Lednové ohlédnutí redakce

Martin Zavřel

V prosinci Zing zaznamenal návštěvnost čtvrt milionu čtenářů, což je dosavadní rekord magazínu, takže jsme v redakci s napětím čekali, zda to byla jen anomálie způsobená třeba Cyberpunkem a jestli ten zájem nějak opadne. Naštěstí se ukázalo, že většinu nových návštěvníků začal Zing bavit a vrátili se i v lednu, přestože šlo vlastně z pohledu her o docela prázdný měsíc s jediným opravdu velkým titulem. Nedá mi to a musím znovu zopakovat, že váš zájem je tou nejlepší motivací pro naši práci a moc za něj děkujeme.

Pokud jde o můj vlastní leden s hrami, ještě pořád jsem doháněl nahromaděnou zásobu z konce roku, které jasně dominoval Dragon Quest XI S: Echoes of an Elusive Age – Definitive Edition. Musím říct, že mne hra velmi příjemně překvapila svými kvalitami – zatímco Final Fantasy poslední dekádu „lítá ode zdi ke zdi“ a experimentuje se stále větší porcí akčnosti i modernosti, Dragon Quest 11 působí jako neskutečně příjemné pohlazení na duši fanouška tradičních JRPG, se svým ryzím fantasy zasazením, tradičním bojovým systémem a úžasnou partou pestrých postav. Během hraní jsem neustále vzpomínal na moje první JRPG zážitky z devadesátých let, ale zároveň hra nabídla nekompromisní moderní výpravu a dostatek příběhových i herních překvapení. Recenzi čekejte v následujících dnech.

V únoru se fanoušci JRPG také mají na co těšit, jelikož se dočkají pokračování kultovní Persony 5. Strikers podle našich dojmů z hraní překvapí tím, jak poctivá a výpravná hra to je – rozhodně nečekejte žádnou plytkou odbočku, jako se to někdy u „vedlejších“ her ze slavných sérií stává. Pozornost si určitě zaslouží i návrat Maria v Super Mario 3D World + Bowser’s Fury nebo „malý-velký“ horůrek Little Nightmares 2. A přestože se o tom moc nemluví, v lednu do ČR dorazila (samozřejmě malá) dávka nových konzolí, což by se snad mohlo opakovat i v únoru. Otázka je, zda právě únor bude tím měsícem, kdy třeba Sony uspořádá nějakou tu stream prezentaci, aby nás pořádně naladila na svoje letošní hry. Každopádně se i příští měsíc můžete spolehnout na Zing, že vás bude informovat o všech nových hrách a herních událostech. Abychom to dělali co nejlépe podle vašich představ, chystáme pro vás také podrobnou anketu na toto téma.

Ondřej Partl

Pokud jste četli můj příspěvek do prosincového ohlédnutí, tak si možná pamatujete mé avizování toho, že leden pro mě bude především ve znamení zkoušek, přičemž si možná čas od času zahraji Planet Zoo. Paradoxně jsem se ale nakonec k této hře vůbec nedostal, jelikož jsem nenašel chuť (ale stále se jedná o skvělou hru). Nakonec jsme se tedy s přáteli rozhodli pro hraní takových titulů, jako je Hunt: Showdown, Witch It či Warhammer: Vermintide 2, což jsou přesně ty hry, které si můžete na chvilku zapnout, odehrát pár zápasů a pak v klidu zase vypnout. K tomu jsem se sólo vrátil k Football Manager 2021 (a ne, pořád té kopané prostě nerozumím, avšak tuhle hru by měli zkusit všichni fanoušci podobných „manager“ her) a Elite Dangerous, protože u obojího se dá relaxovat, ale také neskutečně rozohnit.

Toto mé „spotřební“ hraní posléze narušily dvě pracovní „povinnosti“, kdy jsem odehrál několik hodin v předběžném přístupu King Arthur: Knight’s Tale, z čehož jsem následně sepsal i nějaké ty dojmy. Posléze jsem hledal svou ztracenou lásku k sérii Assassin’s Creed, a to za pomoci moderní učebnice, která by neměla chybět v knihovničce žádného začínajícího dějepisce. Jestli ale stejně potřebujete nějaký podrobnější text, můžete si přečíst naši recenzi.

