Recenze Ratchet & Clank: Rift Apart – nejkrásnější animák

Zdá se, že Sony je odhodlána majitelům nových PlayStationů nadělit zhruba každého čtvrt roku titul, který je prostě donutí si vzít dovolenou nebo přinejmenším volný víkend, aby se přesvědčili o tom, jak dalece se zase posunuly hranice výtvarného i technického zpracování videoher. V listopadu to byla Demon’s Souls, v dubnu Returnal a nyní tu máme Rivet… ehm, a samozřejmě také Ratcheta, Clanka a ostatní. Podle téhle matematiky nás Horizon Forbidden West čeká někdy v září nebo říjnu. Každopádně jedno by vám mělo být jasné: pokud jste viděli jakékoliv záběry z hraní Rift Apart, tohle prostě musíte vyzkoušet. A nejen proto, že ještě nikdy žádná podobná hra nevypadala tak dobře, ale i pro zážitek z naprosto unikátní mechaniky „proskakování“ dimenzemi. Propracovaná střílečka a parádní příběh jsou pro tuto sérii samozřejmostí.

• Platforma:  PS5
• Datum vydání:  11. 6. 2021
• Výrobce: Insomniac Games (USA)
• Žánr: Akční adventura
• Česká lokalizace: ano (titulky)
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 33 GB
• Herní doba:  15+ hodin
• Přístupnost: 7+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1999 Kč (Xzone)

Multidimenzionální eskapády

Jak se na každé pořádné dobrodružství sluší a patří, jádrem je vtahující příběh a ten stojí na kvalitních postavách. V tomto případě má Rift Apart nejen velké srdce, ale také spousty chytrých nápadů, díky kterým si hrdiny rychle zamilujete a budete chtít vědět, co se stane dál. Začne to přitom docela nudně: zlo bylo poraženo, galaxie je zachráněna a Ratchet s Clankem si užívají slavnostní průvod k výročí tohoto vítězství. Bohužel cesta do nesnází je dlážděna dobrými úmysly a když Clank vyrobí jako dárek pro Ratcheta přístroj na otevírání průchodů do jiných dimenzí (aby jako poslední Lombax mohl najít svoje ztracené příbuzné), objeví se doktor Zlotřilec, přístroj ukradne a po divoké bitvě jej poškodí způsobem, který začne destabilizovat všechny dimenze zároveň.

Tohle všechno se přitom stane během prvních minut hry. Jak můžete poznat z jména hlavního zloducha, Ratchet je v jádru pohádka pro děti. Ale jak dokazuje třeba Shrek, Bezzubka nebo Hvězdné války, kvalitní pohádka snadno zaujme i dospělého. Obzvláště když je zasazená do parádních sci-fi kulis, řeší se v ní multidimenzionální problematika a některé úrovně si citelně berou inspiraci z nečekaně dospělých klasik, jako jsou třeba Vetřelci nebo Resident Evil. Rift Apart navíc místy zapracuje poměrně silná poselství, jako je třeba to o falešné propagandě císaře Zlotřilce v jedné z paralelních dimenzí. A když už je řeč o těch Hvězdných válkách, absurdní přeplácanost a přebarvenost herního prostředí pohromadě s ikonickými filmovými „stíračkami“ mi opakovaně připomínala prequelovou trilogii.

Pohádka zasazená do parádních sci-fi kulis, včetně inspirace z Vetřelců.

Přestože Ratchet a Clank jsou slavnými hvězdami dlouhé série her (první vyšla již v roce 2002 pro PS2), Rift Apart si pro sebe celkem přesvědčivě ukradnou nové postavy. Schválně to píšu v množném čísle. Tou nejvýraznější z nich je samozřejmě Rivet, která je holčičím „odrazem“ Ratcheta z jiné dimenze. V tom jejím světě se jí nikdy nepovedlo najít robotího kamaráda, takže válku se Zlotřilcem prohrála a kromě jiného přišla také o ruku. Přesto se ale nevzdává a stala se součástí pronásledovaného hnutí odboje, který nadále usiluje o svrhnutí všemocného císaře Zlotřilce. Rivet je na pohled odhodlaná a bojovná, ale ve krytu duše osamělá a nejistá. Pokud ji už po přečtení těchto řádků nezačínáte milovat… tak nebojte, to přijde, až se s ní potkáte. Hrát přitom budete střídavě za ni i za Ratcheta, přičemž většinu hry si můžete vybrat, jakou misi za koho budete hrát jako další.

