Svět čelí své záhubě. Do války s mimozemským druhem vede lidstvo Brian Miles v desátém dílů sci-fi povídky. Konec začíná.
—
„… a teď zprávy. Carol, jak je na tom západní pobřeží ?“
„Děkuji Stane. Dnes odpoledne došlo k násilnému vniknutí do místní federální banky. Maskovaní zloději si odnesli přes dvacet milionů a do dvou hodin zmizeli z dohledu policie.
Dále. Místní zdroje uvádějí děsivou podívanou u města Blacksod. Očití svědci byli vyrušení ohromným otřesem, jehož zdrojem byl podle oficiální zprávy rozpad staré podzemní budovy. Budova prý mohla sloužit jako vládní sklad tajných materiálů, či dokonce jakási řídící centrála… tolik tvrdí konspirační teorici.
Nyní sport…“
Jmenuju se Brian Miles. Za poslední týdny se můj život hodně změnil. Nejen můj.
Naše planeta je v největším ohrožení za její historii. Z nepochpitelných důvodů jsem tady, abych vystupoval za lidksou rasu, a porval se za právo žít zde.
Ironie.
Momentáně jsem zavislý na skupině ozbrojených protestantů, řikající si Rebelové. Nemůžu na ně spoléhat víc, než na ojetý auto, ale momentálně se hodí každá pomoc. Po krušné noci ve stínu kulek jsme se skupinou Rebelských jednotek dorazili do Dugortu. Vytvořili si tady kolonii o několika stovkách přívrženců.
A co já ?
Zásluhou poslední procedury, při který se mi tajná, nadnárodní organizace snažila vytáhnout z hlavy všechno co tam bylo, se mi začal mozek plnit jen informacemi o cizím druhu. Jediné, v čem mám jistotu je, že tu hodně z nás zařve. Lidstvo si za tisíce let vytrpělo mnoho válek. Pokud dokážu mluvit za vesmír, myslím, že Země má cejch války hluboko v sobě. Je ale dost hluboko na válku dvou druhů ?
Nesnášim otazníky.
Za ten den, co jsem tady, v v samozvaném městě Pandra, jsem zjistil o místních hodně. Hlavně sem, spolu s Garrym, podnikl malou obchůzku po zdejších improvizovaných stáncích. Po analýze mého stavu doktorka navrhla výměnu vodičů na zadním krytu obleku a další úpravy. S tím jsme měli jít za Railym. Jeden z nejstarších ‚obyvatel‘. Stánek byl ověšenej drátama a různym šrotem. Za pultem lítaly jiskry svářečky vedoucí od někoho… patrně to byl on. Ani dvoumetrová vzdálenost na upoutání jeho pozornosti nestačila.
„Je tohle Railyho stánek ?“ když se konečně otočil,
„Jo …“ nebyl zrovna výřečnej, a svářel dál.
„Víte, prej byste nám … teda, mě, moh něco spravit. Mám tekovej problém s vedenim plazmy a …“
„Poďte sem“
Přistoupil jsem k němu blíž, což moc dobře stařík neuvítal.
„Sakra, nechtěl by sis to brnění nejdřív sundat ?“
„Ani nevíte jak…“
„Aha… jasně. Takže ty si Brian, žejo. Ten kluk co mluví s ufounama.“
Skoro se mi to chtělo vysvětlit, uvést na pravou míru. Jenom skoro…
„Podívejte, potřebuju trochu upravit to vedení, a tady mám něco, co vám asi nevysvětlim.“
Podal jsem mu tablet s nějakou hatmatilkou, kde figuroval nákres obleku a nějaký spoje.
„Sedni si tady, … a ty hochu by ses měl podívat za Bety, v zadu vyměňuje palivový články.“
Poslední slova patřili Garrymu. Dostal odvážnou misi vyměnit chladič naší ledničky.
„Takže, jak to s tebou teda je ? …“ přes zvuku vrtačky procedil přes masku Raily.
„…nechápu, jak můžeš v tomhle vydržet. A jak si vůbec mohl přežít tu operaci. To tě nadopovali práškama?“
„Operaci? …“ otočil jsem se přes rameno, ale oba jsme poznali, že víme zhruba totéž. Na co bych zapíral.
