The Last of Us Part II: Názory dalších členů redakce

Varování:

Spoilery hry a příběhu: v textu, screenshotech i diskuzi!

I naše původní recenze měla být spoluprací alespoň dvou autorů, ale nakonec se nám nepovedlo získat více, než jednu kopii hry. To se nyní změnilo, když si po vydání další členové redakce hru sehnali sami a jedním dechem ji dohráli.

Nabízíme tedy dojmy dalších tří autorů, kteří se z velké části soustředili na to, co jsme v původní recenzi nemohli kvůli embargu i ochraně čtenářů před spoilery tolik rozebírat: příběh.

Martin Zavřel

Druhý názor: Gabriela Šuterová

The Last of Us Part II je pro mě hrou divokých rozdílů. Je graficky vybroušená do dech beroucích detailů, které místy hraničí s fotorealismem. Krásnému vizuálu zdatně sekunduje neméně povedená audio stránka, ať už se budeme bavit o hudebním podkresu nebo samotných zvucích hry. Solidní hratelnost s nastavitelnou obtížností, kterou bych ráda viděla v budoucnu u více her, upřednostňuje stealth, který je správně napínavý. I díky skvěle zpracované vegetaci, ve které se můžete ukrývat. Level design zase velmi zdařile maskuje linearitu celé hry. Máte pocit, že můžete vlézt do každé budovy a lesy a parky budí zdání mnohem rozsáhlejší herní plochy, než jaká ve skutečnosti je. Spolu s proměnlivostí prostředí i počasí a některými pasážemi, které jsou vysloveně památné (sestup zhrouceným hotelem) je The Last of Us Part II hrou vynikající a právem zasluhující vysokou známku.

Jenže zatímco spoustě lidem přišel i příběh vynikající, mně v ústech zanechal hodně hořkou pachuť. Kde první díl stavěl na postavách, které nebyly etalonem Mirka Dušína, tam druhý díl premisu o lidech, kteří se chovají někdy sobecky a někdy vysloveně špatně, ale stále zůstávají lidmi, láme přes koleno způsobem, který mi přišel laciný a zkrátka na mě nefungoval. Pokud s postavou rozmlátím hlavu nebo podřežu krk desítkám lidských nepřátel, nedokážu jí věřit šok a otřesení po jedné další vraždě. Pokud se postava chová opatrně a obezřetně, nechápu, proč se do zjevného nebezpečí najednou vrhá po hlavě a doslova hlavními dveřmi, kromě toho, že to tak scénárista zrovna potřeboval. Postavy si protiřečí do míry, kdy to místy vypadá, že mají výpadky paměti a místo dobře napsaných vyčnívajících osobností se vývojáři uchylují k laciným trikům. The Last of Us Part II má obdivuhodně nesympatické „hrdiny“, které se snaží prodat třeba i tím, že jedna postava ve hře interaguje se psy pouze pozitivně, zatímco druhá pouze negativně. Ve výsledku jsem ale nesoucítila s nikým z nich a nechtěla za ně hrát.

Cesta o slepé pomstě předávající poselství, že násilí je špatné a pomsta začarovaný kruh, vyznívá do ztracena, když si z něj nevezmou nic ani samy postavy ve hře. Je totiž slušná šance, že hráč už tohle ví a věděl dávno předtím, než ho hra donutila spáchat neskutečná zvěrstva bez možnosti volby, jen aby mu je potom mohla náležitě vyčíst. Navíc aniž by je ale stejným způsobem reflektovala z hlediska postav, které by tohle poučování zjevně potřebovaly nejvíc.

Přesto si myslím, že je The Last of Us Part II hrou velmi dobrou a důležitou pro svůj žánr. Je hrou, o které se dá debatovat dlouho, ať už na ni máte názor jakýkoliv, a navzdory připomínkám jsem ráda, že jsem si ji zahrála. Tohle, spolu se slušnou řádkou dobrých až vysloveně vynikajících vlastností, u mě pořád s přehledem stačí na osmičku.

Hodnocení: 8/10

Třetí názor: Pavel Leňko

Za mě je hodně těžké říct, co konkrétně si myslím o TLOU2. Následující text bude silně subjektivní, a popisuje (Heavy spoilers ahead! pokud nemate dohráno, nepokračujte) moje dojmy ze hry, příběhu a celkového zakončení. Je to desítková hra? Mno, ať si říká na internetu kdo chce co chce, ano, je. Je to dokonalá hra? To bohužel ne. Z hlediska herních mechanik nepřináší prakticky nic nového. Vše už bylo vidět v originále, jen byl přidán „prone“ pohyb, pár nových zbrani, atd.

