Bylo už pozdě v noci. Seděl u počítače a horečně klepal prsty do klávesnice.
Nebýt tam on, dvacáté patro firmy by už dávno osiřelo.
„ Všichni jsou už dávno doma a užívají si se svými drahými polovičkami“, pomyslel si a tělem mu projela mírná vlna vzrušení. Neměl čas myslet na podobné věci. To na čem právě dělá, je něco převratného.
Náhle se zarazil. Ruce se mu chvěly nedočkavostí jako malému dítěti, když mu podáváte kornoutek se zmrzlinou.
„ Mám to …je to tady „, vykřikl nahlas a rázně stiskl klávesu Enter.
Na monitoru se rozvířily čáry, tvořící složité obrazce. Po chvíli se však ukázala, už jen zlověstná černá obrazovka. Kancelářská koje potemněla.
Náhle se rozsvítil nápis. Restartujte systém. Jindy by ho podobná hláška vyděsila.
Dnes ale ne.
S úsměvem na tváři stiskl příslušné tlačítko. Systém naběhl mnohem pomaleji než obvykle.
Ty dvě …tři minuty se vlekly jako celá věčnost.
Konečně se dočkal. S napětím klepl na Start – Výkon a údržba. Tady to je Systém. Otevřel tabulku.
To co tam viděl mu vyrazilo dech. Srdce se mu rozbušilo na úroveň sprintera co právě udělal stovku pod deset sekund.
„ Jooo mám to, je to tam „, vykřikl a bouchl pěstí do stolu až se monitor zatřásl.
Spustil benchmark. Hned první údaje byly přímo fantastické. Program stále ještě běžel a počítal výkon počítače.
Náhle se zarazil. Na čele mu naběhl studený pot. Znervózněl, možná až zpanikařil.
„ Je to bomba, přímo atomovka v IT“, přemýšlel co s tím teď udělá.
Nervozitou si až začal kousat nehet na palci.
„ Zavolá tu novinu manželce“, napadlo ho, aniž by se podíval kolik je vlastně hodin, sáhl po mobilu.
Několikrát telefon zazvonil než ho zvedla.
„ Miláčku mám to a jede to“, oznámil jí nadšeně.
„ No jsem hrozně ráda, ale miláčku víš proboha kolik je hodin?“, zeptala se a dlouze zívla.
„ Prosím nech už to být, a přijeď domů …čekám tu na tebe. Holky na tebe čekaly u večeře. Doufám, že jim to vynahradíš a půjdeš s nimi do zoo, jak jim už dobu slibuješ“.
„ Vynahradím vám všechno. Tohle nám zajistí příjem o jakým se nám mohlo jen zdát“.
„ No jen aby z toho nebylo zase zklamání“, zapochybovala.
„ Ne nebude, slibuju….tak dobrá pojedu domů…ale na spaní nemám ani pomyšlení dej prosím do ledničky láhev šampaňského.
„ Pa lásko, hned jsem tam.“ Položil mobil.
Sklidil pár věcí ze stolu do zásuvky, když pohledem zavadil o klíče. Byl na nich přívěšek, malý růžový medvídek. Dárek od jeho starší dcery. Strašně miluje medvědy. Kolegové se mu smáli, když ho viděli a žertovali, že je gay. Uvnitř medvídka byla mnohagigová flashka. Moment přemýšlel, a pak po něm hrábl. Sundal mu růžovou hlavičku a zastrčil zbytek tělíčka do zdířky počítače. Sotva se paměť připojila, zkopíroval na ni nějaké soubory.
Odpojil ho a nasadil mu zpět hlavu. Dárek od dcery mu teď přišel vhod, svou flasku před pár dny někde ztratil.
Byl tak zaujatý, že ani neslyšel hluk výtahu. Dveře tlumeně bouchly. To už se nedalo v tom tichu přeslechnout. Vlastně jediným ruchem tu bylo tiché vrčení větráčků jeho počítače.
