Recenze: Metro Exodus – přepychový život za hranicemi Moskvy

Když si odmyslíme nedávnou kontroverzi ohledně rozhodnutí vydat PC verzi Metra Exodus na Epic Games Storu s roční exkluzivitou, jde o hru, která se napříč celou komunitou těší obrovským očekáváním a pozitivním ohlasům, stejně tak jako obav. Vypadá to totiž, že se třetí díl série Metro vydává za hranice nejen moskevského metra a Moskvy samotné, tedy zasazení prvních dvou dílů, ale i svého vlastního formátu. Většinu hry totiž strávíme na povrchu v dosud největších a nejotevřenějších levelech série.

Metro Exodus tak na první pohled vypadá, že se od původní podoby snaží odtrhnout docela špatným směrem, zatímco to, co bylo na předchozích dílech nejlepší, jako je hutná atmosféra nebo survival-hororové prvky, prostě zmizí ve prospěch něčeho jiného. Něčeho nemetrovského. Realita je taková jenom napůl, protože Metro Exodus je v jádru stále tím samým Metrem, které všichni chceme.

• Vychází na: PC (recenzovaná verze), PS4 a Xbox One
• Datum vydání: 15. února 2019
• Žánr: Střílečka z pohledu první osoby
• Česká lokalizace: Ano – titulky

Tichý, mrtvý svět

Po událostech předchozích dvou dílů se Arťom nevzdává naděje ani pocitu, že musí zachránit metro a pozůstatky lidské civilizace v něm. Nechce si ani připustit možnost, že by nakonec musel v úzkých prostorách moskevského podzemí zestárnout a po boku své manželky chcípnout jako krysa zahnaná do kouta. Krysa, která musí do posledních okamžiků své existence bojovat. Když však jednoho krásného dne uslyší přes vysílačku známky okolního života, vydává se na cestu k němu vstříc. Nikdo mu ale tenhle zázrak nevěří, a když několikrát po sobě přijde s prázdnou a jen o vlásek stále živ, mají ho všichni tak akorát za sobeckého idiota, kterého popadlo naprosté šílenství, nezajímá ho, že by po sobě mohl zanechat vdovu a že využívá cenné prostředky místních lékařů kvůli takové pošetilosti. Venku přece čeká jen tichý, mrtvý svět… To ví úplně každý.

Samozřejmě nemusím tajit, že tomu tak ve skutečnosti není a život mimo Moskvu opravdu existuje. Události, které se odehrají mezi úplným začátkem hry a momentem, kdy se dostanete s vaším vlakem Aurora mimo hranice této mrtvé metropole, popisovat nebudu. Můžete se ale těšit na vcelku strhující vývoj, který s představením zajímavých a pamětihodných postav nebude dlouho čekat. Jakmile se hra rozjede, a věřte, že to nebude dlouho trvat, už si vlastně v jejím průběhu nikdy pořádně neoddychnete. Přesně tak, jak je v sérii zvykem. Vaše cesta za nalezením života a případně i nového domova se totiž neobejde bez série mnoha problémů. Nic nejde a nepůjde podle plánů, a tak vás čeká spousta výprav mimo pohodlí vašeho pojízdného, železného „domu”. Výprav nejen na povrchu, ale i v hlubinách Ruska samotného.

Vím, jak se může Metro Exodus na první pohled jevit. Vězte však, že v ruské přírodě nebudete trávit všechen čas. V interiérech i temných a klaustrofobních místech budete celkem často a chybět nebudou třeba ani jeskyně, různé komplexy, případně místa s otevřenou střechou jako třeba základny nebo budovy, kterým prostě chybí poslední patra. Naštěstí se ale nemusíte bát, že ten čas, co teda pobudete v samotné přírodě, bude samá nuda. I tato část si dokáže udržet tu ponurou a hutnou atmosféru a stále máte pocit, že vás něco sleduje. Nedostatek munice a surovin, strach z neznáma i pocit, že na vás může cokoliv kdykoliv vyskočit, vás budou sužovat i nadále.

