Gears of War – šílený svět (recenze)

Psal se listopad roku 2006. Xbox 360 již byl v oběhu celý rok, a konzole od konkurentů ze Sony a Nintenda se připravovaly na svůj brzký příchod. Nicméně něco jim všem chybělo. A to nějaká skutečně skvělá hra, která by předvedla, jaký potenciál v konzolích nové generace dříme. A právě tehdy  v listopadu se taková hra objevila. Byla to akční sci-fi střílečka Gears of War z dílny Epic Games, která tehdy  vyšla jako exkluzivní titul pro Xbox 360. V tehdejším herním světě působila jako zjevení, jelikož skutečně ukázala, co to znamená next-gen. Hra se dočkala (dle mého názoru oprávněného) úspěchu u recenzentů (metascore 94/100) i u zákazníků (6 milionů prodaných kusů). Nicméně po roce čekání se z téhle pecky se konečně mohli radovat i hráči na PC, kterým se předvedla v ukázkové konverzi. Právě PC verzí hry se budu dnes zabývat, nicméně většina faktů stejně dobře platí i pro verzi xboxovou.

Na pokraji vyhlazení

Kdysi bývala planeta Sera krásným místem. Města prosperovala, lidstvo vzkvétalo a děti se radovaly. Tedy, až do dne, který vešel do paměti jako „Den vylíhnutí“ (v orig. „Emergence Day“). Onoho dne se z útrob planety náhle vynořila horda nestvůr, zvaných Locusti (v češtině celkem nešťastně přeložení jako „Sarančata“, s dovolením budu používat původní termín). Vypukla ničivá válka a lidstvo si uvědomilo, že pokud něco neudělá, bude čelit vyhlazení. V zoufalství tedy použilo zbraně hromadného ničení, ale bohužel, ani to jim lepší zítřky nepřineslo. Velká část Locustů sice tento útok nepřežila, ale to samé můžeme říci i o lidech. Jejich pokolení bylo takřka vyhlazeno a kdysi krásná města se proměnila v ruiny…

Tak zní premisa celého příběhu trilogie Gears of War. Jak sami vidíte, nejde o nic optimistického ani hezkého, což ostatně platí o charakteru celé hry. Náš příběh začíná celých 14 let po Dni vylíhnutí, kdy zbyla jen hrstka lidí zoufale bojující o přežití ve světě zmítaném každodenní válkou. I když, pojem „válka“ se mi říká těžko, vzhledem k tomu, že už je prakticky dobojováno – Locusti již vyhladili většinu lidstva, a ty, co přežili, zahnali do několika málo bezpečných koutů. Bezpečných… ale na jak dlouho?  Do tohoto neveselého světa vstupujete jako Marcus Fenix, válečný veterán, později vězněný za údajnou vlastizradu.

Poslední vzdor

Jak ale jistě tušíte, ve vězení moc dlouho nepobudete (o čem by pak asi hra byla, že). Spolu se svým týmem známým pod názvem Jednotka Delta se vydáte vstříc zoufalé naději na ukončení války, spočívající v odpálení  nálože, která by měla zlikvidovat síť podzemních tunelů obývaných Locusty. Možná si řeknete, že je to jednoduché, prostě tam tu bombu hodíme a hotovo. Jenže ve světě, kde je příslušnost k homo sapiens de facto rozsudkem smrti, to tak jednoduché nebude. Příběh rozdělený do pěti aktů (poeticky nazvaných „Popel“, „Příchod noci“, „Břicho bestie“, „Dlouhá cesta domů“ a „Zoufalství“) vám zabere nějakých 10-12 hodin, což je na akční hru úctyhodné číslo. Bohužel ale musím říci, že příběh samotný není to, co by mě hnalo kupředu, neboť je sice celkem zajímavý, ale jeho vyprávění je místy trochu zmatené a občas jsem i pozapomněl, o co že mi vlastně zrovna jde.

Ovšem když nad tím přemýšlím, napadá mě, že možná šlo o záměr. Jen ze samotné první hry se o světě téměř nic nedozvíte, pozadí příběhu i příběh samotný jsou zahaleny jakýmsi oparem tajemna. A přitom to rozhodně není tak, že by hra byla chudá na „lore“, kdepak. Jde o to, že vše je dávkováno velice úsporně a tak, aby hráč možná trochu zapojil svojí představivost. Ve světě, kterým procházím, vidím mnohé věci, které nejsou vysvětleny, ale přesto svůj význam mají. Přemýšlím, co mohou znamenat, či jak to na Seře mohlo vypadat dříve. Zdejší svět se zdá být odlišný od Země, ale přesto mi připadal tak nějak povědomý. Před sebou vidím jen zmar a zkázu, moje smysly jsou zaostřeny jen na prostou snahu o přežití. Ano, takovéhle pocity ve mně dokázala vyvolat pohlcující atmosféra této hry. A to mě vzhledem k tomu, že jsem očekával samoúčelnou řezničinu, docela překvapilo. Nevím, jak to všechno popsat, snad bych jen odkázal na trailer „Mad World“.

