Titanfall 2 – o robotech a lidech

Recenzovaná verze: PC

První Titanfall od studia Respawn Entertainment, které založili tvůrci série Call of Duty, byl příjemným překvapením a před dvěma lety jsem ho vnímal jako skvělé oživení tehdy stagnujícího FPS žánru. Tenhle názor zastávám dodnes a Titanfall považuji za velmi kvalitní multiplayerovou střílečku, která trpěla snad jen nedostatkem obsahu v určitých ohledech a příliš vysokou cenou. Na pokračování jsem byl tedy dost zvědavý, hlavně proto, že Respawn dlouho sliboval, že všechny problémy a nedostatky, které provázely původní hru, odstraní. A můžu upřímně říct, že se mu to povedlo.

Z bahna bojiště do kokpitu Titána

Množství hráčů zazlívalo prvnímu Titanfallu absenci klasické singleplayerové kampaně. Dobrá zpráva je, že Respawn nářky fanoušků vyslyšel a druhý díl se pyšní tradiční kampaní. Zapomeňte na podivný slepenec multiplayerových bitev z prvního dílu, tentokrát se můžete těšit na klasický singleplayer, který disponuje vším, co by měl člověk od takové hry očekávat. Třeba příběhem. Ten se zaměřuje na vojáka Jacka Coopera, kterému se za dost nepříznivých okolností splní jeho sen stát se Pilotem, tedy elitním vojákem schopným ovládat obří robotické Titány. Tohle splnění snu přitom doprovází spojení s pokročilým Titánem BT-7274 a nutnost dokončit misi, která vyústí až ve snahu zachránit planetu a zastavit nepřátelskou frakci IMC a její spojence v podobě extrémně nesympatických žoldáků.

Možná se ptáte, co je na tom. Záchranu světa přece může člověk absolvovat ve většině stříleček. Určitě máte pravdu, ale Titanfall 2 není unikátní obyčejnou příběhovou kostrou. Titanfall 2 je unikátní právě tím zaměřením na vztah Jacka a BT, čerstvého Pilota a ostříleného a obětavého Titána. Někdy bojujete spolu, jindy se musíte rozdělit, ale ta symbióza stále funguje a dodává kampani úžasnou hloubku a zároveň nabízí velmi unikátní vývoj dvou postav. Robota BT je dost snadné si oblíbit, čemuž pomáhá i prostý, ale funkční systém dialogů, díky němuž můžete nezřídka zvolit, co Cooper svému Titánovi řekne.

Nečekejte systém dialogů jako vystřižený z nějakého RPG, vždy máte na výběr jen ze dvou otázek nebo odpovědí. Ale světe div se, pro potřeby prohloubení vztahu Jacka a BT a navození pocitu větší interakce se hrou něco takového bohatě stačí. Často jsem zvolil nějakou dialogovou možnost a vyloženě se těšil na to, jak BT zareaguje. Protože on zareaguje. Vždycky. A nezřídka je ta reakce doprovázená jemným humorem, který k celému tomu vztahu člověka a stroje perfektně pasuje.

Kampaň Titanfallu 2 ale není jen o mluvení s obřím robotem. DNA tvůrců a prvního dílu se nezapře, takže vás čeká adrenalinová střílečka, v níž nevyužijete pouze solidní množství zbraní, ale i mnoho charakteristických prvků známých z původního Titanfallu. Jde hlavně o běhání po zdech, které budete využívat vážně často. Nejen proto, že vám hra někdy nedá na výběr, ale hlavně proto, jak moc se něco takového dá využít. Za pomoci běhání po zdech a dvojitého skoku můžete prozkoumávat úrovně, které leckdy nabízí více použitelných cest vstříc vašemu konkrétnímu cíli. Stejně tak můžete hledat sběratelské předměty v podobě helem. Úrovně vás neomezují neviditelnými stěnami nebo příliš svazujícími skripty, takže jestli je určité místo ve vašem dosahu, pravděpodobně se na něj můžete dostat a hledat skryté zajímavosti.