„Neumím si představit, jak bych bez ní přežil. Nebo bez tohohle obleku. A hlavně bez týhle blbosti“ sekundátor. Ta moje milá pomůcka, kde bych bez něj byl.
„A hele! Počkej chvíli“ jak jsem mu ho ukázal, začal se hrabat ve smetišti za plachtou. Nakonec vytáhl nějaký chránič. Hodně připomínal sekundátor, ale byl na předloktí.
„Vem si to. Pamatuju časy, kdy sem tohle používal na stavbu CellSmitha. To je ten malej hajzl tamhle. Docela solidní vznášedlo, ale nedá se ovládat bez sekundátoru. Navíc se s tim dostaneš přes šifrovací struktury.“
Rád jsem přijmul menší upgrade. Vypadalo to jako chránič na hokej. Hned, jak sem si ho nasadil, se oběmknul okolo paže a spároval se sekundátorem na zápěstí.
„Vidíš. Takhle můžeš bejt s kymkoliv kontaktu. Většina dnešních stíhačů používá mikrofiltry na stejnym principu. Dá se to použít jako satelitní vysílačka. A určitě přijdeš na další využití. Znal jsem jednoho, kterej pomocí toho vyřadil zdroj energie v Pandře“
„A přežil ?“
„Zpětná reakce byla moc silná. Sekundátor dokáže obsáhnout několik set gigavatů. Procesor si s ní ale neporadí, takže ti to usmaží ruku.
…
Fajn, tohle už máš za sebou. Relé by měli fungovat dost dlouho, vedení plazmy je celkem v pohodě.“
„Díky, ozvu se, kdyby něco…“
„Jasně kluku, a nezapomeň mi dát věděl, až budeš zase mluvit s těma emzákama!“
Cestou zpátky do ubytovny, kterou poskytl Pike v centru Pandry, jsem vyzvedl i Garryho.
„Nazdar! Tak co plecháči… ještě ti fungujou matice ?“
Na odpověď jsem reagoval jen předvedením nového upgradu. Nejdřív jsem chtěl zvednout jeden z chladičů, co nesl Garry. V zápětí se ale síla zněkolikanásobila, a všechny články vyletěli několik metrů nad mou zářící paži. V okolí měli všichni zrak upřený jen na mě. To, před čím mě však varoval Raily přišlo trochu dříve. Sekundátor se rozpálil, a já musel ruku sklopit dolů. Padající kusy kovu jsem naštěstí stihl zbrzdit výstřelem.
Po tomto výstřelku jsem se ocitl pod rukou naší doktorky.
„Háló ? Jak se cítíte ?“
Ruka mě… překvapivě jsem nic necítil. Jako by se nic nestalo. Předloketní nástavec ležel předemnou na stolku a já si trochu ulevil.
„Docela, fajn.“
„Snažíme se ten kus šrotu překalibrovat, ale potrvá to. Byl nasatavený do extrémních radiačních podmínek, takže odváděl koncentrci plazmy přímo skrz plášť na vaši ruku.“
„Eh… fajn,… že to víme.
Vlastně jsem šel pro vaši pomoc. Moc se v tom nevyznám, ale pokud si pamatuju, tak všechno včetně sekundátoru napájí Fragment. Zvládne ještě větší zátěž ?“
„To se dozvíme později. Pan Rendel začal zkoumat násadu, a já mám zatím práci s Fragmentem. O obojím víme moc málo.“
Všichni usilovně pracovali na tom, abych mohl žít. Jakoby si mne hýčkali. Jen proto, že mi z hlavy čumí anténa do vesmíru. Už dlouho jsem si představoval, jak by to dnes vypadalo, kdyby na mém místě byl někdo jiný. Možná, že by bylo už po problémech. Nebo bychom všichni byli mrtví ? I takové myšlenky se mi honili v hlavě. Pike mě požádal, zrovna když se mi proháněli hlavou, o pomoc. Nějaké svařování. Konečně někdo, kdo mě nevidí jako boha.
Tvář uhybá jiskrám. Sekundátor pracuje na svaření nějakého kusu šrotu. Je zde dost těžké to poznat. Později mi došlo, že jsem dal dohromady nějaké vozidlo. Něco na způsob vznášedla, ale byla to jen kostra bez gravitační pumpy.
