Ve dvou jsme otestovali PlayStation VR

Mám z toho skoro až nostalgický pocit. Zatímco před asi třemi lety jsme teprve oťukávali, o co asi půjde, před dvěma lety jsme měli při troše štěstí již možnost nějaký ten headset pro virtuální realitu vyzkoušet. Loni už bylo testování v plném proudu a vesele se porovnávalo, které brýle jsou lepší. Zatímco nepřímý konkurent HTC Vive už na náš trh vstoupil, Sony se svým ambiciózním nápadem, spočívajícím v horším železu ale o to nižší cenně, vkročí na náš trh již 13. října a my jsme měli možnost otestovat si finální verzi přímo v kancelářích české Sony.

Poslední dojmy z hraní jste od nás mohli číst ale také vidět a slyšet z pařížské výstavy PGW, kterou si Sony tak trošku vzala pod svá křídla. Stěžovali jsme se na očividný rastr a naopak chválili zajímavé hry a dobrou ergonomii. Do dnešního testu jsem já osobně šel s tím, že už mě PS VR nemá čím překvapit, což byla chyba.

„Obraz u všech her je teď daleko čistší a dokonce rastr obrazovky zmizel prakticky dokonale.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušel i nové hry, ale potěšila mě především zobrazovací technologie, která doznala výrazných změn. Na to jsem byl upozorněn již před tím, než jsem brýle nasadil na hlavu. Pochopitelně jsem měl ale stále před očima poslední zážitek, kde byl rastr displeje více než zřejmý a jednotlivé pixely šlo při troše snahy pozorovat jednotlivě. Informace, že by měl být obraz tentokrát lepší, mě nechala chladným, protože jsem nevěřil v tak rapidní zlepšení, což se záhy ukázalo jako mylný předpoklad. Obraz u všech her je teď daleko čistší a dokonce rastr obrazovky zmizel prakticky dokonale. I při velmi tmavém nebo naopak velmi světlém obraze nejsou vidět žádné pixely, pouze je obraz oproti klasické televizi či monitoru mírně rozmazaný, což ale také závisí na tom, jak dobře si brýle nastavíte.

 

1 z 4

- +

1.

2.

3.

4.

Nicméně namísto toho se objevilo něco, čeho jsem si naopak nevšiml dříve a pravděpodobně to je pozůstatek právě zmizelého rastru displejů. Pokud se rozhlížíte kolem sebe, občas připomíná obraz plátno v kině, na kterém při světlých záběrech vidíte textilní plátno, na které je film promítán. Jakékoli VR současné generace jednoduše není schopno vykouzlit kvalitu obrazu rovnající se aktuálním televizím, ovšem to, co nabízí PS VR, je podle mě naprosto vynikající kvalita, pokud to celé srovnáte s cenou, za které toto zařízení koupíte.

Kolik místa v pokoji potřebujete pro hraní s PlayStation VR?

Je na místě zmínit, že PS VR není přímou konkurencí Oculusu ani HTC Vive, které nabízejí především lepší displeje a jsou tak znatelně dražší. Sony si však jde celkově jinou cestou a staví především na svém ekosystému čítajícím už více než čtyřicet milionů prodaných konzolí PS4. Jestli má tedy někdo šanci na masové rozšíření hned v první generací VR brýlí, je to právě Sony, která nabídne již 13. října PS VR s cenovkou 10 990,-. Pro srovnání HTC Vive u nás koupíte za 24 999,-. Pokud jsem však zmínil, že Oculus i Vive nabízejí trošku lepší HW, zejména co se týče rozlišení, PS VR naopak disponuje jako jediné z těchto zařízení plným spektrem RGB, tedy tzv. „full RGB“. Bez přímého porovnání je ale nemožné posoudit, jestli se kvalita barev nějak znatelně liší. Na druhou stranu v porovnání s HTC Vive nám přišla kvalita zobrazení a především pak právě chybějící rastr, lepší než u dražší „konkurence“. O tom ale může blíže hovořit kolega Jaroslav Kraif, který má HTC Vive k dispozici a jehož dojmy najdete v tomto článku také.

 

1 z 1

- +

1.

