Dragon Quest VII – návrat ztracených ostrovů

Rozsáhlé RPG jménem Dragon Quest VII vyšlo už před 16 roky a to dokonce na konzoli PSOne. Možná se tedy divíte, proč teď koukáte na recenzi takto staré hry, ale ono opravdu nejde o nějakou nostalgii starého pařana, ale o sesumírování dojmů z aktuální lokalizované 3DS verze nazvané Dragon Quest VII: Fragments of Forgotten Past.

V dnešní době se totiž rozmáhá nešvar zvaný remaky. Lidi asi nebaví hrát nové věci, herní studia asi nebaví vytvářet nové hry, a občas jim to skutečně ani nejde, a tak se velké společnosti rozhodly, vydělat peníze jinak. Někdy to funguje a pak se není za co stydět (třeba když se podíváte na remaky prvních Residentů od Capcomu nebo třeba úžasný Odin Sphere), ale občas to jsou ve finále odfláknuté porty. Taková nedovařená kaše, která nám má spíše zalepí ústa, než že by nás solidně nakrmila.

Návrat (z)minulosti

Dragon Quest VII se ale nedočkal remaku až po 16 letech, zahrát jsme si jej mohli už nějaký rok zpět na chytrých telefonech a na 3DSku dokonce už v roce 2013. Jenomže pouze v Japonsku. Square Enix se po dlouhé době čekání konečně rozhodl hru lokalizovat a tak si Dragon Quest VII s podtitulem Fragments of Forgotten Past můžeme zahrát i u nás. Ale chceme to vůbec?

„Čeká nás předělaná grafická stránka a úplné převyprávění příběhu.”

To záleží na úhlu pohledu. Jestli jste někdy hráli verzi z PSOne, určitě vás převod do 3D překvapí. Já osobně nemůžu takto hru soudit. PSOne jsem nikdy neměl (a Babičku od Boženy jsem nikdy nečetl) a tak mi první spuštění hry moc radosti neudělalo. Úvod je totiž tak nějak odfláknutý, zkrácený je i úvodní film. Square Enix se přitom celou dobu honosí tvrzením, že jde o kompletní remake a nejen nějaký port. Že se dočkáme kompletně “předělané grafické stránky a úplného převyprávění příběhu”. Taky máte mít na výběr více než 30 druhů povolání, nová kouzla a schopnosti. A ke každé milionté kopii hry možná dostanete i hodinky s vodotryskem.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ne, to už si vymýšlím a taky trochu přeháním, ale hra je pro účely Nintenda 3DS kompletně převedena do 3D. Svět je na pohled opravdu hezký a živý. Ve městech potkáte dost lidí, s každým si jde promluvit, pobíhají zde kočky, psi, slepice, a už podle prvních pár minut víte, že máte v ruce opravdu starou klasiku, ale silně modernizovanou. Jenomže už po pár minutách hraní mi stále ulpěla na jazyku silná pachuť zklamání.

Je to jen na vás

Nevím, jestli vás mám zatěžovat příběhem, ale když jinak nedáte, tak jej aspoň nastíním. Žijete v malém přístavním městečku Fishbel na velmi malém ostrově Estard. Nebýt loadovacích obrazovek přeběhnete z jednoho konce na druhý asi za 5 minut. Nejlepšími kamarády jsou princ Kiefer a kamarádka Maribel. Jednoho dne se váš otec vypravuje na moře, aby nachytal čerstvé ryby, ale vrací se zpět s něčím, co vypadá jako velký střep, ze kterého se nakonec vyklube část staré mapy.

Díky tomu s Kieferem získáváte důkaz o tom, že na světě neexistuje pouze váš jeden ostrov, ale že byla kdysi souš daleko větší. Po pátrání, které nějaký čas zabere, získáváte pro své tvrzení důkaz v podobě možnosti cestovat časem a… Dál si to už zjistíte sami (jasně že se dočkáte i finálního bosse a zachráníte celý svět), ale musím vás připravit na to, že pokud chcete dojít se hrou až do konce, a to nemluvím o vedlejších úkolech, přichystejte si pěkných několik hodně desítek hodin volného času. A upozorňuju, že zde není problém dostat se až přes číslovku 100.

„Pokud chcete dojít se hrou až do konce, a to nemluvím o vedlejších úkolech, přichystejte si pěkných pár desítek hodin volného času.”

Vaši hrdinové totiž jako v každém pořádném RPG postupně sílí a získávají nejen ztracená území, ale i zkušenosti a od 15 úrovně jim můžete vybrat také povolání. Ne všechny jsou ale přístupná hned a tak se v některých musíte teprve vycvičit a až pak se vám zpřístupní další. Do party časem přibydou další postavy a dokonce lze chytit i monstra. Bohužel je můžete pouze pozavírat do něčeho jako je park monster, což je škoda. Někde jsem se dočetl, že s nimi šlo v minulém díle vyrazit i do boje.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Pěkně krůček po krůčku…

Už na začátku jsem se zmínil o nějaké hořké pachuti na jazyku. Té jsem se bohužel nezbavil až do samotného konce. Ale nemůže za to herní svět jako takový, nemůže za to velmi povedený soubojový systém, probíhající pěkně v tazích. Nemůže za to ani náplň misí a dokonce ani jednotlivé navštívené ostrovy. Podle mne osobně totiž hra trpí celou řádkou drobností, které mohly být zvládnuty jinak nebo mohly být při přípravě remaku přehodnoceny, upraveny nebo úplně překopány či vypuštěny.

