Recenze Cyberpunk 2077

Jednou za čas se vynoří hra, kterou když sledujete na prvních screenshotech nebo v prvních video upoutávkách, tak prostě nevěříte, že je skutečná. Říkáte si, že tohle prostě musí být „marketingový fejk“, že takhle dobře žádná hra nikdy vypadat ani fungovat nemůže. Cyberpunk 2077 je přesně taková hra. Určitě nejsem sám, komu po všech těch ukázkách a slibech přišlo, že takhle propracovaná, obrovská a zároveň nádherná hra prostě nemůže vzniknout. Pamatuji se, jak mi spadla čelist, když mi z ní loni v Los Angeles na E3 vývojáři ukazovali hodinu v chodu. Říkal jsem si: „tuhle hodinu museli pilovat půl roku, aby takhle vypadala a fungovala. To se jim nemůže povést napříč stohodinovou nelineární hrou.“ Nuže, skoro povedlo. Cyberpunk 2077 je obrovským a úžasným dílem, ale samozřejmě ne všechny ty vysněné představy se tak docela naplnily.

• Platforma:  PS4 (recenzováno na PS5), PC, Xbox One
• Datum vydání:  10. 12. 2020
• Výrobce: CD Projekt (Polsko)
• Žánr: FPS RPG
• Česká lokalizace: titulky
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 110 GB
• Herní doba:  20+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1.799,- Kč (Xzone)

Vtáhnutí do příběhu a světa

Výběr jedné ze tří možných minulostí vaší postavy v úvodu hry ovlivní dramaticky vaši první hodinu/misi. Následně samozřejmě budete mít po zbytek hry unikátní dialogové možnosti při jednání s ostatními podle vašeho původu, nicméně z hlediska herní struktury se opravdu zásadně mění jen ta úvodní mise, po které se všechny tři linie sejdou ve stejném bodě. Paradoxně ale může být tato první hodina tou nejdůležitější, protože podle toho, kde v herním světě začnete, na vás má šanci udělat úměrně silný první dojem.

 

1 z 7

- +

Já jsem začínal jako Korporát, což znamená interiér, kde se grafika hry nemá šanci tolik předvést. Okamžitě vás ale ponoří do mrazivě odosobněné vize budoucnosti, ve které má lidský život menší hodnotu, než akcie na burze – a zabít lze velmi snadno i na libovolnou dálku, jednoduchým stiskem tlačítka. Jako velitel rozvědky jedné z futuristických korporací jsem byl okamžitě vystaven nelítostným pravidlům a každodenní práci se smrtí. Vyvolávalo to ve mne všechny ty správné žánrové asociace, od Ghost in the Shell přes Illusive Man postavu z Mass Effectu až po Blade Runner. Obzvláště sestup vznášedlem ze střechy mrakodrapu korporace do zavšivených ulic Night City mi Blade Runner hodně připomněl, jelikož se na film odkazoval i velmi podobnou instrumentální hudbou. Zápletka za Korporáta mne navzdory své neoriginálnosti rychle zaujala a také po zbytek hry jsem byl rád, že mám v rozhovorech s postavami jeho znalosti a pragmatický přístup.

Sestup vznášedlem ze střechy mrakodrapu mi připomněl film Blade Runner.

Nejspíš málokoho překvapí, že dost možná nejlepším vstupem do hry (i z hlediska výpravy) je hra za Nomáda. Grafika v pustinách je parádní a zároveň zažijete ten „kulturní šok“, když se pak přesunete do města. Nemluvě o tom, že příběhově dává Nomád smysl pro lidi, kteří o předloze hry nic neví, takže se tam budou (a chtějí) cítit jako nováčci. Jestliže se ale nejvíc ze všeho těšíte na neony prozářené ulice megalopolis, pak samozřejmě můžete rovnýma nohama skočit do role Dítěte ulice. Jen se ujistěte, že máte stažený nejnovější patch, protože bez něj hra na PS4/PS5 opravdu nevypadá (a ani nefunguje) dobře. Tenhle problém vás samozřejmě nemusí trápit, pokud máte digitální verzi hry, která zásadní startovní patche obsahuje již v sobě. Naopak s patchem podle všeho hra na konzoli snese (v rámci možností) srovnání s PC, minimálně to tak vypadá z těchto screenshotů a mohu s radostí potvrdit, že opatchovaná hra na PS5 vypadá nádherně a běží plynule.

