„Vypni to, budeš úplně vygumovanej. Nečum do toho pořád, běž něco dělat. Tebe to pořád baví? Běž spát, ráno vstáváš do školy!“ Tak přesně těmito větami mě rodiče častovali celé dětství a pubertu. Popravdě, ani se jim nedivím. Kdykoliv vyšla například expanze pro World of Warcraft, začal jsem simulovat, abych mohl co nejrychleji pokořit novou maximální úroveň. Občas to zašlo i tak daleko, že mi rodiče schovávali zdrojové kabely od počítače. Naštěstí jsem měl dostatečnou zásobu, a když už náhodou došly, vypůjčil jsem si kabel od mikrovlnky, který byl, ač kratší, naprosto stejný. Zadumaný výraz otce ve chvíli, kdy bádal nad tím, proč si nemůže ohřát večeři, nikdy nezapomenu. No, bylo to zajímavé období, ale kdykoliv si na ně vzpomenu, pohltí mne vlna nostalgie a myšlenky na bezstarostnost.
Při vymýšlení speciálů se snažím převážně o originalitu. O něco, co v herní žurnalistice dle mého názoru schází. Ne vždy se to ale podaří. Ostatně tak to v životě přeci chodí. Často je to těžší, než se může zdát. Když v redakčním chatu pár měsíců zpátky padl návrh na zpracování tématu, jehož hlavní premisou bude seznámení některého z rodinných příslušníků s fenoménem v podobě videoher, okamžitě jsem začal vymýšlet možné scénáře. Dumal jsem a dumal. Nikdo z mé rodiny hry nehraje. Rodiče jsou staršího data vydání (sorry mamko, sorry taťko, ale je to tak) a sestra má aktuálně plno starostí s nedávno narozeným synem. Babi s dědou koukají na Šlágr TV a pořady Jaromíra Soukupa, což jsem se jim zkoušel mnohokrát rozmluvit. Marně. Brr. Ale devadesát let je holt devadesát let. Nakonec v mých myšlenkách došlo k potenciálnímu duelu máma vs. táta.
Trocha nostalgie
Pokud zapátrám v paměti, vzpomenu si na období mezi lety 1999 až 2003. Těsně před koncem milénia jsme si domů pořídili první PC. Dodnes si matně pamatuji jeho konfiguraci: Pentium 2 Professional 500 MHz, 64 MB RAM a 16 MB grafická karta. HDD, zdroj a základní desku si nepamatuji, ale kapacita disku se určitě nepřehoupla přes 20 GB. Cena asi 40 tisíc. Byla to velká investice, ale právě tento stroj mne uvedl do světa opravdových videoher a ne náhražek v podobě konzolí a žlutých kazet z tržnice, které hlásaly, že obsahují 999 her. Ve výsledku se na médiu nacházela hra pouze jedna, a to v 999 barevných kombinacích.
Spolu s vymodlenou mašinou jsem dostal první tři PC hry. Diablo 2, NHL 2000 a Command & Conquer: Tiberian Sun. Dnes už vám neřeknu, kterou z nich jsem hrál nejvíce, ale hrál jsem všechny a hrál jsem je opravdu hodně. Minimálně dva roky. Pořídil jsem si také herní adaptaci Harryho Pottera, přesněji první díl – Philosopher´s Stone (Kámen Mudrců). Jako by to bylo dnes, když jsem vešel do herního obchodu a zatímco táta platil, jsem se bezděčně zeptal prodavače, jestli má titul, na který jsem se těšil od prvního zhlédnutí filmu, crack. Reakce prodavače na sebe nenechala dlouho čekat. Vyvalené oči a vzápětí upřímný a dlouho trvající smích. Omluvte mě, bylo mi zhruba deset. Řekněme si to na rovinu. Kdo z nás si v té době nezahrál nějakou tu „vypálenou“ hru. Kdo z nás se v takto útlém věku při přesouvání .exe souboru, necítil jako hacker. Tak či tak byl Harry Potter and the Philosopher´s Stone mojí první „originálkou“. Sluší se dodat, že aktivační klíč, který se nacházel v krabičce, nefungoval, a já musel pro novou kopii hry. „Upřímně doufám, že sis hru užil, neznámý člověče (či zaměstnanče prodejny)“. Ve stejném období jsem i párkrát hrál ono NHL 2000 a Need for Speed 3: Hot Pursuit, které mi půjčil kamarád, společně s tátou. Po pár pokusech ho to ale omrzelo. Není se čemu divit, neustále prohrával. No, prostě a jednoduše generační rozdíl a malý zájem o IT…