Skoro by se totiž dalo říct, že nezáleží na tom, kolik ostrovů navštívíte a jak podivní obyvatelé je budou obývat a na jaké dobrodružství zde narazíte. Na tyto “chyby” narazíte všude a přitom nemůžu tvůrcům ani zdaleka upřít jejich fantazii co se samotných ostrovů týče, jejich vzhledu, různorodosti, ale opravdu zajímavé jsou i problémy jejich obyvatel a ve finále taky vyřešení dané mise. Variabilita je obrovská, zápletky zajímavé a líbily se mi i různé možnosti pohybu mezi ostrovy.

Každý lze navštívit jak v minulosti, kdy jste pak s obyvateli většinou starý známý, a všichni vás rádi vidí, ale taky na něj můžete přicestovat lodí nebo pomocí speciálního předmětu v přítomnosti, kdy už vás nikdo nepoznává a taky krajina může vypadat trochu jinak. Což je příjemné ale vlastně logické.

 

1 z 2

- +

1.

2.

…až do trpkého konce

Hře ale vytýkám něco jiného. Nevím, na kolik chtěli být autoři věrni originálu a na kolik se dokázali oprostit od zažitého konceptu originálu a překopat jej, ale celou hru mne rozčilovalo několik podstatných věcí. Jednou z hlavních je totální mlčenlivost postav. I když jsem již vzpomenul a kladně hodnotil dialogy mezi lidmi, všichni jsou vlastně takovými polovičními Gordony Freemeny. Rozhovory se vedou, textu jsou mraky, ale neuslyšíte ani pípnutí. Připadlo mi to tak nějak odfláknuté. Lidi přeci nemusí být nadabovaní, ale občasné vzdychnutí by nezaškodilo. Když už dokáže Square Enix převést hru do 3D a přidat kouzla, mohl rozhovory trochu oživit.

A jak jsem rozhovorům vytýkal úplnou němotu, naopak hudby bylo až moc. Na první poslech líbivé melodie vám po několika hodinách lezou krajně na nervy. Hudební smyčka je totiž relativně krátká a času stráveného ve hře hodně, takže i když zní jiná hudba v přírodě, jiná ve městech, v hradech nebo při soubojích, všude strávíte hodiny poslechem něčeho, co vám minimálně po 10 hodinách leze na nervy. Bohužel jsem se přistihl při tom, že raději hraju s vypnutým zvukem nebo sluchátky kolem krku a ne na uších.

„Hudební smyčka je relativně krátká a času stráveného ve hře hodně, takže.. všude strávíte hodiny poslechem něčeho, co vám po 10 hodinách leze na nervy.”

Dalším “problémem” bylo množství soubojů. Ne jejich složitost, ale množství. Příšer je všude opravdu hodně. Po naučení se i těch základních kouzel a dovedností nepředstavují řadové monstra nějaký problém, ale je jich zkrátka hodně a i když lehce vyhrajete nebo ze souboje zdrhnete, je to časem nuda a ztráta času a ruší vás to při průchodu hrou. Dokonce když je zahlédnete, můžete jim v přírodě i utéct, ale při tom množství zase jinému vběhnete přímo do náruče. Ano, máte z toho sice dostatek zkušeností, máte hodně peněz, rychle se všemu naučíte, ale je to prostě otrava.

Mezi další drobnosti patří třeba schody z patra do patra a interakce s nimi. Často se mi totiž stávalo, že jsem prošel níže/výše, chytil circle pad a sebemenší pohnutí inicializovalo opět návrat do předchozího patra. Loadovací časy nejsou nijak dlouhé, ale prostě jsou a holt skáčete sem tam z lokace do lokace.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Podobně to bylo s okamžiky, které hra vyhodnocuje jako důležité. Projdete si rozhovorem, proklikáváte odpovědi a najednou konzole jakoby zatuhne. Z toho se vždy dalo určit, že došlo k nějakému významnému okamžiku, který se ukládá na paměťovou kartu. Když jste našli nový fragment mapy nebo jste získali dostatek zkušeností na přesun na další úroveň, stalo se to také. Bohužel čím dál jsem byl ve hře, toto “zamrzávání” se prodlužovalo, ale možná za to může můj typ micro SD karty.

Podobně nemotorně působí v dnešní době neintuitivní správa inventáře a prakticky dvojí oznamování provedených činností, které musíte odklikat (chcete vložit předmět do batohu? -> vložte předmět do batohu -> vložil jste předmět do batohu). Jsou to drobnosti, ale je jich na jednu hru hodně.

Port, remake nebo remaster?

Možná na mne budete za předchozí výtky ke hře naštváni, ale je to trochu jinak. Já naopak nic nevyčítám hře samotné. Je opravdu zábavná, občasný zákys s klidnou hlavou a kouknutím se do poznámek vyřešíte nebo jej necháte na později a vyřeší se prakticky sám, ale spíše bych apeloval na tvůrce hry. Proč jsou na každém ostrově úplně stejní lidé, stejná dvojice dětí, stejně vypadající stařec, prodejce v obchodu anebo tanečnice v rudých šatech.

Je pěkné nám staromilcům udělat úlitbu v podobě staré hry, a mladou generaci seznámit s něčím starším, ale buď hru převedu 1:1 i s jejími neduhy, anebo si s remakem náležitě pohraju a dotáhnu vše do konce. Dragon Quest VII: Fragments of Forgotten Past pro 3DS mi tak připadá jako dílko, které se zastavilo na půli cesty. Umí pohladit na duši, umí nás vtáhnout do děje, dokázat nám velké věci a ještě nostalgicky zavzpomínat, ale na druhou stranu vás dokáže otrávit a naštvat. Proto je výsledné hodnocení takové, jaké je. Skvělý příběh a propracovaný svět kazí několik kaněk, které ale asi dokáže většina hráčů překousnout.