RPG dělá svoboda a příběh

Při hraní Cyberpunk 2077 jsem si snad stokrát znovu a znovu uvědomoval, že je hra vytvořena podle „papírového“ RPG ze staré školy. V tom nejlepším slova smyslu, byť na někoho možná bude příliš upovídaná. Jak funguje herní svět a postavy v něm, neustále jste stavěni do situací, kde se musíte rozhodovat, čemu a komu dáte přednost, jak se chcete prezentovat vůči ostatním a které své schopnosti nebo vybavení chcete rozvíjet. Rozhovory jsou klíčovým prvkem snad každé hlavní i vedlejší mise, přičemž prakticky každý z nich nabízí pestrý dialogový strom s mnoha (barevně odlišenými) nepovinnými možnostmi. Naštěstí lze rozhovory také přeskákat, nicméně na dialogy jsou navázány také animace postav, takže to může vypadat docela divně.

Každopádně po stránce svobody je hra opravdu mimořádná. V rámci hlavního příběhu pochopitelně obsahuje klíčové momenty „na kolejnicích“, ale i tam bude nabízet několik způsobů, jak danou misi provést nebo uzavřít. Jenže nikdo vás nenutí věnovat se jenom nebo primárně hlavnímu příběhu. Jakmile si odbydete prolog (a máte za sebou časový skok + v hlavě onen speciální čip), můžete odložit dvě ze tří hlavních linií příběhu na druhou kolej a věnovat se prostě kšeftům ve městě. Ty představují první z oněch tří linií příběhu, zaměřenou na vaši „žoldáckou legendu“. Druhá linie je věnována Johnnymu a třetí linie alternativní cestě k vypořádání se s čipem ve vaší hlavě. Je to vlastně podobný systém jako v moderních Assassínech, kde přímo v hlavní menu hry vidíte trojici ústředních zápletek, včetně ukazatele, kolik jste z každé z nich již splnili.

Nikdo vás nenutí věnovat se jenom nebo primárně hlavnímu příběhu.

Svoboda hrát podle vašich představ se promítá i do toho, jak moc chcete řešit jednotlivé vrstvy a mechaniky hry samotné. Pokud si nastavíte dostatečně nízkou obtížnost, stane se z hry víceméně příběhová adventura, kde nebudete muset řešit žádné obtížné výzvy hratelnosti, ale pouze se rozhodovat při průchodu příběhovými momenty – vše ostatní prorazíte bez problému na sílu nebo dokonce jen tak proběhnete (mezi nepřáteli). Pokud ale zvolíte vyšší obtížnost, naplno se kolem vás rozprostře pavučina vašich schopností i tělesných vylepšení a výzbroje, ke slovu přijde hackování a stealth a tak dále. Zkrátka a dobře, hrát na vyšší obtížnost je mnohem pestřejší a zajímavější. Bohužel samotný boj a konkrétně přestřelky zůstaly pocitově poněkud slabší: od E3 se hodně zlepšilo zpracování zbraní a jejich efektů, ale přesto jsem ze střelby a hlavně pohybu během boje neměl tak dobrý pocit, jako u špičkových moderních stříleček. Je to samozřejmě mnohem lepší, než třeba FPS Fallouty, ale rozhodně to není COD nebo Destiny. Extra bod si ovšem zaslouží to, co s ragdoll fyzikou nepřátel dělají brokovnice. Umělá inteligence nepřátel mi přišla ucházející, nicméně hlavní výzvou jsou kombinace jejich výzbroje a schopnosti, včetně možnosti vás také hackovat – stejně jako můžete hackovat vy je. Vozidla mi přišla hodně arkádová, ale jsou u nich skvěle cítit rozdíly v kvalitě/rychlosti, takže budete mít motivaci najít si pořádného mazla v té poměrně pestré nabídce.