„ Kdo to sem teď jde?“ , divil se. Raději honem vypnul počítač.
Kroky se blížily. Náhle se objevil O’Hara, jeho šéf.
„ Vy jste ještě tady?“ , zeptal se nevrlým tónem. Obrazovka monitoru právě zhasla.
„ Jo, jen jsem potřeboval něco dodělat“.
„ …a doděláno? My teď za krize přesčasy neplatíme, to snad víte.
Dodal šéf a rozvalil se na židli.
Náhle si všiml na stole růžového medvídka připevněného na klíčích. Natáhl se a vzal ho do ruky.
„ Co je to za blbost?“ Zeptal se.
„ Dárek od dcery, “ odpověděl programátor.
„ Aha, „zakroutil hlavou O’Hara a hodil svazek na stůl. Ten i s medvídkem skončil až za monitorem.
„ No tak se s tím pochlubte“, vyzval ho a v očích se mu divně zablesklo.
„ No já to chtěl představit až zítra,“, mrkl na hodiny které ukazovaly půl druhé.
„ Ehm tedy dnes ráno … dodal.
„ Jen se pochlubte hned“, a gestem ruky vyzval programátora, aby znovu zapnul počítač.
„ Omluvte mě na moment mám tam heslo“.
„ Jo ták, pardón“, O’Hara vstal ze židle a šel k oknu odkud chvíli sledoval život ve spícím nočním velkoměstě.
„ Už můžu?, zeptal se za chvíli. Programátor přikývl.
Několik minut trvalo než byl plně seznámen se všemi funkcemi programu.
„ Dobrý co šéfe, tohle je začátek softwarové revoluce ve výpočetní technice“.
Šéf po jeho slovech náhle strnul.
„ Co myslíte?“, zeptal se ho znova programátor.
„ V kostce tenhle váš program udělá z každého počítače doslova dělo.
Což taky znamená, že výrobci procesorů, pamětí, grafických karet, desek atd. jsou docela v háji“.
Programátor zvážněl. Už chtěl něco říct, když v tom ho přerušil šéf.
„ Navíc vás musím hned upozornit, že jste ho udělal u nás na našem hardwaru. Práva na něj má samozřejmě naše firma“.
„ Jo jistě, samozřejmě“, odpověděl programátor a z jeho hlasu bylo cítit více než zklamání.
„ Tohle máš za ty roky práce a tisíce hodin u počítače, často nezaplacených“, pomyslel si. Nějakou dobu přemýšlel a pak řekl:
„ Chtěl bych aby to lidem bylo užitečný, vlastně celé lidstvo z toho bude moc těžit. Sám jste říkal kolikrát na poradě pokrok nezastavíte. A pak tohle je jen začátek, mám v hlavě i další nápady“.
Šéf na chvíli sklopil oči a civěl do prázdna. Náhle sebou trhl.
„ To se musí zapít. Dojdu k sobě pro nějakou dobrou láhev“.
„ Ne nemůžu pít, promiňte, ale pojedu už domů, žena určitě čeká“, snažil se vymluvit.
„ Tak dojdu aspoň, pro kávu“, nabídl se ochotně šéf a dodal:
„ Stejně to je tak úžasný softwér, až mi z toho vyschlo“, pak se otočil a šel na chodbu k automatu.
Na chodbě se zarazil. Jo objev to je. Nádhera. Zrovna teď, když už konečně padla cena a podařilo se mu koupit balík akcií firmy. Nyní ji ovládne.
„ Sakra proč s tím přišel zrovna teď. Mnohamilionová investice přijde vniveč. Budu na mizině a co moje rodina. Bankrot. Zkrachuju. Musím ho zastavit za každou cenu“, mumlal si pro sebe a přitom měl nepříčetný pohled. Dusil se vztekem.
„ Může za to on. To on to zavinil“, chrčel a pak náhle dostal nápad. Šel k sobě do kanceláře.
