Hry dekády podle Zingu

Než se do toho pustíme, opět bychom vám chtěli připomenout, že tohle jsou naše osobní výběry her, které se nejvíce líbily nám. Nikoliv snaha o tvrzení, že právě tyto byly objektivně nejlepší pro všechny hráče.

Pojďte si s námi připomenout, jak skvělé herní tituly nám uplynulá dekáda přinesla…

…a podělte se o ty vaše nejoblíbenější v diskuzi pod článkem.

Martin Zavřel

3. Destiny (2014 – ?)

Kdybych zde neuvedl Destiny, připadal bych si jako lhář. Ačkoliv těch pět let s touhle hrou bylo místy docela divokých a střídavě se jí dařilo i nedařilo, utopil jsem v ní téměř tři tisíce hodin a zažil věci, o kterých se mi ani nesnilo.

Raidy jsme znal už dříve z jiných online her, ale Destiny do nich díky svému žánru vnesla bezprostřednost a úroveň akčnosti, jaké tradiční MMORPG tituly nemohou konkurovat. Perfektně dávkovanou kombinací puzzlů, nápaditých bosů a odhalení lore z nich Destiny učinila naprosto jedinečný zážitek, který se násobí, pokud do něj vstupujete v den jedna, zcela naslepo. Raidování v Destiny mě baví natolik, že se mu kromě skupiny přátel v klanu věnuji také přes LFG, s náhodnými skupinkami z celého světa. Zažil jsem takhle například velmi ostrý raid pod velením skutečného vojenského velitele… nebo raid plný zcela opilých hráčů, při kterém jsem myslel, že umřu smíchy.

Bungie jsou opravdoví architekti vesmírů. Po Halo nám nadělili další vizi budoucnosti, která dokáže pohltit tak, že pak strávíte týdny čtením jejího lore (přítomného ve hře, ale také vydaného v několika encyklopediích). Nemluvě o tom, že snad žádná jiná střílečka nenabízí tak dobrý pocit z pohybu, schopností a každé jednotlivé zbraně. Nyní je navíc možné hrát hru zadarmo, díky její Free 2 Play variantě.

Když byla Destiny poprvé oznámena, s jejím absurdním miliardovým rozpočtem a desetiletým plánem životnosti, všichni jsme pochybovali, jestli to bude fungovat. Ale do dneška jen samotnou Destiny 2 vyzkoušelo 17.5 milionu hráčů, ze kterých se dobrý milion vrací každý den.

2. Dark Souls (2011)

Nemyslím si, že je Dark Souls nejlepší z From Software her – a ani to nebyla ta první, kterou jsem od nich hrál. Přesto mám takový dojem, že právě tenhle konkrétní titul je z celé „série“ tím nejznámějším a nejvlivnějším.

Bloodborne je sice podle mne po všech stránkách lepší hra, ale existuje pouze na jednu platformu. A Demon´s Souls ve mě nechala mnohem silnější zážitek díky tomu, že byla první (a také mám raději horory, než fantasy).

Dark Souls je ale nezaměnitelná klasika, na jejíž svět si vzpomínám s takovými detaily, jako na žádný jiný – snad právě proto, jak geniálně tam byl poprvé propojen zcela otevřený svět a jak opatrně jsem vážil každý krok v něm.

Ve své době šlo o naprosté zjevení a vliv této hry je dodnes patrný v diskuzích hráčů či novinářů – a samozřejmě, také v práci dalších vývojářů, namátkou třeba Jedi: Fallen Order.

1. Subnautica (2018)

Původně jsem na tomhle místě chtěl mít nějaké tradiční vesmírné sci-fi, nejspíše Dead Space nebo Mass Effect.

Jenže pak jsem si uvědomil, že existuje jiná sci-fi hra s vesmírnými loděmi a mimozemskými planetami, která se mi vryla pod kůži mnohem hlouběji a dle mého názoru udělala pro žánr survival her to samé, co Half-Life pro střílečky. Jen se prostě skoro celá odehrává pod vodou.

Subnautica udělala pro žánr survival her to samé, co Half-Life pro střílečky.

Když se na začátku Subnauticy vyškrábete ze záchranného modulu vaší ztroskotané lodi na planetě pokryté nekonečným oceánem, rozjedou se dva příběhy.

Tím prvním je velice promyšlená a nápaditá hardcore sci-fi o tom, proč jste ztroskotali a co přesně jsou zač tahle planeta i její obyvatelé.