„Díky Briane. … jak ti vůbec je ? Když sme leteli od těch federálů, tak si se tam málem zhroutil.“
„Mám za sebou už lepší dny. Jenom se musím trochu vydejchat.“ Oba jsme se začali trochu smát, a já mezi tím zavadil pohledem o hangární prostory. Vše bylo za plachtou, ale jiskry vytvářeli siulety, ve kterých šlo rozpoznat několik dělníků.
„Co se tam děje ?“ Pike se rozhlédl tím strejným směrem. Snažil se mi podat určitou informaci.
„Víš. My tady nejsme druhej tejden. Už pár let se ví o věcech, který vláda už nemohla utajit…“ mezi proslovem seskočil z kusu železa, na kterém popíjel.
„… praskali ve švech. Byla otázka času, kdy to natvrdo podaj veřejnosti. Ale na co čekat, když už pravdu víš.“
Mávl ruku, aby mne pobídl ho následovat do hangáru.
„Nejhorší na všem je, že do minulího roku se v podstatě ani nic nestalo. Všechny války proti vládě za pravdou která neexistovala byly marný. Ale teď už to víme… „
S těmi slovy jsme vstoupili za oponu. Bylo to jako vstoupit do nového města. Tisíce lidí tu montovali a kompletovali nějaké letouny. Všechny byly stejné. Zvláští a futuristické.
Bezeslov jsem se procházel hangárem. Pike mezi tím za pochodu diskutoval s jedním z pracantů. Probírali něco na tabletu.
Ale dlouho jsem se nedíval. Pike mne za pár vteřin zavoval jako zatoulaného psa.
„Koukni. Myslim, že ti je jasný, že tu nejsi jenom díky tý kravině z vesmíru. Máš určitý schopnosti. A ty my potřebujeme. Ale tlačí nás čas takže k věci. Všechno co tu vidíš, jsme nenavrhovali ani nesestavili. Nikdo na Zemi. Proto si to vládní organizace chtějí vzít. Stejný organizace, který ti šli po mozku.
Původně to sami chtěli zprovoznit. Bůhví proč, ale určitě ne na obranu. Společnost k tomu byla nejlíž. Na Wartoru pracovali mimo genetiky i na jádře Hillias. Soběstačný energetický prvek.
Podstata těch strojů je, že spotřebují energii dálkově, ale té energie musí být nekonečně mnoho. Pokud bychom dostali Hillias, mohli bychom je napájet odsud, a vést proti nim válku. Mohli bysme i vyhrát.“
„Opravdu si myslíte, že kdokoliv na Zemi má šanci zvítězit ? Nevíme o nich nic. Dokonce i já vím jen to, že nikdo ve vesmíru nepočítá s tím, že by Země přežila. Pár mimozemských lodí na tom nic nezmění. „
„Musíš nám věřit. Tlačí nás čas. Víme už, že po nás Společnost jde. Kdyby sme vás nezachránili tak by nevěděli kde se ukrýváme. Musíš nám pomoct. Ani já nemám tušení, kdy si přijdou pro to všechno. Ale počítaj se hodiny.“
Mozkem mi projela známá bolest. Cítil jsem chlad. Cizí myšlenky a pachuť smrti. Vytřeštil jsem oči a držel si hlavu.
Pike mne sbíral ze země, ale já ho vzal za zameno a upřel se na něj.
„Máme problém“
Pár vteřin na to se zachvěla země pod nohama. Z dálky vycházeli zvláštní zvuky. Za chvíli se rozezněl umíráček. Všichni všeho nechali a schomážděli se na strategických bodech s připravenými zbraněmi a výbušninami.
„Zapněte to ! “ Pike stačil dát poslední rozkaz před bitvou. Reakcí na rozkaz bylo zapnutí rezonance nad hranicemi Pandry. Všechno se událo rychle. Na to vyletěli z horizontu první stíhači. Ale okamžitě nad Pandrou klesli. Rezonance fungovala. Takto boj pokračoval. Jednotky ale nástrahy brzo překonali a většinu energie zničili menší neutronovou hlavicí. Byl to hrozný pohled.