Hrůza přichází z hlubin

Nicméně na podobné filozofování nebudete mít zase tolik času, protože Gears of War jsou přeci jen hlavně o té akci, která mě velice příjemně překvapila v mnoha ohledech. Především mi poskytla zcela jiný styl hry, než ten, který běžně vídám v profláknutých sériích typu Call of Duty (čímž ho nijak neočerňuji). Autorům bojového sysému se podařilo skvěle skloubit prvky frenetické akce a survivalu, což ústí v úžasně návykovou hratelnost. Ta sama je postavena na hraní z pohledu třetí osoby a životně důležitém krytí. Na každém bojišti máte k dispozici mnoho různých zídek, výklenků a třeba i ohořelých aut, která vám poslouží k úkrytu. Při pohledu na hlavní protagonisty si možná budete myslet, že vydrží všechno a celou dobu budete akorát kosit nepřátele hlava nehlava, ale opak je pravdou. Marcus, ač má zbroj tlustší než kdejaká bichle, vydrží i na nejnižší obtížnost sotva pár zásahů. Nezbývá tedy, než si nechat systém krytí dostat do krve.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Rozhodně ale nepočítejte s tím, že celou hru projdete tím stylem, že zakleknete za zídku, všechno v klidu vystřílíte a půjdete dál. Zaprvé by to byla nuda, a zadruhé vám to ani hra nedovolí. Umělá inteligence nepřátel je na relativně slušné úrovni, takže nečekejte, že budou stát na místě a čekat, až je laskavě odprásknete. Budou se vás snažit obejít a naprat vám olovo do zad, takže se připravte na adrenalinové přebíhání mezi kryty a okamžiky plné napětí. A když už dojde na nejhorší a nějaký Locust se vám zjeví přímo před očima, nezbývá než nastartovat symbolickou zbraň celé série, a to řetězový bajonet (motorová pila spojená s vaší útočnou puškou). Tahle věcička, jejímž převedením na obrazovky si údajně Cliff Bleszinski (autor hry) splnil velký dětský sen, vám totiž poskytne jeden z nejefektnějších způsobů usmrcení, který mi vždy skýtal hluboké uspokojení a zadostiučinění.

Hra vám pochopitelně nebude servírovat stále jeden typ generického vojáka. Dočkáte se bohaté nabídky různých druhů potvor, které se budou celou dobu pečlivě starat o brnkání na vaše nervy. Kromě základních pěšáků se dočkáte i malých a slabých mrch, které se ale nijak nekryjí a běží přímo na vás. Ideální kandidát na motorovou pilu, říkáte si, ale když se jich sejde víc, umějí být pěkně nepříjemná sebranka. Na druhé straně pak stojí těžkotonážní bombarďáci, kteří jsou schopní vás jednou ranou ze svého raketometu poslat do věčných lovišť. A vrcholem všeho jsou pak berserkerky, slepé bytosti orientující se podle sluchu, které jsou nezranitelné konvenčními zbraněmi. Pomůže vám pouze „Kladivo úsvitu“, což je v podstatě útočný satelit. Pokud jste bystří, jistě vás už napadlo, že půjde použít pouze venku, a tyhle holčiny na vás obvykle vybafnou někde uprostřed podzemí. Tohle všechno vám říkám jen proto,a byste si uvědomili, jak rozmanité boje vás v Gearsech čekají.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Na každý druh nepřítele musíte použít jinou taktiku, což v kombinaci s docela vysokou obtížností dodává hře velmi příjemný, skoro až „old-school“ nádech, jelikož i na nejnižší obtížnost se musíte setsakra snažit. Vrcholem všeho je pak závěrečný souboj, který mi po dlouhé době ukázal ve hře skutečnou výzvu. I při nastudování taktiky jde o opravdu náročnou záležitost, u které budete chvíli drtit v zubech nadávky, ale až konečně zvítězíte, rozlije se vám po těle krásný a zasloužený pocit vítězství vydřeného vlastními silami.

