Lucius II: The Prophecy – synáček ďábla podruhé a naposledy

Na úvod se sluší říct, že od nového dílu jsem toho po solidní jedničce moc nečekal. Hra na první pohled vypadala docela obyčejně a hratelnost se zdála, že docela hapruje. Ovšem to by to nebyl Lucius, aby nám opět nezměnil názor a nevykouzlil úsměv na tváři při úspěšném zabití vyhlídnuté oběti. Už předešlý díl nám totiž ukázal, že dokáže být zábavný. Jak si s tímto aspektem poradilo pokračování s podtitulem The Prophecy?

Příběh? To až někdy jindy

Z již vyhořelého domova Luciuse jsme se přesunuli do malého městečka Ludlow a přilehlé nemocnice St. Benedict’s, kde je Lucius nechán na pozorování. Po dlouhém věznění ho čeká šoková terapie, ale to profesionální doktoři ještě nevědí, že se pekelníkovi elektřina moc nezamlouvá. Chlapec tedy všechny v místnosti zmasakruje, pro jistotu vrazí do terapeuta ještě defibrilátor a tím začíná jeho mise.

Lucius se po celou dobu „pobytu” snaží nacházet své následovníky, kterých je v nemocnici opravdu hojně. Je jen škoda, že příběh, co skýtal takový potenciál, je posunut až na vedlejší kolej a tvůrci jako by si dali vyloženě záležet, aby ho zabili už v úvodu. Nejen, že vzali celý příběh předchůdce a nelogicky ho překroutili, ale ještě k tomu nasázeli do vyprávění spousty nesmyslů. Pro příklad – Satana znázornili jako kravaťáka, který se s úsměvem na tváři snaží vysílat svá prokletí do světa. Oproti prvnímu dílu, kde jsme se dočkali hutné tajemné atmosféry, se v tomto ohledu ze hry stává nelibá parodie. Kdyby se alespoň hra nebrala tolik vážně, jenže děj se tváří drsně a strašidelně. Zlepšení nepřichází ani v průběhu hraní, příběh na tom není o moc lépe, než například u populární Amnesie. Dialogy jsou hloupé a z hlediska atmosféry se ze hry stává spíše pohádka (pomineme-li to neustálé zabíjení). K tomuhle mám jen jednu připomínku – vývojáři do toho šli moc po hlavě a bez důkladného promyšlení.

Další věcí je, že s odstupem času se z příběhu stává ještě větší klišé a je spíše na obtíž. Děj tedy zůstává na půli cesty mezi solidním vypravováním a sandboxem, jako by vývojáři sami nevěděli, co ve své hře chtějí vlastně mít. Ani nemusíte číst texty v cutscénách, aby vám došlo, o co v daném úseku jde.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Synem nudy aneb takhle to dál nepůjde

Pokud bych řekl, že je tento díl zábavný, lhal bych. Ale začněme pěkně popořadě. Po vstupu do hry na vás čeká velmi, ale opravdu velmi frustrující a matoucí tutoriál, který jde přeskočit až po několika úvodních scénách. Hra se velmi špatně ovládá, pohyb je zpožděný a to samé platí pro zvedání předmětů – ukazatel se kolikrát ani neukáže, házení je podáno opravdu zvláštním způsobem a celkově hra není jednoduše plynulá.

Samotná vizuální stránka hry se od minulého dílu příliš nezměnila. Hra pořád běží na enginu Unity, ale s detaily si vývojáři dokázali dost dobře pohrát. Kámen úrazu ovšem nastává v podobě nepovedených modelů postav, které jsou všechny stejné, kostrbaté a mají špatné animace. Někdy jsem se ale zastavil a jen tak si prohlížel prostředí, které je autentické a motivuje ke hraní a prozkoumávání. A v tomhle ohledu má hra dost co nabídnout. Jsou zde ďábelské sošky, které přidávají zkušenosti, různé secrety a spousta místností, která ukrývají svá tajemství, takže v tomto ohledu se rozhodně nudit nebudete. Mimo to nabízí široké spektrum smrtících kombinací, které můžete využít ve svůj prospěch. Je libo vylít tekutinu před otevřenou výtahovou šachtou a nechat nebohou oběť sklouznout do věčných lovišť? Nebo odbouchnout propanbutanové lahve? Či vzít defibrilátor a usmažit nemocniční personál zaživa? Vše je tu dovoleno. Jediná škoda je, že se možnosti až moc často opakují a ani tady se neubráním srovnání s prvním dílem. Ten měl totiž dost možností, jak se vyřádit. Tady se opakuje jen několik, leč zajímavých způsobů zabití.