Bitva pokračovala stále zuřivěji. Okamžitě jsem vystartoval na pomoc za Pikem, ale zastavil mě Garry.
„Naskoč ! “ Ozvalo se ze starého, ale zbraněmi vytuněného vznášedla. Nastoupil jsem.
„Tohle ti posílá doktorka. Sama nevěděla, co všechno to bude umět, ale prej ti to pomůže“
Podal mi evidentně upravený předloketní sekudátor. Po jeho aktivaci jsem cítil úlevu. Hlava přestala tepat a cítil jsem ve své ruce opravdovou sílu. Právě tím vzrušením a pocitem síly se z předloktí vysunul malý panýlek.
Garry rychle skočil zrakem na sekundátor a pousmál se.
„Nic jinýho mě na rychlo nenapadlo“
Neřeknu vám jak, ale nějak jsem zkrátka věděl na co to je. Zrovna jsme byli ideálně nad skupinou nepřátel a já vystrčil ruku z okna a ‚zamířil‘. Z panýlku začali létat… něco mezi kulkami a lasery. Malé světelkující impulzy. Jedním náletem sem zničil přes dvacet nepřátel.
„Co je ? Tohle tomu prostě chybělo.“ ano, Garry v téhle vřavě opravdu chyběl.
Dlouho jsem ale ve vznášedle nepobyl. Na bitevním poli jsem zahlédl doktorku. Těžko říct, zda bojovala, nebo ošetřovala zraněné. Můj morální blok mi nedovolil jí tam nechat.
„Tak večer… “ s těmi slovy jsem vyskočil, celkem bezhlavě, z dvacetimetrové výšky. Myslim, že bez obleku bych měl větší problém. Takhle mi stačilo před dopadem vypustit trochu nadbytečné plazmy.
Dopadl jsem do kruhu nepřátel. Ale jejich laciné kulky se odemě jen se strachem odráželi.
Moc jsem si těch stovek za mnou nevšímal a hned jsem běžel za doktorkou, která zrovna držela pulzar. Zmateně a váhavě mířila do davu bitvy. Do všeho jsem skočil a během několika vteřin bylo vyklizeno. Před Sárou stál poslední, kterej neměl tušení kdo stojí za ním. Sekundátor byl už trochu žhavej, takže na jeho krku mu asi byl trochu nepříjemnej. Raději jsem ho hodil o zem a prošlápl mu lebku.
Doktorka pořád mířila, teď už na mě. S jeným smíchem jsem se na ní podíval.
„Na mě byste musela mít něco většího … „chtěla evidentně taky sakrasticky odvětit, ale pořád jen sledovala mrtvá těla. Byla připravena zabít. Nebo si to aspoň myslela.
Vzal jsem ji za ruku a vedl přes zákopy na druhý konec. Jako náhodou tam zrovna stál Pike v obležení svých stoupenců a řídil bitvu. Zvedl jsem předloktí a zadal volaného
„Garry, mám tu na východě Sáru, vem jí dozadu…“
„Fajn chlape, mám někoho v zádech tak se o ně pak postarej.“
Když Garry dostrkal rachotinu k nám, začal jsem s Pikem drtit Garryho stopaře. Bylo jich požehnaně, ale než jsme je stačili zlikvidovat, Garry a Sára byli pryč.
U nás dvou to začalo vřít… všichni si nás po tý záchranný akci všimli. Pike mi hodil do druhý ruky automat a společně jsme bránili bod vzdoru. Tisíce lidských obětí. Místama sem musel přemýšlet, jak chceme vyhrát nad nepřítelem, když se Země nedokáže snést sama se sebou.
My dva sme toho už měli dost. Nehledě na to, že oběma docházela munice. Okolo sebe jsme měli slušný kruh mrtvol. V nepříjemném poměru přátel a nepřátel. Po minutách se bitva mírně sklidnila, ale pořád šlo o životy. Nakonec se zdálo, že je opravdový klid. Z vysílačky se ozvala doktorka
„Briane ? Funguje to ?“
„Slyšim … „
„Ah, díky bohu. Radarové snímky ukazují aktivitu na východě. Blíží se další jednotky. Vojenské.“
„Cože ?!“
„Jsou jich stovky Briane. Musíme ustoupit !“
Ale kam ? Pobřežní město jako Pandra se nedokáže za pár minut přemístit do bezpečí.