Právě tyto vzpomínky zapříčinily to, že jsem při výběru „oběti“, inklinoval spíše k mámě. Ta se navíc aktivně učí anglicky, což je u her, ať chceme nebo ne, pro mnohé podstatná překážka. I když jsem chtěl tátovi, jakožto bezmeznému milovníku westernů, pustit Red Dead Redemption 2, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Veškeré dialogy bych musel překládat a nešťastné ovládání na DualShocku, potrápilo i mne samotného. Zbývalo tedy vybrat vhodný titul pro mámu. A přesně to byl kámen úrazu. Nejdříve mě napadla série Unravel. Když jsem si ale vzpomněl na to, jak jsme se při hraní druhého dílu s kamarádem zapotili (roli hrálo také plus mínus pár piv, samozřejmě), rychle jsem původní myšlenku zavrhl. Následně jsem přemýšlel nad hrami typu Rayman či Ratchet and Clank. Došel jsem k názoru, že by mámu nebavily. A pak mě to trklo. Journey! Moje máma odjakživa tíhne ke spiritualitě, poetice a pacifismu. Nenechte se zmást, není to ale žádná Jolanda….
Journey je sám o sobě titul, který jsem dohrál teprve před několika dny (jen do mě). Jedná se o krátkou hru, jež svou délku vyvažuje uměleckým pojetím, nádhernou hudbou a především tím, jak ji ve výsledku pochopíte. Žádný závěr není správný či špatný. Je prostě váš. Říká se, že chlapi nebrečí. Já byl ale ke konci tohoto díla dojat a závěrečné titulky jsem sledoval s lesknoucíma se očima. Absolutně se za to nestydím. Byl to pro mne zážitek, se kterým se při hraní setkávám naprosto minimálně. Aktuálně mne napadá jen závěrečný song u prvního Mass Effectu, ale určitě toho bylo za více jak dvě dekády hraní více. Úkol zněl tedy jasně: Přenést PlayStation 4 do obýváku a zapojit jej k televizi. Pak zbývalo jen pohodlně usadit mámu a dát jí do rukou DualShock…
Seznámení s ovladačem se neobešlo bez problémů. Pro ty, kteří DualShock nikdy nedrželi v ruce, je to něco naprosto nového. Sám si vzpomínám, jak jsem si konzoli koupil spolu s vydáním prvního Destiny (předtím jsem hrál pouze na PC) a dobrých dvacet minut jsem se urputně snažil synchronizovat levý a pravý palec. No…motal jsem se jako „špína v kýblu.“ Možná to znáte… Jakmile jsem mámě předal ovladač, nestačil jsem se divit. Šlo jí to lépe, než bych čekal. Pohyb zakukleného protagonisty hry Journey jí šel na výbornou. Problémem byla manipulace s kamerou, s čímž jsem ale počítal. Následující dvě hodiny seděla u televize jako přikovaná. I přes počáteční nedůvěru v to, že by ji videohra mohla bavit, se vydala na Cestu. Začala hrát Journey…
Hojně jsem se rozpomenul na časy dávno ztracené. Snad mi to nebudete mít za zlé. Nostalgie je mrcha. Zaměřme se tedy konečně na ony herní zážitky a dojmy ženy, bez které bych nebyl a která mne podporuje od mého prvního dne. Nezávisle na tom, jestli hry hraji, nebo o nich píšu…
Pozor! Rozhovor obsahuje spoilery ze hry Journey.
Tak mamko, mně se představovat nemusíš, troufám si ale říct, že by naši čtenáři ocenili pár vět. Šup, řekni nám něco o sobě.
