Tak jsem se rozhodl že napíši knihu milý Zingdáňané! Už dlouho mám v hlavě fantasy svět, který jsem se teď rozhodl hodit na digitální papír a následně na skutečný a zbohatnout na něm. Mám v plánu aspoň dva díly stím že každý bude mít aspoň 600 stran A4 a pak jeden spin-off. Velice ambiciózní plány? Vím, vím ale jelikož já jsem doprdele Chipsonator, tak není boha aby to nevyšlo. A teď vám tu tedy dávám malou ochutnávku, pokud budete hodnotit kladně možná se dočkáte další, pokud záporně, tak plný nenávisti se na vás vyseru, zalezu do své díry ta to dopíšu. Tak do dvou let byste se měli dočkat prvního dílu v knihkupectvích.
PS: Připravte se na možnost že tam budou chyby, zatím jsem to z gramatického hlediska nijak zvlášť nekontroloval.
1
„Ajch, do kozí řitjě!“
Zvolal Gastav, když se při opracovávání brilského dveřa z lesů Gildeaulu řízl do prstu.
„Prokljanám ťa, ty kurvo-“
Jenže než stačil dokončit další ze mnoha tisící nadávek které za svůj život vypustil směrem k bohyni, skočil mu do řeči ten mrzout Ghol.
„Zavři tu svou proklatou jámu, a spolkni slova, která zní, jak kdyby je plivalo vožralé děcko!“
Gastav byl plný vzteku z toho, že ho Ghol vyrušil, při něčem co bylo vlasně jeho denní rutinou. Upřel své staré oči, které toho už tolik – jak se rád chvástal v hospodě u vepřové coury – viděli na toho mrzouta, olízl si své zranění, následně si odplivl a promluvil silným Corským přízvukem.
„Ojch, podívajma sa, sám velkjý Ghol mě počšil zvejma vznešejnema můdrama. Radjaldím ti, ty starý mrzouté abys mě příště nepřerušovatil, zjelikoš já celý život neztrávil tim žje bych pásl dobytek. Já na rozdíl od tjebe, viděl svět, néli celý svjět a sloužil jsem sedjum nebo osjum let na lodi Tibitalt pod samotným Chacharónem veljikým
(ale né, je to tu zase, zas tak jeho kocábca a ó veliký Chacharón, pomyslel si Ghol)
kde jsem se naučil takovjé věci, že bych tvůj prachbejdný život mohl ukončit pouzje-“
Jenže ani tentokrát nebylo Gastavovi přáno aby ze sebe vydal vše, co měl na srdci, které možná vidělo celý svět. Tentokrát to však byl strážný, co vyrušil.
„Ty dědku, zavři kurva hubu a zpátky do práce, křížě ubyvájí, odsouzení přibívají, tak sebou pohni, nebo té tvé prašivé prdeli pomůžu.“
Stařec, ke kterému strážný vynesl pohružku se na něj podíval očima ve kterých žhnul plamen, změřil si strážného, olízl si zasychlávající ktev na ruce, následně si odplivnul a vrátil se do práce. Kdejaký cjucják v uniformiátě, si na mě bude otvrírat hjubu, přestože ho matka sotva přestala kojat. Na mnjě, samotjého Gastava, co vjiděl pravděpodobnjě celý svjět a sloužil sedjum, osjum a nebo devjat let na lodi Tibitalt pod samotným dobjyvatelem Chacharoném velikýmI pomyslel si Gastav, ale rozhodl se, že zůstane – aspoň pro tentokrát – zticha a vrátí se do práce. Ještě jednou se podíval na svou ruku, která utrpěla řeznou ránu a která zažila bezpočet nemocí, které jen svět nabízí. Rána už přestala krvácet, takže opět do právé ruky kterou pokrívali puchýře, bradavice a boláky, uchopil nůž z Gildeauluvské oceli a vrátil se k opracovávání ve světě legendárních křížů ikýs, ve tvaru X. Galaz práci v poušti Ikýsia nesnášl ba přímo nenáviděl.
