Herní ikona s kapucí
Řadu Assassin’s Creed můžeme dnes již snad oprávněně považovat za podobně ikonickou značku své doby, jakou byl kdysi třeba Commander Keen či Crash Bandicoot. Otázkou je, jak se série vypořádá s příchodem nových konzolí. Bude pokračovat ve svém úspěšném tažení nehledě na platformu podobně, jako tomu je řekněme v případě série Call of Duty či The Elder Scrolls, nebo jí čeká smutný osud Silent Hillu nebo Sonica, značek které se i přes vydávání dalších a dalších titulů nedaří vzkřísit? Může to samozřejmě dopadnout úplně jinak – AC změní celý svůj koncept a udrží si prodejnost, podobně jako to udělal Resident Evil. Nebo jí může čekat cesta vzestupů a pádů jako Laru z Tomb Raidera, kdoví. V tomto článku si zavzpomínáme na čtyři předchozí AC tituly, připomeňme však, že fenomén jménem Assassin’s Creed se již stačil dostat i na displeje handheldů, iOS zařízení, knižní pulty, obchody s komiksy, o obchodech s oblečením, hračkami či oficiálním merchandisu ani nemluvě.
Recenzi Assassin’s Creed 3 si na Zingu budete moci přečíst 30. října v 18:00.
Assassin’s Creed (2007) – nádhera a stereotyp v době křížových výprav
První AC je dodnes jedním z nejrozporuplnějších kousků minimálně této generace konzolí. Názory na něj svou diametrální odlišností připomínají ty, jež zaznívají v recenzích na poslední Resident Evil. Hra vás poprvé postavila do role „loutkaře“ Desmonda vracejícího se pomocí mašiny jménem Animus do role svého předka žijícího na konci 12. století – v období křižáckých válek. Tím nebyl nikdo jiný než asasín Altair, jenž pocházel z křesťansko-muslimské rodiny a nepřikláněl se ani na jednu z válčících stran. Asasíni bojují za lidskou svobodu, zatímco templářům jde v sáze AC o co největší koncentraci moci a kontroly nad lidskou civilizací. Altair je na začátku hry zlobivým asasínem a tak je mu odebrána jeho hodnost a on tak musí podstoupit „pokání“ v podobě vraždy devíti mužů. Toto schéma mimochodem později sami tvůrci kritizovali, neboť jste od začátku věděli, kam se hra bude ubírat dál. Přesto bylo zajímavé sledovat, jak nepřátelé, kteří na první pohled vzbuzovali odpor a zasluhovali smrt, vzbuzovali ve svých posledních chvílích soucit a trošku toho pochopení.
První Assassin’s Creed však měl jiné chyby. Příprava jednotlivých vražd byla vždy podle stejného scénáře. Nalezli jste svou spojku ve městě, vylezli na pár vyvýšených míst, nalezli tak úkoly, které vedly k zpřístupnění samotné hlavní mise a tak to bylo stále dokola. „Přípravné“ mise tak spočívaly v sezení na lavičce a odposlechu postav, sledování, zmlácení a výslechu určité osoby, běh na čas, zabití pár vojáků atp. Kritizována byla i skutečnost, že když jste třeba povraždili deset vojáků, kterým zrovna přiběhly posily, stačilo zmáčknout tlačítko, Altair „zahrál mnicha“ a stal se tak pro veškeré retardy, pardon stráže, prakticky neviditelný. K těmto problémům a stereotypním úkolům připočtěte ještě nudný pohyb po mapě tzv. „Království“ koňmo, neskutečně otravné a stále se opakující hlášky heroldů a žebráků, návraty do kůže Desmonda, při nichž jste prakticky nic nedělaly a občasná laciná odhalení těsně před provedením pečlivě připravené vraždy – a při hraní AC vás poměrně často přepadal pocit „už zase tohle?“ a podobně.
Hra však body naháněla jinde. Je s podivem, že ještě dnes je grafika prvního Assassin’s Creed stále (z pohledu konzolí) tak pohledná. Tři města ve hře (Jeruzalém, Damašek a Acre) mají každé svou specifickou atmosféru, jíž napomáhají vytvořit jakési barevné filtry – Acre je ve znamení modré, Damašek oranžové, Jeruzalém zelené. Architektura působí stále úchvatně, modely postav v ulicích jsou vzhledem k jejich počtu rovněž poměrně detailní a při pohledu na samotný pohyb Altaira při šplhání po budovách a jeho navigaci prostředím bledne Cole ze série inFamous a jemu podobní závistí. Hra tak bodovala především díky svému technickému zpracování, atmosféře, originalitě a na svou dobu poměrně pěkně vypadajících soubojích. Na PC vyšel i Director’s Cut s vícero typy přípravných misí, aby tak tvůrci alespoň částečně odstranili zmíněný stereotyp.