Tento fakt úspěšně napomáhá vytvoření iluze, že jsou úrovně docela otevřené a nejde jen o uzounký, svazující koridor. Pohyb po úrovních je tudíž dost uspokojivý a stěžovat si nemohu ani na chování zbraní, ke kterým se ve všech těch úrovních dostanete. Pocit ze střelby je naprosto v pořádku a snadno pocítíte rozdíly při jejich používání. A jen tak mimochodem, nechvalně proslulá Smart Pistol známá z prvního dílu, která za vás sama zaměřuje cíle, se sice v kampani objeví, ale jen na krátký okamžik, do něhož celkem pasuje.

„Singleplayer Titanfallu 2 je unikátní svým zaměřením na vztah Jacka a BT, čerstvého Pilota a ostříleného a obětavého Titána.”

Variabilní boj

Široké pohybové možnosti a nabídku zbraní můžete samozřejmě využít i během boje s řadou nepřátel, kteří čítají obyčejné pěšáky, několik robotických otrapů, divokou zvěř nebo nepřátelské Titány. Zatímco s většinou z nich byste si měli poradit i bez asistence BT, přičemž často nebudete mít na výběr, Titáni jsou tvrdší oříšek. Podobně jako v prvním díle jim samozřejmě můžete skočit na záda a udělat jejich Pilotům radost odstraněním baterie nebo šikovně hozeným granátem, ale nejlepší je proti nim stanout v útrobách BT a těšit se ze všeho, co tenhle unikátní Titán nabízí. A že toho není vůbec málo.

Jak už jsem několikrát naznačil, s BT trávíte naprostou většinu hry a do jiného Titána v kampani zkrátka neusednete. Jednotvárnost vzešlá z jediné sady Titánovy výbavy ale nehrozí, protože vývojáři tenhle nešvar obešli dost jednoduchým, ale účinným způsobem. Na určitých místech v úrovni najdete obří zbraň, jejíž sebrání dá vašemu Titánovi i sadu souvisejících schopností. Dalo by se tedy říct, že sbíráte spíše unikátní herní třídy, které můžete kdykoliv střídat. Není tedy problém chvíli využívat obří kulomet, doprovázený třeba salvou automaticky zaměřovaných raket, a vzápětí tohle všechno vyměnit za obří brokovnici, ohnivý štít, laserovou pušku, miny nebo elektrický kouř.

Jestli jste hráli první díl a vzpomínáte si na to, jaké možnosti boje měl váš Titán, měli byste mít dobrou představu o tom, co vás čeká tentokrát. Vše funguje velmi podobně, jen je všeho zkrátka víc. Součástí tříd jsou také různá jádra, která se nabíjejí likvidací nepřátelských Titánů a která vám při plném nabití umožní například vystřelit z hrudi Titána masivní laserový paprsek nebo chvíli levitovat ve vzduchu. S tím vším je vážně náramná zábava. Respawn se zkrátka v tomto ohledu úplně utrhnul ze řetězu, což je jenom dobře. Je zjevné, že se tvůrci vážně nebáli využít svérázné sci-fi zasazení a nabídnout hráčům na pohled přehnané, ale zároveň velmi chytře navržené a zábavné herní prvky a prostředky hromadného ničení.

Ty se vám budou hodit hlavně v občasných bossfightech. Naštěstí jich není moc, ale když už se objeví, jde o vítané zpestření. Už proto, že úhlavní nepřátelé jsou vážně magoři, kteří mají takovou zásobu urážek a velkohubých řečí, že by z fleku strčili do kapsy kdejakého kandidáta na amerického prezidenta. Takové pošahance je prostě radost rozmáčknout jako komára, což mimochodem ve většině případů není problém. Stačí bosse v Titánovi dostatečně zranit, stisknout tlačítko pro útok zblízka a BT nepřátelského robota otevře jako konzervu. Nebo z něj udělá za pomoci hladké piruety cedník. Jinými slovy, animace celé hry se vážně povedly a nemám na mysli jen animace popravy nepřítele. Pochvalu si zaslouží i celkové ozvučení hry, čítající solidní dabing, různé zvuky a povedený hudební doprovod, který řádně doprovází každý důležitý okamžik kampaně.

