Čtvrtý díl mojí nové sci-fi povídky. Pročtěte si jeden z nejdelších dílů série a dejte mi vědět, jak si kniha vede.
„Dobrý. Snad to už funguje.
Takže, vypadá to, že sme s Geusem přistáli na nějakym šutru. Podle doktorky je to měsíc Jupiteru, ale potřebuje to víc prozkoumat.
Což mě vede k jádru dění. Je to už týden, co jsme ztratili všechny zdroje elektřiny na stanici. V podstatě do dneška fungovala jen dvacátá paluba s hydrogenikou.
Tlaková vlna, nebo co to bylo, spálila všechno, co jí přišlo do cesty. Pronikla padesát metrů do slitiny Talliria“
„Nebyla to tlaková vlna, ale rozpálená plazma z Bataria. A ten měsíc se jmenuje Io.
…a pojďte nám pomoct. Na videolog jste měl dost času“
„…a to byla naše doktorka. Jak vidíte, Geus se pohnul v základech. Nejednou. Teď tady řešíme hlavně Izotopový články, co byly napojený na jádra, takže teď nejdou.
Abych nezapoměl. Po odpálení stanice od Sluneční zóny se objevil Garry Rendel. Ten chlápek v kožený bundě. Takže teď sme na jedný lodi. Doslova. Pomáhá jak může…“
„…protože můj letoun zařval při zásahu plazmy, ty bedno!“
„Dobrý. Takže to by bylo pro osmej červenec 2102… uvidíme se zejtra.“
Geus vypadá teda zkrátka příšerně. Nejde nic, než se nadechnout, a zvládnout to. Přišli jsme, teda kromě Gerryho modulu, i o dvě spodní paluby s vrtákem, takže na těžení můžeme zapomenout. Při nárazu utrpěli vysazený turbíny, takže se odtud nedostaneme…
Větší starosti mi ale dělá doktorka. Když jsem jí řekl o Vongovi, nereagovala ani zdaleka, jak jsem čekal. Nechala ležet Pulzar, neutekla ani po mě nezačal házet injekce. Měl bych za ní jít.
Paluba 8. Do každé se musíme dostávat průlezy, protože výtah je od mého zásahu nepojizdný, navíc článek uvízl na palubě 5, takže se tam ani nedostaneme.
Když prolezu až na osmičku, už mi jde naproti. Nečekám žádný pozdravy, ale spíš se bojim, co na mě vytáhne.
„Tady jste. Pan Rendel chtěl uvést do provozu jednotlivé články ve strojovně. Chtěl pomoct, takže vás budu muset vybavit.“
„Vybavit? “ jak na robota…
„Do programu K4 spadaly nejrůznější genetická vylepšení. Lehněte si“
„Doufám, že ze mě neuděláte jedno z vašich křečků…“
„Všechny fáze programu byly zkoušeny na desítkách subjektů, jako jste vy. Vše funguje bezchybně.
Takže. Nejříve vám budu muset dát trochu Morfinu. V seznamu jsou jen dvě možné operace jako základ.“ Podává mi tablet s podrobným výpisem možných adaptací. Nevím, na čem Irové pracovali, ale tohle vypadá vážně. Pracovali na vylepšeních pro armádu, inženýrstvý. Některé implantáty se dokonce používali běžně. Nejčastějš patnácti terový čip pro podporu dlouhodobé paměti. D.L.P.
„Co je to DLP ?“
„Běžný mikročip podporující paměťový blok. Sám máte dva. Jeden není funkční.“
„Proč ne?“
„Při posledním pokusu jste přišel o všechna data, která na něm byly. Naštěstí se jednalo o data z krátkodobé paměti. Dost čestvé, takže jste nezapoměl nic životně podstatného.“
„Aha… takže, co teď?“
Otočila se se tříkačkou.„Teď vám dám osmi procentní roztok Baltia, abychom dostali krev do mozku. Potom byste měl usnout. Voperuji vám základní inženýrský plazmový sekundátor.“
„To jako, že budu mít v ruce plazmu??“
„Plazmu v ruce máte už několik let. Produkuje jí implantát, který máte z třetí úrovně. Díky této výhodě nebudete muset sekundátor dobíjet.“
Než dořekla větu, padl jsem na postel.
„Ok, takže… tohle je devátej červenec, je po desátý večer. A je po operaci!“ směju se, a do kamery ukazuju svou zářící ruku
„Je to neuvěřitelný, nikdy jsem neviděl něco ….takovýho“ fascinovaně koukám na zápěstí, a zkouším hýbat prsty.
