Ne! a Ne! a Ne! a Nebudu! a Nechci! a Nedám! a Nepůjčím! a Neukážu! a Nedělej! A ještě k tomu se navíc musí táta uskromnit. Tohle období vás jedno čeká taky.
Dnešní článek by mohl začít textem známé písničky a to konkrétně větou: „Odnauč se říííkat ne, to jedinééé ti nesluší…“, ale bylo by to mírně zavádějící. Jemně navazuji na text vydaný před dvěma týdny (kdo nečetl, může si jej zběžně proletět tady). Nejde totiž o pravý význam slova a předpony ne, nýbrž opět o zkoušku trpělivosti milého rodičovstva. Achievement „Trpělivost“ dostane nový rozměr (ze stříbrné je najednou platinový) v době, kdy si ten malý človíček začne uvědomovat svou osobnost a hlavně následné reakce okolí na své činy. A začne zkoušet…
Lehce se z několikaměsíční dřiny, kdy dítěti vštěpujete řád, učíte ho neodmlouvat a dáváte si sakra bacha, aby jste něco nezvorali, stane peklo. Tady totiž žádný quick save, quick load nefunguje. Ve vzduchu nevisí klávesy F5 a F6, a být to Kinect, tak by ovládání lagovalo jako prase. Navíc by jste nevěděli, co jste vlastně provedli, jestli jste vyměnili zásobník nebo použili bodák. Ale musíte být…., no co asi? No trpěliví. Nebýt v tomto případě důsledný je sice cesta snažší, ale vede do pekel. Marně pak můžete ve škole obviňovat učitelky, že vám udělaly z miláčka neskutečně sprostého a povrchního spratka. Ne, ony fakt ne. Je jen na vás, nakolik svému dítěti dovolíte rozevřít pomyslné nůžky a kde jim dáte mantinely.
Následuje vsuvka, bonusový minipuzzlík: „Who is instigator?“ Pokud si odpověď uvědomíte dostatečně brzo, budete mít v budoucnu klid a připište si ve výchově opravdu hodně bonusových expů.
A teď zpátky. Kdo jste hráli Lost Planet, tak zmáčkněte na gamepadu 2x LB nebo RB, ostatní hráči klávesu pro „běh“, otočte to tak o 180°, přesně od poučování zpět k „Big NO“. V Aperture laboratories by měli chlapci vědátorští radost, malá totiž v určité době začala nové kolo testů vegetativního nervstva svých rodičů. Na jakoukoli věc, otázku, činnost odpovídá krásně, jasně a občas bez šišlání, ale vždy s předponou ne. „Jedeme za babičkou.“, odpověď: „Neci (čti nechci)!“ nebo „Máš tygříka?“, odpověď je automatická, i když trochu nelogická: „Nedám!“, zavoláme: „Koblížku oběd.“, z obýváku se ozve: „Neci!“, „Jdeme se koupat.“ -> „Nejdu!“, „Šup vyčůrat do kakáče.“ -> „Neci!“, Nasadíme čepku.“ -> „Neci!“, „Jdeš po svých.“ -> „Ne! Nemůžu!
Takže máte dvě možnosti, pustit si na telefonu nějakou gamesu a uklidnit se (velice příjemné), popřípadě si vylít vztek na manželce a pohádat se (krajně nepříjemné) nebo prostě vzít toho vzdorujícího človíčka za ruku a dotáhnout ho tam, kam potřebujete. Samozřejmě za neustálého řevu (což je z těch všech možností opravdu hodně, ale hodně nepříjemné). Na sousední partaje pak působíte jako Neighbours from Hell. Skoro tak že děti vlastně nemáte rádi, ale jenom je bijete, popřípadě rovnou žerete. Za živa. Přitom když dorazíte k babičce, prďolka se ji vrhne kolem krku, když natáhnete ruku tak tygříka ukáže a ještě i půjčí a oběd schaluje tak rychle, že má boule za ušima. Jedna z babiček dokonce říkala, že tehdy prďola nejedla, ale bagrujovala.
Večer pak té vzdorující se holčičce přečtete před spaním pohádku a když usne, tak je to ten nejlíbeznější andílek a všechna zlost z vás vyprchá. Sednete si ke kompu a ikdyž jste se celý den těšili, že si jako kompenzaci za těch několik nových šedých vlasů, koupíte pár pecek na odreagování (v té době jsem si pořídil Red Faction: Guerilla, pak posledního nového Duke Nukema), tak si ve finále řeknete to slovo, co jste slýchávali celý den. Prostě a jednoduše „Ne.“ a Steam shodíte, podpoříte raději deseti dolary třeba projekt humblebundle a rozjedete si něco staršího, popřípadě dohrajete něco, co je na disku už hezkou řádku měsíců. Protože u toho nemusíte moc uvažovat a vnímat, co se kolem děje.
Celé je to vlastně jenom o jedné z prvních aplikací rodičovských principů jejich ratolestí do života. To „ne“ poprvé slýchávají děti právě od svých rodičů a pak se ho, samozřejmě, pokoušejí používat po svém. Používají ho už dlouho, ale až v tuto chvíli si uvědomí jeho pravý význam a vlastně i to, co tohle slovíčko dokáže. Rodičům se takový vzdor nezamlouvá, ale musíte být objektivní. Dítě totiž nejenom že dobře poslouchá, ale ono vnímá všemi smysly. Takže i očima a pokud něco nechcete po něm, měli by jste stejně omezit i sebe. Bohužel tohle většina lidí nedokáže a ani se vám do toho nechce.