Zing Podcast #9: O Assassin’s Creed sérii

Přidám i své dojmy ze svých nejoblíbenějších a naopak méně oblíbených dílů, i když vím, že půjdu trochu proti proudu, a hned pěkně zostra- dodnes je totiž mým zdaleka nejoblíbenějším dílem hned ten první.
Obvykle, když se mi nějaká hra hodně líbí, zahraju si ji podruhé, nanejvýš potřetí- prvního Asasína jsem však dohrál minimálně 7x, možná i víckrát, což z něj činí zdaleka mou vůbec nejhranější hru, pokud tedy nepočítám rané dětství, kdy jsem hrál ve smyčce několik málo her, protože jiné nebyly. Co mě na hře tak táhne? Na prvním místě jednoznačně dokonalá a pro mě neopakovatelná atmosféra a jistý vtíravý druh „reality“. Zatímco všechny hry od dvojky dál byly prostě hrami, s přibývajícími díly čím dál tím víc, jednička se tvářila být přesně tím, co deklamoval její příběh- simulátorem pamětí vašeho předka- vraha, se všemi jeho nedokonalostmi. Poměrně jednoduchá a nevýrazná grafika s omezeným barevným spektrem, a to i na svou dobu, dost těžkopádné ovládání, minimalistické hudební motivy Jespera Kyda a lá prostředí Windows, velmi zjednodušené UI, systém (de)synchronizace a pravidelné dělení příběhu na pamětí a sekvence, stále dokola se opakující metodika „příjezd – vyšetřování – vražda – útěk“ zavánějící rutinou a příběh, který byl právě svou strohostí a časovými mezerami ve vyprávění nanejvýš uvěřitelný, všechny tyhle aspekty, které pro mnohé činily prvního Asasína horší hrou, z něj pro mě udělaly o to lepší simulátor pamětí vraha. Jsou hry dobré, jsou hry výborné, ale je jen několik málo her, které mě přinutily vžít se do nich tolik, že bych si řekl, že já jsem ta postava. Vlastně mě teď napadají jen tři, čistě náhodou všechny od Ubisoftu- Far Cry 2, kde jsem se skutečně cítil být drsným žoldákem uprostřed horké válčící Afriky, co místo Šakala chytil malárii, úplně první Splinter Cell, kde jsem se skutečně cítil být špionem hluboko mezi nepřáteli, kterému se sere mise za běhu, a právě Assassin’s Creed, kde jsem byl Desmondem kdesi kýmsi vězněným, pátrajícím v pamětech svého předka, a po chvíli jsem se cítil být i Altaïrem, degradovaným vrahem plánujícím svou úkladnou vraždu. Scény s Desmondem jsou snímané jen pomocí několika průmyslových kamer a kompletně bez UI, takže cítíte, že tohle je ta realita a že vás mají pořád na očích, i když nevíte kdo. Hře též pomáhá, že až na konec s 20 templáři a jablíčkem neobsahuje žádné neuvěřitelné scény, všechno je tak nějak přízemní- zejména zpočátku má Altaïr problém i s několika málo nepřáteli a pád z větší výšky mu taky ještě úplně nesvědčí. Parkour je pomalejší než v jiných dílech, ještě není tak snadný a nelze najít cestu všude, jen skrz správné úchyty a římsy, o to je ale větší radost, když se na věž skutečně vyšplháte. Skrytá čepel, meč i vrhací nože mají svůj daný účel a nelze je jako v pozdějších dílech používat „všechno na všechno“. Též mi vyhovuje Altaïrova arogantní povaha, která i v jinak bezpečných místech jako Asasínský úkryt dokáže vytvořit napětí, podobně jako Al Mualimova odtažitost, stejně jako se mi líbí, že každý na (stejné) Altaïrovo jednání reaguje naprosto rozdílně. Krom toho, jen stěží si lze představit realističtější prostředí pro Asasíny než to, ve kterém tato sekta skutečně během křižáckých válek prospívala, a v žádném jiném díle už jsem pak bohužel nikdy neměl pocit, že by asasínům jejich skutky prošly.