Nevídaná výprava

Nejen z mých vlastních dojmů, ale také z reakcí kamarádů, kolegů nebo třeba dalších novinářů ve světě vím, že zdaleka nejdiskutovanějším aspektem Rift Apart je výprava hry. Abych použil slova klasikova: „říct, že tahle hra vypadá dobře, je to samé jako říct, že atomová bomba vybuchuje hlasitě“. Moje okamžitá reakce na úplně první ukázku ze hry byla „vždyť to vypadá líp, než filmy od Pixaru!“, ale po odehrání bych si troufl říct, že to prostě vypadá lépe než všechny animované pohádkové filmy obecně. Obzvláště během detailních záběrů na postavy v příběhových sekvencích si uvědomíte, jak neskutečně pečlivě jsou animované tváře a pohyby postav, zatímco můžete zahlédnout každý chloupek na jejich kožíšku a ray tracingové odrazy v očích.

Když na PS5 stiskem dedikovaného tlačítka pořídíte screenshot ze hry, naskočí na obrazovce ikona pořízení snímku – než pořídíte další, měli byste zhruba dvě vteřiny počkat, než zmizí. Po dobu mého hraní Rift Apart tam tato ikona svítila prakticky nepřetržitě, protože skoro každá scéna ve hře vypadala neuvěřitelně dobře. Uživatelské rozhraní (HUD/UI) se schovává, když zrovna není potřeba – a moc dobře ví, proč to dělá. Takovou grafiku jste prostě ještě neviděli, tečka. Není to ale jen o vizuálu jako takovém, ale také o „filmově“ dávkovaném i snímaném nášupu předchystaných „set-piece“ momentů, kdy vám nad hlavou proletí gigantické monstrum nebo se řítíte vysokou rychlostí po horské dráze z kolejnic (tohle je ve hře několikrát, ale speciálně pasáž v dolech je naprosto neskutečná).

Po dobu hraní mi svítila ikona screenshotu prakticky nepřetržitě.

Při hraní Rift Apart mě také napadlo, že pasáže pod vodou se staly tak trochu benchmarkem „next gen“ grafiky. Vedle Returnalu a Horizon Forbidden West je tohle další hra, kde vám světelné a speciální efekty pod hladinou vezmou dech. Každopádně přestože sám „rodinné“ hry příliš nemusím, tak Rift Apart mne okamžitě nadchnul tím pocitem „novosti“, který ze hry doslova tryská díky úrovni jejího zpracování, ale také skrz využívání DualSense ovladače – ať už jde o haptickou odezvu nebo adaptivní spouště. Díky vylepšenému reproduktoru v ovladači také zvukové efekty z něj působí výrazněji a živěji, než kdy předtím. Tohle je zkrátka další z her, které vám dají velmi důrazně pocítit, že hrajete na nové konzoli.

Převlečená střílečka

Na sérii Ratchet & Clank mě vždy fascinovalo, že pod převlekem nevinně vypadající stylizované pohádky se skrývá velmi seriózní střílečka, která ale zdařile maskuje svoji žánrovou příslušnost onou vizuální roztomilostí. V praxi to funguje tak, že odstřelovačkou opravdu můžete nepříteli ustřelit hlavu jako třeba v Gears of War – ale doprovází to tak roztomilá animace i zvuk, že vám to nepřijde nějak extra problematické: tím spíš, že všichni nepřátelé jsou náležitě zlotřilé nelidské potvůrky. Podobný trik ostatně do jisté míry využívá také Fortnite se svojí stylizací. Zároveň byste neměli zapomínat, že tohle je hra od autorů série Resistance nebo Spidermana, takže se můžete spolehnout nejen na mechanicky skvělou akci, ale také na její strhující tempo a „filmové“ dákování.

