Tak jo ohlasy byly kladné, nějaké zingácké lajky jsem dostal(díky všem, vaše přezdívky budou na poslední děkovné straně), tak vám dám tedy další ochutnávku ve které dojedu první kapitolu a načtu další, tak snad sa bude lůbit!

Vinc se díky své výřečné a drzé puse dostával často do potíží – a velice často po ní též dostla – ať už za časů kdy byl pirátem tak i v dobách kdy se dal na poctivou dráhu. A právě teď když ho stráže vláčeli za sebou ke kříži, viděl celý svůj život před očima. Viděl své dětství, kdy jako jedináček vyrůstal jen s matkou – otec jak se v pozdějším věku dozvěděl, nasedl s nějakou courou na loď a oba dva je zanechal na tom ostrově schnít – v chudobinci ve městě Agrál na východu ostrova Bychia. V devatnácti jeho matku zabil opilec za bílého dne, vrazil jí sekeru do hlavy před jednou z hospod pro chudé a pak se vypařil postranímy uličkami a nikdy nebyl dopaden. Po smrti své milované lamumo – tak se na Bychii označovala milující matka – se vydal na cesty ve svém roztrhaném tričku a kalhotách, bez peněz, bez jakéhokoliv majetku.

Po třech letech putování a přežívání dorazil do přístavního městečka Yra. Tam se nakonec nechal naverbovat jednorukým pirátem na loď Partridge, na které strávil pět let služby, než byla potopeta lodí s bledě modrými plachtami. Byl jedním ze čtrnácti členů posádky, kterým se podařilo vyváznout živý – bitva, ač by ti aktivně zapojení spíš použily slovo masakr, se udála u břehů Země jménem Erivial. Ač ten den příšel o mnoho přátel, dva prsty na levé noze a tři na pravé ruce tak se po necelém půl roce nechal naverbovat na loď s rudými plachtami nesoucí jméno Tnias-Sirap na které strávil devatenáct let služby, zůčastnil se desítek námořních bitev a několika rabování přístávních měst. Po devatenácti letech plných bojů, vzrušení, chlastu a děvěk zjistil, že ho láká klidnější styl života.

Nechal se tedy vylodit u břehů Romárie a jediné co mu z pirátského života zbylo, byla jednokomorová zbraň Krruger – který vždy nosil zastrčený v kalhotách na zadní straně, kde ho kolikrát tlačil do hýždí, což se právě stalo Hillovy Badgardovy osudným. Pět let se pak opět potloukal a přežíval, výrazně zhubl, občas nějakou dobu pracoval jako výpomoc třeba v hospodách nebo v kovárnách. Nakonec dorazil do města Zurra, kde se stal drožkařem v drožkařské zásobovací společnosti která dovážela nejrůznější věci po celé říši. Když mu pak před měsícem bylo řečeno, že když doveze osm vězňů na poušť Ikýsia a že až se vrátí s podepsaným dokumentem na kterém nebude chybět pečet dostane zaplaceno 100 brigů, neváhal ani chvíli. Vzal si zásoby jídla a pití co hradila společnost – dvě čutory pitné vody, bochník chleba, tuhý kus beraní kýty a sedm brigů na zvláštní výdaje. To že vlastně veze své kolegy z branže se dozvěděl hned po deseti minutách jízdy, kdy mu začli vyhrožovat, poté se ho začli doprošovat a když i to bylo k ničemu tak mu opět začli vyhrožovat.

Přestože jeho věznění bývalí kolegové nebyly žádní pánové k odpolednímu čaji, tak přeci jen se u něj začli objevovat stopy nostalgie a čím dál rostoucí chuť je pustit a možná se i s nimi vydat opět na moře. Tahle myšlenka mu přišla na mysl po každý den jeho měsíc trvající cesty do Ikýsie, ale nakonec ji vždy po dlouhém a urputném boji zahnal.

Vinc narazil hlavou do dřevěného trámu, na který byl připevněn kříž ikýs. Stráže mu roztáhli končetiny, takže jeho tělo opisovalo tvar X. Vinc křičel. Tentokrát byly jeho oči plné strachu.