„Hah, viděli ste to?! Pohnul jsem prstama. Myslim, že je čas něco ukázat.“ na stůl hodim kastku železa. Moje ruka reauje díky spojům v mozku, pomocí myšlenky dokážu ovládnout svou vlastnost. Cejtim se jak superhrdina.
„Tohle je ocelová slitina. A dívejte“ začnu na to jen myslet…rozvítí se mi ukazováček. Jde z něj něco jako paprsek. Začne řezat kov.
„Vidíte to!? Ten pitomej pětikilovou kus šrotu je vejpůl!“
„Jak vidím, tak už jste si osvojil řezák…“
„Je to úžasný. Ppmocí mysli jsem spustil takovej paprsek a…“
„… plazmový řezák. Základní pomůcka těřařů. „ani se na mě nepovídá a dá mi další seznam něčeho.
„Tady je hrubý pohled na to, co sekundátor umí. Pan Rendel na vás čeká venku. Řekla jsem mu, že jste připraven.“ zvednu se, kývnu a jdu.
„Briane…“ otočím se na ní.
„Nevěřím mu. Doufám, že vy také ne“ pousměju se…
„Já ne. Ale někdo ve mě jo…“ a takhle odejdu. Nevim jistě, jestli to je dobrá zpráva. Moje myšlenky se třídí jak chtějí. A občas, něco nepřehlédnutého, vytáhnou. Někdy je to včas, jindy pozdě.
Nicméně, Garry už čekal u šachty výtahu.
„Co tu děláme,“ podíval jsem se do šachty. On hodil lano do ní …
„Průlezama je to přes kilák. Šachta vede do mezipalubý, odkud je to jen pár metrů do skladiště.„
Fajn plánek. Nečekanej.
„Co máš s rukou“ falešnou ochotuu o moje zravý se moc nezabejval, a slanil do šachty.
Jen jsem se na něj díval, pak na svou ruku„… sám nevim“.
Po slezení šachty sme se dostali k průlezu. Nevypadal moc použitelně. Po nárazu na měsíc se šachnta zdeformovala, poklop se nějak zaklínil do rámu a nešel odemnkout.
„Nevim co máš v tý ruce, ale docela by se nám hodila vrtačka…“ řekl příhodně Garry. Měl bych něco podobnýcho… Dal jsem k poklopu prst.
„Co? To to chceš vrtat prstem? …jak dlouho to chceš vrtat“
„Ne vrtat“ zapojil jsem hlavu, a okolo ruky lítali jiskry. Řezal jsem přes 40 centimetrů tlustý kov. Nakonec poklop povolil a spadnul šachnout na druhý konec.
Po zopakování procedůry nadruhé straně jsme slezli do skladu. Prostory tady byli dutý, takže po tlakový… plazmový vlně se prstor změnšil o polovinu. Pokračovali jsme do strojovny.
Mezi skladištěm a strojovnou jsem se neubránil, a začal tahat z Garryho nějaké odpovědi.
„Co tu vůbec děláš?“
„Taky bych rád věděl…“ reagoval na náš stav ve ventilační šachtě
„Když jsem tenkrát zabil doktora, myslel sem, že si pláchnul. Proč si se vrátil?„
„Řikal sem ti, že mi ještě něco dlužíš…“
„Na žádnou dohodu si nepamatuju…“
„Hele, ať chceš nebo ne, bejvali sme spolu v cele. Vong na tobě každou chvíli něco testovat. Potom sme spolu začali plánovat útěk. Jenže mezi tim si měl nějakej problém a přišel si až po tejdnu. Nic sis nepamatoval. Trávil sem měsic obnovovánim tvýho mozku. Nakonec si o tu hlavu přišel podruhý. Ale to už naše akce běžela. Dohodli sme se na rychlim převezmutí stanice, a odlet na Jupiter, kde byl kámoš. Pak to začalo bejt složitý. Tenkrát si mě varoval, že kdyby se něco posralo, tak mám odletět sám tvym modulem.“
„Doktorka mi řikala, že mám v hlavě smazanej čip. DLP“
„DLP? Ten ale nejde vymazat. DLP neni paměťovej čip, ten jenom vysílá impulzi do tvý kůry, která reaguje. Abys sis vzpomněl. Jestli na něm něco je, stačí ho resetovat.“
„U toho sem prej tenkrát zařval…“
„…u toho určitě ne. Když sme začali plánovat útěk, varoval si mě, že se ti Vong pokoušel dostat do hlavy. Jestli tam teď něco nemáš, může za to von.“
Jestli jsem doteď neměl v hlavě bordel, teď už určitě.
„Sme tu. Musíš nabít ten pult, abych odemknul jističe. Jinak se do regulátorů nedostaneme.“
„Jak „nabít“?“
„Jestli je to sekundátor, tak máš rezonanční pulzar… nebo tak.“
„Jak ste na tom, pánové?“ vysílačka. Doktorka.
