Na přání Mr.Triboni(ho) jsem se rozhodl sepsat článek o mé herní kariéře z dob, kdy mi tekla krev po bradě a mé tésáky ještě nebyly takové velikosti. Někteří lidé se za děti nepovažují už od desátého roku života, jiní zase do dvacátého. Já osobně, a to i z technického hlediska, se za dítě považuji. Proto se ale vrhnu na rozbor doby před 7-12 lety.
PS.: Samotným popisem her jsem se moc nezabýval a spíš sem se zaměřil… Na to kolem, tudíž nečekejte nic světodárnýho.
PPS.: Článek může obsahovat sprostá slova a nevhodné obrázky. Čtěte dál jen na vlastní nebezpečí (takovou hrůzu jste totiž ještě nečetli)!
První hra
Abych se přiznal, moje první hra je dodnes záhadou. Já si zkrátka nepamatuji, co moje první hra byla. Pamatuju si jednu z těch prvních, ale přímo mojí premiérovou už se asi nedozvím. Ale vezmu to tedy po pořadě.
Jako „první“, dodnes mojí velmi oblíbenou hru, kterou jsem nonstop pařil na prvním Playstationu byl Crash Bandicoot. Tahle mala potvůrka zabrala v mé historii obrovské místo. Dříve jsem každý den a každou noc seděl u téhle hry a neskutečně se bavil. Grafika a hratelnost byla pro mě v té době naprosto přelomová.
Věřím, že Crashe Bandicoota nemusím nijak moc představovat. Bandikut – hopsačka – zábava – must have. Jediné, co je obzvlášť smutné je, že budoucnost série je nejspíš ta tam.
Druhá první hra
Na Playstationu jsem obecně hrál hodně her, ale jenom dvě se mi skutečně zaryly do mozku. Jedna z nich je výše zmíněný Crash Bandicoot no a tou druhou je…
Po vzoru Crashe Bandicoota jsem tuhle hru hrál taky od nevidim do nevidim (,ale byl jsem rád, že mám aspoň nějakou práci – dat reference!)
Stejně jako Crash, právě i Spyro byla hra, kterou jsem zbožňoval a neustále hrál. Geniální hopsačka byla pro mě alfa-omegou mého života a Spyro to splňoval dokonale.
Jenže pak se stal zvrat v mé kariéře… Otec objevil svou starou, zapřášenou, ale ještě funkční, Amigu 500.
War. Never been so much fun
Playstation jsem odklidil stranou a vrhnul se na možnosti, které nabízela Amiga. Myslím, že tu si mnoho lidí buď nepamatuje, nebo ani nezná. Jednoduše lze říct, že šlo od předchůdce dnešních počítačů a já můžu být jen rád, že jsem se k tomu vůbec dostal.
Stejně jako u Playstationu, i zde si pamatuju hlavně 2 hry, které jsem hrál. Jako první bych rád zmínil Cannon Fodder. Nedávno vyšel třetí díl na počítače, ostatně musím konstatovat, že je to oproti původním dvěma hrám absolutní sračka.
Cannon Fodder byla bezvadná strategie z prostředí války, kde jste ovládali skupinku vojáků za cílem eliminovat všechny nepřátelé. Možná to bylo tim, že jsem byl malej, ale celkově se mi zdála hra naprosto revoluční (a těžká).
Side-scrollova „shoot ‚em up“ hra v mém životě zkrátka chyběla…
Ó bratře, kde tě mám
Druhá hra byla pro mě opět novinkou, kterou jsem měl rád. Spy vs. Spy. Hra pro dva hráče, kde cílem bylo ukrást kufřík a odletět v raketě. Zní to šíleně, ale byla to šílená zábava. Ta originalita spočívala v tom, že jste si museli mezi sebou dělat naschváli. Připravovat nejrůznější sofistikované pasti a vyhrát.
Grafika nebyla sice revoluční, ale hratelnostně byla bezvadná. Jen je škoda, že k téhle hře už se asi nikdy nedostanu. Spy vs. Spy je ve skutečnosti založená na starším komiksu dvou agentů, kteří si dělali na schváli. Much fun, so awesome, wow.
Od hraček k PC
Amiga byla super. Playstation byl taky super. Ale počítač? Boží! V mém životě chyběly pořádné krváky a pořádné, dětem nevhodné hry. Jasně že mě lákalo si něco takového zahrát a myslím, že dojmy z následujících her snad nemusím ani líčit.
Jednou z prvních her bylo klasické GTA. Konkrétně druhý díl, který jsem sice moc nehrál, ale přesto jsem si to užil. Postupem let jsem přešel na San Andreas. Tam mě potkal velmi podobný osud asi jako většinu hráčů. Dal jsem si za cíl nepoužívat cheaty a vydrželo mi to dvě mise.
Chyba
Druhá hra – Postal. Dodnes nemám tuhle hru rád. Nápadem zajímavá, ale přesto byla mnou nepochopená. Podobné hry mám opravdu rád. Otevřené, satiristické a tak trochu nenormální, ale na Postalovi je celkově něco, co se mi hnusí a já nevim proč. Možná je to předtucha. Ale třetí hra… To už je jiná.
Vypíchnout oči šroubovákem je teprve něco
Brutální. Hnusná. Všude zakázaná. Tak přesně takhle vypadaly konce mého dětství a mé nevinnosti. Na druhou stranu musím uznat, že od té doby jsem docela otužilej a i ty největší nechutnosti mi nedělají žádnej problém.
Manhunt mě bavil a hrál jsem ho. Ano. Bylo mi teprve 5 let když hra vyšla (asi jsem se k ní dostal o takové 2-3 roky později, ale to je fuk). Co sem si o tom měl myslet, když začátky vypadaly tak slibně a pak přijde tohle? Možná že jen jedno. Konec může být jakýchce, vždycky si stejně budem pamatovat ten začátek.
Všechno ostatní
Samozřejmě jsem se za svůj život dostal k mnohým hrám, ale vypíchnul jsem předně ty nejdůležitější mezníky. Mezi další hopsačky, krváky a všechno možný patří také The Elder Scrolls IV: Oblivion (to už je sice trochu dál, ale pořád by to tam mohlo spadat), Call of Duty 2, určitě nějaký fotbal a hokej, The Suffering 2, první 3 díly Splinter Cell, Syphon Filter, Ape Escape, Abe’s Exodus, samozřejmě Mafia a Operation Flashpoint, první dva díly Metal Gear Solid a Thief.
Ve svém životě jsem toho hrál opravdu, opravdu hodně a vzpomenout si jen na čas by vyžadovalo léta usilovné práce. Dodnes si nepamatuju spoustu názvů her co jsem hrál a některé z nich byly opravdu boží.
Odsouzen k zániku
Sečteno a podtrženo, podle 10ti doktorů z 10 bych byl prohlášen za nestabilního člověka zkažen hrami, byl schopný spáchat odporný čin vraždy a byl bych vyvrhelem veškeré civilizované společnosti. Jediné co mohu říct je to, ať se jdou študovaní psychologové bodnout.
Poslouchám normální rock a hity minulého století. Hru soudím podle toho jak se hraje, nikoli grafiky… Možná právě herní všestrannost mi v mém dětství umožnila růst „tím správným směrem“.
Nemohu se nijak hájit v jiných ohledech (ti co mě znají lépe ví), ale jedno vím určitě. Hrajte co chcete, hrajte všechno a hrajte to co nejdřív.
