A nemusí jít zrovna o klenoty světové architektury, nebo vykřičené domy se zaručeně nejlepší nabídkou povolných slečen. Oboje by vás navíc přišlo podstatně dráž, než nejnovější kolekce PlayStation klasik, která obsahuje tituly, jež často slouží jako palebná síla v soubojích o to, zda-li jsou videohry uměním či nikoliv. Nehledě na to, snad neurazím vaši mužnost (slečny prosím prominou), že slibují pravděpodobně mnohem delší zábavu. Výstavní kousky studia Team ICO, které vzešly z hlavy herního guru Fumito Uedy, jsou s námi už hezkých pár let – Shadow of the Colossus vyšel v roce 2005, Ico dokonce ještě o čtyři roky dříve – a nasnadě je proto jednoduchá otázka: Odolaly proudu času?

 

1 z 1

- +

1.

Kupodivu mnohem lépe, než by člověk u šest a deset let staré hry očekával. Velký dík za to patří firmičce Bluepoint Games, která se v obou případech postarala o konverzi do vysokého rozlišení, přičemž odvedla po čertech dobrou práci. Svého času byly totiž obě gamesy proklínány především za často a nepříjemně padající framerate, rozmazané textury a celou řadu dalších, v podstatě výhradně technických chybek. Toho byly naštěstí tentokrát oproštěny a fanouškům tak zůstává v podstatě jen to nejlepší co z nich mohou dostat. Hráči však pravidelně touží po něčem víc, po nějakém bonusu, kvůli kterému by stálo za to platit za něco dvakrát. A minimálně v případě Ico se dočkali měrou vrchovatou.

Součástí hry jsou totiž nejen nové zbraně a dialogy, ale rovněž unikátní odemykatelný příběhový mód, v němž se může váš kamarád chopit role Yordy a prostý, leč okouzlující příběh si můžete vychutnat ve dvou. A věřte tomu, že se to vyplatí. Právě na dobrodružství chlapce, jenž byl zamčený v hradu pro rohy, kterému začaly rašit z hlavy, je nejpatrnější kolik vody už v řekách od vydání uplynulo. Celá mechanika ovládání je jednoduše zastaralá, což by nevadilo pokud by to přímo nevedlo k celé řadě nezaviněných, ergo otravných smrtí. A i logické hříčky postrádají šarm, kterého mělo ještě na PS2 Ico na rozdávání. Tou nejotravnější věcí je ale bezesporu hlavní ženská hrdinka – Yorda.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Holčina, na niž během svého putování narazíte a jíž musíte z hradu vyvést, chcete-li ji zachránit před rozmary stínů, které ji nepřestávají sužovat. Pokud se totiž o její pohyby stará umělá inteligence můžete se těšit na neustálé zasekávání, zbytečné zdržování a nezřídka i nečekané zastavování bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Jelikož se ale váš úspěch odvíjí od toho, kolik kusů opačného pohlaví dovedete až do cíle (pozor spoiler, k dispozici je jen jeden), máte docela problém. Ne snad, že by byl titul takto nedohratelný, nebo že by šla hratelnost i s atmosférou do kopru, menší rozcvičení UI bych nicméně ocenil víc než těch pár nových zbraní a větiček.

Shadow of the Colossus je na druhou stranu stejně dech beroucí jako poprvé, co jsem se s ním střetnul. Příběh mladíka, jenž se vydává do širého světa, aby zachránil ztracenou duši své milované družky je pro mě osobně nestárnoucí. Je to vlastně takový Hříšný tanec herního světa, jinými slovy stupidní zápletka s kouzelnými momenty. Těch je dokonce šestnáct, abych byl přesný. Ti z vás, kteří mají s hrou zkušenosti, jistě ví, že narážím na šestnáct kolosů, které musí chlapec porazit, aby se mohl opět setkat se svou milou. Seznámení s každým jedním z nich je přitom neuvěřitelně silným zážitkem, kterému se může rovnat jen naprosté minimum v dnešní době vydávaných her.

 

1 z 1

- +

1.

Nejen vynikající hratelnost a hutná atmosféra je ale kořením gamesy. Za zmínku stojí i mrazivý soundtrack, jenž ideálně dobarvuje dění na obrazovce a víceméně se stará o veškeré to ježení chloupků vzadu na krku. To ale pořád není všechno. Stejně impozantní je i možnost prozkoumávání rozlehlého fantaskního světa a hlavně jednotlivé souboje s „bossy“. Během nich se totiž plynule vystřídá hned několik herních žánrů, aniž byste ale měli pocit, že vás vývojáři do něčeho nutí, nebo vám nedávají dostatek prostoru. Zatímco u některých si tak poradíte čistě v rámci žánru akčních adventur, jinde přijde řada i na logické hříčky, či prostou plošinovku. Ani jedna šarvátka přitom není stejná jako ta předcházející a jen bitky s kolosy tak disponují zajímavějším obsahem a více nápady než kolik se dostává současným titulům.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Připočítáme-li k tomu všemu ještě fakt, že hra běhá v režimu 16:9 a stejně jako Ico nově podporuje trofeje a stereoskopické 3D, nenapadá mě ani jeden jediný důvod, proč by vás měla tahle kolekce minout. Neříkám to často, vlastně skoro nikdy, ale tohle jsou opravdu hry, jež by neměly chybět ve sbírce žádného „opravdového“ hráče. Bez ohledu na to jakou herní platformu vyznává. Pokud vám to ovšem nestačí tak vězte, že součástí balení je i celá řada behind-the-scenes videí, v nichž se seznámíte s tvůrčím postupem u obou games, zhlédnete trailer na Nico (původní pokračování Ico, z něhož se později vyklubalo právě Shadow of the Colossus) a v krátkosti mrknete i na netrpělivě očekávaný The Last Guardian – novinku studia Team ICO, na niž se už docela dlouho čeká. Co víc ještě chcete?