Krev, pot a kabely

Pořízení nového PC je pro každého herního nadšence významnou událostí. Vše se navíc násobí, pokud jste poslední dekádu odkázáni na jednu a tu samou sestavu, pouze s upgradem v podobě grafické karty, který proběhl před osmi lety. A přesně to byl můj případ. Během posledních pěti let jsem sice PC několikrát téměř sestavil, vždy se ale vloudila myšlenka, že si ještě počkám na další generaci grafických karet nebo procesorů. Možná to znáte. Jedinou záchranou pro mne tak byla konzole PlayStation 4, kterou jsem ale v září minulého roku prodal. Nastal totiž čas říci ne nízkým detailům a snímkům za vteřinu. Nastal čas na složení nového „děla“.

Kde na to vzít?

První otázka, která se při stavbě nového počítače nabízí, je velikost budgetu. Jelikož jsem měl objednaný PlayStation 5, zpočátku jsem plánoval investovat zhruba třicet tisíc korun. Jak už to tak ale bývá, realita byla poněkud jiná a nakonec jsem se dostal na dvojnásobek. Finance jsou pro mne komodita, která přichází a odchází a pokud něco opravdu chci, dokáži si na to vydělat poměrně rychle. Sám sebe považuji spíše za člověka, který je, jak se říká – na volné noze. Nevadí mi dělat téměř cokoliv. Hlavně ať to není stereotypní. Abych si splnil svůj herní sen, pořádně jsem se během minulého léta obul do práce. Dělal jsem například osobního řidiče či rekonstruoval bytové jádro. Na hry nebyl vůbec čas, přesto mne vidina všech těch graficky líbezných restů, které se dlouhodobě nakupily, hnala neustále dopředu. I doma sem tam přihodili nějakou tu stovku. Znáte přece babičky. Kapitál na herní bestii byl po pár měsících zajištěn. Nic tedy nebránilo tomu, objednat potřebné komponenty a naplno se vrhnout na resty a herní novinky. Ach, jak jsem se jen mýlil.

Nedostupné, vyprodáno, termín zjišťujeme…

Většina z vás je pravděpodobně seznámena s extrémním nedostatkem grafických karet a herních konzolí na trhu. Problém ale sahá ještě dál. Jakmile jsem si PC sestavil tzv. „na papíře“ a otevřel stránky nejznámějších českých eshopů, zabývajících se informačními technologiemi a elektronikou, nestačil jsem se divit. Prvním zádrhelem byla mnou zvolená skříň, kterou jsem vybíral snad ze všech dílů nejdéle. Buď nebyla nikde skladem, stála o 1500 Kč více, nebo byla dostupná pouze v bílé barvě. Po dlouhé době se mi ale Be Quiet Pure Base 500DX sehnat podařilo. Se zdrojem to také nebyla žádná sláva. Jelikož jsem chtěl alespoň malou výkonnostní rezervu, hledal jsem 750-ti wattové PSU s certifikací 80+ gold.

Chtěl  jsem alespoň malou výkonnostní rezervu.

Nakonec jsem zvolil Seasonic 750 GX, který jsem si spolu se základní deskou MSI MAG B550 Tomahawk a chladičem procesoru Scythe Mugen 5, vyzvedl zhruba za další tři týdny. Jediná věc, se kterou nebyl při nákupu problém, byly disky. M2 ssd od společnosti XPG (Adata) o velikosti 1 TB a 500 GB Kingston, který jsem dostal jako dárek k motherboardu, zajistily dostatek místa pro moji potřebu. Čtrnáct dní jsem taktéž čekal na operační paměť – G.Skill TridentZ Neo, a to ve variantě 2×8 GB 3600 MHz. Stačilo tedy počkat na oficiální začátek prodeje nových AMD procesorů a grafických karet. A zde jsem, jak pravděpodobně tušíte, narazil.

