Listopadové ohlédnutí redakce

Martin Zavřel

Měsíce, jako byl letošní listopad, přicházejí jednou za sedm let.

I když třeba hrajete jen na PC, snad uznáte, že nové konzole jsou v herním průmyslu mimořádná událost. Tentokrát to bylo ještě o pořádný kus výraznější, než kdy v minulosti. Dle mého se tak stalo ze tří důvodů:

1. Karanténa v souvislosti s pandemií obecně zvýšila hlad po videohrách.
2. Ty staré konzole s námi už byly trošku moc dlouho a hraní na nich znepříjemňoval nejen nedostatek výkonu, ale také pomalost nebo hluk.
3. Zatímco minule někteří z analytiků a vydavatelů nad konzolemi lámali hůl kvůli streamování apod., tentokrát jim všichni hleděli vstříc s velkým optimismem.

Bohužel se nám v redakci obě konzole tak trochu srazily zároveň, přičemž třeba Microsoft k té svojí poslal několik desítek her na recenze a Sony také poctivě naložila. Kromě toho ale v listopadu samozřejmě vyšla řada klíčových předvánočních titulů a třeba taková Hyrule Warriors pro Nintendo by si za normálních okolností ukradla měsíc klidně i sama pro sebe. Výsledkem bylo (nejen) v redakci Zingu totální šílenství, kdy jsme se nikdo pořádně nevyspali a ještě teď odškrtáváme hry z dlouhého listopadového seznamu.

Stálo to ale za to, protože vy, naši drazí čtenáři, jste nám to oplatili opětovným zlomením doslova všech měřitelných rekordů, které kdy Zing měl. Ať jde o návštěvnost, čtenost nebo všechny ty ostatní ukazatele, tohle byl za těch 11 let náš zatím nejlepší měsíc. Opět bych vám za to chtěl jménem celého týmu moc poděkovat. Nic nám nedává tolik chuti a energie do naší práce jako ten pocit, že vás Zing baví. Děkujeme.

Příští měsíc se spolu podíváme pro změnu na nějakou menší lokální hru, třeba z Polska. A samozřejmě se ohlédneme za uplynulým rokem v redakčních i čtenářských žebříčcích. Kromě toho pro vás oživíme jednu drobnou, ale milou tradici, kterou jste na Zingu mohli naposledy zažít pár let zpátky. Moc se na to všechno těšíme a doufáme, že vy také.

Ondřej Partl

Je za námi opravdu silný listopad, který jsem si zcela upřímně asi neužil tak, jako většina mých kolegů či zdejších čtenářů. Měsíc se tentokrát točil především kolem vydání nových konzolí, kdy tou mou první zvolenou se stal PlayStation 5. U něho mě asi nejvíce okouzlil jeho ovladač DualSense, který se perfektně drží (když jsem si vzal do ruky DS4, tak musím říct, že rozdíl je neskutečný) a nabízí zajímavé funkce, jako je tolik proklamovaná haptická odezva a adaptivní spouště, kdy oboje je rozhodně super, ale zároveň to vyvolává otázky ohledně životnosti gamepadu.

Z pohledu samotných her to posléze taková radost nebyla, jelikož Valhalla vysloveně zklamala a Miles Morales byl určitě velice fajn, ovšem oproti předchůdci zde chyběl onen „WOW“ moment. Ve výsledku tedy nejpříjemnějším překvapením byl LittleBigPlanet spin-off Sackboy: A Big Adventure, u něhož jsem se bavil asi nejvíce a už se nemohu dočkat toho, až celou hru (a nejen pár levelů) projdu v kooperaci.

Při sepisování prosincového herního menu jsem si ovšem uvědomil, že letošní prosinec bude pro mě snad ještě daleko zajímavější, jelikož hned z kraje se dočkám mé velice vyhlížené hry – Twin Mirror, která bude následována po dlouhé době zábavně vyhlížejícím kouskem od Ubisoftu – Immortals Fenyx Rising, a to dost možná proto, že vypadá jak The Legend of Zelda: Breath of the Wild. A ani další tituly nepůsobí vůbec špatně, kdy vyjmenuji určitě Morbid: The Seven Acolytes, Call of the Sea a samozřejmě Cyberpunk 2077, na nějž se sice netěším asi tolik, jako ostatní hráči (onen hype jednoduše za ta léta vyprchal), ale jsem minimálně zvědav, protože kyberpunk je věčný.