Na druhém místě pro mě nemůže být nic jiného než Eziova trilogie, kterou ovšem beru jako jeden díl se dvěma datadisky a dnes už si nedokážu představit, že by některý z nich neexistoval. S Eziem jsme si prošli celým jeho životem od narození až po smrt, a podle mě jde o jednu z nejlépe napsaných a vykreslených postav nejen videoherní historie, prožily jsme s ním doslova všechny emoce a spoustu osudových vítězství i proher a snad žádná hra neměla tolik momentů, které se mi už nesmazatelně vryly do paměti- jen z dvojky rozhovor s otcem na věži, oběšení rodiny po zradě Gonfaloniera, útěk z Florencie, dopadení Francesca Pazziho v noci na střeše, první let na Leonardově stroji, iniciace do řádu Asasínů, bitva o Forli či proslov Ezia k Florenťanům po porážce Savonaroly, to je jen špička ledovce. K nádherně napsanému osudovému příběhu patří i nádherně napsaná hudba, a díky Jesperu Kydovi dostalo každé z italských měst hned několik vlastních hudebních témat, z nichž bych vypíchnul Home in Florence a Venice Rooftops, případně pak z Revelations Road to Masyaf, která má podle mě jednu z nejhezčích melodií ve hrách vůbec. Série dostala filmový nádech- vzpomínky oddělené skvěle rozvrženými cutscénami tvořily nově ucelenější bloky, vylepšení doznal též parkour a soubojový systém byl kompletně přepracován tak, aby všechno podporovalo pocit osudovosti velkofilmu, absolutní volnost pohybu po pečlivě rekonstruovaných historických městech v kombinaci s ladnými animacemi skoků vražd i boje. Hra též nově dostala velkou várku vedlejších misí a aktivit, které byly dostatečně variabilní a zábavné, přesto jich ale nebylo tolik, aby se člověku znechutily nebo snad rozměnily hlavní příběh, který pořád hru táhnul.
Na třetím místě je pro mě (zcela neoriginálně) díl třetí, zejména kvůli misím s Haythamem, první čtyři sekvence hry považuju za vůbec nejlepší část hry a zvrat na konci třetí za herní „I am your fater!“ moment. I poté ale měla hra své výborné momenty, jízda se Samuelem Adamsem a následná honička na koních v zasněženém lese, souboj s Haythamem, pohřeb Achilla či finální zúčtování s Leem. Skvěle zpracované byly vedlejší mise, které nyní často měly své vlastní příběhy, ať už mise vašich vlastních osadník, nebo třeba honby za pokladem námořníka s dřevěnou nohou. Lodí bylo tak akorát, aby byly zajímavým osvěžením, přitom ale nerušily asasínskou hratelnost, stejné to bylo i s lovením zvířat- zajímavé zpestření hratelnosti, které ovšem nijak nenarušovalo běh hry. Parkour i systém boje byly dále zjednodušeny, aby byly ještě ladnější a ještě více tak podtrhovaly filmovost a osudovost příběhu. Co naopak považuju za slabinu hry je velmi nelogický konec Desmonda bez možnosti volby a systém známosti, který byl víc než cokoli po čase především velmi otravný.
Po trojce přišel Black Flag, který mnoho lidí považuje za nejlepší díl, já mu však nemůžu odpustit dvě věci. Jednak nutnost trávit mraky času na lodi a na moři, kvůli čemuž jsem asasína nikdy nehrál, ale hlavně příklon ke hrám hřišťového typu, který dodnes trvá. Najednou hrál příběh druhé housle a hlavním cílem byly ikonky s aktivitami na mapě a nejrůznější sbíratelné kravinky. Jsem mimochodem opravdu rád, že po dvou dílech dostala linka se zaměstnancem Absterga stopku, to byl snad nejpitomější nápad v celé sérii vůbec. Nebýt těchto chyb, mohlo jít pro mě o jednu z nejlepších her série, zejména díky extra lákavému prostředí Karibiku 18. století. I mezi piráty šlo najít spoustu výrazných postav, bohužel ale žádná z nich nedostala tolik prostoru, abych se na ni nějak významněji pamatoval, snad jen na Mary a Anne, ale třeba takový Černovous už se mi úplně vykouřil z paměti.
