Tak jsem tady zase, abych vás opět otravoval se svými rodičovskými postřehy. A protože jistě rádi posloucháte moje „Co bylo za Marie Terezie“, ochutnatnáte dnes trochu toho nevtipného rodinného dění.
Ve čtvrtek 27. ledna léta páně 2011 vyšel Dead Space 2 a taky nový virový kmen chřipky s lokalizací pro Českou republiku. No doma se mi objevil už 25. února v úterý (Myslím Dead Space 2, ne chřipkový vir!) a natěšený jako malé děcko jsem ho hned nainstaloval (Opět mluvím o DS2 a ne o viru chřipky!) a… A víte co? Nic! On totiž v té době existoval nějaký Windows Live a to byla, přátelé moji, děsně kouzelná službička. Ta hru prostě nedovolila pustit dříve, než je jaksi povoleno. Jasně, chápu, ale proč to teda na konzolích jela už od toho zatraceného úterka? Kdyby to starý dobrý Ježek věděl, vzal by si tehdy PS3 verzi. V tu chvíli to vypadalo tak že to budou mít konzolisti dohrané dřív, než já stihnu vykouzlit na tváři prvnímu necromorphovi úsměv plasma cutterem.
Jak by řekl Judge Dredd: „Drokk!“
No nic, aspoň jsem si tehdy myslel, že znovu stihnu dohrát jedničku. Jedničku, která přinesla do zatuchlých vod hororových her nový, svěží vánek, plný železitě krvavého odéru. Jednička, která ukázala, že atmosféra prvního alienního filmu může být přenesena i na monitory před zraky hráčů. Právě ta tíživá atmosféra, parádní ozvučení, totální zmar kolem a šílenost několika málo přeživších na USG Ishimuře, vytvářely při hraní v noci nádherný pocit mrazení. Příběh byl pěkně ucelený a abych řekl pravdu, pokračování jsem nečekal. Skvosty mají zůstat na piedestalu samy. No nakonec se pokračování objevilo, piedestal se ale nerozšířil a první díl na něm zůstal stát osamocen. (Proč, to vysvětlím níže v retrominirecenzi.)
Ale co já, zvrácená dušička, libující si v masakrech a krvavých lázních jak herního tak filmového charakteru. Připadal jsem si jako myška se kterou si pohazuje odporná kočka jménem Win Live. Jenom jsem tiše úpěl, rozháněl myšlenky pročítání diskuzí a koukal na ingame screenshoty. Na průchody hrou raději ne, nemám rád spoilery.
A největší paradox těch dní? Dcera každou noc usínala v klidu již před půl osmou večer a tak jsem měl času na hraní kupodivu opravdu hodně. Nechtě jsem se ty dva dny plácal mezi prvním Dead Space a úžasným hack’n’slash RPG Lokim, který je mimochodem svým masochistickým způsobem bezvadný a nedoceněný.
Ale co jsem měl dělat přes den? Co v práci? Opravdu jsem se tehdy přistihl, že myslím jen na to, až budu moci spustit DS2 a že prďka určitě dodrží zákony prevíta (Kdo nezná doporučuji knížku Simona Bretta Prevítem snadno a rychle. Hlavně nastávajícím rodičům.) a bude chodit spát pěkně pozdě a mi tak zůstane na herní extázi tristních 20 nočních minut denně.
Drokk podruhé!
Pak tedy přišel očekávaný čtvrtek a já si sednul ke kompu s blaženým úsměvem na rtu. Dušička se mi tetelila jako v peříčku. Začal jsem hrát a užívat si. Atmosféra (ne)příjemná, mrazení v zátylku bylo (ne)příjemně zpět a lekaček taky všude dost. I když byly vesměs v pohodě a ne moc děsivé, tak jednou jsem se lekl tak moc, že jsem vystrašil i svou milovanou choť a to tak moc, že velmi.
Pak v době, kdy recenze hlásily konec herní doby, jsem se já začal úspěšně nudit. Dokonce jsem se do hraní místy až nutil. Po 15 a půl hodinách čistého herního času na mne blikl nápis se začátkem kapitoly patnácté, jenže ten večer toho už bylo dost, takže jsem dal hru „do save“ a šel do hajan. Ale jako správného zvědavece mne zajímalo, jak dlouho ještě budu pobíhat po Sprawlu? Jak ještě dlouho než dojedu do konce. Drokk!
