Další tři vánoční rady

Přesně před šestnácti lety jsem se nechal uvrtat do sepsání podobného článku pro magazín Doupě a přestože jsem o užitečnosti podobného textu docela pochyboval, nakonec z něj byl překvapivě populární kousek,  na který jsem dostával pozitivní reakce od čtenářů ještě roky poté. Dnes ale žijeme v citelně jiné době a je mi jasné, že již samotné slůvko „rady“ v nadpisu může některé „triggerovat“ (říkají si „mě přece nemá nikdo co radit, grrr!“), stejně jako obsah následujících odstavců. Zatímco v roce 2005 jsem totiž rozebíral význam zdraví, rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem nebo hodnotu lidského štěstí, nyní jsem už přeci jen starší a moje dny naplňují poněkud méně romantické a poněkud více „politické“ úvahy či témata. Počítám tedy s tím, že reakce tentokrát nebudou ani zdaleka tak pozitivní. Přesto je ale myslím dnešní sváteční den dobrou příležitostí k podobnému experimentu.

1. Sebezničující jedovatost

Schválně jsem nenapsal ono „populární“ slůvko toxicita, ale všichni určitě dobře víte, jaké téma mám na mysli. Důrazně negativní a často i vyloženě agresivní chování se bohužel stává normou nejen na herních fórech nebo sociálních sítích, ale napříč celou současnou společností. Samozřejmě k tomu náležitě přispěla také pandemie a s ní vyhrocené emoce, ale vzestup toxicity bylo možné vysledovat již předtím, na herním poli třeba mezi „fanoušky“ různých platforem. Když jsem na Zingu v září 2019 začínal, ještě jsme se snažili docela důsledně podobné jevy v diskuzích moderovat. Jak ale rostla návštěvnost (Zing během uplynulých dvou let vyrostl na čtyřnásobek čtenářů), postupně jsem si uvědomil, že celá řada lidí prostě neumí a nebo ani nechce vyjádřit svůj názor nebo nesouhlas slušně. A jejich odstraňování ze stránek webu pak vedlo k chudší diskuzi, ve které chyběla názorová pestrost, která je přitom velmi důležitá pro bohatší a objektivnější vnímání a chápání her i lidí kolem nás. Osobně mne velmi baví rozebírat cokoliv s někým, kdo na to má odlišný pohled, než já – a prakticky vždy odcházím z takové diskuze obohacen, s rozšířenými obzory.

Řada lidí prostě neumí vyjádřit svůj názor nebo nesouhlas slušně.

Ještě před příchodem internetu jsme podobné vášnivé diskuze lidí s odlišnými názory absolvovali osobně, tváří v tvář například na srazech komunity Brněnských Otaku nebo komunity Fanoušků Final Fantasy. A byly to jedny z nejlepších diskuzí, co jsem v životě na téma her (případně anime, mangy a dalších) zažil. Spojoval nás totiž zápal pro stejné věci či témata, která jsme pak vášnivě rozebírali horem spodem. A přestože jsme spolu často nesouhlasili, tím zajímavější a oboustranně poučnější ty diskuze byly. Čas od času se mi povede to samé zažít i na moderních diskuzních fórech nebo sociálních sítích, ale ruku na srdce: těch lidí, kterým stojí za to kvalitně a slušně rozepsat svůj názor je čím dál méně. A to rozhodně není problém jen na Zingu, pozoruji to samé napříč všemi českými herními magazíny. Zahraniční média (Gamespot) už dokonce zachází tak daleko, že „screenují“ diskuzní historii svých čtenářů, než si je pustí na Discord.

Přestože jsme spolu nesouhlasili, tím zajímavější a poučnější ty diskuze byly.