Martin Pritula

Celý listopad se táhl ve znamení nových konzolí a ačkoli PlayStation 5 vyšel až téměř v poslední třetině měsíce, stále jsem právě na této konzoli hrál tento takřka veškeré tituly. Jak jsem již nastínil v minulém ohlédnutí, nikdy předtím jsem konzoli neměl a herních restů se mi tak nahromadilo nepřeberné množství. Prozatím jsem ale kvůli momentální časové vytíženosti dokončil pouze Final Fantasy VII Remake, ze kterého jsem naprosto nadšený a dále jsem se pustil i do Ghost of Tsushima, The Last of Us Part II, God of War a nového remaku Demon’s Souls, který vypadá a hraje se naprosto skvěle.

Příští měsíc ale dost možná zasvětím jedinému titulu, kterým  bude Cyberpunk 2077. Právě na toto mohutné temné fantasy čekám již několik let a je neuvěřitelné, že už je vydání skutečně za rohem. Stále jsem sice trošku skeptický, ostatně, naplnit velmi vysoká očekávání nebude snadné. Podle dosavadní práce studia se ale máme minimálně z hlediska příběhu, questů a komplexity na co těšit. A kdo ví, možná se skutečně bude jednat o jedno z nejlepších RPG všech dob. Jestli na to nějaké studio má, pak je to právě CD Projekt RED.

Gabriela Šuterová

Jak jsem si v říjnu malovala, tak se i stalo, ale nebylo to všechno. Vyšlo nové DLC k Destiny 2 a protože jsme se s naší už tradiční raidovou partou chtěli mrknout na nový raid v den spuštění, tak to znamenalo přes týden nemilosrdného grindu na všech třech postavách. Akce se povedla, a i když jsme neplánovali na první den žádný šokující úspěch, zvládli jsme pokořit alespoň první část ze čtyř. Celý raid jsme nakonec zvládli třetí den. Za sebe musím říct, že jsem spokojená, o čemž tedy svědčí i to, že ještě dnes večer vyrážíme na další výpravu do Deep Stone Crypt.

Ale aby to nebylo úplně monotematické, tak trochu neplánovaně se nám doma vyskytly obě nové konzole. Vinou Destiny k nim ale můžu říct jen málo. PlayStation 5 je absurdně velká a její mechanika nemístně hlasitá, zato Demon’s Souls i remaster Spider-mana vypadají „na živo“ zkrátka výborně. Xbox Series X nám do obýváku zapadne lépe, Assassin’s Creed: Valhalla na ní vypadá taktéž velice, velice dobře, ale asi bych ocenila trochu větší inovaci na poli gamepadu, který se tentokrát opravdu povedl Sony (poprvé mi PS ovladač sedí více než Xboxový).

David Bernard

Během listopadu jsem měl možnost recenzovat DiRT 5, Bugsnax a Call of Duty: Black Ops Cold War. Kampaň v CoD se povedla, ale multiplayer mě příliš nenadchl. DiRT 5 ve mne po delší době probudil závodníka a Bugsnax příjemně překvapil. Samozřejmě se listopad nesl v duchu vydání nových konzolí. Tomu se vyhnout prostě nešlo. Aktuálně trávím dny i noci u World of Warcraft: Shadowlands, které se hrají opravdu dobře. Minulý měsíc jsem v ohlédnutí psal o tom, že si skládám nový stroj na hraní. Situace s hardwarem je ale na trhu natolik bídná, že stále čekám na procesor a grafickou kartu, z čehož jsem notně rozmrzelý. Kor když má desátého listopadu vyjít Cyberpunk 2077, který chci hrát na PC. No, třeba ulovím alespoň tu 3060Ti.

Zklamal mne také Godfall. Z mnou očekávané hry se opět vyklubal nemastný neslaný titul. Z původního plánu vrátit se na datadisk k Destiny 2 také sešlo. Hra je pro mne již moc repetitivní. O zábavu mám díky Shadowlands postaráno, ale jakmile se mi podaří složit onu novou mašinu, nebudu vědět, co dřív zapnout. Tak mi přejte štěstí a rychlé prsty ťukající na F5. Užijte si měsíc vánoční a pořádně si zapařte, když je venku taková zima.