Následující Rogue podle mě nevyzněl tak, jak měl- ukázat pohled i druhé strany je vždycky zajímavý nápad, jenže udělat záporáky z oblíbených kladných postav předchozích dílů je poměrně ošemetná záležitost a v tomhle případě podle mě nedopadla tak, jak autoři zamýšleli. Rogue není špatná hra, každopádně jí ale prospělo, že byla menší a kratší.
U Unity se mi líbil příběh a návrat do města k čistě asasínské hratelnosti, i tak ale myslím, že přestože byl příběh velmi povedený, šlo z něj vytěžit mnohem víc, zejména pokud jde o události francouzské revoluce a její osobnosti, mohli jsme se účastnit mnohem více zajímavých a stěžejních momentů a např. Napoleon nebo Robespierre byli v základní hře trestuhodně nevyužití. Záporná strana mince je samozřejmě technický stav, který byl v době vydání vpravdě odstrašující (dnes už není), v jednom se ale musím Unity zastat- i na dnešní dobu má Unity velmi, velmi krásnou grafiku (zejména oproti novějšímu Syndicate) a zdaleka nejpřesnější systém parkouru s nejladnějšími animacemi pohybu i boje v sérii vůbec. Krom toho mě nenapadá žádná jiná hra, která by tak perfektně zvládala davové scény, pokud jde o jejich živost a uvěřitelnost- oproti nim působí trh v posledním Uncharted jako pouhý skanzen.
Syndicate měl nezajímavé, fádní prostředí a tuctový, šablonovitý příběh a obecně jde o jednu z nejméně výrazných her v sérii, překvapivě měl ale docela zábavnou hratelnost a zajímavé vedlejší mise (zajímavější než hlavní příběh).
O trilogii Chronicles snad nemá cenu psát, snad jen to, že by šlo o super hry, kdyby vyšly na mobily, jenže ony vyšly na PC a konzole.
Pak tu máme Origins- hru, na kterou mám doteď nejrozporuplnější názor, dá se říct, že nevím, jestli ji miluju, nebo ji nenávidím. Celou dobu, co jsem jí hrál, jsem se rozplýval nad tím, jak perfektní má příběh. Tedy až do doby, než přišla jistá (více či méně očekávaná) zrada. Já se zaradoval, jak do sebe všechno krásně zapadá a že mě teď čeká spousta hodin boje proti novým mocným nepřátelům- jenže místo toho se hra přesunula o 20 let dopředu a skončila. Ještě nikdy jsem neviděl tak očividně useknutý příběh, a právě tohle useknutí mi celý ten do té doby dechberoucí a skvělý příběh úplně zkazilo, najednou vůbec nedával smysl. Druhá věc je herní svět- starověký Egypt mě vždycky lákal a do Egypta jsem se chtěl chtěl vždycky podívat, nejen ve hře, i ve skutečnosti. A v Ubisoftu vytvořili nádherný svět- nádherný, jenže jen stěží uvěřitelný. Jeden problém vidím v tom, že okolní NPC vyjma nepřátel na vaše jednání vůbec nijak nereagují a na rozdíl od předchozích dílů působí tak nějak prkenně a někdy i nemístně, třeba když si chlápek vesel vykračuje tou nejvyprahlejší pouští nebo nepřátelským táborem, kde očividně nemá co dělat. Druhým, větším problémem je pak neuvěřitelná přesycenost- moje znalosti o starověkém Egyptě mají své mezery, přesto se mi však nechce věřit, že co 50 metrů byl tábor banditů či pevnost vojáků pohodlně koexistujících vedle sebe, či že uprostřed náměstí bojovali krokodýl s hrochem- a zvířat je ve hře tak moc, že se to bohužel děje často. Co je na hře super, jsou vedlejší mise, a ty bych neváhal označit za nejlepší v celé sérii- nejenže se přizpůsobují tomu, co už jste ve světě udělali, nebo naopak neudělali, ale hlavně spousta z nich upevňuje Bayekovo postavení v Egyptě jako medžaje, ukazují, že krom pomsty má i