Bloodborne – po duších přichází krev

Koukám se na mrtvolnou tvář, jejíž pohled jsem náhodou zachytil a stejně jako ona hledí do mých oči, já pátrám v jejich nepřítomných bulvách. Hledám v nich radost, hledám v nich oddych, hlavně ale hledám pýchu společně s obrovskou pokorou. V zrcadle nad umyvadlem, odkud na mě v půl páté ráno mrtvolka kouká, vidím ale jen hráče, který už dávno u her nebdí v nočních hodinách, bez ohledu na jejich kvalitu. Vidím sebe a sám sobě nemůžu uvěřit, že jsem do světa Bloodborne odešel v klidu, v očekávání velkého zážitku a teď tu stojím u zrcadla, v hlavě mam jenom Yharnam a přemýšlím, jak začít recenzi na titul, jenž do jisté míry definuje vášeň, kterou k videohrám cítíme a hlavně touhu po dokonalosti tak typickou pro legendární vývojáře. Dovolte mi tedy na úvod jedno troufalé prohlášeni: Hidetaka Myiazaki si sáhl na vrchol.

BloodSouls

Před tím pomyslným cípem ovšem stále stojí ta samá překážka, kterou musela Myiazakiho družina zejména s Dark Souls už dvakrát překonat. Systém a samotná koncepce se totiž na první pohled dědí napříč celým portfoliem From Software a v tomto ohledu to Bloodborne nebude mít o nic jednodušší než Dark Souls. Jednak nás mohutná masáž Sony už stihla řádně zpracovat, jednak hra na první omak působí podobně, byť čaruje trochu odlišnou atmosférou.

Záměrně na to upozorňuji hned zkraje, neboť se sám řadím mezi odpůrce recyklátů, které dnes smrdí v každém pokračování zaběhnuté série. Podobností tu najdete hromadu v každém případě, je ale pozoruhodné, jak citlivě se s nimi nakládalo. V zásadě čtyřikrát se mi do rukou dostaly hry stejného konceptu, a ani z role recenzenta bych From Software neobvinil z absence nápadu. Zatímco originální šablona zůstává pořád stejná, kolem se mění téměř vše s preciznosti, která předhazuje tradiční návykovou hratelnost stále novým a novým hráčům, přičemž veteránům vytváří dokonalou iluzi bezpečí, aby se cítili jako doma. Aby je ,,doma“ mohl hodný dědeček na vozíku přivítat s brokovnicí v ruce a s vlkodlakem místo vodícího psa.

„Zatímco originální šablona zůstává pořád stejná, kolem se mění téměř vše s preciznosti, která předhazuje tradiční návykovou hratelnost stále novým a novým hráčům, přičemž veteránům vytváří dokonalou iluzi bezpečí, aby se cítili jako doma“

V honbě za ozvěnou

Největší trumfy Bloodborne neskrývá jednoduše tam, kde byste je hledali. Tam vás už mají zaháčkované reklamní masáží. Zejména pro veterány předešlých her je Bloodborne opravdu výživnou exkurzi mezi záplavu zdánlivě malicherných změn, které vás ale společnými silami donutí měnit i ty nejzákladnější herní návyky třeba z Dark Souls. Od malých změn, třeba že místo duší sbíráte tzv. Blood Echoes, k větším, to když ztracené ozvěny musíte vymlátit z protivníka, který se postaral o vaši smrt. Neplatí to vždy a často naleznete svoje drahocenné zkušenosti klasicky na místě skonu, ze hry to ale kompletně vyhání už mírně úsměvné sprinty přes půlku mapy – v mezinoží bosse sebrat duše – rychle zdrhat zpět.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Známá ohniště tu mají též svůj ekvivalent, na němž si sice buřty neopečete (koneckonců jde o lampu), i přesto se ale jedná o stěžejní místa, skrze něž se můžete vydat do lokace, kam autoři zakořenili nebojové složky hratelnosti, potažmo vylepšování vaší osoby.

Když už jsme naťukli tvorbu hrdiny, s potěšením musím konstatovat, že editor fyzických atributů vytváří konečně lidi a ne ty hrůzy, které jsem v předešlých hrách mezi všemi těmi monstry bral stejně jako nejvíce odpudivé aktéry na scéně.