Jak jsme si u téhle série zvykli, kromě nápaditých variací na klasické typy zbraní dostaneme také pořádnou porci zbraní zcela unikátních, jako jsou vrhače černých „mikroděr“, krtkovací zbraň nebo dokonce zbraň, která na obloze vytvoří „červí díru“ a shodí z ní na nepřátele objekt „z jiné dimenze“, což klidně může být třeba gigantický robo dinosaurus Thunderjaw z Horizon Zero Dawn. Zbraní je víc, než kolik se vám vleze na klávesové zkratky (4 směry D-Padu) nebo do kruhového menu pro jejich výběr (rozbalíte podržením trojúhelníku). Vybrat si favority se nicméně vyplatí, protože používáním zvyšujete úroveň zbraně a odemykáte tím možnosti jejího dalšího vylepšování pomocí relativně vzácných krystalů. Rozdíl mezi základní a vylepšenou zbraní je často nejen v jejich síle, ale i principech a ovládání. Výsledkem je mimořádná pestrost arzenálu a navíc některé zbraně se odemykají až v režimu Výzvy, což je zdejší New Game Plus.

Používáním zvyšujete úroveň zbraně a odemykáte další vylepšování.

Ratchet a Rivet přitom sdílejí kompletní inventář, takže se nemusíte bát, že byste v pasážích za druhou postavu přišli o svůj arzenál či jeho vylepšení. Mimochodem osobně jsem hned z kraje hry „objevil“ ručně házené granáty, nazvané „Tříštivý nálet“. Po jejich vylepšení začaly fungovat víceméně jako atomovka, která jedním stisknutím spouště vyčistí celou obrazovku. Bylo to tak OP, že mi to skoro sebralo zážitek ze střílení a boje… naštěstí ale někteří bossové a nepřátele vyžadují alternativní zbraně i taktiky. Jinak pokud jde o ty bossy, někteří představují docela nečekaný skok v obtížnosti. Když jsem tak kroužil kolem nich a kličkoval mezi salvami jejich palby, docela to ve mě probudilo vzpomínky na bossy z Returnalu.

Prostředí, inspirace a puzzly

Stejně jako vás čeká pestrý arzenál, ani nádherné prostředí hry se nenechá zahanbit, tím spíš, že budete cestovat nejen mezi planetami, ale také mezi dimenzemi. V některých případech pak oboje naráz. Konkrétně mechanika „přitáhnutí“ a proskočení skrz „lokální červí díru“ je něco, z čeho se mi zamotala hlava poprvé, ale i po sté. Funguje to tak, že v prostředí uvidíte „roztříštěné dimenzionální okno“ a bičem si jej přitáhnete k sobě, čímž se ocitnete na jeho místě. Pokud vám to zní šíleně, tak buďte v klidu, ono to šílené je a jen tak se vám to neomrzí. Jde o minimálně stejně působivý efekt, jako proskakování „vesmírnou červí dírou“, která vás pro změnu okamžitě prohodí do úplně, úplně jiné lokace. Samozřejmě to všechno díky optimalizaci hry na míru výkonnému SSD konzole. Aby se vám z toho nezamotala hlava příliš, můžete si kdykoliv stiskem tlačítka vyvolat ukazatel směru, kterým máte jít.

Za zmínku stojí také zcela očividné pomrkávání na dospělé hráče a využitá inspirace tvůrců. Občas zajdou tak daleko, že přímo citují slavné hlášky z žánrových filmů. Když jsem procházel potemnělou zdevastovanou laboratoří na dně oceánu, poničenou tajemnými mimozemskými stvůrami, musel jsem si vzpomenout na Vetřelce. Když na mě bafal a proháněl mne nesmrtelný boss v jisté pasáži, vzpomněl jsem si zase na Mr. X z Resident Evil. Jak už jsem zmínil, pod zdánlivě pohádkou stylizací Rift Apart skrývá mnohem dospělejší hru, než byste čekali. Vše je ale zabaleno tak, že ani sedmiletý hráč (to je oficiální doporučený věk hry) by se neměl příliš bát nebo vnímat dění na obrazovce jako „násilné“. Násilí zde působí jako v groteskách s Tomem a Jerrym, přestože mechanicky má blíže k vyloženě dospělým hrám.

