“Tak pohni, ty drzej šmejde,” pokřikuje nevrlá stará bába a peskuje mě, zatímco pro ni sbírám větvičky v dvourozměrném lese, co vypadá, jako by vypadl ze středověkých rukopisů. “Vezmi i ten poslední,” ukazuje na levý spodní roh obrazovky. Jen co se k němu přiblížím a vyberu možnost “ukrást”, blikne na mě osudové varování: Toto rozhodnutí bude mít dopad na příběh. A tak se spokojeně usmívám uprostřed rozlehlé haly s ovladačem v rukách, vedle stojící novinář se sluchátky na hlavě se poklidně prohrabuje pomyslným lexikonem a říkám si “aha, takže tohle je ten Gamescom”.
Poslední dva ročníky jednoho z největších herních veletrhů na světě citelně zasáhla pandemie covidu. Kolín nad Rýnem stejně jako další německá města omezil pořádání veřejných akcí, a tak se Gamescom z části konal on-line. To zůstalo i letos, kdy úvodní show Opening Night Live opět pořádal Geoff Keighley a uvedl během ní několik lákavých ukázek z her jako Atlas Fallen, Dead Island 2 nebo Lies of P.
Jenže o tom Gamescom není. Jeho největší výhodou je možnost si leckterý chystaný titul vyzkoušet přímo na místě nebo se potkat s vývojáři a probrat, kolik vrásek jim přibylo po posledním crunchování.
Loutka a bojovník v jednom
Zmíněné Lies of P byl právě ten případ. Mnoho lidí tuhle soulsovku dopředu odepsalo jako “Bloodborne pro chudý”, ale když jsme spolu s Martinem Zavřelem dorazili ke stánku s velkou kresbou hlavního hrdiny, mírná zvědavost se změnila v nadšení.
Nebudu lhát: souls hry hrát neumím, i když se mi jejich estetika neuvěřitelně líbí. Chybí mi trpělivost vydržet těch pár úmrtí a schopnost zatnout zuby a pomaloučku se zlepšovat. K obrazovce proto přistoupil Martin a rozpohyboval protagonistu, pohádkovou postavu Pinocchia, který… inu, kosí nepřátele.
Chvíli bylo dramatické ticho. Temná hra od v podstatě neznámého korejského studia ale vypadala i přes rameno skvěle. Jako Bloodborne, jistě, ale bez toho lehce urážlivého přízviska. Hrdina se pohyboval plynule a temný svět mě i jako diváka vtáhl do sebe. Po chvíli se Martin zase ozval: “Je to výborný.”
Od hry jsme oba měli jen opatrné očekávání, protože videoukázky mohou snadno zmást nebo naopak neukážou vše v plné parádě. Ale díky možnosti si ji na místě “osahat” jsme hned na začátku objevili divokou kartu, o které se i mezi ostatními novináři na Gamescomu začalo šeptat.
Temnějších titulů bylo na place obecně dost. Alone in the Dark, The Devil in Me nebo opodál stojící tajemný stánek k očekávané hře The Callisto Protocol lákaly k vyzkoušení. První den byly fronty ještě poměrně malé, od kolegů dokonce zaznělo absolutistické “tohle jsem za těch dvacet let nezažil”. Veletrh byl plný novinářů, youtuberů nebo obchodníků a davy běžných návštěvníků měly dorazit až ve čtvrtek. Takže když jsme zahlédli frontu jen několika zvědavců u hororového The Callisto Protocol, nebyl čas zjišťovat, co zhruba uvidíme.
Bude to delší ukázka hratelnosti? Nebo snad samotná hra? U vstupu do černé odhlučněné budky postával uvaděč, který pouštěl po trojicích a nechtěl nic prozradit. Když se i na nás dostalo, přivedl nás k velké obrazovce a ukázal místa, na která se máme postavit. Najednou jsme si všimli, že nás zabírá kamera a promítá nás na obrazovku… jako kostry.