„Na určitých místech v úrovni najdete obří zbraň, jejíž sebrání dá vašemu Titánovi i sadu souvisejících schopností.”

Střílení není všechno

Titanfall 2 se snadno a rychle zvrhne v adrenalinovou, svižnou a chytlavou střílečku. Singleplayer však není jen o střílení, skákání a běhání po stěnách. Někdy tvůrci zvolní tempo a hra se zaměří spíše na průzkum prostředí a snahu dostat se na určité místo, což nezřídka doprovází jednoduché puzzly. Nečekejte, že si během hraní Titanfallu 2 budete zvlášť namáhat šedou kůru mozkovou, ale musím říct, že bylo velmi příjemné si občas oddychnout od všeho toho střílení a užívat si spíše řešení jednoduchých prostorových hádanek než bezduché vraždění všeho živého a robotického. Vývojářům se zkrátka povedlo skvěle vyvážit akci a klidnější pasáže, v nichž není problém tak trochu relaxovat a užívat si dobře navržené, exotické a velmi detailní prostředí.

Singleplayer Titanfallu 2 tedy není jen extrémně futuristické Call of Duty s roboty. Kampaň si můžete představit tak trochu jako cibuli s mnoha vrstvami, přičemž každá vrstva zdárně a decentně čerpá z různých žánrů. Jak už jsem ale jednou říkal, DNA tvůrců se nezapře. To jsem poznal hned v několika případech. Vzpomínám třeba na jednu z posledních misí, v níž máte za úkol zlikvidovat několik děl na boku obřího létajícího křižníku. Hned se mi vybavily zlaté časy strávené s Call of Duty 2, jen s tím rozdílem, že sever Afriky za druhé světové války vystřídalo prostředí měsíce jako vystřiženého z Avatara. A kromě projektilů a granátů jsem vzduchem létal a skákal i já sám a snažil jsem se přechytračit nepřátele, kteří nejsou vždy úplně pitomí a občas se v rámci možností dokážou chovat docela rozumně. Kdovíjak geniální umělou inteligenci vážně nečekejte, ale AI nepřátel v Titanfallu 2 příliš neurazí a i na střední obtížnost mi občas dávala zabrat.

Neurazí ani grafika. Titanfall 2 běží stejně jako první díl na modifikovaném Source enginu od Valve, což znamená, že s vizuálem na úrovni Frostbite enginu a jemu podobných se tu vážně nesetkáte. Spíše průměrnou grafiku ale vyvažuje solidní optimalizace, díky níž není problém Titanfall 2 hladce rozjet i na starých rachotinách. Včetně té mé, v níž stále chrastí procesor Intel Core i5 3350P o frekvenci 3,1 GHz, GTX 660 a 8 GB RAM. S tímto hardwarem nebyl problém hrát kampaň při středním nastavení na v průměru 60 snímků za sekundu. Propady jsem zpravidla pozoroval jen v některých opravdu hektických a zaplněných scénách.

V případě hry, jakou je Titanfall, je koneckonců dosažení 60fps i na konzolích a slabších počítačích klíčové, zvlášť v multiplayeru, o němž bude ještě řeč. Dobrou zprávou také je, že jsem se při hraní nesetkal s jedinou technickou chybou a na rozdíl od prvního dílu si Titanfall 2 nenárokuje 50 GB volného místa na disku. Celá hra zahrnující singleplayer i multiplayer chce tentokrát něco málo přes 35.

„Vzpomínám na jednu z posledních misí, v níž máte za úkol zlikvidovat několik děl na boku obřího létajícího křižníku. Hned se mi vybavily zlaté časy strávené s Call of Duty 2.”