Jsem blíženec, tudíž člověk komunikativní, založením optimista. Kliďas. Mám ráda svoji práci, miluji svou rodinu, dva psy a zahrádku, kde čerpám energii. Jsem už pomalu v důchodovém věku, ale moc tomu nevěřím. K mým zálibám patří četba, čchi kung, esoterika a cestování – ovšem žádná velká města a frekventované lokality.
Vím, že pro tebe hraní na PlayStationu byla naprostá španělská vesnice. Jak jsi se cítila po prvních pár minutách, co se týče ovládání?
Asi to u čtenářů vyvolá úsměv, ale pro mě to byl silný adrenalin. Chvílemi jsem ani nedýchala, jak jsem se soustředila na situaci ve hře. Taky jsem měla před tebou trému a obavu, že budu motoricky úplně nemožná.
Šlo ti to. S několika skákacími pasážemi jsem ti ale raději pomohl. Myslíš, že bys při dostatečném tréninku byla schopná hrát i jiné, složitější hry, než je Journey?
Určitě je to jako se vším – cvik dělá mistra, ale potřebovala bych asi hodně času. Ve svém věku už reaguji jistě pomaleji. A moc to prožívám, i v téhle poetické hře jsem se dost bála draků (bušení srdce) a bylo mi moc líto kolegy, kterého podle zvukového efektu drak, už za mými zády, slupl.
Neboj, kolegu to pouze na chvíli zpomalilo. Všiml jsem si, že jsi byla po většinu času velmi soustředěná. Vtáhla tě hra, případně proč?
Zcela jistě mě moje postava a její dramatická cesta plně zaujaly. Soustředila jsem se od prvního okamžiku a zažívala napětí v očekávání překážek.
Vybavuji si pasáž, při které jsi, i když jsem tě třikrát upozornil, stejně spadla z výšky a určitou část jsme museli znovu opakovat. Jak jsi se v daný okamžik cítila?
No mizerně! Zazmatkovala jsem, přestala jsem se soustředit a už jsem správnou akci nestihla. A dost mě štvalo, že se musím zase o tolik vracet. I trapně mi bylo, před tebou.
Buď v klidu, to se stává i těm ostřílenějším z nás. Postupem času se zvyšovalo napětí. Gradovalo také tajemno. Kladla sis nějakou zásadní otázku, dejme tomu v okamžiku, kdy jsme se z pouště přesunuli do zasněžených hor?
Anabázi jsem od začátku chápala jako symbolickou. Jako obraz lidského údělu. Byla jsem samozřejmě hodně zvědavá na závěr hry, na výsledek svého snažení. Působily na mě i stupňující se útrapy mé postavy.
Teď něco jednoduššího. Jak se ti líbila vizuální stránka a hudba hry Journey?
Hudba ve hře je krásná, uklidňující, povznášející. Určitě mi pomohla v soustředění a vnímala jsem ji jako laskavého průvodce. Vizuální zpracování podtrhovalo mystiku příběhu, tajemno. Působivé byly také světelné efekty, stín a jas.
Jak se hra chýlila ke konci, působila na mne hodně emotivně. Jak jsi se cítila, když tvého avatara zmohla běsnící sněhová bouře a on samým vyčerpáním bezvládně padl do závějí?
No nemohla jsem uvěřit, že je to konec. Tolik námahy a útrap! A teď tohle. Cítila jsem velkou lítost a hluboký nesouhlas.
Posledních pět minut hry jsem cítil smutek a radost zároveň. Pravděpodobně mě to vše dojalo o něco více než tebe. Možná je to tím, že vím, kolik práce se za tvorbou takového titulu skrývá. Nebo jsem prostě větší cíťa. Nicméně těch zhruba 30 vteřin, ve kterých beze slova hledělas na obrazovku, mi říká, že tě Journey nemohlo nechat chladnou…Nebo se pletu?
Určitě se nepleteš. Závěr hry byl pro mne takovým zadostiučiněním, včetně pomoci, které se mému avatarovi dostalo od mystických bytostí. Krásná byla i světelná transformace v hoře. Tak nějak si představuji přeměnu naší energie – duše na konci života. Úžasné splynutí s blažeností.