Tím druhým příběhem je naprosto jedinečný, pokaždé unikátní příběh osamělého „Robinsona“ a jeho zoufalého boje o přežití – při kterém vám jako protivník poslouží nejen neskutečně pestrá, nápaditá a smrtící místní příroda… ale také vlastní fóbie. Obzvláště při hraní s helmou pro Virtuální Realitu.

Snad žádná hra nezvládla tak dokonale navodit ten pocit, že šlapete vodu a v té hloubce pod vámi se něco velkého pohnulo. S každou další stovkou metrů, o kterou sestoupíte hlouběji, se atmosféra hry změní a znovu vás překvapí.

Podobný zážitek z průzkumu jsem prostě nikde jinde neměl. Není to jen geniálním designem hry, ale také nadčasovým audiovizuálním zpracováním. Od neobratného lovu vaší první rybí večeře až po výrobu vaší první hlubinné základny, tahle hra si vás omotá kolem prstu jako žádná jiná. Mě to rozhodně udělala, pravidelně se k ní vracím a vděčím jí za moje nejsilnější herní zážitky uplynulé dekády.

Michal Jonáš

3. Assassin’s Creed IV: Black Flag (2013)

Assassin’s Creed jsem si oblíbil již od prvního dějství z roku 2007. A Black Flag považuji i vedle posledních povedených titulů Origins a Odyssey za stále nejlepšího asasína s velkým a otevřeným světem. Hrát za piráta pro mě bylo velmi atraktivní, a ty lokace? Florida, Jamaika, Karibik, Kuba, Mexiko a k tomu myriáda malinkých karibských ostrůvků, to si nechám i dnes líbit! Hlavně díky mořskému pobřeží v nádherné grafice je zdejší svět v sérii pro mě ten nejvíce povedený.

2. Forza Motorsport 4 (2011)

Podobně jako výše je čtvrtá forza s prologem Jeremyho Clarksona podle mě opět zdaleka nejlepším silničním dílem této řady. A vůbec nevadí, že vyšla ještě na minulou generaci xboxu. Grafika je parádní, dojem z rychlosti jakbysmet, špičková je prezentace, ale hlavně velmi reálný jízdní model a dokonalá fyzika, jakou do té doby konzole nedokázaly nabídnout. Doplňuje to obrovská garáž a taková nabídka stovek závodů, že jsem je dojížděl ještě dlouhé roky po vydání.

1. Grand Theft Auto V (2013)

Podle mne celkově nejlepší hra dekády nejen opět řádně úchylným příběhem rovnou tří unikátních postav z pera Quentina Tarantina videoher, Dana Housera, ale také svým obřím a živoucím světem, obrovským množstvím možností co dělat a skvělému scénáři, díky kterému jsem se ve hře po desítky hodin ani trochu nenudil. Každé Grand Theft Auto od třetího dílu, který sérii uvedl do 3D grafiky, posouvá herní žánr mílovými kroky, ale pětka sérii posunula doslova o kilometry.

Ondřej Partl

3. Alan Wake (2010)

Když v roce 2010 vyšel tento dlouho očekávaný titul, ihned jsem se do něj nenávratně zamiloval. Alan Wake totiž v sobě kombinuje snad všechny věci, co zbožňuji. Temný atmosférický příběh, který se nepokrytě inspiruje u takových mistrů řemesla, jakými jsou Stephen King nebo David Lynch, okamžitě zaháčkuje a člověk u něj tají dech až do samotného konce, jenž sice ve své době schytal lehkou kritiku, ale mě naprosto vyhovoval (osobně nejsem přílišný fanoušek oněch příliš dovětných DLCéček, která vyšla po vydání). Vyprávění se poté uskutečňovalo pomocí jednotlivých epizod, což vytvářelo pocit, že sledujeme nějaký televizní seriál, a to v té době rozhodně bylo docela osvěžující (ostatně s tímto formátem si autoři z Remedy pohrávají dodnes).

Tohle všechno by ovšem k výbornému požitku nestačilo, kdyby hra neměla zábavnou hratelnost. Díkybohu i v tomto ohledu autoři excelovali a přinesli velmi zajímavou mechaniku, kdy vaší nejsilnější zbraní bylo světlo (metafora boje světla a tmy přenesena do doslovnosti). K tomu všemu vás hrou provádí naprosto geniální hudba Petri Alenka, s občasnou písničkovou vložkou od finských rockerů z kapely Poets of the Fall (a jejich alter ego bandu Old Gods of Asgard).