Ve své podstatě je Metro Exodus stále lineární a příběhově založenou hrou. V tomhle ohledu se nic nezměnilo. Otevřené lokace, které hra nabízí, znamenají vlastně jenom menší počet načítacích obrazovek a více prostoru k vedlejšímu obsahu, nic víc. Pravdou navíc je, že z celkových čtyř lokací (rozdělených do čtyř ročních období) jsou opravdu otevřené jenom první dvě z nich. Pokud se tak bojíte, že se vývojáři z 4A Games pomátli a zahodili všechno, co dělalo Metro Metrem, tak nebojte. V nejhorším případě pro vás budou části mezi jednotlivými misemi něco, co můžete klidně ignorovat a přeskočit. Hra vás nijak nenutí odbočovat od hlavní cesty a jestli chcete, tak stačí prostě chodit od jednoho bodu k druhému, jak vás hra naviguje. V tom lepším případě se bude jednat o zajímavou novinku, která pro vás Metro oživí o něco trochu nového, aniž byste měli pocit, že hrajete úplně jinou hru.

„Otevřené lokace, které hra nabízí, znamenají vlastně jenom menší počet načítacích obrazovek a více prostoru k vedlejšímu obsahu, nic víc.”

Pokud se rozhodnete od hlavní cesty odbočit a v otevřených lokacích setrvat, pochopíte, že alfou a omegou jejich náplně je průzkum a takové trochu sandboxové hraní. Rozpadlé baráky, vraky lodí, kempy různých banditů a další zajímavá místa mohou totiž schovávat nejen drahocennou munici, materiály, zbraně nebo součástky – které se budou hodit vždy a všude – ale také sběratelské předměty a NPC postavy. Můžete narazit třeba na bandity, kteří o něčem diskutují, nebo hnízdo monster. Nebo i civilisty, k nimž se můžete zachovat, jak uznáte za vhodné. Lze je přepadnout a zabít, což vyústí v negativní morální bod, nebo si poslechnout, co mají na srdci. Svět Metra Exodus prostě žije vlastním životem i mimo příběhové mise a výprava za vyznačené hlavní cesty může vést k mnoha zajímavostem, které by byla škoda ignorovat, ačkoli klidně můžete. Civilisté vám povypráví něco o světě, u banditů můžete najít unikátní vylepšení a u monster zase nějaký předmět (nebo jistou smrt).

Nicméně platí, že jak hlavní, tak vedlejší a nepovinný obsah může mít nějaký dopad na příběh jako takový. Spousta těchto interakcí s ostatními postavami – a obecně styl, jakým hrajete – schovává jistá kontextuální rozhodnutí, což tak ze světa Metra Exodus dělá o to živější, realističtější a uvěřitelnější entitu, kterou je radost objevovat. Některá „rozhodnutí” změní jenom kousek dialogů, jiná dokonce reakce lidí na vás a to může vyústit v zisk pozitivních morálních bodů, což vám pomůže získat lepší konec hry. Když například sídlo s ozbrojenými vojáky, kteří chrání nevinné civilisty, projdete potichu a bez zabíjení, budou ostatní členové vašeho týmu rádi, že jste se nezachovali jako krvelačný bastard, dostanete morální bod a dokonce vám v pozdějších částech hry mohou čas od času připomenout, abyste se stejným způsobem snažili chovat i nadále.

„Rozpadlé baráky, vraky lodí, kempy různých banditů a další zajímavá místa mohou totiž schovávat nejen drahocennou munici, materiály, zbraně nebo součástky – které se budou hodit všude a vždy – ale také sběratelské předměty a NPC postavy.”

Právě postavy a interakce s nimi obecně jsou dle mého jedna z nejsilnějších stránek celé hry. Řada charakterů a především každý člen vlaku Aurora jsou něčím zajímaví a každého si budete pamatovat. Během hraní jsem se občas cítil, jako kdybych hrál post-apokalyptickou verzi Red Dead Redemption 2 a pobíhal v kempu Dutchova, resp. Millerova gangu. S každým, s kým přijdete do kontaktu, působí jednoduše řečeno jako zajímavý člověk, kterého stojí za to vyslechnout. A lepší kompliment kvalitě scénáře a dialogů dát nemohu.

