O tzv. řeckém ohni slyšel snad každý z vás, tedy pokud se alespoň trochu zajímá o historii. Zajímavé na něm je, že dodnes nikdo nezná přesné složení této starověké mimořádně účinné a naprosto ničivé bojové zbraně. Je to dodnes mnoha záhadami opředená smrtící a strašlivá zbraň ze starověku.
Ve starých písemných památkách se dochovala různá líčení mnohých bitev, v níž byl řecký oheň použit. Znám je strůjce tohoto ďábelského vynálezu i způsob jakým se řeckého ohně používalo, a to jak při bojích na mořích, či v bitvách pozemních. Tam naplno ukázal svoji sílu např. u obléhání měst. Všechno je tedy známo, až na to jak se připravoval a co přesně obsahoval. Tato tajemství se po tisíce let podařilo ukrýt. Na záhadě řeckého ohně, přitom po mnohá staletí usilovně pracovaly tisíce alchymistů, badatelů a posléze v moderní době i vědců. Záhada však zůstala neobjasněna.
Autorem této hrozné zbraně, je celkem neznámý řecký mechanik a alchymista Kallinikos. Už se přesně neví zda pracoval na této vysoce zápalné směsi účelově, nebo v jeho dílně vznikla zcela náhodou, smícháním několika složek. Je s jistotou potvrzeno, že k prvnímu použití došlo v roce 678 našeho letopočtu. Toho roku nepřátelská arabská vojska oblehla Byzantské hlavní město Konstantinopol. Možná, by město padlo kdyby Byzantinci neměli Kallinikose. Ten předal byzantskému vládci recept na zápalnou směs. Které se časem začalo říkat řecký oheň, možná to bylo po jeho vynálezci. Některé prameny uvádějí Kallinikose jako Syřana pocházejícího z města Heliopolis, ale na vlastnosti zbraně to nemá žádný vliv.
Použití bylo poměrně jednoduché. Hořlavinou se plnily různé hliněné nádoby, a ty pak byly vrhány buď katapulty, a nebo jen tak ručně házeny přímo na hlavy útočníků. Hořlavina byla předem zapálena knotem. Byl to tedy jakýsi předchůdce „molotovova koktejlu“. Zajímavé ale je, jak některé historické prameny uvádějí, že pokud se řecký oheň z roztříštěné nádoby dostal do styku se vzduchem sám vzplanul! Další dost zásadní vlastností řeckého ohně je jeho vysoký stupeň hořlavosti. Nedal se uhasit vodou. Při styku s ní údajně hořel ještě mnohem intenzivněji.Vskutku byla to tehdy hrozivá a obávaná zbraň.
Totiž hluboké popálení i relativně malého procenta povrchu těla, končívalo hroznou smrtí, neboť tehdy ještě nebyly známá antibiotika, která by zastavila následnou infekci takové rány.
Časem pak Byzantinci jeho použití mnohem zdokonalili. Pomocí dmychadel, různých násosek a dokonce i pump jej vystřikovali na nepřátele z trub. Výstřik hořící kapaliny, byl doprovázen charakteristickým burácením, což způsobovali hořící plyny. Časem se zvuku začalo říkat „Chorál smrti“.To spolu s proudem smrtícího ohně, budilo v řadách nepřátel opravdovou hrůzu a často i takový zmatek, že nasazení této zbraně do boje znamenalo jisté vítězství. A to jak při použití v obraně města, tak i při útoku na jakýkoliv útvar nepřítele.
Staly se i případy, kdy to byla právě síla řeckého ohně, co dokázala obrátit průběh mnoha námořních bitev, i proti obrovské početní převaze nepřítele. Byzantský panovník Lev VI. (886-912 n.l.) přikázal vyzbrojit každou loď měděnou troubou, na metání řeckého ohně. Na mnoha lodích měly tyto trouby, umístěné strategicky na přídi lodí, tvar různých samo o sobě děsivých draků, z jejichž tlam byl chrlen smrtící ohnivý proud. Tito „Váleční draci“ měli na psychiku nepřítele drtivý dopad, což často protivníky donutilo k ústupu, jen při jejich pouhém zahlédnutí. Na souši byly obdobně vyzbrojeny ohnivé vozy, tam měly trouby často tvar bájných zvířat. Byla sestrojena a používána i ruční malá verze dračí trubky, což vlastně byl první pěchotní plamenomet na světě.
Jak se dařilo tajemství ohnivé zbraně utajit ?
