Psí dívka z Ukrajiny
Oxana Malaya se narodila 4. listopadu 1983 v obci Novaja Blagoveshchenka a její objevení před třiadvaceti lety nejen na Ukrajině, ale i ve světě vyvolalo doslova šok. Dívka totiž byla nalezena ve venkovním výběhu, kde žila společně se psy. Mezi zvířata ji dali její vlastní, lhostejní rodiče, těžce závislí alkoholici. Za plotem mezi psy Oxana Malaya vyrůstala od svých tří let. Těžko si jen představit co vše musela vytrpět, čím se živila a kde spala. Před zimou a za špatného počasí se musela spokojit jen s teplem psí smečky. Často, bylo to hlavně v noci, psy opustila a bloudila v okolí, kde hledala potravu. Jedla nalezené zbytky vyhozeného jídla, nepohrdla syrovým masem a k jejímu jídelníčku patřily i mršiny zvířat. Nikdo ji tehdy neučil lidským zvykům a jazyku, a tak se celou osobností upnula ke psům. Naučila se jen štěkat a výt.
Za její nesmírné utrpení může i nedůslednost úřadů péče o dítě. Svůj podíl na tom má i nevšímavost lidí z okolí, hlavně zaráží zřejmá lhostejnost sousedů, kteří si ji nemohli nevšimnout. Její život se psy skončil až po dlouhých pěti letech zoufalého živoření, v roce 1991, kdy byla konečně zcela náhodou nalezena. Její utrpení tím ale zdaleka nezkončilo.
Nebyla schopná mluvit a pohybovala se jen na všech čtyřech. Byla umístěna do dětského domova, kde jí sociální pracovnice společně s pedagogy věnovali tu největší možnou péči. Byla to neuvěřitelně těžká práce. Oxana se musela učit v podstatě vše. Teprve po dlouhých letech strávených s lidmi, se dokázala s pomocí speciální výuky vyškolenými pedagogy, ve svých dvaceti letech znovu naučit mluvit. Bohužel si stále sebou nese těžké břímě za které můžou její takzvaní rodiče. Dodnes trpí kognitivní poruchou, která u Oxany vyvolala mírnou mentální retardaci. Za což může bezesporu deficit socializace. Dívka postrádala od útlého věku možnost učení, nám zcela běžných věcí a co je snad nejhorší i lidský cit.
Oxana Malaya po letech speciální výuky znovu jedná jako člověk, ale některé psí vlastnosti zůstávají bohužel hluboce zakořeněné v její psychice. Stačí malý stres a hned se vrátí do své psí minulosti. To se projevuje i tím, že stále spí schoulená do klubíčka. Svůj volný čas nejraději tráví se psy, s nimiž si neobyčejně dobře rozumí.
Psí výchova dala Oxaně neobyčejný dar v podobě obdivuhodných vlastností, které se snaží uplatnit tím, že ráda pomáhá v místním útulku se zvířaty. V roce 2006 se setkala se svým otcem, a jeho nenapravitelnou chybu mu odpustila. Ona sama o sobě říká: „Toužím po lásce, ale nejlépe je mi se psy“. Dnes je jí 31 let, až do konce svého života bude žít v ústavu pro duševně choré.
Madina
Téměř stejný osud měla i jiná ukrajinská dívka Madina. Ta žila téměř od narození tři roky se psy a to až do roku 2010, kdy byla nalezena jak běhá v jejich výběhu. Uměla jen dvě tři slova a raději vrčela jako pes. Naštěstí je jinak duševně a fyzicky zdravá a pro její nízký věk je tu aspoň nějaká, byť velice malá šance, že se jí časem podaří začlenit do běžné společnosti.
Kambodžská dívka z džungle
Ve věku osmi let se v roce 1989 v kambodžské džungli ztratila Rochom Pngieng. Dívka zůstala pohřešovanou a její záhadné zmizení si lidé vysvětlovali tak, že se stala obětí dravé zvěře. O osmnáct let později, dne 13. ledna 2007, v husté džungli provincie Ratanakiri, v severovýchodní Kambodži, zcela náhodou zahlédl jeden vesničan neuvěřitelně špinavou a úplně nahou ženu, jak se mu pokouší ukrást rýži. Byla chycena a k údivu všech identifikována jako dlouho ztracená Rochom Pngieng. Rodiče ji poznali díky výrazné jizvě, kterou měla na zádech.
Z malé dívky se stala za tu dobu třicetiletá žena. Jak přežila sama v husté džungli se nikdy nikdo nedozví. S nikým dlouho nekomunikovala a stále zůstala divoká. 25. září 2007 se žena, jenž nebyla schopna se přizpůsobit životu ve vesnici, rozhodla uprchnout zpět do džungle. Po pár dnech se ale sama vrátila. Po velikém úsilí se za 12 měsíců naučila sama jíst a zvládla běžné hygienické návyky, jako je mýt se a koupat. Přesto nebyla stále schopná komunikovat se svým okolím. Nepodařilo se jí naučit místní jazyk a ani ji nějak přizpůsobit místní kultuře. Na začátku roku 2010 utekla znovu do džungle. Od té doby ji nikdo neviděl.
Lobo, vlčí dívka od Devil’s River
Podobné případy se staly i jinde ve světě. Jeden zajímavý je například z Mexika z poloviny devatenáctého století. V roce 1845 byla nedaleko San Felipe v Mexiku, spatřena záhadná dívka, jak honí se smečkou vlků stádo skotu. Dívce bylo asi sedmnáct let a běhala po všech čtyřech. Honákům se podařilo oddělit dívku od vlčí smečky a chytit ji.
Drápala a kousala, zoufale se snažila dostat na svobodu a uprchnout. Vydávala děsivé skřeky, štěkala a vyla nepřetržitě celou noc a volala smečku vlků, která kroužila kolem vesnice ve snaze ji zachránit. Honáci vlky odehnali střelbou, ti ale zůstávali stále poblíž a snažili se jí pomoci uprchnout ze zajetí.
Lidé byly stvořením tak šokováni, že vážně uvažovali, že ji zastřelí. Dívka byla špinavá, měla dlouhé vlasy a na rukách a nohách byla nezvykle osvalená. Přesto nebyla schopna se postavit na obě nohy a pohybovala se pouze po čtyřech. Byla převezena na nejbližší ranč, kde jí nabídli jídlo a vodu. Dívka se stáhla a zalezla do kouta. Žila zamčená v domě se zabedněnými okny kam ji lidé nosili jídlo a vodu. Oblečení stále odmítala nosit. Kdoví jak dlouho by tak vydržela žít, kdyby se jí o sedm let později nepodařilo uprchnout a vrátit do divočiny. Od té doby ji už nikdo nespařil.
Tragický osud těchto dětí je důkazem, jak člověk na dlouhou dobu vytržený ze svého prostředí, přestává být rovnoceným členem lidského společenství. Zejména u velmi malých dětí, kde se sociální návyky ještě nevytvořily, už je tento proces nezvratný a následky jsou trvalé.