Assassin’s Creed 2 (2009) – renesance žánru stealth začíná
AC2 znamenal pro sérii ohromný kvalitativní skok. Hráč potažmo daleko mobilnější Desmond se přenesl do kůže Ezia Auditora, rodáka z italské Florencie 15. století. Tvůrci ve druhém dílu vylepšili snad úplně vše. Hlavní postava byla charismatičtější (i když někteří hráči stále raději vzpomínají na Altaira) a její příběh točící se zprvu kolem pomsty rodiny a asasínovském dědictví působil daleko osobněji. Ezio sice v průběhu hry postupně stárl, oproti Revelations však zůstával i ve svém zralém věku ještě poměrně švarným bohatýrem. V AC2 nový hrdina série stále ještě celkem dost cestoval a během svého příběhu pendloval především mezi Florencií a Benátkami. Menší lokace zastupovala Romagna, San Gimignano či vila Auditorů v Monteriggioni.
Co do hry přibylo? Mnoho a ještě více. Skrytá pistole, možnost kupovat jednotlivé obchody, v nichž šlo nakupovat výstroj, výbavu a další věci, řada nových možných stylů zabití (pamatujete, když Ubisoft na E3 2009 poprvé předvedl dvě skryté čepele najednou v akci?), kouřové bomby používané v ninja stylu, plavání…ano, on ten mrštný, obávaný zabiják Altair vlastně neuměl plavat! Ne náhodou byl na jednom z prvních zveřejněných screenshotů zachycen Ezio skákající šipku do vody.
Hlavnímu hrdinovi navíc pomáhali některé známé dobové osobnosti jako Leonardo da Vinci, který mu sestrojil slavné rogalo. Do hry navíc přibyly úrovně odehrávající se v různých hrobkách a katedrálách, které hratelností připomínaly Perského prince a jež si svou atmosférou v ničem nezadali s venkovním prostředím. Opět platilo, že vidět vašeho asasína šplhat po všem možném byla pastva pro oči a přiznám se, že již od dob prvního AC jsem k 3rd person hrám v tomto ohledu mnohem kritičtější. Takhle pěkně lézt a skákat prostě neumí ani Drake z jinak graficky nádherné série Uncharted.
Hráči si také mnohem více užili nepovinných, ale stále extrémně zábavných vražd na objednávku či skriptovaných, akčněji pojatých misí, jimž dominovala zmiňovaná úroveň s rogalem či honička na voze s koňmi. Vylepšena byla i škála pohybů během soubojů a větší spektrum použitelných zbraní (včetně využití těch, jimiž disponovali nepřátelé), hráč však byl stále spíše nucen používat protiútoky. To se mělo brzy změnit…
Assassin’s Creed: Brotherhood (2010) – už nikdy sami
Po oznámení AC: Brotherhood se začaly internetové obchody plnit nabídkami typu „předobjednejte si AC3“. Ha! Kdyby jen věděli… Assassin’s Creed: Brotherhood (během jehož vývoje odešel duchovní otec série Patrice Désilets) poprvé do série přinesl multiplayer a dopadlo to tak, jak mnozí tušili. Byla to zábava, ovšem byl to přesně onen první krok, kde je stále viditelně co přidávat či vylepšovat. Podobně na tom byla i dříve vzpomínaná série Uncharted se svým druhým dílem a podobně na tom bude i nový God of War: Ascention (vsaďte se). Multiplayer v Brotherhood připomínal klasické akční hry, ovšem zároveň vás podporoval při snaze hrát nenápadně, chcete-li „asasínovsky.“ V jednom módu jste tak měli třeba za úkol vypátrat cíl, který se snažil co nejlépe skrýt (případně co nejefektivněji a nejdéle zdrhat), jindy jste měli za úkol chránit vybraná NPCčka před druhým týmem, či ukrást nepříteli truhlu (takový Capture the Chest).