Krátké, ale osvěžující sci-fi dobrodružství

Můžu upřímně říct, že takhle mě žádná singleplayerová střílečka už dlouho nebavila. Nad kampaní Titanfallu 2 jsem strávil skoro celý den, ale toho času vážně nelituji. Nevěřím, že Respawn způsobí nějakou žánrovou revoluci. Jsem si však jistý, že se jim podařilo vytvořit nesmírně zábavnou a svěží střílečku. Při hraní přitom není těžké pozorovat herní prvky, které připomínají jiné žánrové kolegy, třeba Call of Duty, Crysis, Half-Life 2 nebo ne tak známé hry, například Singularity. O vykrádání tu ale vážně nemůže být řeč, jakákoliv případná inspirace nebo podobnost je jen plus. Singleplayer zkrátka dokáže stát na vlastních nohou a nabídnout zážitek, na který jsem čekal snad od dob Modern Warfare 2.

Na kampani je z pohledu příznivce válečných stříleček a prvního Titanfallu vážně těžké hledat jakýkoliv zápor. Kromě obyčejného příběhu, který se může chlubit především zaměřením na vztah Jacka a BT, mohu zmínit snad jen krátkou herní dobu. Sem tam jsem se snažil najít sběratelské předměty a vážně nemůžu říct, že bych se co nejrychleji hnal vstříc finále. Přesto se ukazatel odehraného času na Originu zastavil někde mezi pěti a šesti hodinami. Nehledě na krátkou herní dobu se ale Respawnu podařilo vytvořit skvělý singleplayer, který dokazuje, že jsou ve studiu stále schopní vytvořit pořádnou střílečku. Kampaň Titanfallu 2 je zkrátka nadmíru povedený zážitek. Je takový i multiplayer?

Znovu v online válce

Kompetitivní multiplayer, spočívající v boji Pilotů a Titánů na relativně uzavřených mapách, byl základním a dost povedeným stavebním kamenem prvního dílu, takže se tvůrci zaměřili spíše na jeho obohacení a rozšíření. Třeba zbraní je mnohem víc a zahrnují čtveřici útočných pušek, samopalů, pistolí a granátometů, tři odstřelovací pušky a lehké kulomety, dvě brokovnice, šest druhů výbušnin nebo čtyři raketomety. Jestli vám tedy při hraní prvního Titanfallu vadilo omezené množství zbraní, tentokrát budete určitě spokojení. Pocit z jejich používání je přitom podobně uspokojivý a různorodý jako v případě singleplayeru a stěžovat si nemohu ani na jejich vyváženost. Nikdy jsem se nesetkal se zbraní, která by dělala dojem, že je až příliš silná nebo naopak moc slabá. Každá má své přednosti a slabiny a vy se je prostě musíte naučit. A tak to má být. Početné přitom nejsou pouze samotné zbraně, ale i jejich příslušenství a modifikace. Stačí s určitým kvérem hrát dostatečně dlouho a hned si ho můžete ozdobit jako vražedný vánoční stromeček.

Totéž platí o samotných Pilotech. Hraním si odemykáte různé perky nebo animace popravy nepřítele po útoku zblízka a každý hráč si musí vybrat či zpřístupnit jednu ze specializací, které ovlivňují i vzhled postavy. Standardní podoba Pilota je kupříkladu doprovázena možností používat vystřelovací hák na laně, který se hodí při přesunu po mapách nebo při snaze naskočit na nepřátelského Titána a udělat na jeho hřbetě pěknou paseku. Neviditelnost je zase spojená s postavou mohutného Pilota, což znamená, že tahle docela šikovná schopnost je spojena s modelem postavy, který na bojišti vážně nepřehlédnete. Nemluvě o tom, že jde spíše o maskování než neviditelnost a v pěším boji není vůbec těžké zamaskovaného protivníka zahlédnout. Samozřejmě nesmí chybět ani nepřeberné množství skinů, díky nimž si můžete vaši postavu náležitě zkrášlit.