Ivan Jeziorek

Nebudu vám nic nalhávat, ale tento říjen byl naprosto šílený. Většinu z vás napadne, že důvodem k tomuto tvrzení je vydání nového herního hardwaru, ale mne tento druh šílenství prozatím dobrovolně minul. Důvodů je víc, ale hlavním je pro mne očekávání Pro verze konzole Switch, které mne prozatím láká víc, než PS5. Nicméně je vtipné, že právě konzole od Sony u nás doma dostala zelenou od drahé polovičky. Prý jde o designový „majstrštyk“, který by měl být doma co nejdříve.

Čím pro mne byl tedy říjen měsícem s velkým „Ř“? Kromě neskutečného množství práce, distanční výuky dcery a nového formátu novinek z Japonska, je to vydání opravdu velmi povedeného simulátoru pěstování rýže v podobě hry Sakuna: Of Rice and Riun. Upřímně jsem se naposledy stejným způsobem těšil na pátou Personu a ve finále jsem stejně jako u P5 velmi rád, že jde o kvalitní hru a navíc nejsem s tímto názorem osamocený, což dokazuje obrázek ze stránek XSEED Games (viz níže). Ale teď už se k nám plazí prosinec a na poště na mne v tuto chvíli čeká nejen nový Kotleta a Berserkr, ale také sebemrskačství v podobě české verze knihy Svět hry Cyberpunk 2077.

Jakub Marušák

Listopad byl zatím hráčsky nejúrodnějším měsícem letošního roku. Na vině byl samozřejmě start nové generace konzolí. Do rukou se mi dostaly obě dvě a já jsem tak na vlastní kůži mohl vyzkoušet hraní ve 4K/120FPS a rychlé přepínání her pomocí funkce Quick Resume na Xbox Series X. PlayStation 5 mě okouzlil především novým DualSense ovladačem.

Mezi hry, které se mi proháněly na obrazovce patřil Ori and the Will of the Wisps, Call of Duty: Black Ops Cold War, Watch Dogs Legion a hlavně má stálice Hades.

Prosinec už je za dveřmi a s ním i Cyberpunk 2077. Tentokrát už to opravdu výjde. Možná. Snad. Doufám.

Dominik Tománek

Listopad jsem podobně jako minulý měsíc věnoval dalšímu dohánění herních restů. Tentokrát jsem se konečně dostal ke Kojimově Death Stranding, na kterou jsem se dlouho těšil, ale čas mi nedovoloval se hře naplno věnovat. Nakonec jsem si na ni čas vyhradil a musím uznat, že to byly dobře strávené desítky hodin, které jsem si opravdu užil. Na druhou stranu chápu, že Death Stranding není pro každého a jednalo se tak o jednu z her, která hráčskou komunitu poměrně názorově rozdělila. Tentokrát ani Sam Bridges a jeho mosty nepomohou.

Druhá polovinu měsíce jsem strávil ve společnosti her od Ubisoftu. Watch Dogs 2 jsem si v době vydání oblíbil a směr, kterým se svět ubíral se mi moc líbil a logicky jsem se tedy těšil na pokračování v podobě Legion. Toto pokračování má očekávání splnilo jen částečně, a i přestože mě hra relativně bavila, tak jsem se konci nedostal. Největší problém jsem měl s technickou stránkou. S bugy se musí tak nějak počítat, ale v tomto případě si myslím, že na mě někdo v MHD seslal bugovou kletbu. Hra mi totiž pravidelně jednou za dvě hodiny padala a já tak asi 3x přišel o důležitého člena týmu (měl jsem puštěnou funkci „permadeath“). Moje nervy to nevydržely a hru jsem naštvaně smazal, ale třeba se k ní za pár měsíců vrátím. Vyloženě špatný zážitek to rozhodně nebyl.

Momentálně trávím čas Eivorem v novém Assassin’s Creed a podobně jako režisér John Carpernter si svět vikingů náramně užívám. Podrobněji však své pocity popíšu zase za měsíc.

Mikuláš Stoklasa

Tak je to za námi. Jedna z největších událostí videoherního světa, vydání konzolí nové generace, proběhla právě v listopadu. Ano, je trochu škoda, že se nové konzole nedostaly na každého (včetně mě), ale nezoufejte. Pořád nás čeká několik skvělých let, kdy budeme mít my opozdilci šanci si je pořídit a vrhnout se do světa nové generace.