S kostěnými parťáky jsme si zrcadlově zamávali. Poslali si vzdušný polibek. V podstatě se z nás okamžitě stali přátelé – vždyť to jsou týrané duše někde v hlubinách vesmíru. Najednou ale ke kostrám přiskočila nepojmenovatelná potvora. Mou nebohou parťačku srazila na zem, pustila se do kolegů… a byl konec. Šlo jen o vtípek, který ve mě vyvolal přesně opačný pocit než Lies of P (a i to je dobře).
Nadávky po bavorsku
Hal s hrami na vyzkoušení bylo hned několik, ale zároveň bylo poznat, že veletrh vypadá menší než dřív. Jedna z jedenácti obřích místností byla dočasně uzavřená a v těch ostatních bylo poměrně dost volného místa mezi jednotlivými stánky. Jejich pronájem stojí nemalé peníze, jak si můžete i sami spočítat.
Několik videoherních firem chybělo, z těch největších Sony a Nintendo. A ty, které přijely představit své tituly, to občas dělaly skrze motorku, se kterou se fanoušci mohli vyfotit pod velkým nápisem Gotham Knights.
Z konzolí tak bez dvou konkurentů zbyl Xbox, který lákal svým zeleným komplexem stánků na hned několik her. Kdo ale čekal sci-fi Starfield nebo střílečku Redfall, musel být zklamaný, protože fotka byla znovu to jediné, co si odsud odnesl.
Uprostřed se tvořila fronta na nový díl ze série A Plague Tale, který si šlo vyzkoušet z nejasných důvodů jen na velmi omezeném počtu obrazovek. A jakoby bokem stál Pentiment, v úvodu článku zmíněná adventura od studia Obsidian, která se odehrává v 16. století v Bavorsku.
Hra, která vychází 15. listopadu a rovnou se objeví v Game Passu, nabízí neotřelý vzhled středověkých knih, kombinovaný ale s moderně napsanými dialogy. Jako by fungovala na protikladech, které pak v hráči umocňují výsledný dojem. Na jednu stranu tu máte malované postavy, jež se pomalu pohybují a vypadají jak z knih a kronik, které obvykle nepatří mezi lehčí čtení. Přidejte si i repliky, které se objevují na obrazovce, jako by je někdo ručně psal – dokonce při tom slyšíte měkký zvuk brku, co jemně škrábe na papír. Na stranu druhou vám sedlák řekne, že jeho syn je zku*vený hajzl, který nechce makat na poli.
Jenže… To vše pak vygraduje v kritiku místních zástupců církve a inteligentní dialogy, co se vám jen tak nevypaří z hlavy. Jestli jsem viděla na Gamescomu moji osobní hru roku, je to právě Pentiment a netrpělivě čekám, až si budu moct vyzkoušet víc než čtvrt hodiny.
Tvůrce Pentimentu Josh Sawyer, který stojí i za RPG jako Fallout: New Vegas nebo Pillars of Eternity, se taky procházel po veletrhu, a kdo měl štěstí, mohl ho zahlédnout a možná s ním prohodit pár slov (já nikoliv a ano, trápí mě to). To se jen tak během procházky českým městem nestane – řada vývojářů pochází ze Spojených států, Japonska nebo jiných evropských zemí. Veletrh ale smazává hranice, zkracuje vzdálenosti a umožňuje zeptat se tvůrců, “jak to vlastně mysleli”.
A když jste novinář s přístupem do byznysové části komplexu, možná si s nimi taky zahrajete hru, kterou tvořili posledních několik let.
Hlavně nezkřížit paprsky
Když jsem procházela halou plnou stánků zaměřených na různé země světa a jejich tituly, míjela jsem třeba Kanadu nebo menší Kolumbii. Bylo fajn vidět tenhle jihoamerický stát i z jiného úhlu než “jsou tu drogové kartely a smrt”. Na konci cesty na mě čekalo americké studio IllFonic a jeho nová kooperativní hra Ghostbusters: Spirits Unleashed, kde čtyři lidé spolupracují, zatímco ten pátý hraje proti nim, případně partu doplní umělá inteligence.
Nedávný multiplayerový kousek Predator: Hunting Grounds od stejného studia mě zcela otevřeně moc nenadchl. Ale zároveň jsou Krotitelé duchů srdcovkou z dětství, takže jsem byla na gameplay zvědavá.