Předně Byzantici si byli vědomi, co by to udělalo, kdyby o tajemství složení a výroby řeckého ohně přišli. Jejich výhoda by byla ta tam a i jejich vojska by pak čelila jeho spalujícímu žáru. Bylo tedy nařízeno, aby byl připravován výhradně tajně a za přísného dohledu. Předpis na jeho přípravu se stal nejpřísněji střeženým státním tajemstvím starověku. Byzantští kněží dokonce na tajemství uvalili kletbu, trestající strašnou smrtí toho, kdo by se opovážil vyzradit recept nepříteli.
Po pětset let se dařilo byzantincům tajemství řeckého ohně uchránit. Kdyby nedošlo ke zradě ve vlastních řadách, trvalo by nejspíš ještě mnohem déle, než by se zbraň dostala i do rukou jiných národů.
Roku 1210 byl byzantský císař Alexios III. sesazen z trůnu. Uchýlil se pod ochranu bývalého nepřítele inonijského sultána. Tomu vyzradil tajemní složení, zacož byl jaksepatří odměněn a byl jmenován velitelem vojska. Není divu, že v roce 1218 při křížovém tažení byla tato zbraň nasazena Araby, právě proti křižákům při obléhání Damietty.
Následně se řecký oheň dostal do rukou Bulharům, kteří ho nasadili při obléhání ruského města Usťugu. Řecký oheň se pak dostal do výzbroje i dalších armád. Jak se praví v jedné staré kronice roku 1301 Novgorodští dobyli město Landskrony za použití ohně a prachu. Řecký oheň měl ve své výzbroji i daleko na východě vládnoucí turkotatarský dobyvatel Tamerlán (1333-1405).
Následkem ztráty tajemství a zavedení řeckého ohně do arzenálu armád dalších národů, ztratila tato zbraň svůj zásadní význam. V kronikách z druhé poloviny 13. a 14. století, se už o něm dokonce nenajde žádný zápis. Úplně poslední zápis je z pera známého dějepisce Franciska, který popsal obléhání Cařihradu Muhamadem II. v roce 1453. Tam ho proti sobě použili obě válčící strany, tedy Byzantinci i Turci. Bylo to asi poslední nasazení řeckého ohně v akci, v dějinách lidstva. O své slovo se hlásil jiný smrtící vynález střelný prach a s ním i střelné zbraně. Řecký oheň byl používán sedm století, než jej tyto vynálezy zcela vytlačily z výzbroje armád.
Jaké bylo složení řeckého ohně?
Ve 4. stol. př. n. l. jistý Aineiás Taktikos tvrdil, že směs obsahuje smůlu, síru, koudel, kadidlo a piliny. Ve 13. století učenec Vincentus Ballovacensis složení popisoval jako směs síry, dehtu, výtažku z rostlin a holubího trusu. V témže století Marcus Graecus píše, že řecký oheň se připravuje ze síry, zemského oleje, což byl tehdejší název nafty. Směs se svaří a do ní přidá koudel. Pak už jí stačí jen zapálit.
Recept na přesné složení této zápalné látky však zůstával stále utajen. Zvednout tajemnou oponu nad jeho tajemstvím se jako první pokusila byzantská princezna Anna Kommenovna (1083-1148). V jejím receptu byly jen tři složky: smůla, síra a záhadný výtažek ze dřeva.
I v 18. století složení řeckého ohně vzbuzovalo velký zájem alchymistů. Jeden z nich jakýsi Dupres tomu dokonce údajně věnoval celý život. Poté co prý přišel na jeho složení ukázal objev králi Ludvíku XV. (1710-1774). Král zděšen hrůzou nad účinkem pokusu rozkázal nejen zničit všechny listiny, ale i zbytek látky. Krátce po té Dupres za záhadných okolností umírá.
V 19. století na výzkumu kolem tajemství řeckého ohně pracuje německý chemik A. Stetbacher a ve své knize Střelný prach a trhaviny z roku 1937 uvádí svoji domněnku, že složení je: asfalt, síra, smůla a nehašené vápno. Tato směs se namíchaná v určitém poměru při dotyku s vodou zahřála, až se vznítila. Zhruba o třicet let později v roce 1960 anglický vědec J. Patington, v knize Dějiny řeckého ohně a střelného prachu popisuje tuto látku jako rosolovitou hmotu složenou z ropy, smůly a síry.
Názoru se přiklonila i když s výhradami i většina odborníků a prohlásila svorně, že řecký oheň byl složen destilací surové ropy, různých druhů smůly, nehašeného vápna a možná i ledku. Ten prý mohl sloužit jak k zahuštění látky tak i k jejímu okysličení. Dnes je již jedno jaké bylo skutečné složení řeckého ohně. Přišla moderní doba a s ní i plamenomet, zápalné fosforové bomby a později i napalm, což je benzin zahuštěný kyselinou palmitovou.
Oheň však stále zůstává pro lidstvo smrtelně nebezpečný, a to i když není použit jako zbraň.