Poprvé jsme se také mohli podrobněji podívat na to, co bude celé balení obsahovat a především jak v reálu vypadá ona krabička, bez které si na PS VR nezahrajete. Designově se velmi podobá své velké sestřičce, což lze rozhodně pochválit. Až si obě krabičky dáte vedle sebe, možná vás až trošku dojme roztomilá podobnost obou zařízení. Externí výpočetní jednotka je však plná zdířek, protože přiložené kabeláže bude opravdu hodně. Vzhledem k množství dat nebude stačit ani klasické HDMI. Do samotných brýlí totiž povede z výpočetní jednotky jak právě tlusté HDMI, tak i další kabel s USB koncovkou. Oba konektory pak zapojíte do dalšího kabelu, který vede z brýlí a na kterém je také hranatá ploška s ovládáním hlasitosti a dalším nastavením, do kterého se taktéž zapojuje 3,5mm jack. Pokud tedy máte bezdrátová sluchátka PlayStation, musíte vyndat ze šuplíku dodávaný kabel. Jinak než bez drátu to bohužel zatím nepůjde. Pojďme se už ale konečně podívat na samotné hry.

The Deep

Jedna z pětice her z kolekce VR Worlds od londýnského studia Sony vás zavede do hlubokých podmořských hladin, kde budete, i když trošku pasivně, prozkoumávat podvodní svět. Nebylo by to ale VR, kdyby na vás při tom nezaútočil například žralok. Z jednoduché návštěvy podmořského vraku tak s velkým štěstím vyváznete živí. The Deep se hodí jako jemné seznámení nováčka s tím, co PS VR dokáže. Stejně jako když vpouštíte do akvária čerstvě koupenou rybičku, nepustíte VR nováčkovy rovnou Resident Evil.  V The Deep nepoužíváte žádné ovladače a pouze stojíte a rozhlížíte se kolem sebe. Jedná se tak spíše o jakési technologické demo, které ukážete návštěvě a už se k němu nevrátíte, přesto šlo o poutavou podívanou, která byla i dobře nazvučená a leckterou lehčí duši by mohla i nepěkně vyděsit.

 

1 z 1

- +

1.

RIGS

Liga mechanizovaných robotů si už od počátku uzurpovala značnou pozornost a teď už konečně vím proč. Nabízí jednak zajímavé ovládání ale také poutavou hratelnost, která nabízí přesně to, jakým způsobem se hra prezentovala – rychlá akční řežba s příměsí sportu. Na začátku každé hry si vyberete jednoho z několika různých robotů, kteří se liší v mnoha směrech, především pak speciálními schopnostmi, jako je například větší rychlost nebo schopnost zanechat za sebou výbušnou minu potom, co jste zabiti.

Samotný zápas pak spočívá v tom, že je třeba po naběhnutí tzv. overdrivu proskočit obručí, v tom vám samozřejmě musí druhý tým zabránit. Overdrive nabijete buďto sbíráním orbů nebo zabitím tří nepřátel, což je rozhodně ta zajímavější cesta. Svého robota přitom můžete přepínat mezi třemi režimy. V tom bojovém je pomalejší ale disponuje větší palebnou silou a samozřejmě nabízí i mód opačný, ve kterém toho sice moc nezničíte, ale jste hodně rychlí. Logicky se tak tento režim hodí v momentě, kdy jste připraveni skórovat a jde vám především o to, proskočit co nejrychleji kruhem uprostřed arény. Ve třetím režimu jsou pak předchozí atributy rovnoměrně sníženy a rychleji se vám dobíjí zdraví.

„V brýlích tato hra opravdu vyplavuje adrenalin do těla.“

Třešničkou na dortu je pak samotné ovládání. Ke hře využijete klasický DualShock 4, kdy se tradičně levým analogem pohybujete a pravým se rozhlížíte. Samotným pohybem hlavy pak zaměřujete svůj cíl, takže nakonec musíte provádět tři úkony naráz, na rozdíl od klasické kombinace pravého a levého analogu, což chce trošku cviku, ale jde rozhodně o zajímavou kombinaci a hra si jistě své hráče najde. Arény jsou zpracovány přesně tak, aby odpovídaly charakteru hry a nutno dodat, že v brýlích tato hra opravdu vyplavuje adrenalin do těla. Ostatně, hra mě překvapila natolik, že bych si ji klidně zahrát i v klasickém zpracování přímo na obrazovce.