„Nechte mě vy hajzlové zasraní! Doprdele pus-„ jeho křik utišila tvrdá bota, která vyrazila dva jeho hníjící zuby a obnovila mu krvácení z nosu. Nachvíli se mu zatemnělo před očima. Když jeho oči opět spatřily svět, viděl starce, který donesl kovovou bednu plnou tlustých, dlouhých kovových hřebíků a mohutných kladiv.

„Ne, prosím ne,“ začal mumlat s ústy plné krve, chraptavým dehydrovaným hlasem. Nikdo mu však nevěnoval ani pohled. Poté spatřil, že si čtyři stráže z kovové bedny berou po jednom kladivu a hřebíku a shýbají se k jeho končetinám natáhnutých do tvaru X.

„Prosí-“ Dřív než vyřknul aspoň jedno slovo, ucítil, jak mu mohutné hřebíky provrtávají maso a drtí jeho kosti. Vinc i přesto že se jeho ústa topila v krvi a byl značně dehydrován, začal řvát. Jeho řev pak doprovázelo rytmické cinkání hřebíků. Po chvíli však umkl. Byl vyčerpán nekonečnou bolestí zlámaných kostí. Chvíli ještě slyšel v uších cinkání kovu a pak mu svět zčernal.

Když opět nabil vědomí, visel ve výšce aspoň dvanácti metrů, na kříží ikýs který byl přikován k dřevěnému trámu, který podpíralo půltuctu dřevěných podpěr zaražených do písku. Mastné vlasy ze zaschlým pískek a krví mu vláli ve větru. Vinc už necítil bolest, necítil už vůbec nic. Jen prázdně sledoval desítky lidí pod ním. Vězně, stráže a konstruktéry těhle pekelných křížů. Pak Vinc zavřel oči a usnul na věky.

Kapitola II – Cirkus.

Cirkus Nabagibeli Mirtis byl vždy zahalen mnoha tajemstvími. Pkaždé se znenadání objevil, jako mávnutím kouzelné hole na nějakém místě kde před pár hodinami nic nebylo a stejně tak znenadání i zmizel. Tenhle velkolepý cirkus se navíc objevoval tak zřídka že někteří lidé ho považují pouze za legendu. I sám Cazador Watu nevěřil v ten bájný cirkus, kde se odehrávají nemožná a fyzice odporující představení, nevěřil v cirkus který je svou rozlohou velký jako menší město, nevěřil v ten cirkus, ve kterém údajně vládli bájnou magií a už vůbec nevěřil v ten cirkus ve kterém leží dle legend – on sám by použil jiný výraz a to bláboly – dveře které vedou do jiných světů. Nevěřil. A přesto právě teď stál, s temným nebem nad hlavou bez hvězd, před vstupem Cirkusu Nabagibeli Mirtis.

Lovce lidí, Cazadora Watu doveld jeho cíl před brány bájného cirkusu, před kterým právě teď stál a nevěřícíma očima zíral na poletující nápis nad vstupní bránou, který měnil barvu a hlásal Nabagibeli Mirtis. Nápis vysel ve vzduchu, písmena přípomínala mraky a měnili neustále barvu. Červená, modrá, zelená, bílá.

„Bože, to není možné, to určitě není možné,“ vzdychl Cazador který sledoval písmena, jenž opět změnily barvu, avšak tentokrát na takovou jenž dlouholetý lovec lidí v životě neviděl a byl si jist že nemůže existovat. Kolem něj proudily desítky nadšených lidí k bráně, avšak on stál a sledoval tu neexistující barvu. Z té barvy vyzařovalo teplo i chlad zárověn, cítil v ní život i smrt, slyšel, jak barva hraje nějakou melodii a vyzařovala, zní obrovská záře. Takhle musí vypadat duše pomyslel si Cazador.