Johnny Silverhand

Předpokládám, že zápletku hry již za ty roky marketingové masáže všichni znáte, tak ji jen v rychlosti shrnu: jste žoldák ve velkoměstě, zvrtne se vám zakázka a skončíte s experimentálním čipem v mozku, díky kterému se vám začne zjevovat digitalizovaná osobnost Johnnyho Silverhanda – rockového zpěváka, který se po tragédii stal teroristou a napáchal ve městě pořádnou paseku. Johnnyho minulost je klíčová, protože si jednak její důležité pasáže zahrajete, ale hlavně: Johnny vás bude neustále nabádat, abyste se vydali stejnou cestou jako on a zničili megakorporaci, vládnoucí městu, za každou cenu.

Zároveň má ale Johnny díky přístupu k vašemu mozku relativně velkou moc nad vámi samotnými a pokud se rozhodnete jeho rady ignorovat, nemusí se vám to vyplatit. V praxi tak jde o velmi zajímavý vztah hlavního hrdiny s jeho „pobočníkem“, který projde parádním vývojem – podle toho, jak budete hrát. Mohou z vás být nenávidění protivníci, jdoucí si vzájemně po krku. Nebo můžete být parťáci, kteří si radí a pomáhají v každé situaci. Tak nebo onak jste ale jeden na druhém závislí, takže budete opakovaně nuceni do interakcí.

Jde o velmi zajímavý vztah hlavního hrdiny s jeho „pobočníkem“.

Určitě nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že Johnny Silverhand je tím nejzajímavějším pobočníkem hlavního hrdiny od Cortany v původní trilogii Halo. Jenže Johnny je ještě mnohem víc a to především díky tomu kdo, jak a v jakém rozsahu jej hraje. Keanu Reeves znovu šokuje a doslova si krade drtivou většinu nejpůsobivějších momentů ve hře pro sebe, jelikož podobně jako John Wick, také Johnny je zdánlivě vyrovnaný a kultivovaný, ale přitom extrémně nebezpečný a smrtící ďábel. Objevuje se vám přitom snad pokaždé, když se na chvíli zastavíte – nebo když řešíte cokoliv důležitého, postává a posedává poblíž a komentuje to. Keanu musí mít ve hře tisíce nebo desetitisíce dialogů – a žádný z nich neodbyl (údajně na hře strávil 50 natáčecích dní). Když se ohlédnu zpátky, jeho postava byla pro mne to nejzajímavější a nejpovedenější na celé hře. Nebýt jedné naprosto nezapomenutelné vedlejší mise s jinou postavou (srovnání s Krvavým baronem bylo opravdu na místě), asi by momenty s Johnnym nic nepřekonalo. Skutečnost, že některé vedlejší mise jsou zajímavější nebo dokonce emotivnější, než hlavní kampaň, je na jednu stranu velká pochvala pro ně, ale samozřejmě také trochu kritika hlavního příběhu. Každý by si ale měl najít něco, co ho zasáhne a bude na to vzpomínat. Jen škoda, že občas je přetlak těch dostupných aktivit snad až příliš, od záplavy ikonek na mapě, přes neustálé bzučení mobilu s novými kšefty až po zbytečné kudrlinky, kde pokud se na misi nechtěně vzdálíte od NPC na víc metrů, pošle vám SMS, kde jste a že na vás čeká (přitom stojí 10 metrů od vás).