Rush of Blood

Hororovou akci vycházející z povedené adventury Until Dawn jsem vám již popisoval v dojmech z Paříže, tentokrát jsem si ale vyzkoušel jinou část hry. Strašidelné klauny vystřídala oživlá těla rozporcovaných prasat, rotující pily a létající sekáčky na maso. Ukázka tak byla spíše nechutnou plejádou hnusů, než-li hororovým zážitkem, ale i zde se našly pasáže, za které by se nestyděl ani kdejaký filmový horor. Navíc fakt, že jste přímo „ve hře“, dodává hororovým hrám nový rozměr. Opět se navíc opakoval efekt horské dráhy. V jednu chvíli totiž s důlním vozíkem doslova padáte střemhlav dolů, na což mozek doopravdy reaguje stejným pocitem, přestože na vás žádné přetížení ve skutečnosti vůbec nepůsobí. Více o této hře si můžete přečíst z našich dojmů z Paris Games Week.

Stejná ukázka byla přichystána i ze hry The London Heist, s radostí jsem si ji ale vyzkoušel znovu, protože šlo opět o dobře zpracovaný akční zážitek, který je sice vizuálně slabší, ale co do atmosféry se mu málo co rovná. Především realistický pocit z dobíjení je velmi zajímavý. Taktéž o The London Heist si můžete přečíst více v našich dojmech z Paris Games Week.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Super Stardust HD

Skoro až náhodou jsme v menu konzole narazili na Super Stardust HD, v němž se nově objevil režim podporující VR hraní. Ten si bere za předlohu vizuální styl hry, ale jinak si vše dělá po svém. Celá hra se totiž odehrává v kompletně trojrozměrném prostředí, takže jen opravdoví znalci této kultovní značky poznají na první pohled její původ. Ovládání probíhá naprosto stejně jako v případě robotické sportovní akce RIGS, přičemž si hra zachovává vše charakteristické ze své předlohy – zvyšující se tempo, power-upy a stejně tak i podobu většiny nepřátel.

A zatímco u předchozích her jsem sundal helmu, protože jsem ukázku dohrál, v případě Super Stardust HD to bylo opačně. Helmu jsem sundal v průběhu čtvrtého kola, odhadem tak pět minut po zahájení celé hry, protože jsem začínal cítit znatelnou nevolnost. Těžko říct, jestli to bylo přímo právě hranou hrou anebo kumulací všech předchozích VR zážitků. Celé hraní trvalo s několika přestávkami, kdy jsem měl helmu na pár okamžiků sundanou, něco přes hodinku, takže nevolnost byla jistě na místě. Údajně si lze ale na tento neduh všech VR brýlí pomrně rychle zvyknout, což potvrzují hráči nejen na PlayStation VR ale i majitelé například HTC Vive.

 

1 z 1

- +

1.

PlayStation VR vs. konkurence

Autor: Jaroslav „scobra“ Kraif

Na prezentaci jsem se dostal, protože jsem jediný z Pra… teda, protože už mám doma HTC Vive a tak můžu přímo srovnávat. Jdeme na to!

Prvně je třeba zmínit, že HTC Vive není úplně určené do obýváku. Jistě, dá se tam použít, ale jeho největší síla (bohužel i slabina) se ukáže až v prázdné místnosti 5 x 5 metrů, kde máte dost prostoru na mávání ovladači a běhání dokolečka.

Slabina? Ano. Dlouhý a těžký kabel – potřebujete někoho, kdo vás bude hlídat, abyste se do něj nezamotali (nebo vymyslet vodící systém pod strop). Jenže tímhle neduhem bude nejspíš trpět celá aktuální generace VR zařízení.

