Recenze Little Nightmares II

Každý z nás zažil nějakou tu noční můru a pamatuje si alespoň do nějaké míry ty pocity, jaké takový zážitek v člověku probouzí. Kromě adrenalinové hrůzy blízkého nebezpečí přináší opravdové noční můry také ten nejhorší strach: strach z neznámého. Správná noční můra je zastřená, částečně skrytá ve stínech a většinou nějakým neuchopitelným způsobem porušuje pravidla logiky i fyziky. Právě tenhle pocit, že je něco hodně, hodně špatně, ale nejde na to pořádně ukázat nebo posvítit, zvládá Little Nightmares II navodit naprosto dokonale. Málokterá hororová hra umí tak dobře vystihnout podstatu primální hrůzy a připomenout nám, jak jsme se cítili jako malé děti, když se v pokojíčku zhaslo na noc a stíny kolem se začaly podezřele hýbat. Přestože jde o relativně menší indie hru, LN2 umí se strachem pracovat ještě lépe, než první díl.

• Platforma:  PC (recenzovaná verze), X1, PS4, Switch (později také PS5 a XSX|S)
• Datum vydání:  11. 2. 2021
• Výrobce: Tarsier Studios (Švédsko)
• Žánr: Adventura
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 5 GB
• Herní doba:  7 hodin
• Přístupnost: 16+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 999 Kč (Xzone)

Tajemství Bledého města

V roli malého chlapce jménem Mono se probudíte vedle starého televizoru v potemnělém lese, plném podezřelých předmětů, jako jsou poházené zbytky obuvi či oblečení nebo neidentifikovatelné cáry masa a kostí. Nemusíte být zrovna géniové, abyste si dali docela rychle dohromady, že zde někdo vraždí a pozůstatky obětí nechává prostě rozházené po lese. Nebezpečí je cítit na každém kroku a strach z nevyhnutelného setkání s původcem toho všeho vám dýchá na záda od prvního okamžiku. Tajemný lovec navíc schoval do trávy a korun stromů všemožné smrtící pasti. Ve chvíli, kdy objevíte jeho chatrč plnou vražedných nástrojů a hnijících zbytků obětí, atmosféra už velmi silně připomíná Resident Evil 7 nebo Texaský masakr motorovou pilou.

 

1 z 7

- +

Navzdory tomu všemu je ale první lokace ještě pořád tou zahřívací, nejméně děsivou. Což je s ohledem na přirovnání k RE7 opravdu velká poklona. Jakmile se ale dostanete do Bledého města, vrahové naberou mnohem děsivější podobu a bude jich mnohem víc. Celé město je zároveň deformované a pokroucené hučícím signálem z tajemné Vysílací věže, díky které se lidé mění na cosi nelidského a samotné budovy se kroutí a naklánějí jako obří zombie. Signál přitom nabírá na intenzitě a postupně k sobě přitahuje všechny a všechno jako když plamen svíčky přitahuje můry. Víte, že byste se do toho světla neměli dívat, ale nemůžete si pomoct. A pak jsou zde ty záblesky tajemných dveří s okem ve vašich vizích.

Celé město je pokroucené hučícím signálem z tajemné Vysílací věže.

Podobně jako třeba v Silent Hillu je i zde cítit, že všechno to dění má svoji vnitřní logiku, jakkoliv nadpozemskou a děsivou, které dřív nebo později přijdete na kloub, i když byste možná raději nechtěli. LN2 zvládá beze slova výborným způsobem prezentovat ten nejlepší druh hororu, plný děsivě nesprávných proporcí a věcí, ale přitom sevřený jasnou logikou a pointou. Zároveň je každá z pěti kapitol věnovaná jednomu konkrétnímu druhu hrůzy, který nejspíš zasáhne každého z vás: ať už je to děsivá škola plná zákeřných zdeformovaných dětí a monstrózních nelítostných učitelů nebo nemocnice, ovládaná šílenými doktory, kteří řežou, trhají a sešívají lidské končetiny a těla mimořádně nechutným způsobem. Hrůzy v této hře vás dostanou, doslova i obrazně.