V uzavřené části stánku už seděli zakladatel a šéf studia Charles Brungardt a hlavní vývojář Jared Gerritzen. “Zahrajeme si spolu,” oznámili, zatímco mi podávali ovladač. “Ale ale, máte štěstí, budete hrát za ducha proti nám.”
Stačilo pár minut a jako bychom byli dlouholetí přátelé, kteří se sešli na pár kol Ghostbusters. Oproti Predátorovi bylo tentokrát cítit, že to je party hra. Že v Illfonic se poučili, jak ji udělat zábavnou a jednoduchou. Během chvíle pochopíte ovládání a cíl je těm, kdo viděli aspoň jeden ze série filmů, jasný: chytit ducha, který terorizuje okolí. Anebo terorizovat.
“Můžu ho osliznout?” zeptala jsem se, zatímco jsem se plížila za Gerritzenovým hrdinou. “No jasně!” nadšeně vykřikl a ukazoval na příslušnou páčku na ovladači. “Jste nějaká hbitá a já mám špatnýho parťáka,” začala do sebe dvojice rýt, když šlo do tuhého. Nakonec se ale povedlo – přece nemohli tuhle cizí novinářku nechat vyhrát. A v posledních zbývajících vteřinách se za mým růžovým duchem zaklapla past.
Vemeno v akci
Čistá zábava je něco, na co se u her občas zapomíná. Sama upřednostňuju hlubší dialogy nebo plynulý soubojový systém. Ale vím, že někdy si chce člověk jednoduše odpočinout nebo “zablbnout”.
Když jsem narazila do promotéra s vemenem kolem pasu a zvonečkem na krku, znejistěla jsem. Sakra, kam jsem se to dostala? Vedle ale stál poutač na Goat Simulator 3 a všechno bylo hned jasné.
Tahle série je v podstatě GTA, kde ale hrajete za kozu. A ani třetí díl nevybočuje. Ukradnete tu třeba traktor a boříte s ním pečlivě vyskládané krabice. Necháte se zelektrizovat plotem kolem stáda pašíků a dáte šok farmáři, který si k vám naivně stoupl zády. A zatímco si hledíte svého a vesele hledáte kupku hnoje, kterou byste rozmetali po okolí, hra vám crashne. Černá obrazovka, na ní kód. A nervózní promotér s vemenem se dlouze omlouvá, že tohle se rozhodně nemělo stát.
Gamescom je o podobných zážitcích. O těch dobrých, o příjemných překvapeních a emotivních chvílích, jako když sedíte vedle tvůrce českého RPG The Last Oricru a s úsměvem mu v jeho vlastní hře probodnete postavu, ke které má evidentně silný vztah. Nebo o těch horších, kdy vás o deset let mladší hosteska nepustí na předváděčku, protože nemáte červený náramek pro návštěvníky starší 18 let. Tak schválně – během kterého ročníku se i z tohohle stane lichotka a příjemné překvapení?
Zahrajte si Thymesia nez vyjde Lies of P. Super hra ktera nema skoro zadnou propagaci a pritom je to paradni solsovka.
Souhlas…dohráno a je to výborné
Děkuju Pavlíno za úžasný článek 👍
Taky díky.
Pentiment mě na první pohled nijak nezaujal, ale dostává tolik chvály, že si ho určitě aspoň vyzkouším.
Ja myslim, ze nesedne kazdymu. Ale prave proto presne tyhle tituly podle me maji smysl v Game Passu
Jestli je Goat Simulator „v podstatě GTA“, tak odlož gamepad a zalez zpátky ke sporáku…
Myslim, ze je celkem jasny, co tim myslim – asi tezko bych srovnavala „pribeh“ nejaky kozy a treba vyborny pribeh a vyvoj CJe. Reci o sporaku ani nekomentuju, mej se.
Takhle ubohý komentář jsem nečekal, navíc od někoho, kdo vše komentuje v ženském rodě 😮💨 ale couz.
Justicoat bude asi z Příbrami