Do obýváku patří právě spíš PlaSstation VR. Pokud mám tedy obě zařízení srovnat, musím se k nim posadit. Ok sedím, a co teď? S HTC Vive se zase pěkně zvednu a nainstaluju na zeď, nebo na vhodný kus nábytku dvě černé krabičky – snímače pohybu brýlí. Obě musíte navíc nějak napájet, mají tedy obrovské adaptéry – ideální pro obývák s bílým nábytkem 😀

I na současné PS4 dostanete prvotřídní VR zážitek

Jenže my chceme sedět… A přesto je musíte postavit/pověsit tak, aby na sebe viděly a byly v protilehlých rozích vymezeného prostoru. Chápu, že pro správné snímání pohybu po místnosti se něčemu takovému nevyhnete, nechápu ale, proč je obě potřebuju i pro polohu v sedě.

K PlayStation VR vám stačí PlayStation Camera položená na vaší televizi nebo monitoru. „To mě bude omezovat v pohybu,“ řeknete si. Správně. Ale pamatujete? Jste v obýváku – 20 cm (dál už to nejde, tam už je televize) před vámi stojí konferenční stolek s kolou, chipsy a šlehačkou, 10 cm za vámi se rozkládá obří pohodlná sedačka, metr napravo vitrína s porcelánem po babičce a 50 cm vlevo máma zrovna luxuje váš prošlapaný koberec, co pamatuje normalizaci. Kam byste tady chtěli chodit?

Dobře, zase si sedneme, nasadíme si VR brýle a zjistíme, že HTC Vive nám po čtyřech hodinách nejspíš utrhne nos, protože jeho těžiště se nachází někde daleko vpředu a brýle jsou docela těžké. Nic pro slabší povahy. Pravda, zvyknete si… I na smrt.

PlayStation VR řeší usazení na hlavě trochu jinak, respektive jeho konstruktér se očividně zamyslel nad těžištěm a to se nachází zhruba uprostřed čela – někde kolem jsou obrázky, kde uvidíte, jak toho dosáhl, a že nejde o žádnou velkou vědu. Stačí popruhy nahradit plastovým nosičem. Ano, lehce tím utrpěla nastavitelnost polohy brýlí, ale nešť. Brýle jsou mimochodem znatelně lehčí, což jim ubralo na dojmu bytelnosti… a co? Stejně patří na hlavu.

 

1 z 1

- +

1.

Obě zařízení se dají posunout dál od očí, blíž k očím, nahoru, dolů, obě můžete používat s brýlemi a nebo bez… Nicméně Vive obsahuje jednu vlastnost navíc – na straně najdete ovladač nastavení vzdálenosti monitorů podle rozteče čoček ve vašich očích (údaj zjistíte ve zprávě od očního lékaře). Skvělá věc hlavně pro lidi jako já, kteří v téhle oblasti neodpovídají standardům.

Až se pokusíte zapnout nějakou hru, zjistíte, že k Vive potřebujete ten jejich obrovský ovladač. Bez něj s nasazenými brýlemi nedáte ani ránu, protože myš a klávesnice nefungují. Ve hrách pak samozřejmě ano, některé hry dokonce vyžadují jiný ovladač než ten k Vive, jenže to tu hru musíte nejdřív nějak spustit.

PlayStation VR stačí DualShock 4. Případně můžete, jako obdobu Vive ovladačů, používat dvě „hůlky“ PlayStation Move, bez kterých se pak v některých hrách stejně neobejdete.

Určitě vás zajímá i cenové srovnání, že? HTC Vive – krabice se vším, co potřebujete, tedy brýle, dva ovladače, oba snímače pohybu, hromada kabelů a box, do kterého to všechno zapojíte – stojí 25 tisíc. PlayStation VR bude stát 11 tisíc – za brýle, kabely a box a do kterého je zapojíte. Move ovladače a kameru musíte dokoupit zvlášť, ale nebál bych se, že se byť přiblížíte k 20 tisícům.

Steam teď nabízí podporu pro Vive ve více než 450, tu více, tu méně kvalitních hrách. PlayStation VR odstartuje se 7 tituly, z toho dva jsou sady her po 5 kusech. Ještě tento rok nicméně vyjdou další PS4 hry s podporou VR, s trochou štěstí se vám tedy na něj nebude jen prášit.

A co vizuální zážitek? U obou zařízení mi vadí viditelný rastr. U HTC Vive mi přijde podstatně nepříjemnější (dokonce jsem uvažoval o vrácení do 14 dnů) a zatím jsem si nezvykl. PlayStation VR má rastr jemnější a ve hrách jsem ho prakticky nevnímal.