Proc tedy desítka a ne devítka? Inu, dalo by se za ten ne zrovna originální gameplay odebrat bodík. Nelze se hádat. Ovšem potom je potřeba ho opět vrátit. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak dle mého názoru je. Budu vycházet z toho, ze kdo se dočetl až sem, ten tuto hru (je to ještě vhodné slovo?) dohrál.

Hlavními hrdiny dne jsou ne úplně do očí bijící náznaky. První díl byl pro mne osobně o Joelovi, a jeho přeměně z bezcitného pašeráka v otcovskou figuru, kterou proste nejde nemít rad. A to přestože jsou některé jeho rozhodnutí dost pochybné. A když přijde na týrání Davidových lidožroutů, věřím, že mu každý tento jeho návrat ke „starému Joelovi“ rád odpustil. Osobně jsem od začátku tušil, ze ona propagovaná Pomsta, o které hra má být, bude kvůli Joelovi. Tudíž jeho smrt pro mě nebyla tolik šokující. Co ovsem bylo šokující byl způsob. Ellie, která bezmocně přihlížela brutalizaci, kterou Abby předvedla na jejím defacto otci, tudíž musela zůstat s pořádnou porcí PTSD. Ačkoliv bych rád mluvil o tom, jak byl její následný roadtrip za pomstou plný chemie s její společnicí/milenkou/přítelkyní Dinou, nemůžu. Na rozdíl od první hry, kde bylo potřeba vybudovat vztah mezi postavami, aby k nim hráč cítil náklonnost a fandil jim, a byl tak celkově zapojen do děje, The Last of Us: Part II je hra extrémně odlišná.

Jde totiž opačným směrem. Joelova brutální smrt zanechala Ellie rozbitou. Pryč je usměvavá teenagerka. Nahradila ji odhodlaná, zlomená ženská, která postupem času ztrácí zábrany, a hlavně ohledy vůči přátelům. Zatímco první díl popisoval cestu Joela z temnoty ke světlu, díl druhý popisuje cestu Ellie směrem opačným. Spousta lidi má samozřejmě hromadu výhrad. Zničili jim oblíbenou postavu, špatne psaní, slabý příběh… pokud někdo očekával jen další roadtrip se šťastným koncem, asi bude zklamán.

Ellie postupně (s menší pomocí od Tommyho a Jesseho) odrovná všechny členy party kromě Abby. A je to právě její předposlední cíl – těhotná Mel – který úžasně ukáže moment, kdy si Ellie uvědomí, že se z ní stalo monstrum. Takto nějak bych si to představoval. Zvracení, zvýšený tep, dušení. A jsou to její přátelé, kdo ji z toho dostanou. Bohužel, než stihnou opustit pomstu, pomsta přijde k nim.

A v ten okamžik nastupuje hra za Abby. Ze startu mi přišlo jako dost pochybná volba, dat v daný okamžik hru za Abby, protože ta postava mi, jako ostatním, přišla nechutná, hnusná, zlá. Ovšem tvůrci to opět nepodcenili. Místo půlhodinové epizodky máme prakticky stejně dlouhý nášup, jako za Ellie. Dozvíme se, kdo je Abby, proč udělala co udělala, jaka je v soukromí, jaký je její každodenní život a vztahy. A ať se mi to líbilo nebo nelíbilo, že „zabij tu svini, Ellie“ se stalo „doufám, že obě nějak přežijí“. Co udělala bylo špatné. Velmi špatné. Ovšem ne nepochopitelné. A právě její pocit viny, i když ho nechtěla přiznat, byl pak hnacím motorem pro záchranu Leva (nebo Lily, chcete-li).

Konfrontace Ellie a Abby v divadle je pak jen vyvrcholení výborného scénáře, kdy je Ellie, všemi favorizovaná hrdinka, vlastně Boss. Z pohledu Abbie totiž Ellie není nic než masový vrah, který jí vyvraždil všechny přátele, její „rodinu“ . I přesto jsem každou ránu, kterou jsem jí za Abby udělil, následoval „notak Ellie, bojuj sakra!“ myšlenkou. Celou dobu jsem proste doufal, ze ani jedna z nich se do té pomsty nepotopí úplně. Ellie nakonec získala svou šanci na farmě, kterou už na začátku zmínila Dině jako „sen“. A Abby zase převzala Owenův cil.