Jednoduše famóza a opravdu doufám, že se jednou dočkáme onoho plnohodnotného druhého dílu.

2. Bloodborne/Subnautica (2015/2018)

Na tomto místě budu trochu podvádět a na druhou příčku nejlepších her této dekády umístím tituly rovnou dva. K tomuto rozhodnutí mě donutil fakt, že obě tyto hry se mi nesmazatelně dostaly pod kůži, nicméně ani jedna z nich si nezasluhuje místo první, jelikož přeci jen existuje ještě jeden kousek, jenž jsem si oblíbil o něco více. Každopádně teď již k důvodům, proč jsem tak moc propadl tomuto duu.

U Bloodborne to je asi ihned jasné. Tato hra vzala mnou velmi adorovanou hratelnost Souls série, poměrně razantně ji zrychlila a zasadila ji do fantasticky zobrazeného světa, jenž se mírou vrchovatou inspiroval u děl H. P. Lovecrafta, s jehož mýty pracuje s umem a precizně je převádí do funkční podoby, což se podaří jen málokomu.

Subnautica je posléze naprosto diametrálně odlišná hra (ačkoliv s prstem v nose dokáže vyvolat podobně tísnivou atmosféru teroru, jakou v jistých dávkách zažíváte i při hraní Bloodborne), ale rozhodně neméně zajímavá. Ve své podstatě se jedná o klasický survival titul, jakých známe mnoho. Musíte se tak starat o své životní potřeby, vyrábět různá vybavení a postupně vystavovat i svou domovskou základnu.

Jenomže toto podmořské dobrodružství skýtá dva nemalé trumfy, jimiž hravě strká do kapsy veškerou svou konkurenci. První z nich je (v rámci her) neokoukané prostředí mimozemské vodní planety, kdy se téměř veškeré dění odehrává pod hladinou oceánu, kde se nachází roztodivná fauna a flóra, kterou je radost objevovat. A právě ono objevování dostává zcela nový rozměr díky trumfu druhému, jímž je velmi dospělý a chytrý sci-fi příběh, který by se neztratil ani mezi největšími knižními klasikami.

1. Divinity: Original Sin 2 (2017)

Nyní jsme se dostali až na úplný vrchol mého žebříčku, na nějž nemohu usadit nic jiného než naprosto „bezchybné“ a fenomenální RPG klasického střihu, kterým druhý díl série Original Sin jisto jistě je.

Larian Studios už s jedničkou Original Sin ukázali neskutečně silnou formu, u níž jsem si říkal, že se bude jen horko těžko překonávat. Ale ono ejhle. Tři roky po původním vydání jedničky dorazil její následovatel, jenž téměř všechny aspekty z prvního dílu vylepšil a k tomu přihodil podstatně zajímavější/zábavnější příběh (kde předem připravené postavy mají svoji vlastní linku vyprávění o jejich původu) a zcela fenomenální (v podstatě i kompetetivní) kooperaci, nově až pro čtyři hráče.

Geniální výtvarná stránka, pekelně zábavné dialogy, božská hudba, skvělý soubojový systém, nepřeberné množství možností řešení problémů a úžasný černý humor. Ano, ta hra má skutečně vše, co si může fanda RPG her přát.

Gabriela Šuterová

3. Deus Ex: Human Revolution (2011)

Pro kyberpunk mám slabost a zlato-černý svět Adama Jensena ctí pravidla žánru znamenitě. Dobrý příběh fungující v osobní i globální rovině, vynikající hratelnost dávající hráčům příjemnou svobodu, jak řešit situace, a skvělý dabing i hudba. Human Revolution, zvlášť krátce po vydání, rozhodně nebyla bezchybná, ale pro mě je to určitě jedna z určujících her mojí herní „kariéry“ a titul, na který si i po letech často a ráda vzpomenu.

2. Forza Horizon 4 (2018)

Kdysi jsem začínala s Need for Speed: Porsche 2000, a sledovat evoluci arkádového závodění byla pořádná jízda. PGR 4, Burnout Paradise a další neúnavně dláždily cestu nynějšímu nespornému králi závodních arkád: Forze Horizon. Čtyřka není revolucí ve svém žánru, ale je evolucí v tom nejlepším slova smyslu. Snad k žádné hře jsem se nikdy nevracela tolik jako právě k Horizonu, a pokaždé si mě omotá kolem prstu na spoustu hodin.