Vive nabízí rozlišení 1080×1200 při 90 Hz, PlayStation VR pak 960×1080 při 60 Hz, které dokáže interpolovat na 120 Hz. Ok, pojďme tomu věřit.

Co jsme na PS VR zkoušeli za hry, už popsal Filip, přesto přispěju svým Troškou do mlýna.

The Deep spočívá v pasivní konzumaci velmi realisticky ztvárněných krás podmořského světa. Nemáte ruce a nemůžete se hýbat, což paradoxně v závěru přidá hře na atmosféře, protože kdyby vás čirou náhodou chtěl sežrat žralok, nemůžete si ani zakrýt oči.

 

1 z 1

- +

1.

V The London Heist střílíte gangstery z jedoucího auta. Tentokrát už vidíte ruce (ovladače PS Move) a musíte je používat k míření a přebíjení zbraně. Taky můžete házet různé věci (např. kelímek s kávou) po řidiči, ten ale trestuhodně nereaguje. Interiér vozu vypadal celkem realisticky, zbytek objektů, včetně nepřátel, měl poněkud krabicoidní kontury.

Hry jako RIGS mi nikdy nešly, natož na gamepadu. Nakonec jsem zjistil, že než se marně snažit zabíjet nepřátele, bude lepší pokusit se skórovat sbíráním orbů a vrháním se do hlubin středu arény. Získal jsem dva body a stejně jsme prohráli. Vizuálně vypadala hra celkem hezky, jen ta jedna aréna byla poněkud monotónní. Snad bude v plné hře arén víc.

Na on-rail hororovku Rush of Blood jsem neměl odvahu. U hororovek se bojím i u monitoru s myší a klávesnicí, ve virtuální realitě bych mohl dostat infarkt, což by se jistě negativně projevilo na prodejích PS VR. A protože kluci ze Sony byli milí a pohostinní, raději jsem tento zážitek odmítl podstoupit.

Super Stardust HD bych nejraději nominoval na prozatím nejlepší hru pro PS VR, jenže se mi ve čtvrtém kole začalo dělat špatně (přestože se mi mělo dělat špatně u RIGS). Znáte Super Stardust HD, že? Jste pilot vesmírného střílítka, kterým máte v aréně likvidovat nepřátele a různými combo-killy dosáhnout co nejvyššího score. A jak tam tak lítáte kolem dokola, pořád se rozhlížíte, tak… Prostě si dejte pozor.

Navíc jsem zkoušel ještě kulečník (na jméno hry si nevzpomenu), na němž mě upřímně překvapila fyzika kolizí a pohybu koulí, přestože šlo o očividně casual hru – na stole se vám zobrazují dráhy tága i koulí, úhly odrazů a vlastně všechno. Taková oddychovka.

Chtěl jsem rozebrat i kvalitu zobrazení jednotlivých zařízení, ale pouštět se do toho asi nebudu, jelikož na PS VR jsme hráli víceméně jen prezentační dema. Výsledná kvalita finálních her se tedy může ještě lišit. Až vyjde Oculus Rift, dáme si nějaké podrobnější kvalitativní srovnání všech VR platforem.

Verdikt není tak jasný, jak by se mohlo zdát. Kdo hraje hlavně na PS4, musí pochopitelně počkat na PS VR. Kdo má doma dostatečně výkonné PC, vezme HTC Vive… V horší situaci se ocitají ti uprostřed – Vive stojí 25 tisíc a nic s tím neuděláte (nemůžete si koupit jen brýle nebo jen ovladače), kdežto PS VR pořídíte za 11 tisíc, pokud už příslušenství (PS4, kameru a dvě Move) doma máte. Pokud ne, s kamerou a dvěma Move vyjde na 14 500 Kč. S PS4 na 24 tisíc, přičemž Move nepotřebujete na každou hru, můžete tedy cenu stáhnout o 2 tisíce na 22 tisíc. Nebo vydržíte, počkáte na Oculus Rift a pak se rozhodnete.

Za mne by vyhrálo PlayStation VR, kdyby podporovalo PC.