Jak si vedla kampaň? Nutno dodat, že mnoho lidí bylo překvapeno faktem, že se jednalo o dosud nejdelší a obsahově nejnacpanější AC hru. Tohle nebyl multiplayer mód pro AC2. Kampaň začínala tam, kde předešlá hra skončila. Na Ezia zaútočil na jeho vlastní půdě Cesare Borgia a jen ve spoďárech útokem zaskočený Ezio si tak byl nucen uvědomit, že válku s touto rodinou (skutečně existovala, navíc o ní vznikl známý seriál) je nutno dokončit. Téměř celá hra se odehrávala v Římě, dosud největším městě hry – o trojnásobné rozloze Florencie. Nutno podotknout, že příběh Brotherhoodu nebyl napsaný příliš dobře a Caesare byl snad tím nejubožejším bídákem v herní historii (subjektivní názor, prosím nekamenovat). Téměř každou scénu to vypadalo, jako by se měl rozplakat a kromě epizody ze začátku hry působil spíš jako věčně ublížené miminko. A z chudáka Leonarda nám udělali homosexuála (ve skutečnosti to není vyloučeno).
Ezio se v nové hře přiučil mnohému – nyní mohl v ulicích města jezdit na koni, do výbavy mu přibyla kuše a padák (navigací prostředím tak občas připomenul Batmana) a už dokázal po nepřátelích svou zbraň třeba i pěkně mrsknout. Tvůrci se snažili odstranit problém se spoléháním se v soubojích na protiútoky tím, že hráč nyní po úspěšném útoku mohl okamžitě, efektivně zapíchnout dalšího nepřítele, ovšem to z Ezia udělalo prakticky nepřemožitelného nadčlověka. Tím bohužel prakticky odpadla nutnost útěku před nepřáteli, což byla jedna z věcí, co dělala AC tak zajímavým. Situaci trošku zachraňoval systém „úplné synchronizace“, díky němuž jste byli nuceni provést daný úkol tak, jak vás hra nutila. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost zase odebírala ze hry svobodu, nejlepší bylo projít si hrou podle vašeho gusta a teprve poté přistoupit na tuhle řekněme „synchronizační výzvu“.
Nově do hry také přibyly challenge (určité milníky typu „zabij 20 nepřátel jedoucích na koni“) a virtuální trénink s tabulkami, kde jste se snažili například vytvořit co nejdelší kombo. K novým mechanismům patřilo i rekrutování spojenců do vaší guildy asasínů, jež jste mohli naverbovat po zabití určitého velitele vojska Borgiů a spálení jejich věže. Asasíny jste mohli posílat na mise po Evropě, čímž se trénovali a poté vám mohli pomoci v boji – buď klasicky nebo pomocí svých kuší, kterými mohli skolit všechny nepřátele ve vaší blízkosti. Ne, Brotherhood sám o sobě nebyl těžkou hrou. Vylepšení se dostalo i herní ekonomice a pasážím s Desmondem, sečteno a podtrženo – Brotherhood je pro mnoho fanoušků dosud nejlepším dílem série.
Assassin’s Creed: Revelations (2011) – sbohem Ezio, sbohem Altaire
AC: Revelations původně plánováno vůbec nebylo, ovšem obrovský úspěch Brotherhoodu udělal své a Ubisoft se tedy „holt nechal přemluvit.“ Hra odehrávající se především v Konstantinopoli ukončila příběh Ezia a vrátil se i k Altairovi, aby vyhověla fanouškům, kteří si hrdinu prvního dílu tolik oblíbili. Rovnou však uveďme, že právě na misích s Altairem se jistě projevil určitý časový pres, v němž hra vznikala. Všechny se odehrávaly na jedné malé mapě ve vesnici Masyaf a ilustrovaly určité milníky v životě starého asasína. Většina časově patřila do období následujícím po skončení prvního dílu a představovala spíše takový malý bonus fanouškům.
Výrazně zestárlý Ezio mezitím v Konstantinopoli hledal klíče, jež potřeboval k otevření tajné knihovny asasínů ze samého začátku hry. Příběh Revelations byl výrazně lepší než v Brotherhoodu, ačkoliv hra tentokrát postrádala (snad po „úspěchu“ Caesareho) výraznějšího záporného hrdinu. Novinek tentokrát nebylo tolik – hráč si mohl vytvořit vlastní bomby a pro rychlou navigaci prostředím využívat hák upevněný na místě jedné z Eziových skrytých čepelí. Zmizel trénink a podobně jako v Brotherhood a prvním dílu hráč mohl hrát jednotlivé části hry víckrát. Bylo tak možné vyzkoušet jiný postup či dosáhnout plné synchronizace. Do hry přibyla i neskutečně otravná obrana asasínských doupat – řekněme strategická minihra, která nikdy neměla ve hře co dělat a byla v recenzích vypískána. Druhou podivností byly nepovinné části v kůži Desmonda (uvězněného v Animu), kde hráč poskakoval z jedné platformy na druhou v pohledu z vlastních očí.