1. Nier: Automata (2017)

Strhující hratelnost, dech beroucí příběh o smyslu života a podstatě lidskosti, skvělý soundtrack a nápaditý design. Nier: Automata je pro mě výjimečnou hrou prakticky ve všech ohledech, a i když jsem ji dohrála na „skutečný“ konec, rozhodně mám v plánu se k ní vrátit. I s několikaletým odstupem se v mých očích jedná o naprostý vrchol videoherního média, které právě tady naplno předvádí, jak dospělé může být.

Jan Horsinka

3. Assassin’s Creed: Brotherhood (2010)

Vybrat třetí místo bylo celkem obtížné. V porovnání s následujícími dvěmi hrami jsem měl problémy najít něco podobného kalibru, a něco, co jsem si tak moc zamiloval a bylo speciální.

Až později mě napadla moje, bohužel již bývalá, nejoblíbenější herní série – Assassin’s Creed. Naštěstí roky sedly, a tak jsem mohl využít můj jeden z nejoblíbenějších dílů série  Brotherhood z roku 2010. Mám jej totiž společně s druhým dílem vedle sebe, ale druhý díl je o rok starší a ten použít nemohu.

Řekl bych, že počátek dekády byl pro sérii Assassin’s Creed vrcholem a Brotherhood byl výtečným nástupcem druhého dílu. Úpravou prošel gameplay, grafika, Jesper Kyd nadále hrál v pozadi, Ezio vyrostl a zmoudřel, a Ubisoft ještě ke hře přihodil multiplayer, který také ušel, a singleplayer, si myslím, to nijak neovlivnilo. To byly časy… A ještě to bylo bez mikrotransakcí. Nemožné!!!

Spousta by asi tady viděla spíše Black Flag nebo ještě něco novějšího, ale já s Eziem vyrůstal, po bytě pobíhal v mikině s kapucí a štětcem u zápěstí a do toho italsky nadával. (A to prý hry tvoří násilníky. Spíše bych to viděl na uprchlíka z Bohnic.) Dokonce jsem v té době začal dělat parkour a koupil si knihy, které jsou +- stejné jako hry, a v budoucnu plánuji návštěvu Itálie, hlavně Florencie, ta se mi líbila nejvíc. Asi je jasné jak moc velkou roli tato série v mém životě hrála. Teď ale přemýšlím, jestli bych neměl upravit umístění…

Hezké vzpomínky. Je ale smutné se teď dívat na to, jak si aktuálně série vede a kam se dostává. Ale to je jen můj názor a moje preference.

Chtěl jsem zde hodit Family Theme, ale to už by bylo moc emocí, tak zde je něco příjemnějšího, legendárního co i pobaví.

2. The Elder Scrolls V: Skyrim (2011)

Tady to bylo jasné. U jiné hry jsem za toto desetiletí nestrávil více času, ale na první místo nemá.

Skyrim byl můj první kontakt se sérií The Elder Scrolls. Vlastně to bylo takové první velké RPG co jsem kdy hrál. Ve škole mi kamarád, který byl fanouškem série od Morrowindu?, o hře řekl, protože to bylo v době jejího vydání a taky mi ukazál… jedno… video, které ještě více malému harantovi navýšilo zvědavost.

Tak teď vážně. Byla to pořádná a dlouhá jízda. Moje nejhranější hra… v celém životě? Určitě je někde v top 3. Jak se tak ale stalo?

Modifikace. Hlavně modifikace. Samozřejmě hraje roli i to, že je to RPG, takže jednou jdete s Bouřnými Hávy (Stormcloaks) a jednou s Císařskými (Imperials) a to mluvím jen o jednom z těch větších vedlejších questů a zapomínám na různé třídy postavy. Ale opravdu, většinou to byly modifikace, co mě donutily znovu nainstalovat hru. Minimálně jednou ročně až do vydání Special Edition, kterou jsem už jen hrál jednou nebo dvakrát. Někdy šlo o 100-200 modů upravující textury, přidávající zbraně, zbroje, overhaul různých částí hry. A někdy zase 20-50 modů týkající se příběhů jako Enderal, Forgotten City (které mimochodem vyjde jako samostatná hra), Moonpath to Elsweyr, Falskaar a spousty, spousty dalších.

Samotná hra byla ve své době prostě ohromující. Alespoň tedy pro mě. Ten obří svět a tolik funkcí, interakcí, sandbox. Byl jsem unesen. Tou hrou myslím. Nikdy jsem prostě nepocítil tolik svobody ve hře.