Jste na to dva

Vlastně mě docela mrzí, že marketingové materiály dopředu vyzradily přítomnost parťáka a také jeho identitu. Při hraní samotné hry totiž jde o dvě docela působivá překvapení, kde nejprve zachráníte tajemnou dívku v potrhaných šatech, abyste teprve o notný kus později našli její oblíbenou žlutou pláštěnku. Odhalení, že vaše společnice je ve skutečnosti Six z minulé hry sebou nese také patřičnou porci nejistoty a strachu, protože z minulé hry dobře víme, že jde o všechno možné, jen ne nevinnou holčičku. Je pouze otázkou času, kdy ukáže zuby.

 

1 z 8

- +

Mono ale podle všeho také není úplný svatoušek. Proč nosí na hlavě papírový pytel? Co pod ním skrývá? Vztah mezi vámi dvěma je sám o sobě fascinující složkou příběhu, kdy se původní starost jednoho o druhého začne postupně komplikovat, jakmile se ukáže, že oba skrýváte vlastní tajemství a to si postupně hledá cestu na povrch, aby se projevilo nečekanými způsoby. Původně třesoucí se promrzlá holčička se stává čím díl víc sebejistou a agresivní, což je sice radost při potyčkách s nepřáteli, ale postupně si začnete říkat, jestli se náhodou nemáte nejvíc bát právě jí. Paranoidní pocity nedůvěry jsou jen dalším z arzenálu fobií, které proti vám hra postupně používá, až si občas budete muset dát pauzu, rozdýchat to a uklidnit roztřesené ruce.

Vztah mezi vámi dvěma je sám o sobě fascinující složkou příběhu.

Když se nad tím zamyslíte, je vlastně s podivem, že hra zvládá vyprávět poměrně zajímavý příběh plný tajemství a odhalení, s vyvíjejícím se vztahem dvojcie hlavních postav, aniž by k tomu potřebovala jakékoliv dialogy. Vaši hrdinové na sebe sice mohou zavolat, ale jsou to jen krátké výkřiky bez konkrétního obsahu. Někteří z vás budou možná litovat, že navzdory přítomnosti dvou postav není možné LN2 hrát ve dvou hráčích, ale do nějaké míry to dává smysl z pohledu tvůrčího záměru, kdy Six má „svůj vlastní rozum“ a dělá si, co chce. Někdy jde napřed a ukazuje vám cestu, jindy třeba sama popadne nějaký předmět a odnese ho na správné místo. Dokonce ani při boji nezůstává stranou.

Boj

Zbraně a související akční pasáže jsou pro tuto sérii novinkou a stejně jako všechno ostatní, i tenhle aspekt hry je poněkud pokroucený a nepřirozený. Všechny zbraně jsou dělané pro dospělé a jak dobře víme už od prvního dílu, ti jsou proti vašim drobným dětským postavičkám ještě mnohem větší, než jak je tomu v naší realitě. Prakticky žádnou zbraň ve hře tak neunesete jen tak v rukou, takže ji musíte namáhavě (a hlavně pomalu) táhnout za sebou. Pokud se například kladivem nebo sekerou budete chtít ohnat, je to poměrně dlouhá animace/pohyb, než Mono zbraň dokáže na chvilku zvednout a ohnat se jí.

 

1 z 8

- +

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Podle toho si tedy musíte vypočítat, kdy přesně udeřit. Nepřátelé vám tenhle proces rozhodně neusnadní, protože většina z nich bude všemožně uskakovat nebo uhýbat, případně naznačovat falešné údery, jako kdyby naprosto přesně věděli, že vás musí donutit promáchnout naprázdno a teprve pak na vás skočit, jelikož podruhé už se rozmáchnout nestihnete. To by samo o sobě bylo v pořádku, jenže se k tomu bohužel často přidá problém s úhlem kamery a trojrozměrností prostředí, kdy se vám nepovede správně odhadnout vzdálenost nebo nastavit úhel. K tomu se ale ještě vrátím za chvilku.