V tomto okamžiku mohla zčernat obrazovka a mohly se rozjet titulky.

Ovsem autoři ještě neřekli poslední slovo. Ellie se její PTSD dále zhoršovalo, má panické záchvaty, a proto je opět velmi uveřitelné, když utrápená, umučená Ellie zkusí poslední stéblo naděje, a to výlet na jih, zkusit najít Abby. Zde bych asi vytkl trošku chování Tommyho, který mi vždy přišel celkem rozumný a čekal bych od něj pochopení, nebo dokonce přání, aby Ellie zůstala doma s novou rodinou. Ale to už odbočuji.

Situace Abby se razantně změnila, a i když se ji Ellie vydala „ukončit“, pořád jsem doufal, že Ellie jen potřebuje nějaký pocit zadostiučinění, nějaký konec celé situace, za jejích vlastních podmínek. A tak když Abby zachránila zuboženou i s Lev, tak jsem si říkal, ze už to bude snad všecko v pořádku. Inu, nakonec to ze sebe musela dostat agresivitou. Ale byla to právě vzpomínka na poslední okamžik klidu a míru s Joelem, který její transformaci v opravdové monstrum zvrátil. A za to (a následující scénu na verandě) si právě Naughty Dog zaslouží onu 10/10 známku.

Že napříč všem těm věcem, co Ellie dělá, pořád doufáte, že nepropadne. Pořád jí fandíte, pořád doufáte. A ani ta Abby, která se změnila v rodičovskou postavu, pro Lev už naráz nevypadá tak zle. A pomsta? Pomsta Ellie sice stála hodně, ale ne úplně vše.

Nejsmutnější okamžik ve hře pro mě ale byl nejspíš celkem nečekaný. Ano, dialog na verandě byl tzv. „tearjerker“, ale mnohem větší dopad na mě měla jiná scéna. Ellie, která se vrátila na prázdnou farmu, kde na ni Dina a JJ už nečeká, najde ve své místnosti kytaru, jen aby zjistila, ze kvůli pomstě a svým volbám už nemůže zahrát Future Days, skladbu která pro ni byla tolik důležitá.

Tudíž ne. Hra to není dokonalá, ale emocionální dospělost a uvěřitelnost příběhu, propracovanost ústředních postav a filozofická témata, se kterými se v teto hře bojuje, prostě zaslouží 10. Chápu ale, že pro někoho může být to, co se děje na obrazovce, trochu přes čáru. Je to podobná situace jako například s filmem Logan. Kvality mu upřít nejdou, ovšem není zdaleka pro každého, a ne každý zvládne sledovat to, co se děje jejich oblíbené postavě. Dovedu si tudíž představit ze se najde větší množství hráčů, kteří prostě v některých případech hru prostě vypnou aby si odpočinuli, případně její dohrání zavrhnou úplně. Není to jednoduchá (není myšleno obtížnost) záležitost určená k odreagování. Je to temná, depresivní sonda do života v postapo světě a dá se říct, že je to celé o tom, jak „málo“ stačí k téměř úplnému zlomení člověka a zničení jeho lidskosti.

V úvodu článku jsem zmínil, jestli je Hra ještě ten správný výraz. Dle mého názoru už snad ani není. O filmu podobných kvalit a obsahu už by se mluvilo jako o umění. Zde je to nejspíš opravdu na místě. A pokud se někdo pozastavuje či dokonce nadává, že Abby není ideálem krásy ale hora svalů, nebo že Lev je transsexuál… Inu, je mi takových docela líto.

Hodnocení: 10/10

Čtvrtý názor: Jakub Marušák

Do hraní TLoU2 jsem vstupoval bez znalosti jakýchkoliv spoilerů. Je až k neuvěření, že v roce 2020, kdy je internet i na toustovači se mi to nějakým zázrakem podařilo, ale bylo tomu tak. Neměl jsem tak příběh vyzrazen dubnovými leaky, či různými verzemi trailerů. Jedinou známou konstantou bylo, že se bude jednat o brutální revenge story v hlavní roli s dospělou Ellie. Nebylo těžké dát si dohromady dvě a dvě a zkusit si představit, která událost v jejím životě by vyprodukovala grimasu v obličeji na krabičce se hrou.

