jen všechno vypadá stokrát lépe a průchod dveřmi (stejně jako všechny přechody nebo ukládání a nahrávání) je díky SSD naprosto okamžitý: nahrávání si ve hře (na PS5) prakticky nemáte šanci všimnout. Mimochodem, ten pocit odkazu prvního dílu dále prohlubuje i hudba, která místy nápadně připomíná styl původní hry a skvěle tak podporuje celkovou atmosféru.

Opravdu si budete připadat, jako kdybyste se vrátili v čase do roku 1996.

Hrajete opět za Ethana Winterse ze sedmého dílu, který ale tentokrát mnohem víc mluví a tvůrci se opravdu snažili, abyste si jej oblíbili. Možná až moc, protože Ethan občas působí zbytečně afektovaně. Každopádně zápletka příběhu vypráví o jeho hledání ztracené dcery, která byla unesena právě do této vesnice. Nad tou vládne tajemná Matka Miranda a její čtveřice pomocníků – upíří dáma s dcerami, tajemná vládkyně oživlých loutek, zmutovaný doktor z močálu a Magneto superschopnostmi nadaný majitel továrny. Hra tak nabídne kromě jiného parádní souboje s bossy, které jsou přesně tak šílené a epické (včetně mohutného chorálu), jak to máme u téhle série rádi. Pomáhá tomu kromě jiného také destrukce zničitelného prostředí v některých arénách.

Výpravné dobrodružství

Hra je sice bezesporu strašidelná, ale jako celek nabízí dojem strhující jízdy jako vystřižené z dobrodružných filmů. Tomu pomáhá spád příběhu, pestrost lokací i celkový dojem plynutí času během vaší cesty, kdy z noční sněhové bouře postupně projdete až do zdánlivě nadějeplného východu slunce, jak se budete blížit do finále. Během svojí cesty budete postupně doplňovat jednotlivé části mapy a když se na mnoha lokacích rozhlédnete, opravdu dohlédnete na místa, kde jste byli předtím. Celkový dojem z výpravy na exotický venkov samozřejmě výrazně podporuje parádní grafika, jak jsme si už u her poháněných RE Engine technologií zvykli.

 

1 z 7

- +

Nebudu přehánět, když napíšu, že některé místnosti nebo lokace vypadají naprosto realisticky, vyloženě jako fotografie skutečného místa s poněkud filmovým nasvícením. Jen se podívejte na screenshoty. Tvůrci si přitom dali velmi záležet, aby prostředí nebylo „příliš hezké“, takže třeba některé budovy zdobí krásné fresky či ozdoby, ale uvnitř jsou pobořené, s rozházenými věcmi a krvavými pozůstatky boje. Hra na PS5 běží v rozlišení 4K a plynulostí 60 fps. Se zapnutým ray tracingem údajně běží 45 fps, ale to se zřejmě týká jen některých konkrétních míst. Každopádně to není nijak výrazně patrné – při hraní s tímto nastavením na velké televizi jsem nikdy neměl pocit, že by se hra nějak trhala nebo obraz dělal cokoliv nepatřičného – s jednou výjimkou: sem tam doskakují detaily v prostředí o milisekundu později. Týká se to jen hrstky efektů jednou za čas v otevřené přírodě a působí to spíš jako chyba ve streamování než jako problém s výkonem.

Některé místnosti nebo lokace vypadají naprosto realisticky.

Samostatnou kapitolou jsou pak postavy, které má Capcom opět naprosto nádherné po stránce estetiky i technologie. Ať už jde o dominantní upíří vládkyni Dimitrescu, o křehkou Miu, maličkou Rose nebo zachmuřeného Chrise Redfielda, čím je kamera blíž, tím lépe postavy vypadají. Až jsem se divil, že se tvůrci rozhodli hru opět zobrazit z pohledu vlastních očí, protože při takovéto kvalitě postav by byl možná lepší zážitek, kdybyste se i na tu svoji mohli dívat po celou dobu hraní. A když už se na hru díváme z očí naší postavy, je velká škoda, že tentokrát chybí podpora (PS)VR. Zamrzelo mě také, že výraznou část příběhového úvodu s přeživšími obyvateli ve vesnici jsme zažili již v hratelném demu, takže napodruhé to bylo spíše zdržování, než vtahující příběhová pasáž.

