A je to tu! Poslední část mé minisérie. U některých bodů jsem si říkal, že by bylo vhodné se hodně rozepsat, ale krotil jsem své vášně, tudíž můžete očekávat nějaký ten speciální článek v budoucnu, zaměřený jen na jedno téma. A tentokrát by to konečně mohlo být i více do hloubky. Při psaní těchto 4 částí (které mimochodem původně měly být jen jedním, případně dvěma články) jsem si uvědomil, jak moc se herní průmysl změnil. Ano, některé věci tu byly už dávno s námi, jiné se ale objevily jako houby po dešti v nedávné době a nevypadá to, že by se jim tu nedařilo. Celkově mě mrzí, kam jsme se až dostali. Možná někomu připadá, že si jen neustále stěžuji na věci. Můžete nabýt toho dojmu, ale spíše než naštvaný jsem z toho všeho smutný. Hraní se neustále vyvíjí a to směrem, který nechápu a nechci, aby to zašlo až takhle daleko. No nic, radši už přejdu k samotnému obsahu článku a tyhle úvahy si nechám na jindy 😀
1) Ždímání značek
Tohle je téma, které se probírá dost často. Jenže tu také existuje dvojí metr. Dle mě bychom se neměli zaměřit jen na větší značky, ale i na ty menší. Pokud se vytvoří pokračování, mělo by obsahovat samozřejmě to, co dělalo předchozí díl tak výjimečným zážitkem. Nemůžete mít první díl akční RPG a druhý závodní hru. Naopak je ale dobré ponechat jádro a postupně vylepšovat kvalitu zbylého obsahu.
Série Assassins Creed nebo Call of Duty jsou zářným příkladem toho, jak to nedělat. Ono je těch her ale vícero. Většinou vychází jednou ročně, což nejenže u multiplayerových titulů štěpí základnu hráčů, ale už prostě nemá člověk takový ten pocit napětí. Místo toho, aby se těšil, že po několika letech vyjde další díl jeho oblíbené série, si jen řekne, že tu je zase další díl. Pokud by tyto hry vycházely třeba jednou za tři roky, udělali by vydavatelé lépe. Bylo by tam více obsahu, hra by byla revoluční a ne, že tam jsou tak dvě nebo tři novinky, jak tomu bývá. Třeba série CoD v multiplayeru už vykrádá dokonce i sama sebe.
Myslím tedy, že by se recenzenti měly prostě rozhoupat a sáhnout po menších hodnoceních u titulech, kde probíhá tohle zjevné ždímání. Vadí mi a kritizuji za tohle i sérii LEGO. Mám tenhle typ her rád, dříve jsem je hrával se sestrou, v poslední době ale ona nemá čas, a tak jsem si řekl, že bych mohl sehnat někoho přes net na společné hraní. Jenže… je to už neuvěřitelných jedenáct let, co vyšla první hra ze série a stále tu není hraní přes net? 19 her se k nám už dostalo. Devatenáct. A žádný online coop. Chápu, hra je koncipována tak, že se má hrát s přáteli u jednoho počítače. Jenže tohle je věc, která by z tohoto titulu udělala něco lepšího, zpřístupnila by se více lidem. Je to opravdu škoda, že nic takového v této sérii stále chybí. A ano, vím, že je tam hromada novinek a víceméně každý díl přinese něco navíc, to prostě ale nevykompenzuje možnost hrát s lidmi přes net.
2) Early Access (předběžný přístup)
Myšlenka předběžného přístupu byla zajímavá a i praktická. Koupíte si hru ještě během vývoje, budete se podílet na směru, kterým se bude vývoj ubírat a zároveň finančně podpoříte výrobce. Jenže se to vymklo kontrole a počet titulů v EA (neplést s Electronic Arts) je extrémní. Minimálně snd každá třetí hra má nálepku EA, což je opravdu šílené.
U předběžného přístupu nelze říct, že je jen dobrý nebo jen špatný, ono totiž záleží na výrobci, jak se k tomu postaví. Byly tu případy, kdy opustili vývoj hry, kdy „dokončili“ projekt, jen aby se neřeklo. Někdy nesplnili sliby. Někdy hru postupně zhoršují. A Dayz je krásným příkladem toho, že i nadějně vypadající projekt může skončit na mrtvém bodě. Třeba jej někdy dokončí, ale vývoj probíhá už tolik let, že je to taková fata morgána. Některé hry se dokonce brání tím, že jsou ve vývoji, proto mají hromadu bugů a nedodělků. Jenže když vyjdou, ty chyby tam stále jsou.