Do sestavy jsem plánoval pořídit Nvidii RTX 3070 a AMD Ryzen 5600x. Říkal jsem si, že sehnat procesor nebude takový problém a soustředil se spíše na obstarání GPU. Jakmile se začala prodávat 3070ka, netrpělivě jsem obnovoval stránky několika eshopů, ale krom nepříliš lákavých modelů se dvěma větráky, jsem na žádný lepší nenarazil. Holt smůla. Mezitím se vyprodaly všechny procesory typu 5600x, pokud jste za něj ovšem nechtěli místo osmi tisíc dát čtrnáct. To pro mne možnost nebyla. Co se týče grafické karty, svoji pozornost jsem začal upírat na datum 2. prosince, kdy měla vyjít RTX 3060 Ti. Mezitím jsem bez problémů pořídil monitor, na který dodnes nedám dopustit – Dell S2721DGF. Krásný QHD IPS panel, s obnovovací frekvencí 165 Hz. A světe div se, 2.12. se mi podařilo ukořistit RTX 3060 Ti od Gigabytu. Stačilo jen počkat na procesor.

Mezitím se vyprodaly všechny procesory typu 5600x.

Jelikož jsem daný Ryzen objednal v první polovině listopadu, čekal jsem pouhý týden. Tou dobou jsem již měl doma PlayStation 5, se kterým jsem ale ve výsledku nebyl vůbec spokojen. Prozradím vám pouze jedno slovní spojení – coil whine (jen si počkejte). Konzole šla tedy do světa. Postupně se z mé skříně stával sklad komponentů, až nakonec, pár dní před vydáním Cyberpunku 2077, na který jsem se velice těšil, přišla výzva k odběru poslední součástky – Ryzenu 5600x. Mohlo se začít skládat!

Nervy, třes a zpocené ruce

O informační technologie a převážně o hardware, se zajímám již přes dvacet let. Menší opravy PC a úkony, jakými jsou například výměna pasty na procesoru, operační paměti či grafické karty, mi běhěm života nedělaly problém. Nikdy jsem ale neskládal celou sestavu od prvního šroubku. Zajel jsem si tedy pro dlouhé šroubováky do OBI a pustil se do díla. Ze všeho nejvíce mě děsil tzv. flash BIOSu motherboardu. V době vydání nových Ryzenů je totiž desky nepodporovaly. Na pečlivě uklizený stůl jsem umístil krabici s deskou, zapojil ji do zdroje (flashovat lze i bez osazeného procesoru) a začal se modlit. U tohoto úkonu nezjistíte výsledek, dokud není sestava kompletně složená, ale vše nasvědčovalo tomu, že se update BIOSu zdařil. Osazování CPU provázel relativně silný a značně kontraproduktivní třes rukou. PTSD z ohnutých pinů by bylo nevítaným následkem nešikovnosti.

Nejvíce mě děsil tzv. flash BIOSu motherboardu.

Podařilo se, Ryzen zapadl do socketu, já jej zajistil a následně osadil M2 disky, u kterých jsem se trošičku pral s malými šroubky. To víte, v zimě rád jím a buřtovité prsty nejsou při stavbě PC přílišnou výhodou. Umístění operačních pamětí a CPU chladiče šlo jakž takž dobře, jen se mi podařilo vytlačit nepatrné množství teplovodivé pasty mimo plochu procesoru. No, co naplat. Celou dobu se mi nehorázně potily prsty, což práci znatelně zpomalovalo. Tak či tak byla deska nakonec kompletně osazena a nic nebránilo jejímu usazení do předem připravené skříně.

Předinstalovaný panel s porty, vnímám u novějších desek jako velké plus. Kdysi jsem se o I/O shield řádně řízl a nebylo to vůbec příjemné. Zatracené tenké plechy. Desku jsem našrouboval zhruba na druhý pokus. To, že špatně, jsem zjistil zhruba za dva týdny. Mrzuté. Jelikož měla skříň již předinstalované větráky, zbývalo pouze zasunout a přišroubovat zdroj, který se choval jako Skylla s Charybdou a neustále na mne útočil kabely, které jsem postupně zapojoval. Všechna čest těm, kteří vynalezli modulární kabeláž, nedokážu si totiž představit, že bych musel pracovat s jednolitým trsem drátů. Tzv. cable management ve výsledku nebyl tak děsivý, jak jsem předpokládal. Problém nastal pouze při zapojování napájení procesoru, a to z důvodu, že byl již osazen chladič. Zde si musíte vybrat, zda-li preferujete snažší instalaci chladiče mimo počítačovou skříň, nebo se raději nebudete rozčilovat u kabeláže. Sice se zcela jistě nejednalo o profesionální práci, ale nikde nic nečouhalo a netrčelo. Spokojenost. Stačilo zacvaknout a připojit grafickou kartu a nadešel okamžik pravdy.