Slyšel, jak mu cosi v hlavě zašeptalo Inakaribia ma endringer a pak se barva změnila na obyčejnou růžovou. Cazador cítil, jak mu v zádech proběhnul mráz, chlupy na zátylku stály v pozoru a na obličeji cítil kapky potu. Z cirkusu vyzařovalo teplo a cosi tajmného a zlověstného zároveň. Lovec cítil, jak mu rozum říká, aby vypadl od téhle věci co nejdál, avšak srdce chtělo vidět víc z toho magického místa. Navíc se tam ukrýval cíl Cazadora Watu a ten svou práci vždy dokončil a tak se tedy vydal k bráně, s poletujícím nápisem nad ní.

Nabagibeli Mirtis byl obehnán vysokými zdi z látky, které však byly tvrdé na dotek, jak zjistil Cazador. Zdi na sobě měli několik ornamentů, které se hýbaly a měnili barvy stejně jako samotné zdi. Lovce lidí nejvíc zaujal ornament zuřivého býka – jehož současná barva byla zlatá – který vypil moře, vysál vzduch, zničil svými rohy hory a snědl Slunce a tak stále dokola. Když se Cazador dotkl ornamentu, zjevila se mu před očima vypálená krajina, tisíce mrtvých a v uších slyšel šepot jejich nářků a bolesti. Nakonec se zemně rozpůlila a zní, vylezl obří býk a z nebe se snesl hlas, jenž kříčel zezena mapenzi aad scrios a poté celý svět zhasnul.

Cazador padl na kolena a hluboce oddychoval. Cítil, že už každý chlup na jeho těle stojí v pozoru a jen tak jejich služba neskončí. Většina lidí jenž proudila k bráně mu nevěnovala pozornost a když už si ho někdo všiml, hned na něj zapomněl, jelikož ho upoutali ornamenty na zdi. Když znovu pohlédl na ornament býka, tak jeho barva byla tentokrát krvavě rudá a z ornamentu sjížděli kapky krve. Cítil jak jeho tělo zaobalené v hnědém kabátě a bizoných kalhotách hoří. Rozum mu opět radil, aby odešel, dokud je čas, avšak srdce ho táhlo do vnitra cirkusu a tak tedy vstal a podél zdí se vydal k bráně.

Brána vlastně nebyla bránou ale jen otvorem mezi látkovými zdi. Žádne vybírání vstupného, žádné budky, žádné stráže prostě jen díra ve zdi kterou se dalo projít a nad kterou světelkoval v podobě mraků nadpis Nabagibeli Mirtis který právě svítil tyrkysovou barvou. Cazador jenž právě stál před vstupem a něco vněm vědělo, že má poslední šanci odejít. On však měl v plánu dostat svůj cíl a stejně tak chtěl vidět víc zázraků, jenž tenhle cirkus nabízí. A tak tedy vkročil do bájného cirkusu Nabagibeli Mirtis.

Jako první věc co si po vstupu uvědomil, že zvenčí nebyly slyšet žádné zvuky. Po vstupu přes “bránu“ byl až udiven tou směsicí zvuku. Slyšel neustálý vzdálený smích, rány jako když se pálí z námořných děl a odevšad se linula líbezná hudba z harmoniky. Všude byly stánky, které obsluhovali mladé obnažené dívky, co měli na obličejích maškarní masky. Stánky a cesty pak osvětlovali pochodně všech myslitelných barev. Cazador byl stejně jako všichni tímhle místek očarován, očarovávalo ta hudba, sehranost barev, toužil po těch nahých dívkách a ta vůně, ta vůně pomyslel. Vůně pečeného masa, alhokolu mládí a radosti.

Když se lovec lidí rozhlížel, spatřil mladou dívku, která radostně volala zřejmě na svého milého a ukazovákem na levé ruce ukazovala k nebi. Podíval se tedy po směru dívčinina prstu k nebi a zůstal stát jak přikovaný na místě s otevřenou pusou dokořán. Odhrnul si své poměrně dlouhé zrzavé vlasy z očí, aby na tu nádheru lépe viděl. Temné nebe již nebylo prázdné. Na nebi se tot totiž objevila mlhovina – což by zas nebylo nic zvláštního – jenže né jedna, ale rovnou desítky, vedle sebe a stejně jako pochodně tak i mlhoviny hráli všemožnými barvami. Kdyby náhodou jeden kolemjdoucí nevrazil do Cazadora Watu a nesrazil mu tím klobouk, kdo ví, jak dlouho by se na to rozřářené nebe díval. Cazador jenž byl vyrušen z tranzu se shýbl pro svůj klobouk, opět si ho narazil na hlavu a sám sobě si zakazoval vzhlížet vzhůru k nebi, jelikož věděl, že kdyby to udělal, už by, neodtrhnu zrak. Vydal se tedy jednou z mnoha cest doprovázené barevným ohněm z pochodní. V cirkusu bylo teplo, vlasy pod kloboukem se mu potily, stejně jako ruce pod rukavicemi. Avšak když si chtěl rukavice sundat, praštila ho do nosu nádherná vůně pečeného masa a on věděl, že ho prostě musí okusit.