Avšak speciální efekty jsou už něco jiného. Sice neoslní, ale jsou líbivé a pro každý způsob smrti odpovídající. Například oheň, elektřina nebo výbuch, který si můžete užít zpomaleně.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Nesplněná tajná přání

A teď nadchází zlomový bod. Hardwarová náročnost hry totiž vázne někde mezi Outlastem a Alien: Isolation. Ne, opravdu nepřeháním. Hra jede tak špatně, že je na vysoké detaily skoro nehratelná a dokonce i na střední grafické nastavení má obrovské pády fps, které neuvěřitelně kazí požitek z hraní a jen ukazují, jak špatná optimalizace opravdu je. Takže na slabších sestavách si nového Luciuse navzdory požadavkům opravdu neužijete. Do toho se občas přidal stuttering a bylo o hororový zážitek postaráno.

Další nepříjemnou vlastností jsou bugy, kterých je ve hře požehnaně. Nejednou se mi stalo, že nepřátelé na mě vůbec nereagovali, zasekávali se ve dveřích nebo mi po každém načtení tmavla obrazovka či se nezobrazovaly schopnosti. To by se dalo ještě jakž takž prominout, ale to, že když vás chytí a chlapce odvlečou, stane se z něj tzv. “ragdoll” a postava začne létat sem a tam jako hadrová panenka, už se opravdu prominout nedá. Celou dobu hraní jsem měl pocit vyumělkovanosti a odbytosti. A to skoro ve všech aspektech hratelnosti. Narazil jsem i na náhodné okamžité smrti, kdy jsem se třeba jen zasekl o něčí tělo, Lucius zemřel a já tak musel nahrávat poslední save. Stávalo se to čím dál častěji a můžeme jen doufat, že to spraví patch, v den vydání ale žádný nevyšel. Toť další kapka k nekonečné frustraci.

Shiver Games se pyšnit nemůže ani fyzikou. Předměty si většinou poletují, jak chtějí a do něčeho se trefit vyžaduje skoro až nadlidské síly. Dostavil se dokonce i pocit, který jsem měl při hraní Goat Simulatoru. Smutné je, že tam to bylo schválně. V tomto ohledu to je jen další věc, na které si mohli dát tvůrci více záležet.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Óda na radost a zvukový doprovod

Hudební podkres je jedna z mála věcí, co mě na téhle hře uchvátila. Soundtrack má potemnělý „noir” styl a vdechuje hře život. Je opravdová radost ho poslouchat, hlavně když zrovna přemýšlíte, čím byste mohli zabít strážného. Svou váhu měla hudba i při procházení sanatoria, když se spustily nebezpečně znějící hluboké tóniny. Zatímco při obhlížení místa, kam se máte dostat, zase ztiší a ozve se jemná, podlouhlá, přívětivá melodie. To samé platí pro zvuky, které zní realisticky, působivě a pro každou situaci zvláštně a osobitě.

Co bych vytknul, je občas zpožděné či zaseklé mluvené slovo, které neodpovídá danému člověku nebo situaci. Naštěstí se tohle nestávalo moc často.

Ponaučení do budoucna?

Tohle dílo se vývojářům ze studia Shiver Games opravdu moc nepovedlo. Hra je jen směsicí bugů, všelijaké hratelnosti, zpackané optimalizace (hra mimochodem rozhodně neodpovídá požadavkům) a fádních misí, které hru sráží. Je tu samozřejmě i pár pozitivních věcí, které zachraňují hru od pádu do propadliště dějin. Pěkně ji zdobí například chytlavý a osobitý hudební podkres, kvalitně zpracované detaily a proměnné, originálně zpracované prostředí.

Celou dobu jsem měl pocit nicotnosti, který bohužel nepolevil ani díky několika světlým stránkám, které hra má a neubránil jsem se ani myšlence, že hraji teprve alfa/betaverzi. Osobně mám tušení, že na hru se rychle zapomene, a když už ji někdo po čase vyhrabe, bude to v podvědomí hráčů pořád jen to nepovedené pokračování nadějné série. Snad v budoucnu vyjdou opravné balíčky.

 

1 z 1

- +

1.