Myšlenky přerušila opětovná bolest. Ikdyž upgrade pomáhal, zpráva byla patrně urgentní.
Tradičně jsem se chytl za čelo a snažil se z bolesti vyčíst vzkaz. Stále mi do uší řvala vysílačka, ale já nevnímal nic jiného, než tupou bolest. Po nekonečných pěti vteřinách mi všechno došlo. Pravda byla komplikovaná, ale znát ji bylo nutné. Ale ať byla jakkoli zásadní, nesměl jsem ztrácet čas.
Mozek mi sypal jeden plán za druhým.
„Poslouhejte mě! Okamžitě shromážděte všechny do centra Pandry a rozběhněte rezonanční pole.“ rozkázal jsem do vysílačky. Já se mezi tím rozeběhl za nimi ale Pike mne zastavil.
„Briane, tohle už nezachráníme. Vim, co se ti honí hlavou, ale rezonance nás neochrání. Ne před celou armádou! “ Je plán tolik koplikovaný ? Možná ne, ale vysvětlovaní seřere moc času.
„Musíš mi prostě… věřit.“
Oba sme s několika přeživšími doběhli do centra. Bylo tam tak osmdesát lidí.
„To je všechno ?“ zeptal jsem se, když sem doběhnul Garryho a doktorku.
„Všichni, co jsme dokázali najít.“ upřímě v tu vteřinu se mi chtělo všechno vzdát. Neuměl jsem si představit, že bych dokázal přežít, když ty stovky, co tu žili rok předemnou zahynuli během jedné hodiny.
„Fajn… dobře… dokázali jste zprovoznit jádro ?“
„Shromáždili jsme energii, i rezervy. Ale nevydrží víc než hodinu“
„Bude to muset stačit… kolik je tu zbraní ?“
„Těch jsme posbírali hodně. Hlavně po útoku, pro každého tak dvě.“
Tenhle plán musí vyjít.
Kývl jsem na ně, a vyskákal na vysoký bod. S výhledem na celý zbytek kolonie. Sledoval jsem vystrašené a raněné bojovníky.
Jednou jsem si položil otázku, jak dlouho bude trvat, než začnu dělat smrtená rozhodnutí ? Než budu vést desítky na smrt ?
Každý krok byl těžší. Nakonec jsem na okraj balkónu došel. Měl jsem nějak začít, nějak je oslovit, ale nevěděl jsem jak. Co říct, abych je zaujmul. Poznají mne vůbec ? Půjdou semnou ?
Když jsem si s těmito myšlenkami pohrával, ty desítky vyčerpaných lidí se začali otáčet vzhůru ke mě. Za pár okamžiků už to byli všichni. Až jsem si uvědomil, že všichni mlčí a čekají na má slova. Bylo tam děsivé ticho.
„Vím, že vaše ztráty se nedají vzít zpět.
Je to pár dní, kdy jsem sám poznal, jaké to je. Ztratit někoho. Nebo sám sebe. To nejtěžší, co v této době může tato generace podstoupit, je věřit v něco, co vám nikdo nedokáže. Ve vyšší princip. Možná jsme poslední z těch, kteří bojovali za Zemi, a ne jen za sebe. Za svou rasu a ne za svojí moc. Tato válka je to nejtěžší, co kdy kdo na této planetě podstoupí. Na nás je vybojoval první etapy. Ukázat, na vzdory našim nepřátelům, že tahle planeta není ztracená. My to musíme dokázat. Protože nikdo jinej… nic neví. Nebude trvat dlouho, a budou všichni znát pravdu. My všichni, co tu dnes stojíme, máme šanci na zastavení drtivé porážky nás všech. Jejich nepřipravenost nesmí zničit miliony let našeho života !“
Můj proslov začalo přerušovat další chvění.
„Náš boj bude krátký. Ale záleží jen na nás, zda bude mít smysl. Vaše děti si budou pamatovat, že ve chvílích zániku Země jste vy, jejich předci, dokázali odvrátit jistou smrt. Proto vás nyní žádám, vezměte zbraně, a bojujte semnou za ně. Za vaše potomky. Za potomky všech ostatních na této planetě!“
Lidé dole si bez váhání brali pulzary.