Když jsem počítač doskládal, hodiny ukazovaly zhruba jedenáct hodin večer. Venku byla tma jako v pytli a zima, že by člověk ani psa nevyhnal. Nervózně jsem připojil zdrojový kabel a stiskl spouštěcí tlačítko. Sestava se rozsvítila, nicméně více, než bych chtěl. Pět hodin se s tím babrám, aby pak na desce blikala červená dioda – „no CPU“. Zklamaný jsem si zašel do sklepa pro pivo. Po návratu do pokoje jsem se mohl radostně pousmát. Deska se umoudřila, procesor rozpoznala a nové „dělo“ naskočilo. Ach to ticho! Moje staré PC si v ničem nezadalo s fénem na vlasy. No prostě nebe a dudy. Noc a den. Instalace operačního systému proběhla bez problému a po nezbytných aktualizacích jsem se jal instalovat první hru. Jak jinak než Cyberpunk 2077.

Zpropadený coil whine

Než se začnu rozepisovat o lapáliích, které mne čekaly několik následujících měsíců, musím vás upozornit, že jsem perfekcionista a pojem OCD mi není cizí. PC jsem skládal s důrazem na tichý a kultivovaný projev, jelikož jej mám umístěn na stole vedle monitoru, zhruba třicet centimetrů od hlavy. Ticho je pro mne jeden z nejdůležitějších aspektů při hraní videoher. Můžete, a pravděpodobně si i budete myslet, že přeháním, ale každý jsme nějaký a každý máme jiné standardy.

Po instalaci Cyberpunku 2077 jsem byl okouzlen. Hru jsem sice na QHD nerozjel na maximální detaily, abych byl neustále nad hranicí šedesáti snímků z vteřinu, ale stačilo vypnout ray tracing, což mi ve výsledku vůbec nevadilo. Nvidia RTX 3060 Ti je vynikající kartou pro hraní ve Full HD, ale v rozlišení 2560×1440 se už v některých titulech zadýchává. Po počátečním nadšení, během klidnější pasáže ve hře, mne polila studená sprcha. Bzzzzzzz, bzzzzzzzzzz. No to snad ne! Coil whine! Stejně jako u PlayStationu 5. Zatraceně. Stalo se to, čeho jsem se obával. Karta bzučela a já si připadal jako Tonda včelař mezi úly. Nebudu lhát, byl jsem pěkně otrávený. Jsem přesvědčen, že by to mnohým z vás nevadilo, ale pro mne je to nesnesitelný zvuk, díky kterému si hraní absolutně neužiji. Jak takový coil whine zní si můžete poslechnout níže:

Následujících čtrnáct dní jsem se pokoušel problém vyřešit výměnou zdroje. Onen Seasonic se stejně přehříval a vydával plechové zvuky (pravděpodobně špatné ložisko). Reklamoval jsem jej a mezitím zakoupil zdroj, který jsem chtěl původně – Corsair RMx 750 (model 2018). Toto PSU je samo o sobě výborné – je tiché, má semi pasivní chod a teploty jsou vynikající. Ale ty kabely, to je hrůza. Nepoddajné, tvrdé a krátké cosi, s čím se musíte opravdu prát. Fujtajbl. Výměna zdroje sice odstranila přehřívání a plechové zvuky, ale coil whine byl stále přítomen. Kartu jsem nakonec vrátil a následovaly vánoční svátky plné nudy, jídla a čtení, jelikož jsem mezitím prodal své staré PC. Po PlayStationu 5 tedy další fiasko.

Další šance, další zklamání

Ještě jsem neházel flintu do žita. Měl jsem totiž objednané další dvě karty. RTX 3070 od EVGA a MSI. První zmíněná přišla na konci letošního ledna. Nadšeně jsem si ji dovezl domů, s tím, že jsem měl načteno, že se jedná o jednu z kvalitněji provedených značek. Navíc to byl nejvyšší model – FTW 3 Ultra. Po zapojení se opět objevil coil whine, tentokrát o něco mírnější. Zpětně si říkám, že jsem si kartu měl nechat, což by se také stalo, nebýt toho, že mi o týden později dorazila RTX 3070 Gaming X Trio od MSI. Ona EVGA byla, co se týče ventilátorů, velice hlučná a v mnou zvolené skříni příliš topila. Prodal jsem ji tedy známému a zajel si pro další, v pořadí již třetí kartu.

Ještě jsem neházel flintu do žita.