Pomáhá tomu především fakt, že se hra nebojí jednotlivé postavy, i ty nejmenované nebo generické, opravdu vytvářet a nabídnout spousty dialogů tak nějak na první pohled o ničem. Když na někoho ve světě narazíte, může vám začít něco vyprávět; o ostatních postavách, o světě kolem, o svém životě, své minulosti nebo si může jen tak nad něčím povzdychnout. Když se proplížíte do nepřátelského stanoviště, nebudou chybět podobné dialogy – pohled různých banditů nebo pirátů nejen na svět, ale i na své vlastní šéfy, rozkazy, vězně nebo třeba na vás a váš „gang”. A tyto dialogy se mohou měnit právě v závislosti na tom, jak se chováte, jak moc zabíjíte nebo co prostě děláte.

Jinými slovy jde ve všech případech o postavy, které si něco prožily a které jsou v reálně působícím světě. A to, že je skoro všechno tohle nepovinné, z toho dělá ještě více fascinující věc. Poslouchat třeba deset minut debatu ostatních členů vlaku Aurora o tom, co mají v plánu, až naše výprava skončí, není vůbec k zahození. Snad jediná věc, která dialogy trochu zhoršuje, je Arťomovo mlčení. Stejně jako v předchozích dílech, ani tentokrát nemluví a dialogy tak mohou výjimečně působit přinejmenším zvláštně a trochu uměle, naštěstí to ale není nikterak vážný problém.

„Hra se nebojí jednotlivé postavy, i ty nejmenované nebo generické, opravdu vytvářet a nabídnout spousty dialogů tak nějak na první pohled o ničem.”

Všeuměl Arťom

Prozkoumávání zcela nepovinných lokací, do kterých vás hra ani příběh netlačí, tak má své výhody hlavně po příběhové stránce. Nechybí ale důvod jejich návštěv i z hlediska samotné hratelnosti. Jak už jsem zmiňoval, najít totiž můžete i munici, zbraně, suroviny, součástky nebo jinou výbavu. V zásadě nic z toho není nutné a třeba munici najdete jednoduše i během příběhových misí, ale nacházení dodatečných zbraní nebo různých vylepšení je vždy v tom nejlepším zájmu hlavně vás samotných.

Ze hry totiž zmizela jakákoliv forma měny, a tudíž i obchodníků. Znamená to tedy, že hledání zbraní je tentokrát skutečně jenom na vás. Naštěstí to není tak hrozné nebo těžké, jak se může na první pohled zdát. Peníze sice zmizely, a tak obstarání výbavy padlo na vaše, resp. Arťomova ramena, ale výměnou za to padl na vaše/jeho ramena také batoh. A ne ledajaký. Tenhle unikátní batoh totiž obsahuje nástroje k výrobě tak nějak všeho. Z nalezených surovin – kovu a chemikálií – si můžete vytvořit lékárničky, filtry, vrhací předměty, chladnou munici (kovové kuličky nebo šipky) nebo za chodu, kdekoliv a kdykoliv, poupravit vaše zbraně. Pokud najdete nové hledí, můžete jej okamžitě namontovat. Když se najednou spustí poplach a nepřátelské stráže se zburcují, můžete si ze zbraně sundat tlumič s noktovizorem a vyměnit ho za delší hlaveň a kolimátor vhodnější na otevřený boj. Postupně si můžete z chudých, špatně ovladatelných a sotva střílejících zbraní vytvořit smrtící nástroje, které vás ochrání jako nic.

Úprava zbraní je rozhodně překvapivě rozsáhlá a skoro každá zbraň jde upravit tak, aby se hodila do jakékoliv situace. Z děsného revolveru s bubínkem na tři náboje můžete vytvořit odstřelovací pušku, pokud na něj dosadíte dlouhou hlaveň a pořádnou optiku. K brokovnicím můžete najít lepší zásobníky a ideálně nějaký zaměřovací laser pro snazší střílení od boku. Fanoušky Sekáče zase potěší lepší grip (rukojeť) a automatický, případně vzduch-nepropouštějící pneumatický systém.