Pod zdánlivě pohádkou stylizací Rift Apart skrývá mnohem dospělejší hru.

Kromě divoké akce ve hře ale najdete i notnou dávku explorace, jelikož všechny úrovně obsahují skryté předměty, které vám poskytnou suroviny pro vylepšování zbraní, brnění proti specifickým nepřátelům (fungují i jako kosmetické převleky) a další bonusy. Navíc hra obsahuje také dva druhy sekundárních aktivit (schválně nepíšu vedlejších, protože jsou povinné). Tou první jsou pasáže „likvidace počítačových virů“ z pohledu pavoukovitého robota jménem Glitch (samozřejmě je to holka a náležitě roztomilá), který může chodit i po stěnách a stropě – pokud jste hráli podobné minihry ve Watch Dogs Legion, máte dobrou představu. Druhým typem těchto aktivit jsou zcela neakční puzzle úrovně s Clankem, kde musíte řešit prostorové hádanky, připomínající sérii Portal. Na můj vkus ale tyto sekvenci představovaly až příliš velký odklon od akčního zbytku hry – díky rozprouděnému adrenalinu z přestřelek jsem měl pokaždé pocit, že jde o vyloženě hluché místo a zbytečnou vycpávku, ačkoliv příběhově to pomohlo Clankovi sehrát dostatečně důležitou roli v celém dobrodružství.

Nemístná náročnost?

Následující řádky se mi nechce psát, protože mám obavy, že budou subjektivní ve větší míře, než je pro recenze obvyklé. Nicméně po všem, co jsem o hře napsal doposud, jste nejspíš čekali ještě o krapet vyšší známku na konci recenze. Bohužel se ale musím přiznat, že můj týden s Rivet (…a ostatními) byl poznamenán jistým neduhem, který mi jinak skvělý zážitek poněkud kazil. Od loňského roku si stále častěji připadám spíš jako tester než jako recenzent. Po velkou část recenzování totiž nebyl k dispozici jiný režim grafického nastavení, než (dynamická) 4K Věrnost (Fidelity). A v té hra běží 30 snímků za vteřinu. U méně divoké/akční a všemožnými objekty i částicovými efekty přeplácané hry by to nemusel být až takový problém, ale zde to uprostřed nejdivočejších přestřelek opravdu nepůsobilo dobře. Nejen hraní na PC, ale samotná PS5 (a samozřejmě i XSX) mne už rozmazlily dostatečným množstvím her s 60 snímky a více na to, abych si na ten rozdíl zvyknul. Přiznám se, že už se neumím vrátit zpátky, alespoň pokud nejde o mnohem pomalejší a klidnější hratelnost. Nejen že více snímků znamená plynulejší pohyby a přesnější akci, ale dodává také „hmatatelnější“ dojem ze samotného 3D prostředí, které díky tomu působí prostorověji.

O víkendu naštěstí dorazil „Day 1“ patch, který do hry doplnil dva dodatečné grafické režimy (psali jsme o tom zde). Můj dojem z hraní a divoké akce v tomto režimu poskočil naprosto zásadním způsobem k lepšímu, obzvláště když je na výběr z varianty včetně ray tracingu nebo bez něj. Přímo nastavení ve hře vás ale upozorní, že toto nastavení mění nejen rozlišení a plynulost, ale také nasvícení scény, speciální efekty a hustotu scény (např. počet stébel trávy apod.). Od vývojářů nemáme potvrzené, v jakém rozlišení se hra v těchto režimech renderuje, pouze to, že je následně obraz pomocí speciální metody „přepisován“ do 4K. Fanoušci i odborníci se dohadují, že ten zdroj bude pravděpodobně 1080p nebo 1440p. Nuže, moje televize (Sony Bravia KD-85XH9096) byla loni oficiálně doporučena přímo pro PS5 a měla by tedy kromě různých extra propojení a funkcí garantovat také nejlepší a nejvěrnější zpracování signálu z konzole. Při hraní Rift Apart ve Fidelity režimu ukazuje informaci, že obraz běží skutečně ve 4K. V druhých dvou režimech ale ukazuje 1080p.