Tento okamžik nastává v příběhu velmi záhy a podobně jako spousta dalších přichází brutálně, rychle a šokově. I když hra velmi jasně telegrafuje, co se chystá, přiznám, že po této scéně jsem si musel dát rychlou pauzu a chvilku to vstřebat. Tvůrcům se podařilo prodat mi koncept hrdinčiny zlosti, frustrace a touhy po pomstě. Zabít je. Všechny do jednoho. Následujících dvanáct hodin jsem pak strávil v kůži Ellie, odhodlaný zlikvidovat skupinu, která jí způsobila toto příkoří. Tři herní dny jsem strávil cestováním po městské džungli a rozséváním smrti všem, kteří se mi postavili do cesty. Tento příběh však z nenadání skončí, či se spíše pozastaví, a hráče čeká další pořádná rána do břicha. Hra za Abby, nejvyšší zlo v očích Ellie a hlavní cíl její pomsty.

Příběh se vrátí v čase o tři dny zpět do doby, kdy Ellie přijíždí do Seattlu vykonat svou pomstu a nikdo zatím netuší, co ho čeká. Z počátku bylo hrát za Abby celkem složité. Proč by mě měl zajímat příběh někoho, kdo až do této chvíle byl vykreslován jako největší záporák? Postupem času (hrou za Abby strávíte zhruba polovinu hrací doby) však začnete zjišťovat, že události a motivace jednotlivých postav nejsou černobílé jako v pohádce. Abby je zajímavou paralelou k Ellie. Podobně jako ona (i když z odlišných důvodů) se nachází spíše na okraji společnosti, ve které žije. Stejně jako ona je hnaná kupředu touhou po pomstě, ale zároveň má i morální kompas. Jak jsem se opatrně začal sžívat s Abby (a jejími obřími pažemi; choke me Abby <3), jejím pohledem na celý příběh a motivací k hrůznému činu na počátku hry, probíhal ve mně vnitřní boj. Nebylo úplně jasné, která strana konfliktu je v právu a komu fandit. Bylo mi jasné, že tento příběh neskončí happy endem. Ačkoliv mi žádná z vedlejších postav kolem Abby nepřirostla k srdci, bylo zajímavé sledovat je z jiné perspektivy, než měla během krátké chvíle Ellie. Obzvlášť zákeřné bylo od tvůrců přidání možnosti hrát si v hlavní základně se psy (každý z nich byl navíc i pojmenován). Srdce mi povyskočilo do krku, když jsem si uvědomil, co jsem ještě pár hodin zpět s pálkou v ruce byl nucen udělat v kůži Ellie, abych přežil. Příběh Abby je zarámován do událostí války dvou frakcí o kontrolu nad městem a teprve postupně do něj začíná zasahovat Ellie. Vyvrcholení jejich rivality je však spektakulární a (první) finální zápas byl něčím, na co dlouho nezapomenu.

Poučen nihilismem světa TLoU pro mě paradoxně nejvíc stresující situace nastala při epilogu. Celou dobu jsem se modlil, aby tvůrci nepřišli s nějakou deus ex machina mechanikou, která by otevřela vrátka třetím dílu (a zároveň zbytečně uvrhla sérii do nekonečného cyklu odplaty a zmaru ala The Walking Dead). Překvapením pak pro mě bylo, že po epilogu na hráče čeká ještě celá další kapitola, odehrávající se na velmi unikátním místě. Finální (tentokrát už opravdu) zápas a jeho rozuzlení je rozhodně něčím, co bude fanoušky rozdělovat. Pro mě to však bylo logické zakončení cesty a proměny dvou postav sžíraných touhou po pomstě. Hra končí na podobně hořkosladké notě jako první díl a jsem velmi zvědav kam (a jestli) se tvůrci vydají příště.

Příběh hry není radostný, nemá šťastný konec a nemá jasně rozlišené zlo a dobro. Hra je brutální a smrt přichází rychle a často zbytečně. Pokud tato témata nemáte rádi a hry jsou pro vás spíš forma úniku před drsnou realitou, tato hra pravděpodobně nebude pro vás. Scénáristicky se však jedná o vysoce kvalitní počin, který v myslích těch, jež se ho rozhodli podstoupit zůstane na dlouhá léta. Nejedná se nejspíš o nejpřelomovější hru všech dob, ale rozhodně jde o jednu z nejzásadnějších her této generace konzolí. A proto si zaslouží i absolutní známku.