Jak jsi tu celou strastiplnou cestu pochopila? Stálo to za ty dvě hodiny u televize a změnilo to alespoň trošku tvůj pohled na videohry? Opravdu nejde jen o násilí, krev a promarněný čas, souhlasíš?
Zase se potvrdilo, že člověk nemá odsuzovat šmahem, dokud nemá vlastní zkušenost a dost informací. Ale nezlob se, z tvého pokoje většinou slyším válečnou vřavu, ryk boje a detonace… Netušila jsem, že hra se může podobat i meditaci v doprovodu krásné hudby.
Právě takový pocit jsem měla, protože neodbytné myšlenky byly najednou ty tam, plně jsem se soustředila a po hře jsem se cítila klidná, vyvážená. Taky jsem měla velkou radost, když jsi mě jako začátečníka pochválil. O pochopení obsahu už jsem se zmínila. Taky mě potěšila přítomnost dalšího hráče, s nímž bylo možné spolupracovat, ne soupeřit. Ovšem brzo jsem mu nestačila…
Také mě napadlo, že hra by se dala dobře využít jako rehabilitace jemné motoriky. Nejen po nehodě nebo nemoci, ale hlavně v seniorském věku. Člověk trénuje nejen motoriku, ale i postřeh a orientaci v prostoru…
A na závěr to zásadní. Zapaříme zase něco?
Takovýto typ hry bych si dala líbit znovu, i opakovaně, abych potrénovala (skoky, doplňování energie…). A líbilo se mi to tajemno, co si budeme povídat. Další úžasný bonus je čas strávený s tebou… Zapaříme?
To si piš! Díky za rozhovor.
Já děkuji za nevšední zážitek.
Tak to vidíte sami. Mámě se nakonec její první hra na PlayStationu líbila. A to si doposud myslela, že existují pouze střílečky a jim podobné tituly. Pro mne osobně to byl zážitek, při kterém jsem mohl jednomu ze svých nejbližších ukázat, že není vše takové, jak nám neznalá média tvrdí. Možná teď bude přistupovat k videohrám trošku obezřetněji a nebude je považovat za ztrátu času. Je to umění. Stejně jako kinematografie, literatura či malířství. Ačkoliv se jedná spíše o doménu mladších generací, neznamená to, že je tento druh zábavy určen pouze jim. Osobně jsem přesvědčen, že sám jen tak hrát nepřestanu. Je to prostě vášeň jako každá jiná a já doufám, že si se mnou máma zase něco zahraje. Kdo ví, možná příště zapřáhnu i tátu…
Velmi ocením doporučení na hry, které by byly pro rodiče zábavné a stravitelné. Pokud o něčem víte, neváhejte a podělte se o nápady v komentářích.
Boží článek.
Pokud má maminka nějaké to spirituální cítění a Journey se jí libilo, tak bych ji zkusil předhodit Shadow of The Colossus. I když to už asi nějaký ten cvik s ovladačem bude chtít. Jinak bych se fakt nebál nacpat rodičům do ruky mobila a dát si s nimi téměř jakoukoliv Play Link hru (i když s rodiči hlavně Knowledge Is power a nebo Hidden Agendu )
Ja mám 36 takže sem zažil v podstate počátky pc her,najprv to byla Nes potom PLaystation a včil PC a Xbox a aj ked si vždicky ríkam že nejsem hráč tak asi sem lebo už bylo teho kvantum…
Ja som teda čumel, že v 1999 si mal Pentium 500 MHz!! Nemýli ťa pamäť? Ja som v 1998 mal Pentium 200 a circa rok na to si kamarát kúpil Pentium 333. Tých 500 mi príde ako absolútny high-end tej doby.
Čo sa týka mojej rodiny a hrania. Žena keď sme ešte nemali deti hrávala na PC. Najradšej Tomb Raider. Potom som jej kúpil PSP a na PS3 hrala svojho času Ni No Kuni a hlavne závislácky Diablo III. Inak je úplná lama s mierením za pomoci ovládača.