Během svých prvních měsíců na Zingu jsem se ale odmítal vzdát kteréhokoliv čtenáře a pokud se tedy agresor ohradil proti smazání komentáře nebo dočasnému banu na redakční email, trpělivě jsem mu vysvětloval, že problém není v jím prezentovaném názoru, ale čistě ve formě, jakým ho prezentuje (vulgární nebo vyloženě agresivně útočná vůči konkrétním lidem v dané diskuzi). A sem tam se opravdu stal zázrak, daný čtenář pochopil a přijal kritiku jeho projevu, v důsledku čehož se do diskuzí vrátil mnohem konstruktivněji. Předchozí trojice odstavců není nic jiného, než moje snaha o připomenutí, že diskuze o našich oblíbených tématech (hrách) mohou být příjemné, zajímavé a obohacující. Měly by takové být. Věřte mi, že pak z nich budeme všichni odcházet s lepším pocitem. Naopak sklouzávání k agresivitě a jedovatosti vám nikdy v ničem nepomůže, ani na herním diskuzním fóru, ani v reálném životě. Pouze tím odrazujete a odstrkujete všechny ostatní kolem vás, až nakonec zůstanete sami nebo ještě hůře: uvězněni v bublině podobně nepříjemných agresorů, kde se negativní emoce odrážejí od jednoho ke druhému jako vlny a postupně zcela udusají jakoukoliv radost z diskuze, protože se všichni zúčastnění budou cítit rozčilení, ponížení nebo prostě jen zbyteční.

Sklouzávání k agresivitě a jedovatosti vám nikdy v ničem nepomůže.

2. Užitečnost konkurence

Zatímco v devadesátých letech bývaly války mezi herními platformami prosycené zábavným humorem (Sega does what Nintendont), moderní střety „fanoušků“ herních platforem mají do humoru nebo zábavnosti daleko (čest výjimkám, jako jsou některé povedené memy). Obzvláště na Twitteru dosahují tyhle bitvy naprosto absurdních rozměrů, kde tito lidé například udělají nekvalitní fotku televizní obrazovky mobilem, aby vedle ní dali hi-res screenshot z hry té druhé platformy „pro srovnání“. Podobně absurdní například bylo, když pro Cyberpunk 2077 již dávno existovaly první dva zásadní patche, ale odpůrci hry nadále vytrvale postovali a poukazovali na stav hry ve verzi 1.0 na starých konzolích. Nesmyslnost podobných „analýz“ pak většinou podtrhuje výše zmíněná jedovatost doprovodných textů a komentářů. Osobně jsem třeba zpočátku špatně nesl degradující termíny „ponnies“ nebo „xbots“, ale po nějaké době jsem zjistili, že sám začínám v duchu některým „fanouškům“ daných platforem říkat stejnými slovy. Opět zde platí, že čím agresivněji někdo prosazuje svůj názor, tím hloupěji a zbytečněji ve skutečnosti působí.

Obzvláště na Twitteru dosahují tyhle bitvy naprosto absurdních rozměrů.

Konkurence je přitom vyloženě zdravá a užitečná, pro všechny. Čím dražší a výpravnější hry budou PlayStation Studios vydávat, tím víc se bude Xbox snažit ulovit a podpořit vznik podobně silných titulů. Čím výhodnější a oblíbenější bude předplatné Game Pass, tím víc se bude Sony snažit nabídnout podobně výhodný model. Čím svéráznější a příjemnější důraz bude Nintendo klást na ryzí hratelnost či zábavnost svých titulů, tím víc si bude celý herní svět uvědomovat, proč patří právě jejich hry k těm nejlépe hodnoceným i prodávaným. Čím obsahově i technicky sofistikovanější a „nastavitelnější“ budou PC hry, tím víc se bude posouvat žánrová pestrost i uživatelská svoboda hráčů. A mobily opravdu nosíme v kapsách všichni, pokud jste tam ještě nenašli výbornou hru přesně pro vás, pak jste dostatečně nehledali. Jakožto někomu, kdo celý život miluje hry jako takové a hraje proto téměř všechno, prakticky na všech platformách, mi nic nedělá větší radost, než když se původně exkluzivní trhák jedné platformy podívá i na „konkurenční“ systémy. Proč? Jednoduše proto, že tak získá víc lidí příležitost objevit kvality dané hry, což krom jiného podpoří také její ziskovat a zvýší šanci na více takových her. Navíc mi to umožnilo se třeba o Horizonu příjemně bavit a dělit o dojmy s kamarády hardcore PC hráči, kteří by jej jinak nikdy neobjevili.

Když se exkluzivní trhák jedné platformy podívá na „konkurenční“ systémy.