Krátký příběh, gigantická hra

Hlavní příběhová linka není nijak závratně dlouhá. Systémový čas mojí uložené pozice na konci ukazoval něco přes 16 hodin čistého herního času, ale určitě v tom bylo schovaných ještě pár hodin navíc díky nutnosti nahrát pozici – ať už po smrti a nebo třeba kvůli pádu hry. Během mého hraní ale postupně vycházely patche, které stabilitu i celkový stav hry citelně zlepšily, byť zatím nevyřešily úplně všechno. O tom ale víc až za chvíli. Zpátky k mému průchodu hlavní příběhovou linkou. Jelikož jsem netušil, jak bude dlouhá, snažil jsem se moc neokounět a jít za hlavním příběhem, což se na mém čase rozhodně také podepsalo.

Vy jste se mezitím ale začali děsit, že má Cyberpunk 2077 pouhých 16 hodin. Tak já vás zase uklidním, protože podobně jako u Skyrimu, i zde je ústřední příběh pouhým zlomkem toho, co hra a její svět nabízí (navíc má nelineární průběh a několik možných konců, takže si ho budete chtít zopakovat a zkusit jinak). Cyberpunk 2077 ale zdaleka není jen o tom, jak se vypořádáte s Johnnym a čipem ve svém mozku, jako spíš o tom, jak prožijete svůj čas v tomto úžasném a propracovaném futuristickém světě. Můžete snadno strávit desítky nebo možná i stovky hodin tím, že budete plnit kšefty pro jednotlivé kšeftaře městských čtvrtí. Tyto kšefty zahrnují všechno možné od tradičně nápaditých menších vedlejších příběhů (jako v Zaklínači 3) až po více tradiční videoherní aktivity typu kradení konkrétních aut, boxerské zápasy nebo výzvy na střelnici. Pokud jde o vedlejší mise, docela bych se i hádal, že některé z nich jsou lepší, než ty v hlavním příběhu.

Můžete strávit desítky hodin plněním misí pro jednotlivé městské kšeftaře.

Na hře je ohromným způsobem vidět ty dlouhé roky a stovky lidí, kteří si dali záležet s její tvorbou. V praxi tak můžete strávit třeba týden v jediné z několika městských částí a pořád tam budete mít co dělat. To samé platí pro pustiny za hranicemi města, které jsou svým vlastním světem, připomínajícím Fallout – a rozhodně stojí za průzkum. Kromě jiného se i tady mezi sebou bijí gangy a občas se sem zatoulá i nějaká ta výprava z města na podezřelé misi pro korporace. Pokud jste se tedy těšili, jak v tomhle uhrančivém světě strávíte stovky hodin, rozhodně máte tu možnost a spousta skrytých věcí vás zaskočí tím, jak jsou zajímavé a propracované.

Vaše postava

Přestože se na většinu hry díváte z pohledu vlastních očí (včetně filmových sekvencí), sám sebe uvidíte také poměrně často, ať už v zrcadle nebo třeba při jízdě na motorce. A samozřejmě při každém otevření hlavního menu a inventáře. Proto doporučuji věnovat vašemu vzhledu pozornost, jelikož to zdaleka není tak neosobní zážitek, jako třeba hra za Gordona v Half-Life. Postavy kolem vás ale nebudou ani tak reagovat na to, jak vypadáte, jak spíš na vaše statistiky – jak vysokou máte inteligenci, technickou znalost, sílu apod. Naprosto zásadní výjimkou je vaše pohlaví. Dlouhou dobu jsem si myslel, že na něm zas tak nezáleží, ale pak mi zhatilo jinak velmi povedenou romanci ve hře – jednu z několika možných.

Samozřejmě pro hraní samotné je ještě mnohem víc důležité, do jakých schopností budete investovat získané zkušenosti (váš level pokaždé odemkne nové skill body k přidělení do vámi vybraných oblastí a schopností) a jaká technická vylepšení si do svého těla necháte namontovat (tady zase hraje roli vaše reputace, která se zvyšuje dokončenými kšefty a misemi – vyšší reputace znamená přístup k lepšímu vybavení od rozparovačů i dalších obchodníků). Jen si dejte dobrý pozor, ať si jako já nenasadíte něco, co pak dlouhé hodiny nebudete schopní ze svého těla odstranit a bude vás to štvát (v mém případě to bylo vylepšení zraku, díky kterému veškeré mé útoky a zbraně přestaly být smrtící a pouze omračovaly).