I přesto, že si Arťom na svých cestách poradí docela obstojně jenom se svým batohem, bude se muset čas od času vracet do vlaku Aurora nebo hledat nejrůznější úkryty. Ty totiž nabízí dvě zásadní věci – pracovní stůl a postel.

Stůl vlastně funguje obdobně jako batoh, ale nabízí více funkcí a možností. Mezi jeho přednosti patří hlavně možnost vyrobit si i ostatní typy munice a především vyčistit zbraně. S jejich častým používáním a plahočením se v nehezkých podmínkách (jako je neustálý písek nebo voda) dojde k znečištění, což může nejen vyústit v zasekávání, ale po čase i úplnému zničení.

Druhým zmíněným podnětem, proč se úkryty platí vyhledávat, je postel. Naštěstí ve hře něco jako potřeba spánku není, takže důvod, proč byste postel chtěli, je možnost posunout denní dobu na pravé poledne, nebo půlnoc. Tahle volba především dává průchod vašemu taktizování a vybranému hernímu stylu. Pokud se vyžíváte v akčních soubojích a přestřelkách, tak krásný jasný den, kdy jsou stráže vzhůru, početnější a viditelnější, vám nejspíš přijde vhod. Pokud byste naopak rádi zaútočili potichu, tak pod rouškou tmy je to ideální, avšak pozor na monstra, která vylézají z nor a doupat.

„S jejich častým používáním a plahočením se v nehezkých podmínkách (jako je neustálý písek nebo voda) dojde k znečištění [zbraní], což může nejen vyústit v zasekávání, ale po čase i úplnému zničení.”

Metro Exodus vám zkrátka umožňuje hrát, prozkoumávat, zajímat se o příběh nebo experimentovat tak moc, nebo tak málo, jak se vám zachce. Můžete se zaměřit čistě na příběh a dostanete tak pravý, nefalšovaný metro-zážitek, na který jste čekali. Můžete se hodiny a hodiny brouzdat v otevřených lokacích a hledat lepší výbavu a nacházet lidi. Můžete si jít zastřílet, hledat sběratelské předměty nebo lepší výbavu. Je to zcela na vás.

Krásy radiace

Série Metro už dlouhodobě patří mezi ty nejambicióznější tituly, pokud jde o audiovizuál, a třetí díl není žádnou výjimkou. Grafika, zvuky, hudba i dabing vyloženě dokonale doplňují úžasný příběh a dialogy, nádherná, tematická prostředí i hratelnost samotnou. Tady opravdu nevím, kde s chválou vůbec začít, protože všechno je na perfektní úrovni.

Dabing, ten ruský i anglický, krásně znázorňuje a vytváří každý charakter a každou postavu; grafika dělá z každé lokace doslova pohlednici, nad kterou nejde neslintat nebo nezírat s otevřenou pusou; zvuky dělají už z tak dobrého pocitu ze střelby vyloženě adrenalinové bomby, díky kterým se cítíte buď jako král celého světa, nebo vám rozum velí se krčit někde v rohu pod návalem nepřátelské palby ze všech stran. A to především díky podpoře prostorového Dolby Atmos. A hudba? Vůbec bych se nezlobil, kdyby byla více pamětihodná, ale jakmile začne hrát, budete si prostě říkat „na tohle se vyplatilo čekat těch šest let.”

Po stránce audiovizuálu opravdu není co vytknout, a to obzvlášť pokud jde o grafiku. Můj počítač už nepatří mezi ty nejnovější kousky a grafická karta GTX 970 s procesorem i5-6400 nejsou zrovna mašinka, která si s Metrem poradí jednoduše. Celou hru jsem tak vlastně strávil s nastavením grafiky na minimum (v průměru se zhruba 50-60 snímky na rozlišení 1440p), a i přesto mohu s čistým svědomím říct, že jde o jednu z těch lépe vypadajících her, co jsem hrál. Obzvlášť nasvícení je v jakémkoliv momentě špičkovou záležitostí. A v takovém případě se dají menší chyby třeba v animacích odpustit, protože jinak jde o neskutečnou podívanou. Viz tyto dva screenshoty vyobrazující jednu scénu z prvního traileru, a to v porovnání na minimální (vlevo) a maximální (vpravo) nastavení.