Systém tvorby herních tříd tedy od dob prvního dílu prošel obrovskými změnami a je náležitě bohatý. Levelování se tak vážně vyplatí, protože každou chvíli dostáváte něco nového a snadno využitelného. A když zrovna nedostanete to, co chcete, můžete zvolit alternativu v podobě kreditů, které také dostáváte každou chvíli. Nějakou dobu trvá, než nastřádáte potřebné množství, ale po určitém čase není problém koupit si v předstihu něco, co lze jinak získat postupem po úrovních.

Stejná pravidla platí v případě novinky v podobě Boostů. Dejte sbohem Burn kartám z prvního dílu, tentokrát jdete do zápasu s jedním jediným zlepšovákem, který vám po použití trvale nezmizí. Jen ho zkrátka můžete použít několikrát během zápasu, a to vždy v závislosti na ukazateli, po jehož naplnění lze na bojiště opakovaně povolat svého Titána. Boosty mohou zahrnovat dočasné posílení zbraní, automatickou střílnu, stacionární štít nebo Smart Pistol, která naštěstí není mezi standardními pistolemi. Jestli tedy máte tuhle kontroverzní hračku přeci jen v oblibě, můžete ji použít jen párkrát během zápasu a zároveň se při jejím použití musíte zcela obejít bez standardní sekundární zbraně. Musím ale říct, že jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by ji vážně používal.

„Nikdy jsem se nesetkal se zbraní, která by dělala dojem, že je až příliš silná nebo naopak moc slabá. Každá má své přednosti a slabiny a vy se je prostě musíte naučit.”

S mečem do přestřelky

Boosty jsou rozhodně zajímavou novinkou, která hravě zastíní a nahradí systém Burn karet. Ačkoliv se často zdá, že Boosty mohou hráči poskytnout zásadní výhodu, není tomu tak. I tyhle zlepšováky se musíte naučit správně používat a v žádném případě nejsou spásné a ani nijak nenarušují fascinující vyváženost celého multiplayeru. Tu nenarušují ani noví Titáni. Do koše neputoval pouze systém Burn karet, ale i trojice Titánů z prvního dílu. Místo nich nabízí Titanfall 2 šest zcela nových typů, jejichž možnosti si můžete částečně vyzkoušet už v singleplayeru. V tomto případě však nemáte jediného Titána, který jen střídá různé vybavení. Tentokrát se robotičtí společníci liší vizáží, výdrží a mobilitou. Třeba Scorch je obr podobný Ogremu z prvního Titanfallu, který je vybavený účinnými ohnivými hračkami, ale zároveň je dost pomalý. Totéž se dá říct o Legionovi, jehož doménou je masivní kulomet. Oproti tomu lehký Northstar je dost rychlý a dokonce může levitovat. A pak je tu můj oblíbenec Ronin.

Když jsem s multiplayerem začal, spokojil jsem s výchozím Ionem, což je standardní Titán s krásně vyváženou mobilitou, výdrží i nabídkou zbraní a schopností a také se snadno ovladatelným, ale slabým kulometem. Jakmile jsem si ale po několika hodinách odemknul Ronina, hned jsem se zamiloval. Tenhle Titán totiž disponuje nejen pozemním energickým výbojem, který zraní nepřítele, a možností na krátký okamžik zmizet a objevit se na jiném místě. Předností Ronina je obrovitý meč. Vzpomínám, že v prvním díle jsem si díky energetickému štítu, který nechybí ani tentokrát a který zadrží projektily nepřátel a vystřelí je zpátky na ně, připadal jak Charlie Sheen ve filmu Žhavé výstřely 2. V Titanfallu 2 si oproti tomu často připadám jako obří rytíř Jedi ze Star Wars.

