Jak už jste si asi všimli, jsem velkým fanouškem hudby skupiny Marilyn Manson.
Bohužel, poslední desetiletí nebylo pro skupinu moc příznivé.
Skomírání v dekádě minulé
V roce 2002 odešel ze skupiny basák Twiggy Ramirez, kterého nahradil multiinstrumentalista Tim Skold, jenž vdechl skupině nové „elektronické“hudební podklady, dále v roce 2003 vychází dle mého největší zklamání skupiny: album Golden Age of Grotesque – album, jehož myšlenka nebyla špatná, ale obula se do něčeho, co ani sám Manson nebyl schopen použít tak, aby to fungovalo.
Pro spoustu lidí pak ještě v roce 2004 přišla nejhorší zpráva: Ze skupiny odchází asi nejtalentovanější kytarista, kterého kdy Manson měl, John 5.
Právě v tomto roce pak vychází poslední Mansonův hit, coververze songu Personal Jesus od Depeche Mode.
Menší návrat pak pro mě představuje album Eat Me, Drink Me z roku 2007,
jenž bylo zajímavým nahlédnutím do zpěvákova života s dost zajímavou hudbou a ponurými, ale dost zajímavý texty.
Spousta lidí toto album však odsoudila a právě od této chvíle se používá označení, které upřímně nesnáším: “ Tohle už není pravý Manson“.
Další album: High End of Low z roku 2009, už bylo vyloženě špatné i pro mě, tisíckrát omílané téma z dob Antichrist Superstar či Holy Wood, tuctová, ničím nezajímavá hudba, i špatný slepenec skladeb, to všechno bylo to, co již spoustu lidí od Mansona totálně odvrhlo…
Manson si pak ale možná řekl, že je čas se vydat jinudy, a tak v roce 2012 vychází album Born Villain, z části nové a z části používající některé osvědčené faktory z alb předchozích.
I když to dle mého nebylo album ničím převratné a i takové Eat Me, Drink Me bylo dle mého lepší, stále se jednalo o solidní desku, jenž Mansona alespoň částečně vyvrhla z žumpy.
Každopádně, dost už o minulosti, vrhněme se na nejnovější album, The Pale Emperor!
Informace o albu
Album The Pale Emperor u nás vyjde oficiálně až za 3 dny, 20.1.2015, album však už na konci roku 2014 uniklo na internet.
Album produkoval Marilyn Manson a Tyler Bates, jenž složil např. soundtrack pro film Strážci galaxie, či k hrám God of War: Ansencion nebo Killzone: Shadow Fall
Obsazení bylo následovné:
- Marilyn Manson – zpěv, texty, produkce
- Twiggy Ramirez – baskytara, kytara, kompozice
- Tyler Bates – kytara, klávesy, produkce, kompozice
- Gil Sharone – bicí
- Shooter Jennings – dodatečné kytary
Dominantními styly na albu jsou blues rock a stoner rock, v písni Deep Six je i velký vliv hard rocku či heavy metalu.
Dojmy
A už se konečně dostáváme k recenzi.
Zapínám album a ihned začně song Killing Strangers, jenž se objevil ve filmu John Wick.
Začíná půminutová předehra, kde se střídá baskytary s kytarami a pak už je řada na Mr.Mansonovi, aby nám sdělil, že „nepotřebujeme větší nože, protože máme zbraně“, či „zabíjíme cizince, tudíž nezabíjíme ty, které milujeme“
Celý song je v dost tajemné atmosféře, kterou skvěle podtrhuje Mansonův už před lety vykřičený hlas a kytarové solo mě pouze potěšilo.
Skvělý song, pro mě nejlepší z albu spolu s TMOLA, ke kterému se ještě dostaneme.
Následuje jediná rychlejší skladba alba, Deep Six.
Prozatím se jedná o jediný song, ke kterému byl natočen videoklip.
Ten se dle mého moc nepovedl a vypadá dost lacině.
Samotný song je však hodně energetický, což už bych na 46-letého člověk neřekl a nejvíc mě překvapila část s “ Love is Evil, Con is in Confidence, Eros is Sore, Sin is in Sincere “ , popravdě, do té doby jsem o tom nepřemýšlel a konečně jsem měl po letech pocit, že se vrací všechny tyto slovní hrátky, přesmyčky a slovní spojení (př. „We hate love, We love hate“) z doby Antichrist Superstar.
Jedeme dál a dostáváme se k Third Day of the Seven Day Binge, songu, který odhalil celé album a jeho koncept.
Ten se naopak táhle v klasičtějším rocku stylu Davida Bowieho, od kterého se Manson inspiroval i při svém nejslavnějším albu: Mechanical Animals.
Jak už napovídá název, „Třetí den sedmidenního flámu“ pojednává o Mansonových nejistotách a pochybnostech („radši budu tvojí obětí, než být s tebou“), v určitých místech je dost cítit i zklamání z předchozích vztahů (Dita von Teese, Rachel Wood), čímž mi hodně připomínal již zmíněné album Eat Me, Drink Me.
Osobně si sám dokážu představit, že bych dokázal tento song poslouchat po flámu, který by proběhl noc předtím.
Následuje další song, a to již zmiňované The Mephistopheles Of Los Angeles.
Jak ví každý člověk, co se zajímá o německou kulturu (či otevřel Wikipedii), Mefistofelés je německý démon známý z legendy o Faustovi.
Hádám, že právě kvůli německým kořenům se Mistr rozhodl použít toto jméno do názvu písně.
Song je tentokrát daleko intimnější a popravdě si sám nejsem jistý, zda jsem píseň správně pochopil. každopádně to na mě působilo tak, že se chce odpoutat od minulosti, zároveň si ale pořád chce uchovat tvář „drzého antikrista“, který se nebojí na někoho otevřít hubu ….
Pokračování příště
No, jelikož nechci mít mega dlouhej blog, rozhodl jsem se, že tohle pro zatím tohle stačí a příště zfouknu zbytek i s verdiktem 😀
Rozhodně napište, co se vám na blogu líbilo či nelíbilo, a co by se mělo změnit ( Jako vím, že ten blog je jedna velká srajda a mělo by se to smazat a přepsat vše, ale zas tak krutí být nemusíte)