Poznámka: v pohybu samozřejmě nejsou různé nedostatky převážně toho minimálního nastavení tak do očí bijící.

Více možností, více chyb

Metro Exodus samozřejmě není dokonalou hrou, a co bohužel můj zážitek z ruské krajiny kazilo nejvíce, byly bugy. Obvykle jsem ochotný nějaké chyby odpustit, má je každá hra a většinou jde jenom o nějaké vtipnější nebo ne tak vážné věci. Ale v tomto případě je to těžší, a to ze dvou důvodů. Zaprvé dělá celá hra všechno ostatní na výbornou, takže bugy bolí o to více, a zadruhé mě většina z nich nutila k častému načítání předchozích uložených pozic, čímž výrazně utrpělo tempo a celkové nadšení.

Bugy jako zaseknutí se nepřátel ve zdech nebo nějaké chyby v animacích se dají přežít. Bohužel jsem měl to „štěstí”, abych během mého hraní narazil na mnohem větší záležitosti. Třeba to, že mé vrhnuté nože nebo střely prostě prolétly nepřítelem, a tudíž jsem zasáhl zeď, což hned stráže zburcovalo. Nebo levitující nepřátelé, které jsem tedy nemohl zblízka zabít a všimli si mě. A co třeba, když se mi v první misi hry zasekla NPC postava, tudíž jsem nemohl postoupit dál a musel celou misi restartovat? Nebo když na mě začali útočit civilisté, protože jsem je vyprovokoval, zatímco jsem byl asi sto metrů od nich a bojoval s mutantem? Nebo co když jsem jednou šel na místo, kde mě hra ještě nečekala, já objevil postavu, se kterou jsem ještě neměl mluvit, a ta ke mě hovořila způsobem, jako bych přeskočil snad půlku celé mise? Nechyběly ani chyby se zvukem, které vyřešilo opětovné načtení uložené pozice, a nevyhnul jsem se ani několik pádům hry. Několik hodin před vydáním této recenze jsem se navíc chtěl ještě na něco podívat a hra mi zcela náhodně oznámila, že moje uložená pozice – z kompletně dohrané hry – byla poškozena, a tak teď nemám vůbec nic. A výčet tím bohužel nekončí.

Na druhou stranu mě těší říct, že tohle je se přehledem to nejhorší na celé hře. Tohle a nastavení grafiky u PC verze, které je tak oholené na kost, až je to vyloženě urážející. Až na teselaci, Hairworks od Nvidie, kvalitu stínování, anizotropní filtrování a kvantitu motion bluru (rozmazání pohybu) nenajdete v nastavení nic jiného než několik přednastavení, u kterých ani nevíte, co vlastně zapínají nebo mění. Nic jako kvalitu textur, dohlednost, post-processing efekty, anti-aliasing nebo motion blur (jmenovitě jeho vypnutí nebo zapnutí, ne jenom kvantitu) si prostě samostatně nenastavíte. Což je jedním slovem neomluvitelné.

Rusko – náš mrazivý, nebezpečný, bandity a monstry plný stát

Metro Exodus je oproti předešlým dílům trochu jiné. Klaustrofobní tunely moskevského metra zmizely a byly nahrazeny otevřenými, ale podobně nebezpečnými lokacemi v ruské přírodě, i spoustou interiérů. Nedostatek munice a zásob tentokrát nevyřeší obchodníci, nýbrž craftování a průzkum různých lokací, v nichž může číhat všechno možné.

Masivního zlepšení se dočkaly i příběh (snad jenom škoda mírně uspěchaného konce), vyprávění, postavy a scénář obecně, stejně tak audiovizuál. Třetí díl dělá hodně věcí stejně, něco nově a jinak, ale všechno mnohem lépe. Označit ho tak za ten nejlepší díl Metra není vůbec mimo mísu. A vlastně, proč to neudělat… Metro Exodus je nejlepší díl Metra. Opravdu jenom škoda těch bugů (ten poškozený save mě obzvlášť naštval) a mizerného nastavení grafiky u PC verze. Kromě toho jde ale o každým koutem vynikající pokračování, které je pro fanoušky série naprostou povinností.

Hru předobjednáte na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.