Otřesy začali ničit okolní hradby a stavby. Už by mě stejně nikdo neslyšel a tak jsem se vrátil zpět k přátelům.
„Od každého z vás potřebuju teď pomoc. Piku, vy musíte vést ty lidi dole správnou defenzivní obranou, potřebuju, aby se nikdo nedostal k jádru. Chci, aby každej tam dole měl přístup ke všemu včetně výbušnin. Nikomu nedojde munice. Garry, ty si vezmi jeden z novejch letounů. Od tebe chci, abys co nejlíp odrážel stíhače, až sem dorazí. Vem si sebou co nejvíc letců a hlas mi všechno. Sáro, vás budu potřebovat tam dole.“
Bez zaváhání se všichni rozeběhli na mnou určené pozice. Na rozptilování nebyl čas, ale jinak bych se cejlit asi hodně samolibě.
S doktorkou sme sešli mezi motivované ozbojence. Když mě viděli hned nasadili souhlasný pohled. Prošli jsme k jádru. Tam stál menší pult s monitorem a otvor o průměru 40cm.
„Dobře. Potřebuju, abyste snížila výkon jádra na minimum. A postupně až vám řeknu, ho zvyšovala k maximu.“
„Proč ? “ vypadala trochu vyděšeně, co mě zase napadlo.
„Nápad… “ špitl jsem a otočil se s vysílačkou.
„Garry, jak ste tam na tom ?“
„Je tu semnou pět kluků. Čekáme na povel… „ vzhlédl jsem k obloze a viděl šest vznášejících se letounů nademnou.
„Fajn, až na radaru uvidíte první nájezdíky, schovejte se za věž. Musíte ty první překvapit. Tady dole vás budeme krejt naváděčkama.“
Po promluvě s Garrym přišel i Pike s pár dotazy.
„Briane, většina z nich ty Panzery neumí ovládat. Navíc jenom třetina umí střílet s Pulzarem.“
„Jo, to jsem si myslel. Vyber deset nejlepších střelců, a každýmu přiděl dalších šest. Budou je hlídat. Musíš je navést na levý křídlo. U pravýho bude Garry.“
Jenom na mě kejvul a běžel s plánem za skupinou za mnou. Ve všem zmatku už chvění země nebylo skoro cítit, ale brzy se ozvalo jiné… silnější. Z oblohy.
„Slyšíte ? To jde ze shora. Je to nad námi. “ Ozvala se dokorka. Neměl jsem odvahu se tam podívat, jen jsem poklesl hlavu
„Slyším … připravte to jádro. “ poznala, že prozměnu zase vím víc než oni.
Hluky blížících se nepřátel zesilovali a lidé dole byli nervóznější. Předpokládal jsem, že máme ještě tak dvě minuty, když v tom nad barikádou proletěl miniaturní Skaut. Vznášel se nad námi
„Prosíme všechny obyvatele nelegálního města Pandra, aby se dobrovolně vzdali a deaktivovali všechny své zbraňové jednotky. Necheme vám …“
Do vyjednávajícího procesu zasáhl Pike pulzarem. Proděravěný Skout dopadl k jeho nohám. Okamžitě zničený stroj odkopl.
„Sou jako hmyz…“ na to jsem odpověděl nepatrným pousmátím.
„Připravte se!“ řval jsem na všechny a zároveň i do vysílačky.
„Máte to už ?“ letmo jsem se dotázal doktorky.
„Skoro… „
Do toho už ale vpadl mohutný hluk, který dopovázel známý zvuk stíhačů.
Hned, jak se první ukázal nad Pandrou, všichni zuřivě útočili. Neměli ale proti brnění šanci. Naštěstí nás bylo tak málo, že první střela stíhače nezasáhla nikoho.
„Garry “ nenádapdně jsem rozkázal do vysílačky. V tom z prava vystarotavala smršť plazmy a sežehla tři stíhače. Na to reagovala druhá strana a nechala vzniknou další smrtelnou bitvu. Naší výhodou bylo, že v malém počtu jsem se lépe organizovali a byli efektivnější. Úspěště jsme kryli všechny proudy nepřátel.