Samozřejmě nelze všechny házet do jednoho pytle, takže tu i máme studia, která si váží svých zákazníků, dokončí úspěšně hru a díky zpětné vazbě hráčů je lepší, než by byla bez nich. I přesto by se ale tohle mělo nějak regulovat. Nejlepší by asi bylo, kdyby si lidé dávali více pozor, četli si, co vlastně kupují. U Dayz si hromada kupujících stěžuje, v jakém je hra stavu, a to přitom v obchodě mají napsáno, co mají očekávat. Možná by také nebylo na škodu, kdyby se zavedla možnost na Steamu vrátit peníze kdykoliv během vývoje dané hry. Je totiž dost možné, že něco, co se vám zpočátku líbilo, bude změněno k horšímu. Zde ale vyvstává otázka, zda by tato funkce nebyla zneužívána. Já věřím, že byla, tudíž jsme se dostali do slepé uličky.
3) Greenlight
Na chvíli ještě zůstanu u Steamu. Greenlight odstartoval v roce 2012 a za tu dobu nám přinesl hromadu kvalitních her. Díky němu se na Steam dostaly tituly, které by jinak neměly šanci vyjít. Jenže i tohle má svou stinnou stránku. Na každý podařený titul připadají nejméně dva otřesné. Je opravdu neskutečné, jaké hry se přes ono síto dostaly. Jednak za to můžou hloupí lidé, kteří pro ně hlasovali, také to je ale vina toho, že výrobci slíbili za kladný hlas dodání klíče k oné hře zdarma. Valve se s tím snaží něco dělat, ale škoda byla již napáchána.
Jak jinak si vysvětlit existenci her, které se inspirovali slavným Goat Simulatorem? Nebo nějaké rádoby vtipné hříčky, kdy například serete na lidi (doslova… opravdu doslova) nebo masturbujete a nesmí vás nachytat rodiče (eh, to je fakt hra). Někdy vyberu ty nejhorší hry a udělám o nich samostatný článek. Jen všechny rozumné lidi prosím – nekupujte si tyhle blbosti. Protože když tak učiníte, dáte podnět, že tu existuje místo pro tyhle „vtipné“ hry.
4) Ochrany her
Není to tak dávno, co existovaly otřesné ochrany proti pirátění her. Stačí říct slovo jako Securom a každý, kdo to pamatuje, se jen otřepe. Dříve byly hry na počítače limitovány, mohli jste vaši koupenou hru nainstalovat třeba jen párkrát a poté to již nešlo. Nebo třeba Ubisoft zkusil u AC2 ochranu, kdy jste museli být neustále online. Jenže lidé s tím měli problémy a tehdy by ještě něco takového neprošlo, na rozdíl od dnešní doby. Tak tuto ochranu zrušil patchem a vše bylo na několik let v pořádku.
Ony ochrany jsou dost často absurdní. Někteří do her dávají multiplayer, což je taková nenásilná ochrana a důvod, proč hru koupit, protože upirátěná verze nepodporuje onu složku hry. U čistě singleplayerových her ale nutnost být online nedává smysl. Vím, že hodně lidí poukazuje na to, že v dnešní době to vůbec není problém, jenže co když vám vypadne net nebo prostě budete někde, kde není připojení k síti? Dost často se setkáváme s výmluvami, proč je tu tahle nutnost i v singlu. A většinou jsou k smíchu. Například u nejnovějšího Simcity se tvůrci odvolávali na to, že hromada výpočtů bude probíhat právě na serverech, tudíž to prostě jinak nejde. Netrvalo dlouho a warez kopie hry ukázala, že je to jen sprostá lež. A poté byl přidán patch, který umožnil hrát bez připojení k internetu…
Dříve se dokonce využíval Steam jako jakási ochrana. Pravdou ale je, že to byla prkotina, která se dala lehce obejít. Naproti tomu například to, co se stalo u třetího Diabla, byl způsob, jak zamést s piráty. Obsah hry byl na serverech, na počítače se vám stáhlo jen to nejnutnější. Jak jsem ale psal výše, je jasné, že z toho vyplývá i několik nedostatků. Nemůžete hrát bez připojení k internetu, a to ani hru pro jednoho hráče. Na konzole, pokud mě paměť neklame, byl zaveden offline mód. PC se ale ničeho takového nedočkalo (klidně mě opravte, pokud se mýlím).