Teď mě někteří z vás asi imaginárně ukřižují, ale je třeba si uvědomit, že jsem karty sháněl postupně během čtyř měsíců. A to poměrně intenzivně. Mějte tedy slitování. S MSI jsem měl velice dobré zkušenosti z dřívějška. Vždyť i má prastará GTX 670 Power Edition šlapala do dne, než jsem prodal spolu se starou sestavou. Gaming X Trio jsem chtěl hned od začátku, tudíž jsem nad prodejem EVGA příliš dlouho nepřemýšlel a jelikož známému hluk větráků nikterak nevadil, nebylo co řešit.

„Vzum, vzum, bzzzzz.“ Přesně tak mě po zapojení přivítala třetí karta. Už jsem se pouze smál. Pokud se mi vesmír do onoho dne nesnažil naznačit, abych se na hraní her vybodl, nyní se tak zcela jistě stalo. Coil whine byl sice na úrovni karty od EVGA (mám dojem, že jej do jisté míry mají všechny nové RTX a záleží pouze na citlivosti sluchu daného uživatele), ale problémem byl nyní špatný prostřední větrák, který měl vadné ložisko. Kombinace dvou pazvuků při stealth hrách? Děkuji, ale nechci. Jelikož se situace s grafickými kartami neustále zhoršuje a ceny závratně rostou, rozhodl jsem se kartu nevracet, ale reklamovat ji. A zde začíná neuvěřitelné a pro mne nepochopitelné kolečko reklamačního procesu, nad kterým zůstává rozum stát. Výsledek první reklamace: vráceno, závada nezjištěna. Čas bez karty: zhruba dva týdny. Byl jsem vytočený, a tak jsem natočil video, dokazující vadné ložisko ventilátoru. Druhá reklamace: opraveno. Výrobce mi vyměnil celý set větráků, tudíž jsem byl přesvědčen, že je to vše za mnou. Och jak jsem se pletl.

Situace s grafickými kartami se neustále zhoršuje.

Ložisko bylo sice v pořádku, ale jeden z krajních větráků se neustále točil na plný výkon a věřte mi, že je to opravdu hlučné. Většina karet má tzv. funkci Fan Stop, kdy při chodu bez zátěže chladí pouze pasivně a vy si tak užíváte krásného ticha. Nejinak tomu je i u MSI Gaming X Trio. Ale jak právě čtete, ne u mého kusu. Větrák nereagoval ani na softwarové úpravy křivky a nešel vůbec vypnout. Ze zoufalství jsem vytáhl staré Lenovo Thinkpad T420, zapojil jej do monitoru, abych měl alespoň přístup k internetu a Netflixu a kartu odvezl potřetí na reklamaci. Po dalších třech týdnech: zamítnuto, bez závady. To už jsem si nechal vrátit peníze a jen doufám, že onen defektní kus neprodal daný obchod jako rozbalený nějakému nešťastníku. Banku jsem nevyloupil, mravence lupou nepálím, ale karma si ze mě přesto dělá šoufky. Alespoň to tak vypadá.

Čtyři měsíce bez videoher

Fungování na starém notebooku, napojeném na monitor je nepříjemné, a tak jsem nakonec zakoupil jednu z mála aktuálně dostupných grafických karet. Nvidia GT 710, na které se trhá i Hearthstone. Nu což, na Netflix a internet to stačí a alespoň si mohu poslechnout hudbu jinak, než z šílených laptopových reproduktorů. Za poslední čtyři měsíce jsem ve výsledku hrál cca tři dny. Vždy pouze s výše zmíněnými kartami. Kdybych vám řekl, že mi hry nechybí, lhal bych. Ale má to i svá pozitiva.

Na Netflix a internet to stačí.

Začal jsem chodit do přírody, zhubl jsem čtrnáct kilo a dokonce jsem absolvoval i několik výletů se zástupkyněmi opačného pohlaví. Neuvěřitelné. Jo a taky jsem si objednal Xbox Series X, na který čekám už měsíc. Pravděpodobně se zasekl v Suezském průplavu a smutně leží v některém ze stovek kontejnerů. Hry jsou nadále moje vášeň. Vždy tomu tak bude. Musím ale uznat, že mi tato dlouhá pauza spíše prospívá, než škodí. S vidinou blížícího se léta a snad i brzo dodaného Xboxu neklesám na mysli a těším se, až zase uvidím svítit nápis „Press any key“.