Boj o přežití

Jednou z nejzábavnějších vlastností této série jsou bezesporu zbraně. Hra opět klade citelný důraz na získání každé z nich a také na její specifické chování či postupné vylepšování. Jelikož munice je vždy málo ale nepřátel a hrůzy hodně, budete neustále kontrolovat či přerovnávat zásoby ve svém inventáři a při samotném boji si nejspíš dáte vteřinu navíc, abyste si byli jistí správným zamířením. Od úvodní rozviklané pistolky až po výrazně pokročilé a vylepšené modely v pozdějších fázích hry, všechny zbraně disponují jakousi extra dávkou fyzikality: jsou zkrátka pocitově skvělé a nějakým zvláštním způsobem mi připomínaly klasické akční filmy z devadesátých let: svým důrazem na ikonické typy zbraní i jejich účinnost a efekty. Mezi moje nejoblíbenější momenty s nimi patřil třeba okamžik, kdy jsem jednou ránou ze sniperky zastřelil trojici nepřátel, kteří na mě nabíhali úzkým terénem „v řadě“ za sebou. Haptická odezva DualSense ovladače přitom opravdu dělá svoje, obzvláště kopání při střelbě z větších kalibrů.

 

1 z 7

- +

Jako ze staré školy působí i samotné bojové lokace a střety s nepřáteli – obzvláště v pozdějších fázích hry, kdy je nepřátel více a jsou silnější, najdete často v prostředí rudé výbušné barely. Hromadí se také filmová klišé, kdy třeba ocitnout se v rozpadlé staré pevnosti pod palbou zapálených šípů za skřeku zmutovaných nepřátel mi vyloženě připomnělo scény z Pána prstenů, zatímco pokládání min do cesty pochodujícím mechanickým vojákům v továrně mi jednoznačně připomnělo Terminátora. Jsou to všechno dobře namíchané reference a vzory, takže si rozhodne nestěžuji a atmosféru hry jsem hltal plnými doušky. Naštěstí nikde není ani jedna jediná QTE sekvence, pokud tedy za QTE nepovažujete mechaniku „krytí“ v soubojích (jestliže si nepřátele dokážete udržet od těla, nebudete ji potřebovat). Umělá inteligence není nějaký zázrak, ale vynahrazuje to pestrost: někteří nepřátelé jsou pomalí a tupí, jiní jsou naopak děsiví svojí agresivitou, rychlostí, velikostí nebo zdánlivou nezranitelností. Všichni jsou ale odporní a děsiví. Jak se na tuhle sérii sluší, po dohrání máte možnost si odemknout nové zbraně i novou obtížnost, což je více než dostatečná motivace k opakovanému zahrání kampaně.

Rozpačité pasáže

Stejně jako většina akčních pasáží, také puzzle fungují spolehlivě, jak jsme u této série zvyklí. Jsou opředeny stylovou vrstvou kryptické symboliky i nápovědy, ale v jádru jde o jednoduché logické záležitosti, jako najít a sestřelit všech pět schovaných zvonů v členité místnosti nebo dostat za pomocí fyziky oheň z jednoho zdroje do druhého. Co na mne ale tak dobře nepůsobilo, to jsou některé příběhové pasáže, včetně těch, kde se váš hrdina zotavuje z naprosto šílených zranění jednoduchým pocákáním lektvarem z malé lahvičky. Podobně jako některé „nadpřirozené“ pasáže to dle mého poněkud devalvuje jinak syrovou atmosféru hororu v poměrně realistických kulisách. Na druhou stranu ale musím smeknout velkou poklonu jisté pasáži zcela beze zbraní zhruba uprostřed hry, kdy mi hrůzou doslova vstávaly vlasy na hlavě a zřejmě na ni nikdy nezapomenu.

