Vítejte! Jak jsem před nedávnem slíbil, první článek v blogu bude zaměřen na problematiku a vnímání násilí v hrách, a her všeobecně. Neberte ho jako úvahu, spíš jako poukázání na problém. Příští články už snad budou v obvyklé formě.
Začnu příběhem, který všechny kontroverze pravděpodobně rozvířil. Někteří z vás o něm možná slyšeli, většina ale asi ne. 20. května 1999 se dva nevinní 17-letí studenti, náruživí hráči Doomu, rozhodli, že by bylo zajímavé vložit spolužáky do hry. Podle nich by tak pouze silní přežili a slabší byli ztraceni. Poprosili tedy kamarádku, která již byla plnoletá, aby jim koupila zbraně (proč to asi udělala?). Ti pak se zbraněmi vtrhli do školy, zabili 15 lidí a 24 zranili. Poté se oba zabili sami…naprosto normální že ano? Jerald Block, americký psychiatr, tehdy řekl, že ani jeden z nich prý netrpěl žádnou psychickou poruchou. Naopak, všichni věděli, že byli fandové Doomu a Wolfensteinu 3D. Tak řekněte, myslíte si, že KAŽDÝ kdo hrál Doom, půjde do ulic a začne na všechny střílet? Jistě že ne, je to absurdní. A i přesto jsme všichni (hráči) házeni stále do jednoho pytle.
Pokračuji dalším příběhem. Tentokrát se přesuneme do nedaleké minulosti. Září 2007. 16-letý Daniel Petric se plíží z domu oknem, aby si koupil kopii Halo 3 potom, co mu to otec zakázal. Poté (absolutně nenápadně…) strávil 18 (!) hodin nepřetržitým hraním. Rodiče na to (překvapivě) přišli a otec hru zamknul do svého šuplíku. Ano, byl to čirou náhodou ten šuplík, kde měl schovanou také svoji 9mm pistoli. Klíč zřejmě nebyl dosti schovaný, protože Daniel ho našel, vzal si hru, ale také pistoli. Vstoupil do obývacího pokoje a střelil oba rodiče. Otec přežil, matka zemřela. Byl odsouzen na doživotí, ale poté mu byl trest snížen na 23 let. A hádejte díky jakému argumentu? Ano! Byl pochopitelně pod vlivem hry, která ho zmátla jako droga. Jednal v afektu a nedokázal prý rozeznat hru od skutečnosti…asi počítal s tím, že rodiče se po 30 sekundách zase oživí. Máte pocit, že to byl opravdu psychicky zdravý jedinec? Ale koho to vlastně zajímá, byl to přece hráč! To hra ho přinutila spáchat tento čin…
Poslední příběh je krátký, ale měl zřejmě zatím nejtěžší důsledky.
2. Října 2008 se thajský 19-letý teenager Polvat Chinno přepadl taxi a zabil řidiče. U soudu vypověděl, že si chtěl pořídit GTA IV a potřeboval peníze. Thajské úřady hned potom zakázaly prodej hry ve státě. Opět velká komunita trpí, kvůli jednomu (maximálně pár) jedinci, který to neměl v hlavě v pořádku.
Také bych se nemohl nezmínit o dnes již neblaze proslulém dílu cyklu „Ta naše povaha česká“, který byl zaměřen na herní závislost v ČR. Stále před očima vidím toho malého hajzlíka, co mlátil hlavou o zeď při odebrání oblíbené hry. Také vidím jeho matku, která odsuzuje styl zábavy dnešní mládeže: „Všichni si hrají jenom na vojáčky. S imaginárními zbraněmi pobíhají po dvoře a bojují, kdo koho zabije rychleji“. Zajímalo by mě, jak si v dobách minulých hráli naši otcové, dědečkové. Je mi ale jasné, že hra na rytíře byla jedna z oblíbených. Ptám se tedy, jaký smysl má tedy názor takové zaslepené osoby? Má doma jasně labilní dítě, ale s myšlenkou, že každé je stejné, bude bojovat proti hrám.
Položme si ale otázku: Kdy je člověk opravdu závislý na počítačových, či jiných videohrách?
Pokud hraje denně? 2 hodiny? 4 hodiny? Možná i celý den? Ne. Můžu uvést sebe jako příklad: Nedělá mi potíže strávit např. 10 hodin hraním, pokud se ale potom dokážu bez újmy vrátit do normálního života. Nesuďme závislost podle herní doby, typu her, nedejbože podle věku hráčů. Závislý byl ten hošík v reportáži, ale pokud dokážeme vydržet jakékoliv období bez hraní, tak nejsme závislí. A házet hry a drogy do jednoho pytle, to je opravdu trochu síla.
Závěrem
Možná, že jsem se nechal místy trochu unést, ale konec konců, je to blog, vlastní názor a tak mě snad za to nebude nikdo vinit. Komentáře vítám, ne-li očekávám. Kritizujte dle libosti a já předem děkuji.