Staršej dcére som teraz kúpil Nintendo 2DS. Zatiaľ ide logické veci typu Mario Puzzle Dragon (spoj 3) a na PS som objavil blbinku čo bola jeden čas zadarmo Frogger. Klasická 2D plošinovka. Ale mám u nej pocit, že radšej pozerá a „radí mi“ ako hrá. Má panický strach keď niečo nevie (preskočiť roklinu, skočiť nepriateľovi na hlavu) a smejem sa na klasických hráčskych ťahoch ako nakláňanie celého tela do strany, kde sa snaží skočiť
Je možné, že to bylo Pentium II 450 MHz. Nižší ale určitě ne A ono naklánění do stran velmi dobře znám
Doporučení pro Davidovu mamku (na základě Journey): RiME, Abzû, Never Alone, možná Toren- i když ta je z mého pohledu trochu slabší než ostatní (vše dnes na Steamu s min. 70% slevou), a jestli umí dobře anglicky, tak What Remains of Edith Finch a Unfinished Swan jsou bezpochyby hodně silný zážitek k hraní za přítomnosti rodiny.
Nejlépe vám poradí Mythix, jestli sem zavítá, tyhle hry jsou její parketa.
Díky za seznam. Zapomněl jsem zmínit, že hraji z 90% pouze na PlayStationu 4. Mé PC je již dávno za zenitem (i7 920, GTX 670 a 10 GB RAM ) Tudíž Steam slevy jsou pro mne bohužel nevyužitelné Mrknu ale, co z výše uvedeného je dostupné i pro konzoli Co se týče What Remains of Edith Finch, tak to pro mne byl luxusní zážitek. A ta hudba…
Všechny ty hry mám v PS4 knihovně a dohrané, takže jo. Ale slevu už pro další platformu hledat nebudu. Jen doplním, že Unfinished Swan je hra od autorů Edith Finch a Abzû od spoluautora Journey. Všechny hry, co jsem uvedl pak spojuje hezky nakreslená grafika, snadné ovládání a tajemné poselství příběhu s lehce melancholickým vyzněním.
To PC vyměním klidně! Mám ještě Celeron haha Můžu být rád, že mi to davá starý dobry CSsko a hry kolem roku 2000 a víc upřímně nepotřebuji
Zarážející je spíše životnost starších komponent
Za zenitem? Tomu já říkám High-End. Co já bych dal za takový stroj. D Moje E7400 s 4GB DDR2 a Geforce 9600GT, tomu bych říkal za zenitem Ale už prostě nechci vrážet peníze do PC. Na Quake 1 to stačí a nic lepšího nevyšlo (ne, dělám si srandu).
Patřím sice do rodiny, která je hrám odpradávna celkem příznivě nakloněna, tak nemusí jít o až tak relevantní názor, myslím ale, že dnes už existuje pro každého nějaká ta správná hra, která ho bude bavit. S tátou hrajeme hry už dlouhých 25 let, naše první hra byl Doom II, tehdy mně bylo 8, a dlouhé roky jsme hráli vlastně jenom střílečky, Quakea, Unreal, Dark Forces, pak samozřejmě Half-Life a srdcovku mýho táty, Serious Sama- už se těší na čtyřku. Dodnes vesele paří, pořád hlavně střílečky a nejradši má ty s futuristickými zbraněmi a odpudivými monstry.
Po čase se přidal i děda, když vyšlo MoHAA (vzpomínka na lihovou fixu- pamatujete, jak ve všech hrách od Ravenu musel být soubor mohaa.exe?- třeba u Soldier of Fortune), válečné střílečky si velmi oblíbil, po čase si oblíbil i válečné strategie jako Blitzkrieg či Company of Heroes a taky dodnes vesele paří a ve svých 77 netrpělivě vyhlíží, jestli další CoD skutečně bude ze studené války.
