Pokračování prvního dílu. Přeji příjemné čtení a nebojte se napsat váš názor či kritiku.
Jason pohlédl na svého kolegu a nemohl uvěřit vlastním očím. Raději párkrát zamrkal, aby se ujistil, že to, co vidí, není halucinace. Bohužel nebyla. Mike měl sice příšerný vkus, co se týkalo oblečení, ale to, co měl na sobě tentokrát se vymykalo veškerým jeho extrémům.
Měl na sobě světle šedé kalhoty. Nejspíš o dvě čísla větší, opasek měl stáhnutý velmi těsně. Ale to bylo to nejmenší zlo. Vršek oděvu se skládal z pruhované košile. Jednotlivé pruhy byly sladěné do červené a bílé barvy a jako vystupující pozadí figurovaly motivy různých květin. Přes rameno měl přehozenou šedohnědou bundu a hlavě klobouk, který byl v módě tak před padesáti lety.
„Zkoušíš, kolik toho moje nervová soustava snese?“ pronesl Jason s výrazným údivem ve tváři.
„Co se děje? Je nějaký problém?“ tvářil se, že není, na co jeho spolupracovník naráží.
„Jo velký problém. Ty jsi ten problém,“ zakroutil hlavou. To snad nemyslíš vážně!“ zlobil se Jason. „Potkal jsi se ráno vůbec se zrcadlem? Dost o tom pochybuji. Protože, kdyby ano, tak na sebe nenavlečeš ten hnus, co máš na sobě,“ zuřil LeClaire.
„Hele, nech moje oblečení na pokoji. Cítím se v něm dobře a navíc mi to v něm sluší,“ odpověděl Hanson. Jason na něj pohlédl a myslel si, že si snad z něj utahuje.
„Jo, slušelo by ti za jednoho předpokladu.“
„A jakého?“
„Že by byl rok 1950. Pak by ti slušelo. Byl jsi aspoň v tomto desetiletí nakupovat nějaké oblečení? Protože já o tom velmi pochybuji,“ čertil se muž stojící naproti Mikeu Hansonovi.
„Hele, o co ti jde? Špatně ses vyspal?“ reagoval podrážděně Mike.
„O tom, jaké jsem měl spaní se bavit nebudeme. Jde o to, že jako obvykle sereš na jakoukoliv prestiž. Takhle si ty představuješ prezentaci firmy? Vždyť budeme každému pro smích.“
„Nebuď labuť. To tvé sako nevypadá tak zle,“ utahoval si z Jasona.
„Já nemluvím o sobě, ale o tobě,“ pěnil vzteky. „Co to je proboha za košili? To sis dovezl z dovolené?“
„Náhodou, tohle je moje nejoblíbenější košile.“
„Tak to nechci vidět ani ten zbytek,“ rezignoval Jason. „Raději půjdeme, mám takový pocit, že tohle bude dlouhý víkend.“
„Neboj se, kamaráde. Na tohle do života nezapomeneš,“ usmál se lišácky Mike Hanson.
„Jak jsme na tom s časem?“ zeptal se Jason.
Mike zvedl ruku, aby se podíval na své zlaté hodinky a odvětil: „Máme asi půl hodiny čas.“
„Kde jsi vzal na Rolexky?“ divil se Jason, když si všiml hodinek, které mu obepínají levé zápěstí.
„Tenhle krám?“ podíval se předmět zájmu. „To jsem koupil od nějakého pobudy na ulici.“ Jason na něj nevěřícně koukal. „Stály mě padesát babek. Tolik jsem za hodinky ještě neplatil,“ pronesl s úsměvem na tváři.
„Myslím, že si před cestou dám jednoho panáka,“ řekl Jason a poukázal pohledem na bar v rohu letištní haly.
„Tak to je první chytrá věc, co jsi dnes řekl,“ lehce s úsměvem podotkl Mike a spolu se vydali k pitnému občerstvení.
Na letišti bylo hodně lidí, Jasonovi připadalo, že čas kolem něj ubíhá podstatně rychleji. Neměl rád davy, proto raději cestoval autem, než letecky. Mike si všiml jeho zdrženlivosti a úzkosti a vzal ho pevně za pažil a odvlékl k baru.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho. Jason nereagoval. Mike proto luskl prsty před jeho obličejem a Jason se probudil ze svého transu. „Jsme zpátky na zemi, astronaute?“
„Jo, jsem v pohodě,“ odvětil Jason. Objednal dvě skotské, jednu pro něj a druhou pro kolegu. Jason si přiložil skleničku kouskami ledu zmraženou ke rtům a jemně si čichl k oné tekutině. Pane jo, tu jsem neměl ani nepamatuji, pomyslel si. Na tři doušky vypil obsah skleničky a pohlédl na Mikea. Ten právě upíjel už z druhé skleničky. „Hej, brzdi. Ne že budeš navalenej,“ pokáral ho. „Co jsi, moje matka?“ odsekl Mike. Za pár minut se ozvalo z letištního ohlasu strojový hlas s informací o jejich letu. Odebrali se tedy k odbavení a o pár chvil později nasedli do letadla.
