Dojmy z hraní Killzone: Mercenary

Časy se mění. Zpívali o tom Bob Dylan i Blackmore’s Night, a pokud v libovolném dopravním prostředku ukážete slabost, dlouhé minuty vám o tom bude nadšeně vyprávět kdejaký důchodce. Zatímco před pár lety byl handheld nutností v podstatě pro každého, kdo to s hrami myslel alespoň trochu vážně, dnes je vcelku úspěšně vytlačují stále výkonnější smartphony a tablety. Pořád se sice najdou firmy, které se nebojí ani riskantních investic (stačí se podívat na Nvidii a projekt Shield, jenž pravděpodobně skončí obřím průšvihem), ale to jsou spíš ojedinělé případy. Co jiného taky čekat, když svůj přístroj v této kategorii nedokáže protlačit ani firma jako Sony, a to i přesto, že ten má v názvu slovo „Playstation“, které v dnešní době funguje stejně jako flaška vizoura na setkání anonymních alkoholiků.

Pravda, v případě PSV sehrály klíčovou roli regulérní áčkové hry, které na handheld prostě nejsou. V současné době vím o třech, nebo čtyřech, což je docela málo na to, že je kapesní konzole na trhu už víc jak rok a půl. Absence kvalitních akční her je pak už jednoduše neodpustitelná. Black Ops Declassified bylo nefalšovaným výsměchem žánru a Resistence: Burning Skies ničím nezajímavou jednohubkou, která sítem kritiků prošla de facto náhodou. Killzone: Mercenary proto bylo vítáno s otevřenou náručí a nadějí, že se konečně dočkáme hry, která adekvátně využije přítomnosti dvou analogových páček. A taky, že ano!

Hra to v podstatě není ničím výjimečná, ovšem nabízí tu „bezmyšlenkovitou“, skvěle hratelnou akční jízdu, po níž jsme bez ustání prahli. Zodpovědné je za ní studio Guerilla Cambridge, které místo regulérního pokračování série vytvořilo spíš spin-off. Ten se odehrává přibližně dva roky po událostech posledního dílu, přičemž hlavním hrdinou je zkušený žoldák Arran Danner. Ten pracuje zásadně pro toho, kdo nabídne nejvíc a během kampaně se tak můžete těšit na mise, v nichž budete bojovat na straně Helghastů, stejně jako proti nim. Zhruba 30minutová ukázka, kterou jsme měli k dispozici, ovšem nabídla Killzone tak jak ho známe a milujeme… s Helghasty pouze v hledáčku vaší zbraně.

 

1 z 2

- +

1.

2.

To, čeho si člověk při hraní Mercenary všimne nejdřív je trochu „krkolomné“ ovládání. Díky menším analogovým páčkám a vlastně i tlačítkům (nikdy nepochopím, jak se Sony na PSV, které je ještě větší než PSP, podařilo docílit nepříjemného zmenšení klíčových prvků celého handheldu) to chce pár desítek minut na zvyknutí, avšak následně budete po mapě běhat stejně bezproblémově, jako byste to zvládali s DualShockem. Na co si člověk ovšem nezvykne asi nikdy, je dotykové ovládání, které byl handheldu čert dlužen. Nechápal (a nesnášel) jsem ho už u Uncharted: Golden Abyss a nic se na tom bohužel nezměnilo ani v případě Killzone.

Dokud dotykový displej slouží pouze k přepínání zbraní, či vybírání granátů, všechno funguje víceméně bez problému. Tahání za páky a dorážení nepřátel v soubojích tváří v tvář, které vyžaduje přejetí prstem v určitém směru po celém displeji, už je ale jen osinou v zadku. Je to krkolomné; je to otravné; je to zbytečné. Máte-li navíc průměrně velké ruce, je tu relativně velká šance, že vám to nepůjde provést zatímco handheld držíte, a budete ho jednou rukou muset chtě nechtě pustit. Pryč s tím! Nebo by alespoň vývojáři mohli dát hráčům možnost všechny tyhle zbytečnosti v menu vypnout.

Na nic jiného si ovšem v případě Mercenary stěžovat nemůžu. Pravda, dabing je takový nemastný, neslaný a většina dialogů klišoidních až běda, ale je to akce. Tady Shakespeara čekat nelze. Samotný grafický kabátek už je navíc parádní a na malém displeji vypadá gamesa skutečně k světu. Sice by možná stálo za to povolit trochu uzdu lidem zodpovědným za speciální efekty, ale v tomto případě může být klidně na vině preview build. To navíc stejně bohatě vynahrazuje celkové zpracování, jež vám dovolí protloukat se titulem na několik různých způsobů. Dokonce bylo demoverzi možné projít téměř celou ve stealth režimu, byť finále bylo stejné pro všechny herní styly.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Zodpovědný je za to sympatický „finanční“ systém. Za každé zabití dostanete s ohledem na způsob provedení nějaký finanční obnos, jenž je rozdáván i za šacování mrtvolek. Za takto získané prostředky je pak na k tomu určených místech možné nakupovat náboje, taktické vesty, granáty, zbraně a tak dále. Výběr je přitom široký a měl by bez problému zvládnout ukojit choutky jak lidí, kteří dávají přednost opatrnému postupu, tak i těch, jenž nejradši naběhnou doprostřed dění, vystřílí všechno co mají po ruce a pak teprve začnou zjišťovat, jestli místo válečné zóny náhodou nevpadli na narozeninovou oslavu sousedovic dítěte. Pokud se tohle všechno podaří vývojářům udržet i v plné hře, věřím, že se Vita konečně dočká kvalitní akce.