Řada věcí se opět dočkala vylepšení – grafika vypadal o něco lépe než dříve a především obličeje postav prošly rapidním vylepšením. Souboje nyní vypadaly díky zpomalování času při posledním „doražení“ protivníka efektivněji než dříve a byly i o něco těžší. Vojáků navíc přibylo a tak bylo opět třeba sem tam „po asasínsku“ zdrhnout. Mise v katedrálách a hrobkách či naskriptované akčnější pasáže byli také hezčí a o něco povedenější. Co se města týče, Konstantinopol nedopadl zle, jako rušivý element však působil široký kanál vedoucí městem, který hráč musel občas překonat.
Multiplayer se dočkal vylepšení na všech možných frontách od upravování si vlastní výbavy a nové módy. Postavy již v rámci své třídy nevypadaly stejně, nýbrž naopak odlišně, což společně s dalšími prvky (absence kompasu) nutilo hráče mít oči otevřené a přidalo k napětí. Revelations bývá také občas prohlašován za nejlepší hru série. Podle mého názoru záleží na tom, o jakém prvku hry se bavíme, ovšem vzhledem k tomu, že se na nás řítí AC3, budou podle dosavadních dojmů z této hry podobné debaty nejspíše minulostí.
Assassin’s Creed 3 (2012) – vzhůru do Nového světa!
Je jasné, že AC3 bude atakovat mnohé ankety o hru roku. Otevřený svět je díky rozlehlé divočině větší než kdy jindy a ani města (Boston a New York) nevypadají zle, ačkoliv samozřejmě krásy těch z předchozích dílů z pochopitelných důvodů nedosáhnou. Můžeme rovněž již říct, že ačkoliv se bude jednat o hru s otevřeným světem, grafická stránka se díky novému enginu Anvil Next rozhodně nemá za co stydět. Hra jistě nasadí nový standard co se počtu a rozmanitosti animací postav týče a pohyby postav budou ještě realističtější a zároveň také efektnější. Rozdílná roční období a změny počasí nebudou pouze pozlátkem pro oko, ale odrazí se i na samotném hraní – to platí především o pomalejší navigaci hlubokým sněhem.
Multiplayer bude také spíše lepší než dříve. S novým módem Wolf Pack, kde s parťákem eliminujete nepřátelská NPCčka, či variací na klasický režim známý z akčních her jako Domination. Na papíře to nevypadá sice zrovna jako dobrý nápad, ale kdoví.
Všechno se ale nemusí podařit. Jedním z možných oblastí, v nichž může AC3 narazit jsou souboje. Ano, vypadají neskutečně dobře a tvůrci se dušují, že celý systém překopali. Nebudou však až příliš jednoduché? Podaří se alespoň vyrovnat zábavnost soubojů v Arkham City? A co ony slavné námořní bitvy? Na první pohled se jedná o vizuálně krásné zpestření základní hry, ale jak se to bude hrát? Nehrozí stereotyp? Řada hráčů má stále špatné sny, kvůli obraně základen v Revelations.
A poté je tu samozřejmě příběh. AC byl vždy o bojích templářů a asasínů, skryté válce odehrávající se na pozadí dějin (v podání hry to de facto znamená, že každá velká dějinná osobnost byla asasín nebo templář, včetně Tesly, Edisona nebo Hitlera). Ujeté? Jistě, ale zároveň je zde velký potencionál k využití. Tvůrci slibují (a některé pasáže z videí to potvrzují), že vaším cílem jsou opravdu templáři a válku o nezávislost přenecháte patriotům. Spíše to však vypadá, že templáři se budou nacházet více u Britů, s pár zrádci na straně povstalců. Možná právě na tyto výtky vývojáři zareagovali s ohlášeným DLC o boji proti despotovi Georgi Washingtonovi. Bůh ochraňuj krále. Proč ne?
A pak je tu samozřejmě nový hrdina – Connor, který podobně jako Altair z prvního dílu spadá do dvou světů, mající v sobě indiánskou i přistěhovaleckou krev. Podaří se mu dosáhnout oblíbenosti Ezia či alespoň Altaira? Tvůrci již avizovali, že o jeho dalším osudu rozhodne popularita mezi fanoušky.