Zabijte mne, ale já se prostě musel podívat na youtube a k mému překvapení to bylo nějakých lehkých 12 minut! Rozhodl jsem se že večer bude Marker můj!
Ale s přírodními zákonitostmi si zahrávat neradno a do mojí hry vstoupila druhá žhavá novinka těch dní, zvyný nový vir chřipkovitý, zmutovaný a silnější. Když jsem si večer loadnul poslední uloženou pozici, tak si prďolka souběžně loadnula rýmu a skoro 40°C horečky. Můžu vám s klidem říct, že celý první a druhý Dead Space je slaboulinký čajíček proti hororu, ve kterém se snažíte aspoň trochu srazit teplotu a pomoci tak vašemu drobečkovi, který je tak malý, že ani nechápe co se s ním děje. Veškeré skilly za healování jsou vám k ničemu. Ten den jsme šli spát hodně pozdě. Nebo hodně brzo, záleží na úhlu pohledu.
Dead Space 2 jsem dohrál až někdy za 3 dny.
Retrominirecenze
Dohrání DS2 mi trvalo to děsných 16,2 hodiny čistého herního času. Ano, jsem člověk, který rád prochází všechna zákoutí, podívá se i tam, kam vůbec nemusí. Prostě když už si s tím vývojáři/level designeři dali práci, tak to někdo musí vidět a ocenit…
Při prvním spuštění jsem vzdal díky lidem z Visceral games, že všechno nechali tak, jak bylo. Dva dny před dvojkou jsem si dal znovu jedničku a ovládání, obchody, inventáře, všechno důležité bylo stejné. Až na chybějící mapu, která mi osobně nechyběla. Zbraně zůstaly, nové jsem ocenil, ale využil z nich jen pokladač min. Jinak jsem šáhnul po zaručeném kombu plasmová řezačka + provazová pistole (na anglický název si nemůžu vzpomenout). Nepřátelé přibyli, příjemně překvapili, ikdyž už tak neznechutili. Spíše zatopili svou rychlostí a počtem, v jakém se na Vás v průběhu hraní valí. Takže ikdyž jsem v jedničce stázi prakticky nepoužíval, tady jsem ji musel využívt hojně.
Prostředí mi sedlo. Tady fakt musím zase ocenit tým tvůrců DS2. Bavilo mne číst vzkazy na nástěnkách (viz screen někde tady kolem), plakáty, dokonce každá rohožka v obytné čtvrti byla jiná, u některých dokonce stály boty a i ty se nikde neopakovaly. Jako relativně čestvému otci pak nedělala dobře část v jesličkách. Nebál jsem se, ale ten pocit byl opravdu hnusný. Výlety do otevřeného vesmíru měly něco do sebe, chyběly nějaké trošku težší puzzly.
Atmosféra si pak zaslouží mou největší kritiku. Ať si kdo chce co chce říká, ta je prostě v háji. Tíživý pocit z malých, úzkých prostorů je pryč. Je pryč čekání co se objeví za dalším rohem. Schválně píšu co, ne kdo. Takhle prostě víte, že na každé velké náměstí se stane arénou ala Painkiller a až nakopete všem necromorphům ruce a nohy, tak můžete dál. Ne, tohle mi prostě nesedlo. A kýžený zvrat v 7 kapitole o kterém každý mluví? Zvrat kdy začne jízda? Jaká? Vždyť na Vás hra jenom začne valit tuny masa na porážku a z Dead Space se stane Dantes Inferno. Dokonce jsem se přistihl, že kolem 9 levelu jsem se do hraní nutil. Takže jediný mrazivý level je návrat na Ishimuru.
Na druhou stranu příběh je něco, co DS2 zase vytahuje na světlo. Kdybych se ke konci nemusel tak moc start o vlastní přežití, tak bych si rád vychutnal finální scény, které jsou prostě monumentální. Scénář si jednoznačně zaslouží potlesk!
A ještě postřeh k DS: Aftermath. Film nějak postrádal šťávu prvního filmu DS: Downfall. Příběh sice krásně doplňuje samotnou hru a pokud se na něj podíváte až po dohráníní, budete i trochu překvapeni, kdo je vlastně kdo.
Příště: Split/Second: Velocity z nuly do konce za 4 hodiny.