 

1 z 7

- +

Můj hlavní problém s hrou ale spočívá v jejím finále. Samozřejmě nebudu nijak naznačovat obsah, ale po stránce formátu šlo dle mého o neskutečně křečovitou a utahanou frašku, která na mě působila vyloženě kýčovitě, ať už dlouhými dialogovými pasážemi s rádoby srdceryvnými replikami nebo díky naprosto šíleným odhalením. Zdá se mi, že tvůrci chtěli po této stránce posunout hru na novou úroveň, ale přehnali to. Přitom stačilo jen trochu ubrat, protože dílčí momenty jsou skvělé: kombinují nečekané žánry a po stránce vyprávění příběhu na mě mnohem větší dojem než ty utahané dialogové scény udělala třeba pasáž, kdy se dostanete do místnosti plné dokumentů i rekvizit, jejichž prohlížením si můžete udělat vlastní obrázek o skutečné povaze celé záhady, včetně rafinovaného napojení na příběh a postavy prvního dílu série.

Délka hry

Resident Evil Village je nabitá pestrými lokacemi, zábavnou kombinací explorace, boje i hádanek a vypráví ambiciózní příběh, jehož spád vás pohromadě s perfektní hratelností dokonale strhne a máte dojem, že jste se vydali na velkolepou dobrodružnou výpravu. Také proto jsem se sám hodně divil, jak málo mi nakonec výsledná obrazovka nahlásila odehraných hodin. Je ale velmi důležité podívat se na to v kontextu celé série:

• Resident Evil (1996) – 6,5 hodin
• Resident Evil 2 (1998) – 6 hodin
• Resident Evil 3: Nemesis (1999) – 6,5 hodin
• Resident Evil 4 (2005) – 16 hodin
• Resident Evil 5 (2009) – 12 hodin
• Resident Evil 6 (2012) – 21,5 hodin
• Resident Evil 7 (2017) – 9 hodin
• Resident Evil HD Remaster (2015) – 11 hodin
• Resident Evil 2 (2019) – 8,5 hodin
• Resident Evil 3 (2020) – 6 hodin
• Resident Evil Village (2021) – 10,5 hodin

Ačkoliv již tedy stihli někteří Youtubeři rozpoutat „skandální“ kampaň o údajné krátkosti hry, ve skutečnosti je osmý díl delší, než většina nejslavnějších a nejoblíbenějších her z této série. Výjimku z tohoto pravidla tvoří snad jen milovaná čtverka, která přeci jen byla o něco rozsáhlejší, nicméně pokud je o něco menší rozsah osmičky jakousi daní za její mimořádnou výpravu a (technickou) vyladěnost, nemám problém to přijmout. Obecně si mnohem raději zahraju výbornou desetihodinovou hru, než průměrný titul většího rozsahu či nějakou nastavovanou kaši. Navíc hry z této série jsou pověstné pro svoji znovuhratelnost, danou odemykáním dodatečného vybavení i obtížností a celkově zábavnou hratelností. Možná ale stojí za to si napoprvé hru rovnou okořenit i nějakou tou vyšší obtížností, abyste si první průchod vychutnali.

Po projití se vám zpřístupní také oblíbený herní mód „Mercenaries“, kde budete likvidovat arény nepřátel na čas, abyste mezi jednotlivými koly nakupovali zbraně či vybavení u obchodníka. Příjemným překvapením tohoto módu je místy opravdu agresivní elektronicko-metalová hudba, silně připomínající soundtrack nového Dooma. Bohužel ale arény v tomto módu nejsou dělané na míru, recyklují totiž herní mapy přímo ze hry. Osobně mi navíc vadí výrazně arkádové pojetí této minihry s barevnými bublinami a velkým skóre přes obrazovku, takže se mnohem raději vrátím k opakovanému průchodu kampaně, třeba na tu vyšší obtížnost, s odemknutými lepšími zbraněmi a třeba i s odemknutým cheatem na nekonečno munice. Jedno zahrání osmičky mi rozhodně nestačilo, protože navzdory některým slabším pasážím většina hry nabízí skvělou zábavu, dokonale brnkající na ty správné struny pro fanouška série.