1. The Witcher 3: Wild Hunt (2015)

Zaklínač.

Za mě vrchol dekády již od vydání.

Top grafika, top hratelnost (i když vím, že si mnozí stěžovali na soubojový systém, já ale ne, mě přišel v pohodě), top muzika, top příběh, vedlejší questy, příběh ve vedlejších questech! Top postavy, kvalitní expanze o velikosti plné hry a já nevím co ještě. Není perfektní, jak jsem třeba poukázal na soubojový systém výše, ale já na hře nedokáži najít nic, co by mi vadilo nebo se nelíbilo. Vše co hra má mi přijde minimálně dostatečné nebo nijak otravující.

Třetí Zaklínač pro mě však posunul RPG žánr daleko výš. Díky příběhům, postavám a questům. Tady prostě nejdete ulovit 10 medvědů a konec. Tady dostanete za úkol ulovit 10 medvědů, pak zjistíte, že jsou všichni zakletí, jeden z nich měl milostný poměr se zadavatelem questu (před zakletím samozřejmě…), ten potom nechce, abyste ty medvědy nakonec zabíjeli, ale chce po vás kletbu zrušit, a tak následuje další větvený quest. Je pravda, že mnohým tohle pak stejně přijde jako klasické fetch questy, ale tady ten příběh úplně mění náturu těchto questů a dělá je mnohem více zajímavější.

Myslím, že Zaklínač 3 měl veliký dopad i na samotný herní průmysl a spousty vývojářů inspiroval. Například nové Assassin’s Creed hry, kde inspiraci Ubisoft ani netajil. Člověk by si myslel, že když se to tak podobá mé hře dekády, že ty hry budu milovat. Ale je to spíše naopak. Vůbec je nemusím. Alespoň Odyssey. Origins ještě tak nějak ušel. Ale to odbíhám od tématu.

Co na závěr říct… kdo ještě třetího Zaklínače neokusil, tak by měl. Hru dneska seženete za pár korun v zasloužené GOTY edici. Přečtěte si knížky, zahrajte starší hry, shlédněte seriály… A hezké svátky.

Denis Růžička

Během posledních deseti let vyšlo mnoho skvělých her, a proto nebylo vůbec snadné si své favority vybrat. Věřím, že existují i lepší tituly, ale ne všechny jsem osobně okusil. Proto, jsem vybral právě ty tři nejlepší, které mě za těch devět let nejvíce zaujaly a mrzí mě, že jsem nemohl zahrnout některé další mé oblíbené kousky.

3. Metro Exodus (2019)

Střílečka v postapokalyptickém světě je můj pravý šálek kávy. Po několika hodinách začal příběh naplno gradovat a spolu s ním moje nadšení z hraní. Hra se tentokrát přesunula z temného a chladného Moskevského metra i do jiných míst a ukázala, jak se katastrofa dotkla ostatních. Právě tyhle jednotlivé lokace, které vypadaly naprosto famózně, mě dokázaly uchvátit a přinesly do série opět něco nového. Vývojáři svět pojaly ve skutečně velkém a širokém měřítku a hře to velmi prospělo.

2. Tomb Raider (2013)

Reboot dobrodružné série s hlavní protagonistkou Larou Croft nezklamal a přinesl do celé franšízy nádech novoty a svižné jízdy, která se nezapomíná. Tentokrát jsme se chopili mladé a nezkušené archeoložky, která se postupně stává silnější a musí čelit útokům ze strany organizace Trinity. Hra mě dokázala zaujmout nejen svým příběhem a postavami, ale zároveň prozkoumáváním a objevováním prostředí, které k sérii a k Laře jednoduše patří. Celkově jsem si titul projel hned několikrát a jeho někdejší ambicióznost mě nepřestává uchvacovat dodnes.

1. Mafia 2 (2010)

Původní Mafia je česká klasika z roku 2002 od studia Illusion Softworks, na které se podílel i Daniel Vávra. Po osmi letech se dočkala druhého pokračování, které taktéž bylo pod dohledem českých tvůrců. Mafia 2 nám představila vážnějšího Vita a hláškujícího Joea, kteří tvořili nerozlučné duo po celou dobu hraní. Osobně jsem si hru oblíbil kvůli příběhu, hláškám a postavám, které se jen tak nezapomenou. Ačkoli hra mohla být ještě lepší a v mnoha ohledech rozsáhlejší, nikdo nemůže popřít, že se vskutku jedná o nahláškovanou akční jízdu, která se mnohým hráčům zaryla pořádně do paměti, včetně mně.