Zajímavě si From Software poradili i s povoláním vaší postavy. Žádný rytíř, žádný kouzelník. Vybíráte z několika minulostí, nebo chcete-li původů, a statistiky tak spíše než profesi odráží váš dosavadní životní příběh. Jasně, je to drobnost – drobnost, díky níž jsem snad poprvé v historii RPG nevybíral podle preferovaných schopností.

„Žádný rytíř, žádný kouzelník. Vybíráte z několika minulostí, nebo chcete-li původů, a statistiky tak spíše než profesi odráží váš dosavadní životní příběh. Jasně, je to drobnost – drobnost, díky níž jsem snad poprvé v historii RPG nevybíral podle preferovaných schopností.“

Milovníky RPG systému možná vyděsí vcelku jednoduchá a na první pohled okrouhaná tabulka dovedností. Postupem času jsem osobně nabyl dojmu, že systému žádná statistika neschází, ale přesvědčujte se o tom, když jste už za ta léta navykli preciznímu, dokonale vyváženému systému, za jehož takřka bezchybnou funkčností jste viděli mraky čísel a tabulek. Ty bezesporu drží tenhle kolosální RPG stroj v chodu, tentokrát se ale Myiazaki rozhodl hráči explicitně nabídnout jen trio základních investičních oblasti a k tomu další čtyři víceméně spjaté s různými zbraněmi.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jako doma a doma se umírá

Není to tak dlouho, co jsem zahlédl v jedné diskuzi příspěvek, v němž dotyčný líčil svou averzi ke hrám Japonců z From Software a svůj postoj obhájil vlastně neprůstřelným argumentem, totiž že nepovažuje neustálou frustraci za kvalitní herní zážitek. Naprosto s oním člověkem souhlasím, ovšem jedním dechem dodávám, že všudypřítomnou smrt, která vás i v Bloodborne nemine, každý nevnímá úplně stejně. Pokud si máte Bloodborne užít, tak platí stejně jako v Dark Souls poučka, kterou si buď vtlučete do hlavy, nebo vzteky rozkousáte třeba klávesnici (ovladač ne, to byste nemohli hrát Bloodborne). Smrt je přirozená součást hratelnosti, což by samozřejmě nešlo bez symbiózy soubojových mechanik s RPG systémem a vyladěnou hratelnosti. Společně dohromady tahle velká trojka působí jako z jiné planety a vy víte, že každá smrt padá především na vaše bedra, až potom z ní začnete vinit protivníky.

„Pokud si máte Bloodborne užít, tak platí stejně jako v Dark Souls poučka, kterou si buď vtlučete do hlavy, nebo vzteky rozkousáte třeba klávesnici (ovladač ne, to byste nemohli hrát Bloodborne).“

Že to jako správní fanoušci Dark/Demon´s Souls víte? Radši si to dvakrát zopakujte, protože Bloodborne zase mlží, jak může, aby právě zkušené hráče zmátla. O klasických pastech nemluvím, přepadovky nechybí a jejich mnohdy skriptovaný průběh stejně nakonec obrátíte ve vlastní prospěch. Prakticky od začátku Bloodborne vysílá signály, které naznačují, že Japonci vyměkli. Opět však zjistíte jen a pouze to, že jste se stali obětí vlastní velikosti, kdy máte naprosto chybný pocit, že stovky hodin u předešlých her, se přeci musí v té nové zúročit.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jak velká je to hloupost zjistíte záhy, jakmile se vám odhalí zbraně a s nimi spjaté soubojové manévry. Sekáček, který jedním máchnutím proměníte v sekáček na tyči, asi znáte z videí a mě už se zjevuje i ve spaní, přesto však boj s ním jen tak neomrzí. Dynamika souboje zároveň v kontaktu a zároveň na ,,bezpečnější vzdálenost“ zrádně kombinuje pocit, že by asi bylo lepší máchat sekáčkem na tyči a držet se od protivníků dál. Já opět jen tleskám From Software, jak bryskně vás vyvedou z omylu a dají na srozuměnou, že mysleli na všechno.

„Odměnou za exaktní střelbu se vám u nohou ocitne nepřítel, přichystaný na pár tvrdých úderů.“

A mysleli i na zbraně palné, jejichž spojení s klasickou zbraní je prudce návykové s tím, že jakmile se naučíte střílet ve správný moment, troufnete si postavit se i bossovi do cesty, bez úmyslu uskočit, jen s nachystanou zbraní. Odměnou za exaktní střelbu se vám u nohou ocitne nepřítel, přichystaný na pár tvrdých úderů.