Nenáviděl ten kontrast vůni mezi nádherně voňavým brilským dřevem, které i po sto letech vze sebe vydávalo tu sladkou vůni čerstvého dřeva a mezi výkaly, vnitřnostmi, zvukypráskajících kostí a utrpením. Práci mu navíc stěžovalo úporné slunce. Stačilo, aby se intenzivně deset minut hýbal a voda z něj tekla jako z Corské krávy mléka v období Jahu. A ani po finanční stránce nebyl práce v poušti Ikýsia žádná výhra, za 18 hodin úmorného opracovávání křížů, nakonec vyfasoval jen 3 brigi a krajíc jak on sám říkával, “hnusného chleba z té posrané Romajské říše“. Gastav při práci často vzpomínal na ty doby kdy se plavil pod Chacharónovou vlajkou jako pomocný kuchař – což on sám nikdy nepřiznal a vždy tvrdil, že byl součástí Chacharónova vojska, a čím starší byl a víc let odplynulo od jeho služby, tím víc tomu i sám věřil. Gastav zažil mnohá dobrodružství na bájné lodi Tibitalt, rozhodně víc než stráže zde na poušti poseté tisící kříží s odsouzenými z celého světa. Avašak léta služby si vybrala svou daň. Chatrné zdraví. Sice viděl velkou část světa, mnoho jeho divů, kultůr, tajemství a svůdných žen, ale též ho za ta léta potkali hromadi nemocí, díky kterým se těšil na stará kolena špatnému zdraví.
Především při obléhání pevnosti Qaurt, v Qaurtskýc džugnlí, měl jeho život na mále. Chacharón obléhal Quart dva měsíce. Jeho armáda si tedy zřídila operační středisko v samotné džungli, plného exotického hmyzu a zvířat. Gastav zrovna vykonával, jak by on sám řekl hrdinou službu – samozřejmě v kuchyni – když ho uštknul dvojhlavý had, jenž se uvelebil mezi ovocem. Po kousnutí hadem, pak strávil čtyři dny v horečkách napůl v deliriu napůl v reálném světě. Během svých poutí v deliru navštívil bezpočet krajin, jenž obývalo to nejpodivnější obyvatelstvo co kdy spatřil. Lidská těla s hlavou vrány, na jejíž hlavě se nacházely čtvery býčí rohy, mluvící kočky, které měli osm nohou a čtyři ocasi, a ze svých úst plivaly oheň, mravenci lidké velikosti kteří měli místo úst obří klepeta ale nejvcí ho na jeho cestách v tom bláznivém světě děsily, dvojhlaví hadi s křídly tak tenkými jako je mají mouchy, kteří kolem něj neustále poletovali a syšeli mu do uší.
Gastav však tenkrát byl mlád, plný sil a jeho tělo bylo v solidní formě, takže po čtyřech dnech kdy procházel těmi šílenými světy a kdy si přál, aby byl zabit, došlo k zlepšení jeho stavu a nakonec se zotavil úplně, avšak hadí jed způsobil, že na jeho těle vyrašily desítký bodáků a několik skvrn různých velikostí které za tá léta zčernala a začala se z nich líně linout jakási zelená tekutina, která navíc jako bous strašně svědily. Gastav si zrovna v zamyšlení – tentokrát výjmečně nemyslel na své hrdinské časy – škrábal černou skvru na krku o velikosti mince když si za ním odfrknul kůň. Gastav jenž byl myšlenkami jinde, se v dřepu vyděšeně otočil za zvukem odfrknutí, jenže si nešikovně překřižil nohy a padl na záda. Odněkud se začal ozývat smích.
„No podívejme se, ten starej kozel, jenž prý strávil několik let po Chacharónem velikým, se teď podělal strachy z obyčejného koně!“
Smích patřil samozřejmě Gholovy, který přímo hykal smíchy. Gastavovy chvíli trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval a pak si uvědomil, že dopadl na kříž. Okamžitě se začal drát zpět na nohy, jelikož ho ty kříže ve tvaru X děsily a ještě víc ho děsila představa být na ten obludný kříž přikován. Když se vydrápal na nohy, spatřil že kůň jenž ho tak vyděsil, za sebou táhne klec s dalšími odsouzenými. Klec měla černou barvu toho nejtemnějšího uhlí – stejně jako kůň, jenž dostal bývalého pomocného kuchaře lodi Tibalt na kříž – a mezi jednotlivímy mřížemi byly čtvrecová „okýnka“ o velikosto zhruba patnácti centimerů. Mříže byly ploché a tlusté nejmíň sedum centimerů a v pravidelném intervalu se tam vedle sebe objevovaly krátké hroty kopí které z mříží vystupovali a zlatý znak Romárie, muž máchající s mečem usazený na býkovy s křídli. Gastav si prohlédnul koně, stejně tak odsouzené v kleci, pak se obrátil k tomu starému mizerovy, který se mohl udávit smíchy, odplivnul si a pravil.