Hodnocení: 10/10

Pátý (bonusový) názor: čtenář AsuraCzech

Zrovna jsem to asi před hodinou dohrál, bylo potřeba to vstřebat a pokud jde o příběh, tak tohle hold není asi pro každého ale u mě brnkal přesně na ty správné struny. Pěkně si v trailerech s hráči pohráli, když to vypadalo že Joela bude ve hře El doprovázet. Právě proto mě překvapilo, to, co jsem od oznámení čekal a vlastně i v prvním traileru bylo naznačeno. Jak tak čtu, spoustu lidí štve jak umřel, nejspíš každý by mu přál nějakou hrdinskou a epickou smrt, no bohužel, tady se jede krutou pravdu, násilná smrt jen málokdy hezká, důstojná, nebo epická, ne je ošklivá, odporná a bolí. K Abby jsem okamžitě zahořel nenávistí, takže stejně jako ke každému z vlků, opravdu jsem cítil zadostiučinění, u zabití Nory, však jsou to svině co nastražili past a chladně okamžitě kohokoliv zabijí. (Scéna s koněm.)

Jenže nic není černobílé, a každá strana má dvě mince a o tom vlastně je celá hra, i když nám ze začátku tvrdí že hnacím motorem je pomsta, zde bych řekla ano i ne, touha po postě je spíš počáteční rozbuška, pro mě na konci spíš nakonec snaha El dokázat, že Jeolovi odpustila. Aspoň podle mě o tom ten flashback je, kvůli pomstě ztratila všechno, po čem toužila, a právě odpuštění je to, co Abb zachránilo…

Že, si za Abby zahraju ještě jednou, jsem měl podezření už od začátku, když jsem za ní hrál v prologu, leč jsem z počátku k ní cítil zášť, tak v tom nám ukážou že Abby byla hnána stejnou motivací jako El, (zde je bohužel potíž, že člověk má hlubší pouto k Joelovi) Náhle člověk zjišťuje, že WLF nejsou o tolik odlišní od komunity z Jacksonu, že vlastně proti návštěvníkům by ani nepřátelští nebyly ale El tam prostě přišla v době, kdy celé město je ve válce dvou frakcí. Hráči jsou tentokrát demonizováni zjizvení, jenže jak se říká, nachytej mě jednou, hamba ti, nachytej mě podruhé…

Toho si je ale Niel dobře vědom, takže to nijak nepřehání, a rychle ukáže, že i fanatická sekta není tak černobílá…

Nechuť k Abb pomalu opadala, naopak si získala moje sympatie, hráč pomalu zjišťuje, že WLF pro ní byla možnost pro pomstu které zasvětila život, získat výcvik, zbraně, s nadějí, že dřív nebo později se jí naskytne příležitost. Proto mají u mě tvůrci plus, že Abb vypadá přesně tak jak vypadá, protože jak i ve flashbacku se dovíme, cvičení a tréning je pro ni skoro vším, aby byla připravená (a teď je otázka, jsem jedinej komu přišlo, že už v Kalifornii když hledá tu skrýš světlonošů a tedy ještě před uvězněním, je méně svalnatá?  musím si to ověřit ale byl by to opravdu pěkný detail) Pro mě osobě se nakonec stala ale Abb postava, se kterou jsem dovedl sympatizovat, cítil jsem k ní lítost stejně jako k El, protože ona prostě žádnej chladnokrevnej psychopat není, a stejně právě nakonec kvůli svojí pomstě přišla o ty, které měla ráda.

Potom je tady ta všemi nenáviděná agitka  Upřímně, nepřijde mi, hádám že nejvíc v žaludku musí některým ležet Levi, jako transgender, a leč to bude znít divně, pro mě tohle přesně byl bod do černého. Protože nějak jsem stále spekuloval, co je tím důvodem že je chtějí zabít, proč? Nejprve jsem očekával nějaké to klišé ve stylu, že on bude další imunní, nebo v tom stylu, o to víc mě překvapil pravý důvod, který prostě působí uvěřitelně ale byl něco, co jsem nečekal, něco nového. A o tom to je především, postavy nejsou jen homosexuál, svalnatá ženská, holka, co si myslí že je kluk, ne, tohle ty postavy nedefinuje, je to jejich součástí, a všechno tohle ale jsou ve službách příběhu. Proto, pro mě osobně se o žádnou propagandu nejedná ani v nejmenším. Je to jen příběh, který bere i témata která by před pár lety v západních hrách byla skoro nemyslitelná a nebojí se je použít.

TLoU2 se mi dostal hodně pod kůži, a jen co si oddechnu, vydám se na tu pouť znovu, jen jak to vypadá, není to příběh pro každého.