Zapomeňte ale na to, že byste jen běhali po mapě a řezali nepřátelské Titány hlava nehlava. To můžete zkusit a občas se to může i povést, zvlášť díky kombinaci určitých perků a jádra, zaměřeného právě na použití meče. Jádra fungují stejně jako v singleplayeru a v prvním díle, takže stačí trocha trpělivosti či aktivity a můžete z hrudi Titána vystřelit laserový paprsek nebo na krátký okamžik aktivovat automatické zaměřování. S Roninem lze díky jeho jádru po určitý čas intenzivně máchat mečem, který jinak slouží jako krátký útok zblízka, a když se vám bude dařit, můžete na bojišti udělat slušnou paseku.

Na jádro ale není moudré se příliš spoléhat. Hlavně proto, že Ronin je podobně jako Northstar dost rychlý, ale také dost slabý a moc toho nevydrží. Pro využití jeho potenciálu se tedy musíte naučit správně kombinovat a využívat meč, schopnosti a primární zbraň v podobě obří brokovnice. I v případě různých typů Titánů se tudíž musíte často dost učit, jinak vás čeká tvrdý a většinou předem prohraný boj. Se všemi je ale po osvojení jejich vlastností velká zábava a svého oblíbence a jeho nádobíčko (bez dvojsmyslů, pohlaví robota poznáte jen po hlase) lze vyzdobit za pomoci široké nabídky skinů a grafických vzorů.

„Do koše neputoval pouze systém Burn karet, ale i trojice Titánů z prvního dílu.”

Rozlučme se s boty. Aspoň někdy

Všechno, co jsem dosud zmínil, můžete zužitkovat na celkem devíti mapách, které jsou dostatečně variabilní a nabízí dost prostoru jak pro obrovité Titány, tak pro Piloty a jejich pohybové možnosti. Mapy jsou zkrátka navržené dost dobře a dají se na nich snadno využít všechny novinky Titanfallu 2. S typickými nešvary, jako je třeba možnost hromadného zabíjení hráčů hned po jejich respawnu, jsem se kupříkladu setkal jen jednou v jedné příliš otevřené sekci pouštní mapy. Jinak si ale na jejich design vážně nemohu stěžovat a dobré je, že vás ani tentokrát neomezují neviditelnými stěnami. Dostanete se zkrátka kamkoliv, jen se občas musíte vrátit, jinak vás hra po vypršení krátkého časového limitu, který je trestem za opuštění bojiště, zabije. Naopak jestli jste v zápase bojovali jako lvi, ale vítězství se přesto nedostavilo, hra pro vás stejně jako v prvním díle na konci zápasu přistaví někde na mapě únikový letoun. Tentokrát se ale dá zničit mnohem rychleji, takže je úspěšná evakuace, díky níž získáte více zkušenostních bodů, o poznání náročnější.

Mapy jsou navíc tak akorát rozlehlé, takže vyhovují hráčům, jejich Titánům i všem osmi herním módům. Z prvního dílu se vrací klasický mód Capture the Flag nebo Last Titan Standing, spočívající v boji Titánů během několika kol, a to bez možnosti respawnu. Zpět je také Hardpoint, tentokrát pod názvem Amped Harpoint. Stále zabíráte tři kontrolní body na mapě, ale můžete je zabírat i nad rámec standardního obsazení, což si žádá víc času. Odměnou za takovou snahu je pak větší přísun bodů nutných pro vítězství.

Přirozeně nesmí chybět ani nejoblíbenější herní mód prvního dílu, Attrition. Ten se nijak nezměnil, takže jde stále o obdobu Team Deathmatche a kromě nepřátelských Pilotů a Titánů likvidujete také všudypřítomné boty v podobě lidských Gruntů a robotických Spectrů a Stalkerů. Vojáci ovládaní umělou inteligencí opět dokážou krásně oživit bojiště a navodit dojem, že se na mapě vážně něco děje. A co víc, boti jsou sice stále blbí jako vydlabaný Titán, ale tentokrát jsou dokonce schopní někoho sem tam trefit, takže neslouží jen jako neškodné živé terče.