Vyšší reputace znamená přístup k lepšímu vybavení od rozparovačů.

Z pohledu RPG žánru je ale jedním z nejdůležitějších aspektů vaší postavy to, jak ji povedete světem a jeho příběhy. Jak už jsem zmínil, hra před vás bude neustále klást nějaká rozcestí a rozhodování, skoro v každém rozhovoru s každou postavou a skoro při každé misi nebo kšeftu. Postupně tak budete stavět svoji legendu a ostatní postavy v herním světě se budou odkazovat a reagovat na věci, které jste v minulosti udělali. Jak se tedy na hru od CDPR sluší a patří, neberete žádné rozhodnutí na lehkou váhu a našlapujte opatrně. Nebo se do toho vrhněte po hlavě a pak si užijte ten hurikán, který na sebe přivoláte (Johnny bude mít radost).

Stav hry na PS5

Hru jsem odehrál na PS5, ale samozřejmě se jedná o PS4 verzi, běžící v rámci zpětné kompatibility. Skutečnost, že next-gen upgrade není a letos ani nebude k dispozici naznačuje, že tvůrci opravdu ještě pořád mají plné ruce práce se základní verzí hry. Tato práce jim ale jde do ruky, protože i během těch několika dní s hrou jsem pozoroval postupné patchování v rozsahu, jaký jsem snad ještě u žádné hry nezažil – nejen pokud jde o velikost patchů (46 GB první, 28 GB druhý) ale hlavně pokud jde o drastický posun v celkové kvalitě hry. Zatímco začátky byly doslova prošpikované technickými problémy všeho druhu, nyní (verze 1.02) již hra na konzoli šlape dobře a vypadá skvěle. Přestože se to ale nyní děje mnohem vzácněji, musím přiznat, že systemická povaha tohoto světa ještě pořád sem tam způsobí, že někdo projde skrz vozidlo nebo zeď… a jednou za několik hodin hra přeci jen spadne (což ale může mít na svědomí i režim zpětné kompatibility na PS5). Nicméně dnes vyšel nový firmware konzole, další patche jsou na cestě a je dobrá šance, že již zítra nebo velmi brzo se tvůrcům podaří mouchy vychytat – soudě podle toho, jak obří skok učinili patchováním v posledních dnech.

Každopádně se současným patchem hra již nepostrádá žádné animace ani zvuky, takže pokud jde o vyprávění příběhu, funguje na 100%. Drtivou většinu času i skvěle vypadá a běží. Mnohokrát jsem si u toho vzpomněl na Skyrim, který svého času vyšel v docela divokém technickém stavu, ale přesto šlo o úžasnou zábavu. Tomu napomáhá také česká lokalizace, konkrétně titulky a texty. Tým překladatelů si dal očividně velmi záležet a hra je plná svérázného futuristického slangu i nápaditých českých odkazů (např. když vám kartářka vyloží karty, komentuje to slovy „tady vidím velký špatný, V“). S ohledem na systemickou povahu hry se ale občas může stát, že na sebe titulky nenavazují úplně hladce, pokud jde o tvary apod. Většinu času ale fungují bezproblémově a sami překladatelé se nechali slyšet, že i české titulky budou ještě dalšími patchi vylepšovat.

Cyberpunk 2077 je hra, kterou lze hrát prakticky donekonečna. Stejně tak bych o ní mohl donekonečna psát – a pořád by bylo co rozebírat. Už teď je ale tato recenze za hranou toho, co naši čtenáři většinou skousnou, takže tohle je prozatím všechno. Pokud chcete další detaily nebo názory nad rámec recenze, nabídneme je v podcastu tento týden a také v chystaném článku s dojmy dalších kolegů z redakce.