A když zabrousím na téma užitečnosti konkurence mezi českými herními magazíny, i tady se myslím snadno shodneme, že je super mít na výběr a moct si přečíst různé názory na jednotlivé hry od různých autorů. Osobně mám velký respekt ke všem českým herním novinářům, protože ačkoliv je to práce velmi příjemná (pokud tedy nemáte na krku ničivě krátké embargo), prakticky nikdy a nikde není dostatečně dobře zaplacená a poslední dobou je také čím dál více kritizovaná, což ji činí mírně řečeno frustrující. Přitom my – herní novináři – jsme původem hráči stejně jako vy, pouze s tím rozdílem, že jsme se propracovali urputným psaním až na stránky magazínů. Nikdo vám ale nebrání udělat to samé. Když jsem na Zingu začínal, hledal jsem způsoby, jak vyniknout a mám velkou radost, že některé z nich shledali užitečné i kolegové z konkurenčních redakcí. Například za psaní nejžhavějších článků formou „průběžně doplňujeme podrobnosti“ se mi někteří z nich původně smáli či ho kritizovali jako neprofesionální, ale dnes již dělají to samé. Naše vydatnější vydávání článků o víkendech také někteří považovali za hloupost, ale postupně pochopili, že ignorací tohoto trendu nám dobrovolně posílají své víkendové čtenáře. Zkrátka a dobře, konkurence je zdravá, představuje nejúčinnější motivaci pro zlepšování všech „závodníků“ a jednoznačně nejvíc z vyrovnaného konkurenčního boje těží veřejnost, čtenáři, zákazníci. Nechtějte proto, aby konkurenční platforma nebo magazín upadly a přestaly pohánět toho vašeho oblíbence k lepším výkonům.

Mít na výběr, přečíst si různé názory na jednotlivé hry od různých autorů.

3. Máme skvělého koníčka

Mezi hráči se stále více rozmáhá trend nadávat na jejich vlastní zálibu a prohlašovat, jak „hry už nejsou tím, čím bývaly“. Při pročítání některých komentářů nebo poslouchání některých výlevů pak člověk snadno nabyde dojmu, že to s hrami jde od desíti k pěti a že korporace dusí jakoukoliv originalitu ve prospěch nastavovaných kaší a absurdních monetizačních strategií. Tohle bohužel velmi účinně podporují někteří Youtube influenceři, kteří již dávno zjistili smutnou pravdu o tom, jak negativní titulek nebo náhledový obrázek videa přitáhne pozornost několikrát účinněji než ten pozitivní. Neříkám přitom, že některé ty věci nejsou pravda – například EA nebo Activision si mnoho kritiky z posledních let jednoznačně zaslouží. Přesto nám ale mezitím nadělili Star Wars Jedi: Fallen Order, It Takes Two nebo třeba Warzone. Zatímco někteří hořekují nad tím, že rok 2021 byl na hry vyloženě slabý (je pravda, že na Zingu jsme letos neměli ani jednu desítkovou recenzi), ve skutečnosti jsem byl během roku mnohokrát příjemně překvapen hrami malými i velkými, od Loop Hero přes Returnal až po Inscryption. Pravda je taková, že díky moderním vývojářským nástrojům, crowdfundingovým službám a digitálním platformám se nám dostává stále pestřejší nabídky herních zážitků, zatímco na vrcholu potravního řetězce firmy jako Sony, Microsoft nebo Nintendo investují stále více prostředků do stále velkolepějších uměleckých děl i technických zázraků.

Dostává se nám stále pestřejší nabídky herních zážitků.

Jako recenzent mám to štěstí, že moje práce je neustále každý měsíc ochutnávat to nejlepší z herní nabídky, nicméně i tak se občas nechám zaplavit tím pocitem zmaru, který kolem sebe šíří někteří hráči. Nikdo vás ale přece nenutí kupovat a hrát rozbité a nedodělané střílečky. Pokud už máte Far Cry šablony plné zuby, je jasné, že šestý díl není nic pro vás. Neztrácejte tedy těmito věcmi čas a dejte šanci kouskům, které jsou poctivější nebo nápaditější: výběr je čím dál větší, ať už jde o tituly kalibru Hell Let Loose nebo Hades. Je také klidně možné, že už jste prostě staří a nezvyká se vám na některé nové věci tak snadno. Není pak nic špatného na tom se vrátit k vašim oblíbeným klasikám a zahrát si posté Doom nebo váš nejoblíbenější díl Zeldy. Osobně se snažím udržovat vlastní přehled o dění a názorech napříč celým hráčským spektrem, takže se schválně prokousávám i těmi nejjedovatějšími Youtube výlevy. Ale pravidelně si pak jdu pro potřebnou a velmi příjemnou „očistu“ k vyloženě pozitivně naladěným a příjemným hráčům, jako jsou například Kyle Bosman nebo Hannah. Berte odkazy na ně jako můj vánoční dárek pro vás.