Znovu opakuji, že to celé spolu tak nádherné ladí jenom kvůli maniakální snaze tvůrců přichystat dokonalou hratelnost. A tentokrát nejen to!

 

1 z 2

- +

1.

2.

Kontrakt

Živě si pamatuji na situaci okolo Dark Souls 2, kteroužto hru jsem ve své recenzi plísnil za absenci složitějšího vyprávěcího stylu. Měl jsem za to, že si prostě chlapci nevěří a nechtějí své hry plnit odpadem, když je mohou plnit mrtvolami. Jakoby Myiazaki má přání vyslyšel, zakomponoval do hry plnohodnotný děj, který po vzoru DS série také plní hlavně mystické zoufalství, které Bloodborne vykresluje v sytějších konturách hlavně s ohledem na to, že goticko-viktoriánský Yharnam stále ještě v domech ukrývá své občany a ne jen nepřátele a loot.

„Jakoby Myiazaki má přání vyslyšel, zakomponoval do hry plnohodnotný děj, který po vzoru DS série také plní hlavně mystické zoufalství, které Bloodborne vykresluje v sytějších konturách hlavně s ohledem na to, že goticko-viktoriánský Yharnam stále ještě v domech ukrývá své občany a ne jen nepřátele a loot.“

Vy do příběhu ,,vstoupíte“ jako lazar na klinice, kde podepíšete kontrakt a stanete se Lovcem. Nemyslete si ale, že tím příběhové vsuvky končí. Naopak. A buďme spokojení, protože teď už se po koncepční stránce nedá Bloodborne nic vyčítat. Do nabušeného mixu totiž přistává i nádherné prostředí, jež dokazuje, že From Software vyrábějí hry podle svého, a že kromě spousty opravdu povedených bossů a nepřátel umí vystihnout i originální zasazení, jež si rozumí s námětem za každé situace.

 

1 z 1

- +

1.

Škoda jen, že na hře pořád naleznete nějaké vruby, které neopravil ani první patch. Obrňte se hlavně pořádnou dávkou trpělivosti, neboť Bloodborne načitá i základní úkony (kupříkladu oživení) děsnou dobu. Zejména hráči znalí série ví, že fluidum zážitku jde do kytek, když i taková prkotina, zabere dobrých třicet sekund. Zároveň ani technické zpracování tak úplně neoslnilo, což naštěstí vyvažují přenádherné lokace. Ve většině případů mě osobně umělecký styl vyvážil tu a tam zubatý okraj.

„Do nabušeného mixu totiž přistává i nádherné prostředí, jež dokazuje, že From Software vyrábějí hry podle svého, a že kromě spousty opravdu povedených bossů a nepřátel umí vystihnout i originální zasazení, jež si rozumí s námětem za každé situace.“

Kruh se uzavřel?

Pamatuji si na své rané herní zážitky, kdy jsem jako ortodoxní PCčkář programově odmítal konzole a do úst jsem si bral takové argumenty, které jsem tehdy jako dítě považoval za pádné. Tvrdil jsem tehdy, že na konzole nikdy nemůže vzniknout hardcore RPG. S postupem času jsem sice takovou možnost připustil, ale nevěřil jsem v její komerční úspěch. Je to už dlouhých osm let od vydání Demon´s Souls, tehdy jsem uvěřil. Přišlo Dark Souls… Přišlo Dark Souls 2 a teď už konečně víme, k čemu to celé spělo. Jestliže pokračování Dark Souls bylo pro mě vybroušeným diamantem, pak mistr Hidetaka Miyazaki vsadil tento diamant po letech důkladného broušení konečně do prstenu. Bloodborne je povinnost, bez ohledu na Vaše hráčské preference. Teď je ta vhodná chvíle propadnout RPG.

Bloodborne koupíte v našem obchodě GameExpres.cz ve standardní a sběratelské edici. Ke všem vám zdarma dáme bonusové DLC. Nemáte PS4? Využijte jedinečné nabídky a kupte si PS4 s Bloodborne za krásných 10 690 Kč.