Začal se tedy rozhlížet, odkud by vůně mohla pocházat a po chvílí pátrání uviděl malý stánek s rožněm a na něm se smažilo maso.

„To maso musím mít,“ řekl si potichu pro sebe a vydal se ke stánku. Stánek obsluhovala rudovlasá dívka, menšího vzrůstu s velkými ňadry a plnými rty. Na obličeji pak měla stejně jako ostatní nahé dívky v cirkusu masku. Jakmile k ní došel Cazador, oslovila ho jemným podmanivým hlasem.

„Vítej, poutníče, copak ti může má maličkost nabídnout?“

Cazador se musel velice silně soustředit, aby slova dívky vůbec zachytil, nedokázal totiž myslet skoro na nic jiného než tu vůni masa.

„Maso!“ Vyštěknul na ni, aniž by si to pořádně uvědomil. Dívka se tomu zahihňala, a kdyby lovec lidí nemyslel jen na to maso, nepochybně by rozpoznal v tom smíchu jakousi zlomyslnost.

„Nechť se ti tvé přání tedy vyplní, cizinče,“ dívka se před mužem v hnědém kabátě, se zrzavýma vlasama a kloboukem na hlavě uklonil při čemž se její prsa mírně zhoupla. Pak se otočila a vydala se k rožni nakrájet maso tomu muži co na ni vyšťeknul, až mu lítali sliny od úst.

Cazadorovy Watu to připadalo jako celá věčnost než se dívka s masem vrátila. Ruce se mu třásly, bolela ho hlava, v uších mu snad tisíc lidí řvalo maso, a i díky těmto všem okolnostem vůbec nezaznamenal, že maska dívky změnila barvu ze zelené na rudou.

„Tak tady to máte vy náš hladovče jeden,“ řekla dívka líbezným a opět se přitom zlověstně zahihnala. Pak položila před muže talíř s kusem masa, ze kterého se ještě linul kouř.

Cazador po tom kousku masa doslova skočil, jako by se bál že mu může utéct. Uchopil ten tlustý plátek oběma rukama, maso bylo jemné na dotek a pořádně mastné. Poté se do toho červeného kouřícího masa zakousnul a okamžitě se mu přestali třepat ruce, bolest hlavy se stáhla a hlasy v uších umlky. Lovec rval kusy masy a divoce je žvýkal, dívka se mezitím přesunula před stánek za mužova záda. Muž ucítil, jak se mu dívka svými bujnými prsy tiskne k zádum. Pak mu zašeptala do levého ucha a šišlala přitom.

„Tak, jen si pochutnej, cizinče, jen si dej, ty si to zasloužíš,“ a poté její ruce začali hladit mužovu hruď, který si stále pochutnával na tom šťavnatém kusu masa. Cazador ucítil jemné ruky rudovlásky na své hrudi a i přesto že na něj šla erekce, stále si všímal jen toho lahodného masa. Pak ucítil, že mu dívka líže pravé ucho. To už měl maso snězené, chytil tedy její jemné ruce, zavřel oči a začal si ruce dívky pousvat ke svým koženým kalhotám. Dívka mu mezi tím zašeptala do ucha „Mechi mirtis.“ Jakmile mu dozněla slova dívky v uších, její ruce v jeho najednou zmizeli, stejně jako prsa na jeho zádech. Otevřel tedy oči a plný hrůzy zjistil že stánek před kterým před chvílí jedl maso tam už není.