Jakmile přestanete na nějakou mrtvolu svítit, začne se hýbat směrem k vám.

V čem akční pasáže jasně excelují, to je jejich nápaditost. Stejně jako má každá kapitola unikátní prostředí, nepřátele a téma, také bojové mechaniky v ní se citelně mění. Mezi moje naprosto nejoblíbenější patří kapitola v márnici, kde mrtvá těla ožívají, pokud na ně nedopadá světlo. Za tímto účelem dostanete ruční svítilnu, kterou ale musíte ve tmě dostatečně rychle otáčet na různé strany, protože jakmile přestanete na nějakou mrtvolu svítit, začne se hýbat směrem k vám. Podobně děsivá je i následující kapitola a mechanika dálkového ovladače k televizi, kdy jejím vypnutím přerušíte fascinaci monster obrazovkou a ty se zuřivě rozběhnou za vámi. Jenže vy ty televize a tajemný signál potřebujete vypnout.

Kamera a ovládání

Ačkoliv herní kamera zabírá dění vždy z boku a připomíná tak víceméně 2D plošinovky, ve skutečnosti je možné se v prostředí pohybovat i dopředu a dozadu. To není příliš velký problém při klidnějších situacích, kdy máte čas si úhel vašeho pohybu srovnat. Jakmile ale dojde na boj nebo třeba útěk, kde o vaší smrti může rozhodnout každá vteřina, začíná se tahle kombinace kamery a ovládání šeredně nevyplácet. Když zároveň kamera odjede hodně daleko, aby třeba při útěku zabrala dostatečně dopředu trasu před vámi, je někdy opravdu těžké sledovat, zda vaše titěrná postavička stojí o krok blíž nebo dále.

V praxi to během mého hraní vedlo k desítkám naprosto zbytečných smrtí, kdy jsem naprosto přesně věděl, co je potřeba udělat a jak, ale nepovedlo se mi trefit díky matoucí kombinaci kamery a ovládání. Při hraní na ovladači v tom místy sehrála roli i nutnost držet páčku pro pohyb nakloněnou dlouze do (běhu) určitého směru, ale zároveň muset mačkat další tlačítka pro sprint nebo skok. Stačí přitom v tlaku na páčku do správného úhlu jen na chvíli polevit či úhel mírně pokazit, ztratíte drahocennou vteřinu nebo šlápnete mimo „dráhu“ a je po vás. Jsem odkojen generacemi tradičních 2D her a normálně nemám žádné takovéto trable při hraní titulů jako je Ori nebo Hollow Knight, takže problém nejspíš nebude na mé straně.

Věděl jsem, co je potřeba udělat a jak, ale nepovedlo se mi to trefit.

Na druhou stranu, člověk se sice vytočí v takové situaci, ale po zklidnění a troše tréninku dané pasáže nakonec vždy překonáte a hra citlivě dávkuje klidné, pomalejší pasáže, kdy se můžete vydýchat a zase podlehnout kouzlu jejího prostředí, postav a atmosféry. Ty jsou přitom všechny báječné, v nejlepších momentech připomínají již zmíněný Resident Evil, Silent Hill nebo třeba Inside. Svůj podíl na tom má kromě parádní grafiky, která díky „loutkové“ stylizaci působí velmi „hmatatelně“, také naprosto vynikající hudba. Soundtracku dominuje zdařilá ústřední melodie, kterou postupně uslyšíte v mnoha obměnách a garantuji, že minimálně hodinu po dohrání ji nebudete moci dostat z hlavy a nejspíš si ji budete s lehce zastřeným pohledem potichu broukat. LN2 je dvakrát delší než první díl, ale ten měl zhruba tři a půl hodiny, takže se pořád bavíme jen o nějakých sedmi hodinách hraní. Jsou to ale skvěle strávené hodiny a navíc mám takový pocit, že pokud se člověk vrátí dosbírat vynechané předměty, možná ho čeká odlišný závěr příběhu.

Hra vychází tento čtvrtek, 11. února. Objednat si ji můžete v Xzone.