svoji minulost, živobytí a je v Egyptě mezi svými. Co naopak hru velmi sráží je nenávaznost příběhových misí- to si takhle pátráte po nanejvýš tajuplném a mystickém Skarabovi, o kterém se každý bojí mluvit a nikdo nezná jeho identitu, no a najednou, zničehonic, víte, kdo to je a kde je- jen tak, protože orlodron. Nejvíc mi ale vadí dvě věci, které podle mě ze hry dělají namísto zajímavého příběhu z dávné historie, promiňte mi ten výraz, hloupou frašku a infantilní hřiště. Zaprvé je to absence smysluplného parkouru, tj. lézt jen tam, kde je nějaký výstupek, a ne po absolutně kolmém, naprosto hladkém, totálně ohoblovaném, jak věž vysokém obelisku, zadruhé je to pak, a to především, zpracování boje. Asasína jsem vždycky považoval za hru z historie, ať už si ji kroutil jak chtěl, a ne za fantasy- a aby někdo vydržel 100 zásahů mečem do hlavy, než konečně padne, jen proto, že mu někdo přidělil vyšší level nebo nálepku „brute“ či „elite“. Zajímavý je taky postup, jak se to s levely postupně přehnalo- v Unity jich bylo 5, v Syndicate 9, v Origins 40 (s DLC 55) a v Odyssey 99 s tím, že na plné vylepšení (mastery levels) potřebujete kolem 1800 zkušenostních bodů (tj. cca stejné množství levelů).
Odyssey nijak hodnotit nebudu, protože po téměř 200 hodinách vyzobávání neuvěřitelných kravin (těžký život nás kompletionistů) jsem se stále neprokousal hlavním příběhem a upřímně už jsem tak nějak ztratil chuť to udělat, vždycky hru zapnu tak na hodinku na vyblbnutí, něco jako třeba Just Cause, už ji ale rozhodně neberu vážně, tak jako jsem bral sérii v jejích počátcích.
Jestli se těším na Valhallu? Vzhledem k tomu, jak moc podle všeho, co jsem slyšel a gameplay záběrů, co jsem viděl, připomíná Odyssey, kterou se stále ne a ne prokousat, tak nemůžu říct, že bych se nějak těšil, v tenhle moment jde hra tak nějak kolem mě. Už jen proto, že nemám ve zvyku rozehrávat další díly bez dokončení předchozích a s Odyssey to u mě vypadá ještě na dost dlouho.
Na co se naopak velmi těším je další generace AC, která snad přijde po Valhalle a která, doufám, přinese příklon zpět k žánru akčních adventur, inspirovaná tituly (a jejich úspěchem) jako RDR2, God of War či letošní Ghost of Tsushima, které jasně dokazují, že hráči o ryze příběhové tituly s historickým zasazením, v posledním případě i zcela bez fantasna, velmi stojí.
Mimochodem, mezitím, co jsem se tu tak rozepsal, jsem si dal po čase znovu nainstalovat prvního Asasína a instalace už je dávno dokončená, tak bych to viděl tak, že tuhle dávno již příliš dlouhou rozpravu ukončím a půjdu si radši zahrát.
P. S. Pokud jste někdo dočetl až sem, gratuluju ke spoustě volného času.

Za mě nejlepší díly AC2, Brotherhood, AC3 a Origins. Black Flag, ač hodně mých známých říká, že je to nejlepší díl, mě osobně nezaujal a ani po třetím rozehrání jsem nedohrál. Námořní bitvy, samotné zasazení do doby pirátů, Edward… Neoslovilo mě ani jedno. Taky souhlasím s tím, že Odyssey, přestože rozsáhlá hra, tak jsem si ji užil, ale podruhé si myslím už nemá smysl rozehrát, protože jak říká Míša, ten příběh byl opravdu rozmělněný tím rozsahem hry a když srovnám vedlejší postavy v předchozích dílech, tak v Odyssey si defakto nikoho nepamatuju, že by mi něčím přirostl k srdci nebo měl pamětihodnou scénu. NO, a do Valhally vkládám velké naděje a věřím, že to bude pecka!

Další povedený podcast. Díky za něj!