Říká se, že 100x nic umořilo i osla, ale já si dovolím tvrdit, že 100x něco vás dokáže přivést rovnou do psychiatrické léčebny. A to tam ještě půjdete velice rádi.
Dnes se vrátím ve vyprávění o větší kousek nazpět. I když telefonní budku Dr.Who asi potřebovat nebudeme a k vykreslení reality před pár roky nebude třeba ani fotostroj času od kluků z Jupiterské důlní. (On by Kryťák stejně podotkl, že by se chtěl vrátit jen do minulého úterý, kdy bylo velké prádlo.) Mi stačí tahle stránka virtuálního papíru, abych vám dokázal nastínit radostné období, kdy si ten váš malý člověk začne uvědomovat realitu kolem sebe a taky si začne všímat, že jeho činy nenechává okolí bez povšimnutí. Něco jako když AI ve střílečkách reaguje na váš trigger (jedno z krásných „českých“ slov) a spustí předem daný skript.
S malým prckem postupně, chca nechca, získáváte spoustu různých achivementů nebo možná ještě více zkušenostních bodů. Některé se vám můžou hodit i v normální životě, v práci atp., ale taky bohužel existuje spousta takových, které vám nezvýší EXpy, ale spíš hladinu adrenalinu. Časem odstartují i tvorbu vrásek a starším ročníkům přidají pár šedivých vlasů. Názvy můžou mít různé, ale v principu jsou asi takovéto: „Trpělivost“, „Vážím si svatého klidu“, „Zvládám vaření, praní a žehlení dohromady“, rozšíření pro tento ačívment je pak „One-handed God“, kdy všechny tyto činnosti zvládáte dohromady, ale pouze jednou rukou. Ve druhé máte totiž caparta.
Z těchto a ještě dalších důvodů se prostě občas cítíte jako papiňák před výbuchem. Určitému naštvání se na potomka se prostě vyhnout nelze. Hlavně když se prcek rozhodne, že VY získáte jejich nejoblíbenější achievement a tím je „Opakovaní“. Jeho získání není jednoduché. Musíte navíc zvládnout dvě jeho důležité podkategorie. Tou první je opakování činností. Druhou pak opakování mluvení. Z obojího budete časem šílet a čím víc vás to bude vytáčet, tím větší bude mít radost vaše ratolest. Tady je asi na snadě podotknout, že bouchnout sice můžete, ale až někde v ústraní, pokud se oboříte na dítě, tak mu jen škodíte. Ono to fakt nechápe, neví čím vás naštvalo a nechápe ještě ani samotný pojem zloby (mám zde na mysli zlobu jako pocit, ne Zlobu jako Angelinu).
Krásně vám to můžu ukázat na příkladu z praxe. A jsme na Zingu, tak z herní praxe. Mým milovaným žánrem jsou FPSky a to jak ty oldshoolové jako je Doom + Doom2, které si i dneska rád dám. Dokonce prvního Dooma jsem jednu dobu dokázal hrát poslepu, Duke3D mi stabilně okupuje všechny kompy které užívám (doma i v práci) a prvního Quaka si občas proběhnu jen tak. Pro zabití času a pro nostalgii z prvních pořádných 3D modelů. A pak mám rád i ty novější, kde se nemusí moc přemýšlet. Série Serious Sam, série Half-Life, třeba Painkillera a jednu dobu i sérii CoD.
Před našim přírůstkem do rodiny (do rodiny lidské, ne herní) jsem třeba i CoD: MW probíhal skoro s prstem v nose. Vždy hraju poprvé na střední obtížnost a umírání ani tady nebylo tak časté, aby nějak moc frustrovalo. V době kdy začala naše prďka pořádně chodit a mluvit, jsem zrovna dohrál singl Battlefieldu: Bad Companny 2. Ano, je to starší kousek, ale já prostě nemám tolik času a tak jsem to dlouho dokládal. Zabijte mne! Frag me! Bite me! a co já vím co ještě (mluvím o roku 2010). A tak i když jsem hrál B:BC2 zase na střední obtížnost, tak jsem si neuvěřitelně často některé pasáže dával pořád dokola. A zase a zase a a zase. Nejsem masochista, ale prostě mě vždycky sejmuli. Co bych ještě před rokem a půl nebo dvěma proletěl a ani se nezapotil, tam se najednou začnete zasekávat a tak si nedobrovolně plnit jednu z částí achievementu „Opakování“. Holt jak z toho jednou vypadnete, tak je těžké se znovu nastartovat.
Ale abych nemluvil jen o hraní. Hlavním důvodem k „Opakování“ je dcerka. Když ještě nemluvila, tak ji způsobovalo nesmírnou radost boření věží z kostiček. Žádná hra ze žánru tower defense by proti ni neměla šanci. Nebo ji třeba bavilo házení věcí z postele a z kočárku na zem. Dělá to prakticky každé dítě protože to je asi zábava k neomrzení. Vás to taky baví, podáváte, malá se směje, vy se smějete, 5minut, 10 minut, i 15 minut je to legrace. Půl hodiny už to sranda není a jak se to protáhne ještě na déle, tak se už musíte sakra ovládat a neustále si do omrzení opakovat věty: „Dělám to pro svou dcerku!“, „Přece jen zjišťuje, jak co funguje.“ a „Opakování je matka moudrosti.“
Pravý očistec ale nastává, když se dítko rozmluví. Některá slova v něm vzbuzují nefalšovanou radost. U nás to bylo třeba slovo „slon“. Slon, co na něm může být tak zajímavého, řeknete si (myslím slovo, jinak je to třeba chobot, uši nebo obří prdel). Dalším slovem byla „židle“, „sýr“ a taky „chleba“. Záchvaty smíchu vzbuzovalo slovo „chasmosaurus“ (jeden z čeledi rohatých dinosaurů), ale dobře, tady to beru protože zrovna tohle slovo je samo o sobě mírně ujeté. A protože malou chcete bavit a chcete, aby slova říkala správně, opakujete to s ní. Neumíte si ani představit, kolikrát za sebou dokážete říct právě slovo „slon“. A pokud toto cvičení provádíte na veřejnosti (tomu se prostě nevyhnete), připravte se na zajímavé pohledy okolí. Ještě rádi budete vzpomínat na doby, kdy se o vás říkalo jen že: „To je ten, co dělá do počítačů, proto je divný.“
Takže radím všem hráčům, až nastane doba, kdy se budete chtít rozmnožit (no, některým to snad ani nedoporučuju), tak se pořádně připravte. Obrňte se (heavy armor +25 stamina), rozmluvte se (což asi bude po těch letech sedění u kompu problém) a opakujte si: „Dělám to pro ni/pro něj.“ Smích a pozdější „smart“ a „clever abilities“ dítěte jsou super odměnou. U nás to pořádně začalo asi v 15 měsíci věku, ale mluvit na dítě musíte už od narození. On i ten měsíční špunt vnímá víc, než si myslíte.
Příště bude „Velké NE!“, ale kdy jste si vy sami naposledy prošli nějakým šíleným očistcem? Jakýmkoli.