„No jan sa zmjěj, ty starý hajde, užívaj si tu trochyndu radosti, jenž se ti dosjala v životě plného pasjení dobytka! To totižj zja to jědinjě vzróšo, kteráho sa ti za životj dostáljo!“
Ghol si však toho blábolení nijak nevšimal, a dál se řechtal, až mu z koutku úst tekly sliny a začal se plácat do břicha.
„Žje já ti jednuju natájhnu ty strarjý zasrjanej-„
Začal Gastav plný vzteku vyhrožoval svému kolegovy, ale opět při něm nestálo štěstí a byl znovu přerušen, tím samým střážcem, který si dovolil ho již jednou přerušit.
„Držte doprdele oba dva huby dědci, nebo přísahám u samotné bohyně, že si to odskáčete třiacitřeci ranami biče!“
Oba starci ihned zmlky a dali se zpět do práce.
2
„Tak se mi to líbí, jen hezky zpátky do práce hajzlové staří bez rozumu!“
Poté co se Hill Bagard vypořádal s těmi starými blázny, pokynul rukou na drožku, která stála za Gastavovými zády, aby přijela k němu. Koně se dali okamžitě do pohybu, a vyrazily cestičkou do mírného kopce, odkuď strážce dohlížel na práci ve svém sektoru. Hill si svou práci užíval a to i díky faktu – především díky tomu – že na poušti Ikýsa byl teprve týden a zatím si nestěžoval na žhnoucí slunce jako většina stráží. Hill Badgard pocházel z poměrně zámožné rodiny, jeho otec byl obchodníkem a vlastnil malou loď typu Karaka, se kterou cestoval na trase Romária-Erivial. Ze země Erivial vozil koření a ufské maso po kterém se smetánka v jejich rodném městě Virgil mohla utlouct.
Jeho matka pak jako většina žen v Romáriji nesoucí dvě jména, seděla doma a starala se o rodiné zámezí a děti, kterých měli Bagardové celou kupu, celkem šest. Čtyři chlapce a dvě dívky. Hill byl po svém bratru Zurovy nejstarším dítětem rodiny Badardů a stejně jako o čtyři roky starší bratr se rozhodl pro vstup do armády, přestože se mu mohli díky nadité peněžence jeho otce dostat dobrého vzdělání. On však stejně jako bratr toužil po cestování, velkých hrdinských bitvách a obdivu, kterému se těšili váleční veteráni. A právě zde, na legendární poušti poseté tisícovkami ukřižovaných začínala jeho kariéra v armádě. Přestože měl do hrdinských bitev ještě kus cesty před sebou, byl i z pouhého hlídání těch budižkničemů nadšen.
Vyfasoval vlastní koženou zlatavě-červenou uniformu se znakem mocné Romárie, taktéž dostal krátký hrubý meč imsaren a orog, malou pistoli s krátkou hlavní a komorou pro tři nábojnice, na větší vzdálenost než pět metrů naprosto nepoužitelná, avšak když jste byly dostatečně blízko, dokázala odervat hlavu od zbytku těla jako mávnutím kouzelného proudku. Když konečně k Hillovi dorazila droška, podíval se na kočího, který byl samá kost a kůže, div že ho cestou sem neodvál vítr. Kočí měl na sobě potrhané černé tílko a rozervané hnědé kožené kraťasy.
„Tak copak mi tu vezete?“
Optal se kostnatého muže a imsarenem poklepal po mřížích, po kterém následovalo tiché zabřinkání. Vězni nijak na poklepání strážného nereagovali, všichni byly z dlouhé cesty a rozpáleného slunce zde na poušti k smrti unaveni.
Když muž, který měl na starosti drošku začal mluvi, odhalil že mu chybí aspoň polovina zubů a z těch co mu zbyly byla polovina zhnilá.
„Piráty z Romajského zálivu bláznů. Tož máte tu pěkný horko synku fakt, že jo.“
Jakmile domluvil, odplivnul si do rozpáleného písku.