Čestné umístění: The Evil Within, Sleeping Dogs, Resident Evil 2 Remake

Jakub Marušák

3. The Witcher 3: Wild Hunt

Hra The Witcher z roku 2007 byla mojí vstupenkou do světa Zaklínače. Ještě dnes si pamatuji, jak mi v zimě toho roku pomáhal můj notebook při hraní s vytápěním bytu, na minutové loadingy při přechodu mezi místnostmi a na vysoce „kvalitní“ český dabing. I přes tyto drobnosti se tato série stala jednou z mých nejoblíbenějších a vzápětí jsem si znalosti doplnil o povídkové knihy, románovou pentalogii a samozřejmě legendární polský seriál.

Zaklínač 3 posunul celou sérii na další level. Grafika byl nádhernější, příběh přitažlivější a svět mnohem větší. Polskému studiu CD Projekt RED se podařilo za zlomek ceny západních AAA titulů vytvořit instantní klasiku, milovanou milióny hráčů po celém světě. Zcela zaslouženě tomu pomohl i férový přístup vývojářů k hráčům. Hra neobsahovala žádnou protipirátskou ochranu (vývojáři spoléhali na férovost hráčů), během několika měsíců dostala 16 drobných DLC zdarma a ta která byla placená, svou velikostí hravě strčila do kapsy i jiné hry. CD Projekt RED nastavil v žánru open-world RPG novou laťku, podle které se dnes poměřují ostatní tituly

2. Mass Effect 2

Mass Effect 2 zaujímá v sérii zvláštní místo. Není tak klasicky RPGčkový jako první a zároveň ani přímočaře akční jako třetí díl. Pro mě však díky svému příběhu a hlavně postavám zůstává na první příčce.

Pro jakožto primárně PS3 hráče se jednalo o mé první setkání s touto sérií a po dlouhou dobu se hra držela na nejvyšším stupni mých nejoblíbenějších her. Naprosto mě fascinovala možnost přizpůsobit si příběh k obrazu svému. Úkol sebevražedné mise zůstával stejný, ale cesta k němu se mohla při každém průchodu velmi lišit. Mohli jste do své posádky najmout více než desítku postav a pečlivě se na finále připravit. Nebo jste mohli najmout pouze základní skupinu, prostřílet se většinou dialogů a doufat v zázrak. Hra vyšla v době, kdy studio BioWare bylo stále špičkou v oboru RPG a na scénáři to bylo velmi znát. Třešničkou na dortu bylo, že se vývojáři rozhodli pro PS3 verzi použít vylepšenou verzi engine určenou primárně pro třetí díl.

1. The Legend of Zelda: Breath of the Wild

Breath of the Wild byl původně zamýšlen jako exkluzivní Wii U titul. Po představní jejího následníka NX, nově překřtěného na Switch, se však Nintendo rozhodlo z této hry udělat launch titul. Jednalo se o naprosto vražedné rozhodnutí a nová konzole Nintenda mizela z pultů obchodů jako horké rohlíky. Ve velké většině případů samozřejmě se Zeldou.

Začátek roku 2017 pro mě byl obdobím mírného pařanského vyhoření. Po dohrání třetího Zaklínače a všech jeho rozšíření v mé herní duši vládlo podivné open-worldové prázdno a žádné hře se ho nedařilo zaplnit. Z tohoto důvodu jsem se velmi těšil na nový Nintendo Switch s jeho příslibem změny způsobu, jakým hrajeme. Zelda pro mě byla šokem. Jednalo se o pravé open-world RPG, které jsem nezažil snad od dob Skyrimu. Hra nabízela absolutní volnost průchodu světem bez jakýchkoliv očividných odboček a vodění za ručičku. Obsahovala prakticky jediný quest – porazit Ganona a zachránit Zeldu. Způsob, jakým jste tento úkol splnili, byl na vás. Mohli jste se vydat do pouště či zasněžených hor a pokusit se najít spojence a lepší vybavení, mohli jste pomoct vesničanům postavit novou vesnici, lovit draky, či zkoušet uvařit nějaké šťavnaté jídlo nebo mocný lektvar. Ale taky jste mohli vyrazit rovnou na finálního bosse a vyzkoušet své štěstí. Zcela podle jména hry se jednalo o závan čerstvého vzduchu v do té doby poněkud zatuchajícím světě open-world her.