Zničená krása

Sousloví „Zničená krása“ je názvem artbooku přidávaného ke sběratelským edicím hry, a musím dodat, že bych jen těžko hledal lepší název pro popis vizuální stránky Gears of War. Většinu hry prožijete v několika různých městech (respektive v jejich ruinách), ale podíváte se i do zničené krajiny kolem. Každý pohled vás utvrzuje ve vážnosti a krutosti situace – budovy jsou rozbořená, auta ohořelá, lidé takřka žádní. Ale přesto se ze hry zcela nevytratila krása. Města jsou postavena ve velmi zvláštním architektonickém stylu, který není k vidění nikde na Zemi. Přesto jsem se ale nemohl ubránit onomu dojmu jakési povědomosti, o kterém jsem již psal výše. A to se netýká jen budov, ale všeho, třeba i vzhledu samotných postav – na první pohled poznáme, že jsou to lidé, ale viděli jste někdy ve skutečnosti takhle namakanýho svalovce? V tomhle ohledu se mi universum Gears of War hodně zamlouvá, možná že jen nejsem dosti sečtělý, ale v mnohých věcech mi připadá docela originální.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Samotný design lokací je nádherný. Nikdy se nestane, že byste měli pocit „přejedení se“ určitým místem. Ačkoli se většina hry odehrává ve městě, budete až překvapeni, jakou variabilitu se zde tvůrcům podařilo vykouzlit. Užijete si temné noci i svitu slunce, monumentálního centra i vily na předměstí. Při průchodu městem nezbývá než obdivovat um autorů a kochat se velkým množstvím propracovaných detailů a také velmi specifickou atmosférou, kterou každá lokace umí vybudovat. Nicméně si nepředstavujte, že vás čeká nějaký otevřený svět. Gears of War jsou víceméně klasický koridor, což se tvůrci snažili alespoň trochu kompenzovat možností si občas vybrat jednu z dvou nabízených cest. Pokud vám tedy linearita nevadí (dnes je to víceméně standard), lze celkový design lokací označit za mimořádně povedený.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ale dost už úvah, pojďme se na věc podívat z poněkud techničtějšího úhlu pohledu. Slovo „krása“ v nadpisu lze totiž vztáhnout i k celému charakteru grafického kabátku. Hru jsem poprvé hrál na jaře roku 2011, a jen těžko se mi chtělo uvěřit, že jde o hru starou pět let. Gears totiž vypadají i na dnešní poměry nadprůměrně (trochu smutný portrét vývoje grafiky, což?), takže zkuste zvážit, jaký dojem zanechali při svém zjevení  v roce 2006. Tehdy šlo o nejlépe vypadající hru vůbec, která svého přemožitele našla až v Crysis. Právě zde debutoval Unreal Engine třetí generace, hra ostatně vznikla na základě jeho technologického dema. Grafika hry se vyznačuje značnou stylizovaností, která se vyjma zmiňovaných věcí vyznačuje sníženou paletou barev a laděním hlavně do šedých tónů, což kupodivu vytváří výtečný vizuální dojem. Je vidět, že práce se šedou barvou ve hrách je složitá, a hranice mezi vyblitým hnusem a krásnou stylizací opravdu tenká. Tady jde naštěstí o ten druhý případ.

Vše jen podtrhuje velmi zdařilá zvuková stránka. Hudební podkres disponuje několika pěknými melodiemi, které v boji dokáží hráči rozpumpovat krev, a mimo boj navodit atmosféru bohem zapomenutého světa. Zvuky zbraní a ostatní zvukové efekty jsou dle mého názoru též v naprostém pořádku.

Jak to dopadlo na PC?

Všichni víme, jak to často dopadne, když se hra vyvíjená čistě na konzole později převádí do PC verze. Zmršené ovládání, nulové možnosti nastavení grafiky, neúměrně krvavé HW nároky a kopec bugů navrch. Gears of War ale naštěstí žádný z těchto neduhů netrápí. Konverzi si vzali na triko polští People Can Fly (autoři např. Painkillera nebo Bulletstorm) a odvedli na ní prvotřídní kus práce. Ovládání na klávesnici s myší je zcela přirozené, až se člověku nechce věřit, že jde o port z konzole. Hra vám skýtá relativně bohaté možnosti nastavení grafiky, která byla oproti xboxové verzi lehce vylepšena. Mimo jiné zde naleznete i podporu DirectX 10, a hra tak patří spolu s např. Crysis mezi první, které tuto technologii obsahovaly. Hardwarové nároky jsou odpovídající, a hra jede i na slabších sestavách velmi plynule při zachování slušného grafického standardu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Co ale potěší asi nejvíc, je o cca 1-2 hodiny prodloužená příběhová kampaň, přičemž toto rozšíření je exkluzivní pro PC a nikdy nebylo vydáno pro Xbox 360. Tato část navíc rozhodně nepůsobí jako nějaká laciná výplň, ba naopak skvěle zapadá do celkového děje a navíc nabízí jeden skvělý souboj s bossem navíc. Dalšími bonusy pro PC hráče jsou třeba tři exkluzivní mapy pro multiplayer (dnes už je to celkem jedno, protože servery jsou prakticky mrtvé, což je i důvod, proč jsem MP do recenze nezahrnul) a Unreal editor, ve kterém si můžete vytvářet vlastní. Poslední třešničkou na dortu je pak česká lokalizace formou titulků od CD Projektu. Překlad hodnotím jako celkem zdařilý (vyjma problému s Locusty/Sarančaty, jak jsem již uvedl výše), a konkrétně oceňuji, že nijak necenzuruje značnou vulgaritu hry, jak bývá poslední dobou zvykem. Dokonce jsme měl občas pocit, že v překladu byla zvolena i tvrdší nadávka než v originále.

Celkově lze dát za vypořádání se s PC verzí velkou pochvalu a uvést jí jako příklad ostatním vývojářům. Jen je trochu škoda, že i přes tohle všechno se PC verze prodávala špatně (cca 150 000 kusů, což je mizerný výsledek v porovnání s 6 miliony na xboxu), a naděje na další díly na PC tak byla pohřbena. Někdo může smutnit, a někoho to může stejně jako mě donutit ke koupi Xboxu. To nic ale nemění na tom, že tahle hra za těch pár korun, které za ní dneska dáte, rozhodně stojí.