Aktualizace 23:30: Ukázalo se, že problém způsobovalo aktivní nastavení Dolby Vision formátu televizoru. Po vypnutí tohoto formátu se hra ve všech třech grafických režimech zobrazuje v (přepočítaném) 4K rozlišení. Pořád platí, že Fidelity režim vypadá lépe, ale už to není tak propastný rozdíl.

Po projití hry v nádherném (ale v divočejší akci nedostatečně plynulém) dynamickém 4K režimu mi připadá, že hraní v těch druhých dvou vypadá přeci jen o něco hůře. Pořád jde samozřejmě o mimořádně nádhernou hru, prakticky dokonalou po estetické stránce (a navíc využívající ray tracing na prostředí i postavách skoro nonstop), jejíž akční pasáže se v 60 snímcích za vteřinu hrají skvěle. Rozmazlený z Fidelity módu to ale nevnímám tak pozitivně, jak bych asi měl. Musím ovšem také uznat, že není úplně obvyklé hrát videohry na úhlopříčce větší, než dva metry – člověk si díky tomu občas všimne věcí, které by jinak nebyly tolik vidět. Navíc pokud hru rozehrajete rovnou v 60 FPS režimu, tenhle pocit se vám zřejmě úplně vyhne.

Kdybych to měl nějak shrnout, přijde mi, že tvůrci prostě zatlačili na tu grafiku víc, než bylo zdrávo – a vyloženě do posledního dne pak hledali způsob, jak to dostatečně optimalizovat, aby to pořádně běželo (ostatně něco podobného jsem zažil při práci na vývoji Mafie II a III, kde se také renderer optimalizoval a identifikované náročné scény zjednodušovaly do poslední chvíle, což provázely velké skoky ve výkonu). Osobně bych byl mnohem radši, kdyby se autoři vydali nějakou rozumnou střední cestou a nenutili mě vybrat mezi nádherným (ale pomalým) a příjemným (ale ne tak hezkým) režimem. Jako hráč dám samozřejmě vždy přednost plynulosti, ale po vizuálním zážitku z Fidelity módu jsem měl dojem, že o něco přicházím. Samozřejmě je možné, že se za rok dočkáme PS5 Pro a Rift Apart si užijeme v dokonalé kombinaci rozlišení, efektů i plynulosti. Mimochodem, realtime filmové sekvence samozřejmě i v těch 30 snímcích působí absolutně dokonale a odtud také pramení moje srovnání s pohádkovými animovanými filmy v úvodu článku. Rozdíl ovšem je, že podobné filmy svůj obraz složitě předpočítávají na renderovacích farmách, zatímco tahle hra je renderuje v reálném čase na stroji za 10 790 Kč.

Nicméně bez ohledu na tohle téma mne od udělení maximálního hodnocení zastavily ještě jiné věci – jak už jsem naznačil, logické pasáže s Clankem mne tolik nebavily a narušovaly dle mého jinak vysoké tempo hry. Obtížnost některých bossů mi přišla trochu moc na dětské hráče, stejně jako některé checkpointy byly překvapivě daleko (ale hra se nahrává bleskově, během vteřiny-dvou). Skutečnost, že hlasy mnoha postav jsou prohnané různými efekty způsobujícími jejich zkreslení vede k tomu, že jim občas během akční vřavy není dostatečně dobře rozumět (a titulky uprostřed boje nemáte čas číst). Vyloženě subjektivně mi také přišlo, že příběh sice obsahuje dojemné pasáže, jenže nejsou podané s takovou dramaturgií, aby mne dojaly tak silně, jako třeba nejlepší pasáže z Kingdom Hearts. Nic z toho ale není takový problém, aby to nějak zásadně přebilo celkově báječný dojem z nádherného dobrodružství, které ve svém žánru prakticky nemá konkurenci.

Screenshoty v článku byly pořízeny v grafickém režimu dynamické 4K Věrnosti (Fidelity).