„Bacha na hubu vychrtlino, ještě jednou mě nazveš synkem a skončíš na kříží je ti to jasné ty zhnilobo!“
Přestože byl Hill kvůli způsobu, jak ho ten, dle něj ubožák nazval, tak si tuhle situaci nesmírně užíval. Situaci kdy měl moc nad tím co se právě dělo, situaci kdy mohl rozhodnout o lidském životě, situaci ve které k němu ten prašivej vychrtlej mizera bude shlížet s respektem a strachem… nebo se aspoň domníval, že bude. Dočkal se všal pravého opaku, vychrtlý muž se jemně pousmál, a poté vyslovil slova kteráho budou stát život.
„Uklidni se cucáku, klidně bych mohl být tvůj fotřík, co klátí po večer svou starou a poté se vyřádí na synkově ksichtě, jelikož je drsnej,“ jakmile muž dokončil svou řeč, tak se z klece co sem vezl až ze zálivu bláznů, ozvaly pobavené hlasy.
Hill Badgard z města Virgil byl v šoku z toho, co si ten muž dovolil a stál na místě bez pohnutí dobrých deset sekund, než se z toho vzpamatoval. Jakmile z něj šok opadl, začal vidět rudě. Stoupl jsi na pomocný schod na drožce, chytil muže pod krkem a uštědřil mu ránu do obličeje – rána to byla zjevně tvrdá, jelikož z mužova nosu vyrašila krev. Poté ho uchopil oběma rukama a hodil ho přes sebe do rozpáleného písku. Jelikož byl muž vychrtlý na kost, nedělalo Hillovi moc práce ho dostat do zlatavého písku Ikýsiaské pouště. Celé tohle představení vzbudilo pozornost vězňů, kteří už všichni do jednoho stáli u mříží, křičeli, tleskali a bavily se podívanou, co sem jim odehrávala před očima.
Řidič dožky se po dopadu na břicho, přetočil na záda, a zadíval se přímo na strážného, očima které byly překryté mastnímy vlasy s hromadou pískou, očima beze strachu. Hill tasil svůj imsaren, a plný adrenalínu a nadšení začal promlouvat k muži na písku.
„Teď poznáš utrpení ty vyzáblej blázne,“ avšak to co následovalo, opět Hilla z rodu Badgardů šokovalo. Muž na něj mířil pistolí s až legračně dlouhou hlavní. Od stříbrné pistole v rukou vychrtlého řidiče drožky se odráželo slunce.
„Zabí toho zmrda! Noták, dělej!“ Začalo se ozívat z klece.
Adrenalín a nadšení z Hilla okamžitě vyprchali, místo toho se na své místo na výsluní v strážcově hlavě dral strach.
„Okamžitě to odlož, nebo budeš přibitý na kříž!“ Snažil se nedávat svůj strach moc najevo, ale podařilo se mu to, v jeho hlasu byla slyšet a cítit nervozita a navíc koktal.
„Zastřel toho prašivýho psa!“ Povzbuzoval drožkaře podsaditý pirát s vytetovanou lebkou buvola, kterému z očí vylézala hlava hada.
Hill spatři že k němu už začali spěchat další stráže a začal věřit, že z tého šlamastyky výjde živý a zdráv. Jenže pak se ozvala hlasitá rána a kulka, která měla po bocích vyryté pati kuja – smrt přichází – mu urvala pravé ucho a vzala sebou i půlku kůže z jeho obličeje. Hill padl na kolena. Vydával až nelidské zvuky bolesti. Obličej ho pálil v levém uchu mu pískalo a pravé doslova vydávalo skřeky bolesti. Připlácl si dlaně k obličeji v naději, že ten žár ustane. Levá dlaň se dotkla vysící kůže na levé straně strážcova obličeje, pravá ruka se pak ponořila do teplé krve, masa, kostí a jeho obličej zalil nový příval bolesti. V dálce slyšel nadšené a oslavné hlasy. Jeho levé – pravé měl zalité krví a vidělo jen krvavé šmouhy – oko pak zahlídlo rozmazané postavy spěchající jeho směrem. Poté co si ohmatal znetvořený obličej, zamířala jeho pravá ruka na místo kde bývalo jehu ucho. Nahmatal tam jen velkou díru, ze které se linula hustá teplá krev, snad ještě smíchaná z další tekutinou. Hill, druhé dítě a celkově šesté z rodiny Badgardů z města Vigil padl obličejem do rozpáleného písku. Za dvě hodiny od tohodle incidentu zemře na utrpení šoku a poranění hlavy.