Attrition je přitom jedním ze dvou herních módů, v nichž se boti objevují. Druhým je režim Bounty Hunt. V něm za zabíjení hráčů i vojáků ovládaných umělou inteligencí získáváte peněžní odměny, které v určitých momentech lze uložit do bank na mapě, čímž se vám zvýší příjem. Vítězí samozřejmě tým, který jako první dosáhne určitého počtu peněz. Skupinu herních módů pak uzavírá další klasika v podobě free-for-all a také Pilots vs. Pilots, v němž proti sobě bojují Piloti bez asistence Titánů. Polední do party je Coliseum, speciální herní mód, jenž spočívá v prostém boji jednoho na jednoho. Máte k dispozici předem danou zbraň a sadu schopností, nacházíte se na plošině kdesi v oblacích a vaším cílem není nic jiného než zabít protivníka, a to víckrát, než zabije on vás. Jde vážně o specialitu, a to hned z několika důvodů.

Za vítězství můžete dostat větší odměny než v jiných módech a hlavně potřebujete vstupenku, abyste se vůbec do Colisea dostali. Tu můžete získat buď za kredity, nebo náhodně během hraní. Jednou za čas jste totiž odměněni balíčkem od jistého Advokáta. Ten může obsahovat nějaký skin, výzdobu vaší jmenovky nebo vstupenku do Colisea. Obavy, že lístky do tohoto módu budou v první řadě placené, tedy nejsou na místě. Stačí dostatečně hrát. V tuto chvíli mimochodem není v Titanfallu 2 zpoplatněné vůbec nic, mikrotransakce zde zkrátka prozatím neexistují.

Herní módy jsou každopádně dostatečně kvalitní a většinou si rozumí i s herními mapami. Je tu ale jeden zádrhel. Myslíte si, že není problém najít den po vydání dost hráčů na klasické módy typu Capture the Flag nebo Free for All? Omyl. Některé herní režimy nejsou moc aktivní, a to prostě proto, že většina hráčů hraje nejradši Attrition, Amped Hardpoint a Bounty Hunt. Zbytek tedy občas zeje prázdnotou a jinak hladce fungující matchmaking se může dost zapotit, aby dal dohromady dostatečný počet hráčů. Mějte tedy na paměti, že alfou a omegou Titanfallu 2 je v tuto chvíli zmíněná trojice základních herních módů a v případě těch ostatních se docela načekáte, než vás matchmaking pošle do solidního zápasu s dostatkem hráčů.

Vítězství na všech frontách

Zatímco v případě singleplayeru mi vadí pouze jeho délka a příliš obyčejný děj, v multiplayeru považuji za zápor jen neaktivitu určitých herních módů, což je tak krátce po vydání vážně zarážející. Jinak jsem ale s oběma složkami Titanfallu 2 nadmíru spokojený. Je vidět, že si vývojáři z Respawnu nehrají na něco, co nejsou, a nedělají z druhého Titanfallu kdovíjak vážnou záležitost. Každou chvíli jsem cítil, že něco dali do hry jen proto, že si mysleli, že jde o zábavnou věc, ne proto, že jde o něco realistického nebo autentického. Tenhle přístup se vyplatil a díky němu vznikla nesmírně zábavná a chytlavá střílečka, která velmi snadno uspokojí každého příznivce singleplayeru i kompetitivního online hraní, kterému nevadí sci-fi zasazení. Její tvůrci dokázali prakticky bez výjimek napravit všechny vady, s nimiž jste se mohli setkat v prvním díle, a ještě k tomu přihodili celou řadu příjemných novinek.

Bez jakékoliv zášti jsem upřímně zvědavý, jak se bude s Titanfallem 2 po obsahové a kvalitativní stránce měřit Call of Duty: Infinite Warfare, což je pro Respawn asi jediná možná konkurence. O něm vám ale nejspíš povypráví někdo z kolegů, protože já si už oblíbenou střílečku pro tenhle podzim našel a nemám důvod v následujících měsících vyhledávat v rámci FPS žánru ještě něco dalšího.

Titanfall 2 koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Redakce Zing.cz hraje na notebooku ASUS GL552.