Můj herní měsíc probíhal vskutku zajímavě. V listopadu se opět projevila moje netrpělivost, a tak, místo toho, abych si počkal na remaster Mass Effect Trilogie, jsem si ji rovnou zahrál znovu. Večery jsem tedy trávil v kůži komandéra Shepperda a musím říct, že i po těch letech mě finální titulky třetího dílu dojaly a vzaly za srdce. Boj o záchranu galaxie jsem musel ale na chvíli přerušit, jelikož jsem se pustil do recenzování nejnovějšího titulu ze slavné asasínské série, Assassins Creed: Valhalla. Krásné scenérie, drancování, plenění, popíjení, či intrikování, a to vše za doprovodu skvělé hudby. Asi se tedy nemusím dlouze rozepisovat o tom, že jsem si hru vážně užil. A aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se plnit dávné resty a zahrál si Star Wars Jedi: Fallen Order a musím říct, že jsem se královsky bavil. Dokonce jsem se bavil natolik, že jsem po dohrání shlédl seriál The Mandalorian.

Nicméně pro mě ten nejzajímavější měsíc bude právě prosinec. Proč? Myslím, že odpověď na tuto otázku určitě znáte. Konečně dorazí dlouho očekávaný Cyberpunk 2077 a já se chystám vypnout vyzvánění, nakoupit hromadu jídla a strávit většinu svého volného času v Night City jako Street Kid.

Jan Urbančík

Listopad byl pro mě velmi zajímavý měsíc. Rozdělil bych ho na dvě poloviny. V té první jsem se snažil dohrát posledních pár her, které jsem měl v plánu předtím, než se ke mně dostane PlayStation 5. Po říjnovém hraní Mafie a Hollow Knighta jsem se rozhodl nejprve pro Desperados 3. Z této hry jsem byl opravdu nadšený, a tak jsem se rovnou pustil i do hraní DLC, které rovněž nezklamaly. Poté jsem se rozhodl znova si zahrát Cuphead, a to rovnou i na expert obtížnost, abych získal všechny achievementy, což se mi nakonec povedlo. Bral jsem to jako přípravu na chystané DLC, které ale bylo opět odloženo, takže si ještě budu muset počkat.

Největší událostí tohoto měsíce však bylo bezpochyby vydání PlayStationu 5. Měl jsem to štěstí, že jsem byl v první vlně a konzole se mi tak dostala do rukou hned v den vydání. Tím také začal můj pomyslný maratón dohánění restů, neboť jsem žádnou konzoli PlayStation předtím nevlastnil a unikla mi tak spousta exkluzivních titulů. Po Astrovi, kterého jsem dohrál ještě v den vydání, jsem se pustil do hororové hry Until Dawn. Přestože u streamerů a youtuberů byla ve své době poměrně populární, když se v dnešní době mluví o PS exkluzivitách, často se na ni zapomíná. A řekl bych, že rozhodně neprávem. I přes své zjevné chyby, jako otravné quick-time eventy a různé glitche, mě příběh zaujal natolik, že jsem to ochotný hře odpustit. Po relativně úspěšném dohrání, kdy mi nakonec umřelo méně lidí, než jsem čekal, jsem se pustil do asi nejvíc vychvalované exkluzivity a tou je samozřejmě God of War. Velká očekávaní většinou nejsou ku prospěchu věci, ale v případě tohoto titulu k žádnému zklamání nedošlo. Hra se mi líbila po všech směrech – skvělý soubojový systém, silný příběh i postupný vývoj hlavní postav, a to vše v parádní grafice a zajímavém světě severské mytologie. Hru bych se nebál označit za jeden z nejlepších titulů, které jsem kdy hrál. Na pokračování, které vyjde příští rok, se tak samozřejmě velmi těším.

A co nás čeká v prosinci? V rámci dohánění restů se chystám na Detroit: Become Human. Co se týče nových her, tak jsem se nejvíc těšil na The Medium od polského studia Bloober Team, tento titul však bohužel musel být kvůli nejmenované hře od jiného polského studia odložen. Ano, samozřejmě se jedná o Cyberpunk 2077 a i na ten se pochopitelně velmi těším. Tedy pokud zase nedojde k odkladu. Už v říjnu jsem si říkal, že znova Cyberpunk odložit zkrátka nemohou. Ale jak moc jsem se mýlil…