Posledních pár let se hodně mluví o ochraně Denuvo. Kolují tu drby, že prý ničí SSD. Jenže nikdo tohle obvinění neprokázal jako reálné. Někteří zase tvrdí, že neustálým přepisováním určitých dat zatěžuje zbytečně systém, což je pravda, ale nikdo nedokáže s přesností říct, jak by vypadala náročnost oné hry bez ochrany. Zda by byla o trochu nižší, nebo o hodně nižší.
5) Steam a ti další
Jak jsem psal v předchozím bodě, kdysi dávno pradávno si vydavatelé uvědomili, že by tyhle dodatečné programy mohly fungovat jako odpuzovač pirátů. Setkali se s neúspěchem, ale to tu nebudu dál rozpitvávat. Steam od Valve zachránil hraní na počítačích. O tom se snad nemusíme bavit. Jeho úspěch byl ohromný, nečekaný a v dnešních dnech definuje PC platformu. Jenže…
Jak už to tak bývá, i další vydavatelé se snažili přihřát si polívčičku. Já je chápu. Když vydáte hru na Steamu, má provizi z každého prodaného kusu. A to se prostě nelíbilo velkým vydavatelským společnostem, tak se začaly oddělovat. Uplay a Origin zná snad každý. Někteří na něj nadávají. Nabídka her v těchto klientech je bídná, nikdy nejspíš nedosáhne obsáhlosti Steamu, ale třeba takový Uplay má lépe vyřešeny achievementy, které jsou na platformě od Valve k ničemu. Na Uplayi si díky nim odemknete určité bonusy, jako jsou skladby, tapety nebo obrázky. Malý bonus, ale potěší.
Jenže ono to neskončilo jen u těchto dvou, ale vznikaly další a další programy, které musíte mít nainstalovány, jinak se k vaší hře nedostanete. I když tedy máte nějakou hru zakoupenou na Steamu, začne se spouštět kromě něj i jiný program a ten teprve spustí ten vytoužený kousek.
Teď navíc ještě přišel i Microsoft se svým Microsoft Store. Eh. A já myslel, že se po debaklu s Games for Windows LIVE poučili. Očividně ne. Trochu stranou pak stojí GOG. Zde naleznete většinou starší kousky, ale vše, co tam zakoupíte, je bez DRM ochrany. Nemusíte tedy instalovat nic, stačí jen hru a můžete vesele hrát. I tam zavedli program zvaný GOG Galaxy, ale ten není nutný. Je to pouze volitelná služba pro ty, kteří chtějí achievementy, přátele a nejnovější updaty hezky automaticky ke stažení.
Ani bych si na tyto programy nestěžoval, kdyby tu byla možnost koupit jednu hru z jakékoliv volitelné služby. Třeba takové Rise of the Tomb Raider vyšlo jak na Microsoft Store, tak i na Steamu. Můžete hádat, kde byly obrovské prodeje a kde mizerné… Bohužel hry od EA a Ubisoftu vycházejí na jejich službách a nikde jinde. Díky tomu vznikají zmatky, kdy si na Steamu můžete koupit kolekci Mass Effect, ta ale obsahuje jen první dva díly (a to ještě bez DLC)!!! Vím, že je to nereálné, ale bylo by vhodné vydávat hry na co nejvíce služeb a nechat zákazníkovi volbu, odkud si daný výrobek zakoupí. Pravdou totiž je, že chci mít vše hezky pohromadě a nutnost zapínat více jak tři programy, jen abych viděl, co si můžu zahrát, je prostě otrava.
Pár slov na závěr
Tak a jsem na konci, poslední část je dopsána, snad se vám tohle aspoň trochu líbilo. Vím, že by si nejspíš každý daný bod zasloužil o dost více rozvést, dokonce i svůj vlastní článek, kde by se to probíralo do hloubky. Možná se toho ujme někdo jiný, možná časem já (jak jsem psal ostatně v úvodu). Zatím to je ode mě vše. A samozřejmě opět vám všem děkuji za přečtení a případný komentář.