Tak mě napadá, když jsem řekl, že moje rodina je hrám příznivě nakloněna, mluvil jsem jen o mužské části rodiny. Ale i babičku se mi podařilo přemluvit, aby si zahrála (a dohrála!) hru Hidden Agenda. Jasně, pro nás ostřílené hráče to moc hra není, ale u člověka, který celý život videohry nenáviděl (asi i kvůli tomu, že u nich děda tráví tolik času) to považuju za ohromný úspěch. A koneckonců jde o to vybrat takovou hru, aby člověka bavila a ukázala mu tak svět videoher v tom nejlepším světle. Babička si velmi libovala- konečně mohla jednou, na rozdíl od televize, vyšetřovat případ podle sebe a divila se, jak je vůbec možné takovou hru udělat. A to je podle mě problém většiny lidí, kteří odmítají zahrát si videohru- přesvědčení, že i dnes jsou hry pořád někde na úrovni Dooma před 25 lety, nečekají od nich grafiku téměř na úrovni filmů, natož propracovaný příběh.
Moje mamka pak nedávno hrála Beyond: Two Souls, opět veskrze pozitivní reakce, a Concrete Genie, i když tam byl trochu problém se skákáním, přece jen parkour není pro začátečníka to pravé ořechové. Ale od toho tam jste, nemůžete nehráči říct zahraj si hru a myslet si, že to udělá, musíte ji hrát spolu, poradit, vysvětlit, doplnit zajímavost, diskutovat o hře, ptát se na názor, atd., zkrátka bez pozitivního přístupu to nejde.
Ještě jsem sklidil úspěch s milou adventurkou Never Alone, to je hra snad pro každého, od těch nejmladších až po ty nejstarší.
Díky za výživný komentář a přeji celé vaší rodině spoustu dalších herních zážitků
Děkuju za přání, to samé přeju i té vaší- nikdy není pozdě začít!
Pěkný článek, jsem staršího data a docela jsem se zasmál. Co takhle UNRAVEL – The Last Guardian ? Myslíš že by to Mamku nebavilo ?
Díky za pochvalu. Unravel 2 mám v knihovně, určitě zkusíme.
Concrete Genie
Díky za tip
Není zač a v coopu si zkuste zahrát nějakou Lego hru, na to není člověk nikdy starý 😁
Ex, která měla s původním ex, který prc*al servírku (viz link) dvě děcka (cca 12 let) jsem jim daroval PS4 se zjištěním, že když jsem ji poslal do někam, tak jej vyhodila, přitom počítala každou korunu… Kamarádovi a kolegovi (50 let – „buran“ z vesnice ale zlatej člověk ) jsem ukazoval TLOU 2 a prostě to ten vocas nechápe. Dle mého je to generační rozdíl, kdy pozitivní přístup ke hrám mají spíše lidi aktuálně pod 40.
https://1url.cz/1za51
Co zkusit Flower? To je pro mě podobně „kvalitní“ jako Journey. Ale jsou lidi, kterým se to líbí…
Díky za tip. Dneska jsme zkoušeli Detroit: Become Human
Ten Flower by pro mámu mohl být super, díky tomu svému speciálnímu ovládání (pomocí pohybu v DS), kdy mám vyzkoušeno, že nehráčům vyhovuje více, než hráčům.
Plus po emotivní stránce je ta hra na tom skoro stejně (možná i lépe), jak Journey, takže se opět jedná o kouzelný zážitek.
Cool. Ještě by to chtělo nějaký coop
Na to by pak mohlo být skvělé Brothers, kdy by si zapojil i tátu a hráli by v kooperaci na jednom ovladači, která tomu titulu propůjčuje zcela nový rozměr.
Brothers ve dvou lidech si tedy neumím představit, přijde mi že by se na tom jednom ovladači sráželi a měli problém se dostat k těm dalším tlačítkům?
My jsme to tak hráli a z počátku to trochu problém byl, ale v podstatě po chvilce to přešlo do krve. Občas zaškobrnutí, ale rozhodně se to dalo.
No, to by mohla být sranda
A co Way out? To by mohlo jít ne? taky se chystám, že donutím ženu a konečně to zahrajem 😀
S tím měl problém i kamarád (míření a střelba), který na PS4 hraje. Určitě to není vhodné pro začátečníky. Hra je to každopádně skvělá
Overcooked, Trine 1,2,3,4
To sem chtěla doporučit
Ale souhrnně jakákoliv „telltaleovka“ by mamce určitě šla. Pak už jen vytřídit, aby ji bavila i daná tématika.
Nebo Bloodborne no