„Zatim nic moc zlato, tady šéfík neví, jak se ovládá ta blbost pro kosmonauty“
„Briane? Stačí abyste si to vnutil v podvědomí. Říká se tomu autosugesce. Myslete na to, že chcete něco ovládnout“ lekce psychologie mi dělá spíš hůř něž líp. Zkusim to…
Ruka mi začíná svítit, ale to je všechno.
„Zatraceně Briane, pohni než bude na Slunci zima…“
„Ani nevim jak!“
„Tak bys možná neměl lézt do kosmu a dělat tu kapitána týhle trosky!“ von se snad chce hádat…
„O nikoho sem se neprosil, aby na mě dělal pokusy jak na kryse!“ teď mě fakt nasral, navíc mi začíná svítit ruka jako nikdy.
„Možná bys teda moh bejt taky jednou sám užitečnej a proletět se do vesmíru!“ teď do mě strká? Mám toho dost!
„Jestli se chceš proletět, stačí říct!“ když jsem to dořekl, popadla mě zlost. Strčil jsem do něj. V tu vteřinu se mi rozpálila dlaň, a sekundátor vystřelil něco jako puls, nebo výboj. Garryho to odhodilo přes celou místnost.
„Co se tam děje?! Hlásí mi to magnetický výboj“ stojim nehybn za vřískání vysílačky.
Garry se zvedá těžce, začne se chechtat
„Zdá se, že máme pro pana háklivýho katalizátor. Tak dělej Briane, naštvy se nám na pultík, ať s tim už pohnem…“
Neodporuju, jsem zvědavej, co vlastně umim. Namířim ruku na pult, a vybavim si Garryho. Vlastně stojí vedle mě. Při pohledu na něj mi ruka zase svítí jak žárovka.
„Tak rychle, než bude tma…“ pronese s takovým povýšeným zřízvukem. Svělá motivační řeč. Nicméně splnila účel.
Ruka vystřelila další dávku a rázem se celá místnost rozsvítila.
„… co se tam stalo? Podle počítače jste rozsvítili celé patro!“
„Jen si tu trochu hrajeme s fyzikou… nic vážnýho“ ano, Garry umí zvednout náladu. Naťuká pár řádků do pultu, a otevře panel jističů. Jsou tam tři zářící… vypadá to jako baterie.
A tady nastoupil snovu Garry. Po pár ťukancích se všechny tři regulátory rozsvítili červeně.
„To se ti moc nepoveldo… proč je to červený“
„Protože to neni nabitý, kamaráde“ řekl, a ukázal dlani na panel, jakobych měl něco udělat.
Chvíli jsme se na něj díval.
„Co?“
„Jaký co. Já tu nemám na ruce rukavici vystřelující energii…“
„To jako…„
„No jo… tak to popadni“ Usmál se, protože on nemusí ručně nabít jističe pro celou stanici.
Stejně mi nic nezbejvá. Zval jsem do rukou zabudované tyče, připomínající baterie.
Nasadil jsem pevný pohled. Ruce mi znovu svítí, ale ať jsem naštvaný a snažím se jak chci pořád nic.
Po pár sekundách vyčerpávajícího nabíjení se obě tyče rozsvítili zeleně. Ale jedna zbyla. Každopádně ja si sedl vyčerpáním.
„To bysme měli. Třetí napají nevigační systém, to zatim nebude potřeba.“ s tim sem byl spokojenej.
„Takže se vracíme. Všechno v pořádku doktorko?“ neozývá se
„Jste tam??„
„Co je?„
„Neodpovídá“
„Má tam asi práci“ ne, tady se něco děje… zase ten divnej pocit.
„Musíme jít…“
„Nejsem proti“ vyrazili jsme…
Při cestě skrz skladiště, jako by mě někdo kopnul do hlavy. Tohle už mám snad za sebou… kruci!
Opět záchvat vzpomínek.
„Kolik je tu lidí?“ chci, aby mi Garry podal laptop.
„Co? Sme tu tři, na to kalkulačku nepotřebuješ…“
„Prostě mi ukaž počet!“
„Bože…“ ukazuje mi počet lidí na stanici. Normální.
„Obnov to.“
„Hele, teď si fakt paranoidní.“
„Udělej-to!“
„Fajn. Nevim co máš s tou hlavou ale já ti ne….“
„Co je?“ tváří se… no jako já poslední dva roky.
„Hej, co se děje??!“ otočí na mě laptop.
Červeně blikající číslo.
Počet členů na palubě: 1078
–Konec čtvrtého dílu–