“ Vstávej, miláčku, ať nezaspíš „
Petr začínal pomalu chápat, kde je, a co se s ním děje. “ Tak přeci jen to byl pouhý sen. “ pomyslil si, avšak nahlas pouze něco nesrozumitelného zavrčel. Za okny byla ještě tma, děti spaly, a pohledem na budík zjistil, že je půl páté ráno. Chvilku v něm zuřil vnitní boj, o to, zda má zůstat ještě pět minut ležet, či se má již do koupelny jít upravit. Nakonec však zvítězila ta aktivnější část jeho mysli. Čile seskočil z postele, a zamířil ke své ženě, která pomalu odcházela z ložnice. S úsměvem na rtech ji objal, něžně políbil na tvář, a do ženina ouška zašeptal magické : “ Miluji tě, lásko. “ Oba se usmáli, a on ji zlehka pustil. Ložnice byla v patře hned naproti dřevěným schodům, a tak, když Lenka odcházela do přízemí přichystat Petrovi snídani do práce, a dětem svačinu do školy, zasněně se za ní díval. Nebýt toho děsivého snu, bylo by mu skvěle.
S Lenkou byly spolu už téměř dvacet let, ale ani přesto ji miloval tak, jako když ji viděl poprvé. Bylo to v jeho oblíbené restauraci, kam rád chodíval se svými dvěma nejlepšímy kamarády, během studia vysoké školy. Stačil jeden pohled na ni, a věděl, že musí být jeho. Následovali dlouhé měsíce, flirtování, nosení květin, nechávání vzkazů plných komplimentů na stole, když z restaurace odešel. Také se kvůli ní hodně změnil. Tu a tam byly bujaré pitky, rvačky, výlety s jeho pochybnými kamarády.Veškerá Petrova snaha, která se upřela na Lenku, nepřišla vniveč. Za tři měsíce s Lenkou začal chodit, za pět let se vzali, a za osm a deset let se jim narodily děti. Život utíkal strašně rychle, a Petr si najednou uvědomil, že mu tento rok bude ctyřicet pět, a jeho choti čtyřicet dva let.
“ Ach jo, kde jsou ty starý, dobrý časy. “ posteskl si, ale to ho už volala žena z kuchyně
“ Kde jseš? Za chvíli bys měl vyrazit, pokud nechceš mít z auta lego, a já také ještě nechci být vdovou. „
“ Už jdu. “ řekl smírně, otevřel skříň, vyndal z ní ramínko, na němž měl pověšený oblek, a šoural se po schodech dolů. Přízemí čítalo prostornou, dlouhou halu, z níž na jedné straně byly velké, dvoukřídlé, prosklené dveře do neméně prostorné kuchyně. Schodiště se rozprostíralo přímo naproti nim. Dále byl v přízemí ještě obývací pokoj, s dvěmi pohodlnými, čalouněnými křesly. Za nimy pak byl konferenční stolek a velký, rohový gauč. Narozdíl od haly, kde byly na zemi pouze dlaždice, byl na celé ploše obýváku rozprostřen nádherný, hřejivý koberec. V popředí pak trůnila obrovská televize s LED obrazovkou.
“ Pokud ti není dobře, tak zavolej do práce, že dnes nepřijdeš, vezmi si volno, a běž si lehnout “ pravila, když ho uviděla stát v kuchyňských dveřích.
“ Rád bych, ale přeci jsem ti říkal, že dnes máme poradu, a jako manažer firmy na ní nesmí chybět. „
“ Dělej jak uznáš za vhodné, ale pokud ti není dobře o to víc by sis měl pospíšit, protože by nebylo moudré, tady těmi úzkými silnicemi, jezdit za tmy rychle. “ a ihned dodala “ A pokud ti je špatně, o to víc je to o ústa. „
“ Neboj, drahá, ze stromu mě seškrabovat nebudeš. „
“ V to doufám. “ odpověděla, ale to už byl v koupelně. Koupelna byla prostorná, obdélníková místnost bez oken, s velkou vanou naproti kaštanově hnědým dveřím. Byla celá do výše jednoho a půl metru osázena světle zelenými kachličkami. V polovině jedné z delších stran bylo velké, třpytivě bílé umyvadlo, nad kterým zelo obdélníkové zrcadlo postavené na výšku. Naproti umyvadlu byl radiátor, na němž se sušili osušky, a vedle kterého byla jediná starší věc koupelny, a tou byla bílá automatická pračka.
“ Bez tebe bych ještě teď lezl po stromech. “ pravil s úsměvem na tváři, když v obleku došel ke své ženě. Sako bylo přesně tam, kde řekla, že by mělo být. Obejmutím a polibkem se rozloučili, a když byl Petr, ve dveřích, Lenka se ho zeptala : “ A můžu se tě zeptat, co to s tebou včera, když si přijel z práce vůbec bylo? Sotva si promluvil, skoro nic si nejedl, po zprávách si šel hned spát. Jako bys to nebyl ty. “ Její otázka zůstala nezodpovězena, jelikož dříve ji než stačila doříci, zavřel za sebou Petr dveře.
Pokračování příště ………….