A kam se vydá Assassin’s Creed dál? Vůbec bych se nezlobil, kdyby následující díl (patrně jím nebude AC4) Ubisoft zasadil do revoluční Francie – časově by to problém nebyl a pokud tvůrci chtějí toto prostředí a dobu využít, nyní je čas. Ať to dopadne, jak chce, AC3 má již vysoké prodeje prakticky zajištěné a my si tak musíme počkat do zítřka, kdy se přesvědčíme, jestli stál ten humbuk za to.
Jedna z nejlepších herních sérii co víc dodat. Jen to že kdo nehrál tak by měl začít.
Všechny jsem dohrál Kromě III na tu se těšim asi nejvíc z těch dílů Na kompu to bude suprova grafika a ten přiběh. Každeho hrače kdo hrál AC tak to v něm něco zanechalo
Tarik: Se máš já Revelations budu mít za 1-2 týdny. A III budu mít na Vánoce
dusty: mě jen III, ale to se zítra napraví
už mě chybí jen Revelations a III
Pro mě je prostě AC nejlepší série co znám a nejlepší díl je podle mě AC 2.
Ikdyž Ubisoft nemám rád, série Assassins Creed je to nejlepší co vyprodukovali. Jedinou starost mám, aby s dalšími díly neupadala kvalita hry a nenastoupil jenom stereotyp, pouze s jiným prostředím.
Ja som v AC1 za Desmonda behal za Lucy a Widicom plus som behal do ich pc a čital spravy čim mi to davalo nove otazky a ked to skončilo tak že nijak a nevedel som či bude vlastne aj nejaka dvojka ma išlo rozdrapiť
Krásný článek, zavzpomínal jsem hlavně na AC2, které mě bavilo nejvic.
Díky za takové články a do budoucna se těším na podobné Mimochodem AC 1 skvělý prostředí a náročnost a moje první setkání se světem AC a na to se nezapomíná, na první díly nikdy ps. AC 1 moje první hra i na PS 3 a co ta vaše first game fans ? ? ?
Našel jsem na YouTube krátký film o celém příběhu AC. Doporučuji se na to podívat. [ odkaz ]
Parádní článek! Já jsem zastáncem Brotherhoodu, jakožto nejlepšího dílu série. Myslím si však, že AC3 bude lepší, než všechny předchozí díly dohromady. Na vlastní kůži se však přesvědčím až 23. listopadu, ne-li později.
Moc pěkný článek, co se mě osobně týká, díly mám koupené všechny a AC3 předobjednaný, ale jinak AC1 pro mě prostě bomba, jo je to stereotyp a možná jsem jeden z mála, ale i přes to mě hra bavila od začátku až do konce, hlavně to dělá asi to prostředí, ale já si první díl rozhodně užíval AC2 rozhodně nejlepší díl série a ACB je hned za ním, u mě není lepší, ale je hned za ním, přinesl hodně vylepšení a příběh se mi na druhé zahrání hodně líbil (které jsem absolvoval tak před měsícem , při prvním jsem hru bohužel z časových důvodů až moc proletěl, tak jsem z ní moc neměl) no a ACR je u mě pořád takovej rozporuplnej díl, grafika výborná, město je takový spojení prvních 2 dílů, takže taky pěkný, příběhově to do série pěkně zapadá a je pěkně udělaný, ale furt mi na tom něco nesedí a nejvíc mě rozčílil fakt, že všichni 3 hrdinové vypadají jinak. Proč proboha? Proč Desmond (potažmo Altair a Ezio) vypadají v prvních 3 hrách stejně a v ACR úplně jinak? Na Ezia jsem si nakonec docela zvykl a připsal jsem to jeho stáří, ale hlavně u Desmonda to pořád nechápu. Asi jsem jedinej, ale u mě to tak je no…
Článek se mi moc líbil, zvláště proto, že jsem s valnou subjektivních názorů a hodnocení souhlasil , takže
Pěkný článek, mě se také nejvíce líbila dvojka, minimálně kdybych to měl porovnat podle probděných nocí a fantastického konce. Každopádně, taky jsem kdysi napsal něco o AC serii (bylo to v období, kdy vycházel brotherhood) , který se zabívá trochu více příběhem herní serie . Nechci se nijak přiživovat na tomto článku, jen když už zítra vychází ta 3jka tak ať je to tu pokupě.
[ odkaz ]