Ačkoliv hluk bitvy byl opravdu smrtící, přesto jej dokázal naprosto ultumit tupý zvuk čehosi na obloze. Musela to být tlaková vlna, která všechny, včetně nepřátel, dostala na kolena.
„Hotovo !“ ideálně načasovaná práce doktorky. Okamžitě jsem skočil k jádru a bez váhání strčil ruku se sekundátorem dovnitř. Pevně jsem uchopil kulatý energetický prvek a stiskl. Energie se mi začala okamžitě vlévat do paže i celého těla.
„Pane bože Briane, to nemůžete! “ snažila se mě v hluku bitvy zastavit
„Přidejte “ procedil jsem v bolestech.
Chvíli přemlouvala své morální zábrany, ale čas byl větším nepřitelem. Začala zvyšoval dávku.
Zanedlouho mi ve vysílačce Garry i Pike oznamovali dění. Zdá se, že jsme přišli o tři letce a Pike o dvě skupiny. Umírali jsme každou vteřinou. V bolestech a hluku jádra jsem špatné zprávy nevnímal. Druhou rukou jsem praštil do konstrukce a řekl si o větší dávku. Jako na odvykací kůře.
Nepřítel nás drtil a zbylo jen pár nejlepších desítek.
V kouři nad námi z vypálených střel byla jasně poznat zvláštní záře. Jako padání hvězdy, ale po pár vteřinách se svítící tečka rozpojila na desítky menších. Ta největší se však neodvratně blížila přimo nad námi. Cítil jsem opravdu nehoráznou bolest, ale přes ní jsem v hlavě z Fragmentu poznal, že je to tady. V okruhu stovek kilometrů už dopadaly z oblohy menší kusy meteoritů. Byly to úlomky jednoho velkého, který se blížil k Zemi. Přímo nad Pandrou.
Neřeknu vám jak, ale bez pohledu na všechno na nebi jsem přesně věděl kde je. Snažil jsem se vydržet co nejdéle a nabrat maximum energie. Okolo nás začaly Zemi bombardovat čím dál větší kusy, ale ty největší byly ještě nahoře.
Mezitím mé čerpání energie skončilo. Jádro bylo bez energie a já sledoval svou paži, jak svítí a témeř hoří. V tu chvíli jsem cítil jen jedno. Jsou tady !
Vyzvihl jsem ruku nad hlavu, spadl na kolena a druhou ruku, a vypustil energii z jádra ze sekundátoru. Světelný kužel pronikl přímo k balvanu nad námi ale byl příliš velký a nezničil se okamžitě. Pouhý kilometr nad námi jej energetická síla dokázala rozlomil a jeho zbylé části dopadaly do oceánu a na naše napřátele.
Znělo to jako vítěvství. Ruku jsem necítil a byl si podruhé za život jist, že umírám. Dopadl jsem vyčerpaný na zem, ale nebyl konec. Nikdy to není konec.
Z trosek neznámého masivu nečo vylezlo. Wartoři ! Vyklubali se z kusů meteoritu a agresivně trhali všecho, včetně nepřátel na kusy.
Velmi tlumeně jsem slyšel ohromný křík těch, co ještě dýchali. Mutanti skákali odevšad a zuřivě útočili. Mí lidé se statečně bránili ale bylo jasné, že je to marné.
Duchapřítomná doktorka vzala mou vysílačku
„Garry, přileťte sem a vyzvedněte nás !“
„Pokusim se… proboha vidíte to ? Jak je tohle možný ?!! „
Neodpověděla a zahodila vysílačku. Popadla mě a snažila se dostat se mnou na přistávací plochu. Když Garry dorazil, dostala nás oba doktorka do letounu, kde už byl zraněný Pike s dalšími několika pasažéry.
Seděl jsem zničený na sedadle. Letoun se otřásl a vzlétl. V kokpiním okně jsem zahlédl Pandru. Výstřeli pulzarů proti Wartorům nezmohli nic a mrtvá těla létala vzduchem. Nakonec jsme opustili město a přeletěli jeho hranici. Když vše vypadalo lépe, otočil se Garry a kontroloval nás. Při jeho nepozornosti se odněkud vynořil šplahjící Wartor, s okamažitě přeskočil na letoun!
„Doprdele !! …“