V roce 2011 vznikl pod vlivem tehdy rozehraného titulu takovýto článeček. Řekněme možná spíše úvaha o rodičovství.
Před těmi pár roky vyšel nový Deus Ex. Titul, který si mnozí vysnili, mnozí ani nedoufali, že jej vůbec někdy uvidí na svých plackách a mnozí se modlil, aby byl aspoň trochu jako jeho první předchůdce. Mne právě první díl zcela minul. Protože jen to bylo na můj vkus moc RPG, hodně se tam mluvilo anglicky (bleah) a navíc jsem byl v té době vyznavačem přímočarých, frenetických akcí, popřípadě závodů typu Carmageddon, a modlil jsem se v těch dobách právě za návrat této zběsilosti s původními herními principy.
No Deus Exáci se dočkali, jsem musel čekat až do teď.
I když jsem tedy první DE nehrál (ano, jsem barbar – pozn. autora), tak mě paradoxně cyberpunk v literatuře bral od samého začátku, co se z Českých luhů a tiskáren začalo masově šířit západní sci-fi. Hard ware od Waltera Jona Williamse (paradoxně v originále je to Hard Wired, což je přesně vystihující výraz pro lidi, žijící v cyberpunkovém universu), Gibsonův Neuromancer, Jak vypálit chrome nebo Zběsilá jízda. Antologie Zrcadlovky. Geniální trilogie Když přitažlivost selže od Georga Aleca Effingera, z dalších třeba Neil Stephenson a jeho Sníh nebo české dílko Egona Bondyho, nazváno příhodně Cybercomics. Braly mě i filmy, i když působily spíše vtipně. Naštěstí se našli odvážlivci, kteří se pokusili takový svět převést na filmová plátna a tak vznikl třeba Gibsonův Johny Mnemonic, kde si Reeves rozšiřuje paměť na neuvěřitelných 64MB, což mu málem roztaví mozek. Ha, ha, ha…
A tak, ač zahanben neznalostí prvních dvou dílů Deus Ex, vyhlížel jsem Human (R)evolution jako příchod nového Mesiáše. A zadrátovaný světe div se, on přišel. A než dorazil, měl cestičku umetenou geniální mediální kampaní, která šla přes skutečné weby společnosti Sarif (jsou i parádní firemní trička, uff), dále přes geniální trailery, vykreslující nechutný svět úpadku a bojů nadnárodních korporací. To vše doplňovaly reklamy s vysmátými lidmi, kteří by neprošli jediným detektorem kovů a spíš by je přitáhl elektromagnet než dvojitá duha na obloze. Jo, tohle žeru, tohle mám fakt rád.
A právě reklama s klukem a otcem, hrajícími americký fotbal, mě částečně rozhodila. Dodatečně. Ani ne stovky umírajících, ani ne stovky závislých na neurozinu, ale právě ten malý kluk a jeho otec. A to jsem si vždycky říkal, že by bylo fajn mít aspoň trochu zadrátovanou lebku. Moci se připojit ke kompu 3,5kovým jackem, nasadit brýle, stylově zrcadlovky (přece jen jsem ze staré školy) a třeba i ve virtuálu pracovat, když už ne přímo hrát. Ale pak přijde prcek a najednou máte pocit, že je to špatně. Že by z vás dítě nemuselo mít dobrý pocit, když budete pořád nosit ty tmavé brýle a na dotek budete studenější než dědeček v márnici.
Právě to obejmutí človíčka kovovou hňácou na mně působí divně, trochu děsivě. Děti totiž mají přírodou dánu do vínku jednu báječnou vlastnost a tou je nutnost tulení. Ten pocit, když prďola přijde a jen vás obejme kolem nohy nebo si na vás sedne a chytne ruku, tomu se nic nevyrovná. Když cítíte to malé tělíčko, které vám tímhle vyjadřuje svoji náklonnost, tomu se nic nevyrovná. (Ježíši, to je jako povídání o roztomilých koťátkách, ale ono se to časem stupňuje a i když přijde ten starší klacek a přitulí se k vám, je to pocit k nezaplacení.)
Takže bůh žehnej internetu a hraní her. A i když mě tehdy ta reklama večer při blbnutí s malou zpětně rozhodila, tak jsem za nový Deus Ex rád. Adam je ten typ člověka, který mi svým charizmatem sedl. Chování, hlas, vizáž, to vše na mně působí velice příjemně. Příjemně s mírným mrazením v zádech. Rád jsem tehdy po usnutí malé zapínal komp právě proto, že mě hraní téhle věci baví. A baví tak moc, že jsem dokonce opustil svůj milovaný styl „nejdřív střílej, zabíjej, masakruj a pak ber informace“ a poprvé jsem hrou procházel stealth stylem a cpal bodíky ne do síly, ale do hackování a podobných, jindy nepotřebných, věcí.
A proč bůh žehnej hraní? Právě proto, že si augmentace můžu „vyzkoušet“. Jsem děsně cool, fakt mi ten plastmetal sedí, ale po vypnutí můžu jít pohladit malou svýma rukama a cítit to její teplo. Po té reklamě si nějak neumím představit, jak bych to dokázal se stejným citem jako Adam. Asi ano, augmentace časem pokročí, citlivost a jemnost náhrad pak bude obrovská. Taky to beru u lidí. kteří si prošli nějakým těžkým úrazem. Všechno to chápu, ale žít v kyberpunku mi už nepřijde tak děsně cool, jako před léty. I když! Vízla bych pořád bral, té věci se snad nic na světě nevyrovná.
A ještě jednou proč vlastně takové divné téma? Před v té době se naši známí vrátili z dovolené a mimo jiné jsme koukali na video z aquaparku. Malá byla víc než nadšena ze šou mořských savců. Kosatky, lachtani a delfíni. Druhý den ráno se vzbudila, koukla na mně a začala o tom povídat. Takže se ji o tom celou noc zdálo (pořád to vypadá že v tomhle odstavci jen plácám nesmysly, že :D), ale v Johny Mnemonickovi zachránil lidstvo jeden speciální hacker. Ono se říká, že jeden tvor má mozek lepší než člověk a mi se to prostě jen sepnulo a tak vznikl tenhle blábol.
Otázka: Kdo byl ten hacker a co/kdo je Vízl a na co se používal? Odměnou vám bude moje uznání nebo si do notýsku udělám velké, ale VELKÉ plus!