Rozhlédl se a vzal z poličky těžký popelník. Vrátil se na chodbu, rukou zašťáral v kapse saka. Hodil do automatu drobné mince. Zmáčkl knoflík. Pak vzal dva kelímky s horkou tekutinou palcem a ukazovákem do levé ruky. Pravou držel za tělem schovaný popelník.
„ Tak to nesu, už jsem tady“, položil kelímky s kávou na stůl. Ta příjemně zavoněla.
„ Nepustil by jste tam ještě ten porovnávací benchmark, abych viděl ten výkon? Jen na chvilku už vás pak nebudu zdržovat, a pak to vidím, že dnes se bude oslavovat“. Programátor vyhověl.
„ Sakra to snad není možný“, procedil skrz zuby šéf když viděl první numera.
Programátor nic netuše s úsměvem pyšně sledoval svižně nejnovější benchmark, jehož nároky lámaly vaz každému, dnes dostupnému komponentu počítače.
„ Frčí to, co?“, zeptal se a otočil hlavu k šéfovy. Právě ten okamžik mu těžký masivní popelník dopadl na lebku.
Stříkanec krve cákl na monitor. Rudé kapky začaly stékat po obrazovce.
Hlava dopadla na klávesnici, ale program pracoval dál. Pak přišel ještě druhý a třetí úder, který byl už zbytečný, stejně už umíral, poslední vzpomínky patřily rodině. Než mu pohasly oči, jeho pohled padl směrem ke svazku klíčů. Na růžového medvídka.
Z posledních sil po něm natáhl ruku. Už ho ale síla opouštěla, a tak do něj jen zlehka strčil. Shodil ho tak i s klíči za stůl. Pak upadl do věčné tmy a náruč smrti ho pohltila. O’Hara pak pečlivě zahladil stopy. Smazal důkladně i onen program.
Byl to zoufale zbytečný, surový a odporný čin. Kdyby toho dne večer O’Hara místo hrátek s prostitutkou, sledoval hlavní zprávy, věděl by, že na jiném konci světa se programátorům podařilo spustit službu FunOnLive. Která též přinesla něco podobně převratného.
Našli ho ráno. Zkrvavená hlava ležela na klávesnici, plné zaschlé krve.
Případ dostali dva zkušení detektivové z oddělení vražd. Zdálo se, že není, čeho se chytit.
Žádné otisky, žádné záznamy z kamerového systému. Žádné stopy. Prostě dokonalý zločin.
Pátrali jak mohli, ale nic. Vůbec nic.
Po třech dnech si manželka s dětmi přišla na oddělení pro jeho věci. Moc toho nezbylo. Jen pár drobností. Starší holčička začala postrádat klíče a na něm přívěšek ve tvaru růžového medvídka a tak pošeptala něco své matce.
„ Něco tu chybí, asi to nebude důležité, je to takový přívěšek, byl na svazku s klíči“, oznámila nesměle detektivovi.
„ ..a jak vypadal? „Zeptal se policista.
„ Takový malý růžový medvídek, holky mu říkají Teddy.“ odpověděla.
„ Tak to se po něm podíváme,“ řekl detektiv. Žena s dětmi odešla. Policista je úslužně vyprovodil. Jen se vrátil, zavolal kolegu a znovu prohledali místo činu. Tentokrát obrátili kancelář doslova naruby. Našli ho zapadlého za stolem.
Pozornému detektivovy naštěstí neuniklo, že se vlastně jedná o flash disk.
Nejdříve z něj dali sejmout v laboratoři DNA, a pak putoval k technikům. K jejich překvapení ukrývaly útroby medvídka mega výkonný program. Byl to softwarový virtuální superpočítač v počítači.
Testy DNA potvrdili přítomnost dvou vzorků. Oběti a jednu prozatím neznámou, možná vraha.
Vyšetřování tak hned dostalo nový směr.
„ Všichni z okolí oběti půjdou na testy DNA“, rozhodl policista.
„ Snažme se udělat maximum, vrah spravedlnosti nesmí uniknout.“