Výhled do února je posléze z pohledu videoherních novinek o poznání optimističtější. Já budu mít snad za sebou všechny školní povinnosti, a navíc dojde na vypuštění hned několika zajímavých kousků, které mě vyloženě lákají. Hlavní hvězdou měsíce samozřejmě je Persona 5 Strikers, avšak té zdárně sekunduje lovecraftovské The Shore a hororová plošinovka Little Nightmares II. Hned zkraje měsíce posléze vyjde i Werewolf: The Apocalypse – Earthblood, na což jsem upřímně zvědav. Sice zde neočekávám žádné zázraky, ale minimálně o nenáročnou zábavu s vlkodlaky, kteří jsou ve hrách trestuhodně málo, by se jednat mohlo. No, držme si palce, ať alespoň něco z toho bude stát za to.

Martin Pritula

Tento měsíc jsem se zcela upřímně na žádnou hru krom The Medium (u něhož kvůli HW náročnosti raději počkám na případnou PS5 verzi) netěšil. Celý měsíc se tak táhnul ve znamení restů, přičemž hned na začátku jsem se vrhl na jeden velmi významný – The Last of Us Part II. I když mám k této hře, tak jako k většinové produkci Naughty Dog, několik výhrad, zejména co se kolize hratelnosti s příběhem týče, hru jsem si opravdu užil a ať už z hlediska velmi unikátní struktury příběhu či audiovizuálního zpracování jde o něco zcela výjimečného. Díl první se ale dle mého názoru překonat nepodařilo.

Další a zároveň poslední hrou, které jsem se věnoval byla Ghost of Tsushima, u níž jsem v prosinci dokončil hlavní dějovou linii a nyní jsem se vrhl na několik zbývajících linek vedlejších, které mne svým zpracováním, jež je mnohdy na úrovni úkolů hlavních, velmi mile potěšily. Ačkoliv se ještě několikrát plánuji na ostrov Cušima vrátit, již bedlivě očekávám next-gen verzi hry Control, kterou jsem na PC kvůli kolísavému frameratu nedohrál. V druhé polovině února pak zřejmě vyzkouším i  Little Nightmares II.

Gabriela Šuterová

Přiznávám, trvalo mi to déle, ale nakonec i mě dostal Hades. Váhala jsem z velké části i proto, že ačkoliv se mi moc líbila stylizace a všichni pěli ódy na výbornou hratelnost a skvělé a vtipné postavy, nebyla jsem si jistá, zda mě bude bavit. Nakonec ale zvítězila zvědavost v kombinaci se slevami, a rozhodně nelituji. Vlastně jedna věc mě trochu mrzí: moje nerozhodnost připravila Hades o místo na mém žebříčku nejlepších her minulého roku. Zafungoval u mě syndrom „ještě jedné mise“, tedy v tomhle případě ještě jednoho pokusu o útěk, protože i když Hades není hra jednoduchá, má hodně zajímavý přístup k umírání a také velmi pečlivě nastavenou křivku obtížnosti tak, aby se člověk opravdu prakticky pokaždé dostal zase o kousek dál. I po prvním velkém úspěchu chci pokračovat a být lepší a lepší, slyšet další příběhy inspirované řeckou mytologií, odemknout další zbraně, a ještě jednou podrbat Kerbera za uchem.

Únorový výhled pro mě osobně trochu zeje prázdnotou, kterou rozbíjí Persona 5 Strikers. Z předběžných dojmů i prezentace, kterou jsem absolvovala, to vypadá na důstojné pokračování vynikající Persony 5 a navíc v hávu žánru, který mám opravdu ráda. Kromě toho ještě trochu pokukuji po Werewolf: The Apocalypse – Earthblood, ale to, co jsem zatím ze hry viděla v různých článcích a videích sice slibovalo zajímavě variabilní hratelnost, ale nemůžu říct, že už bych samým nadšením mávala peněženkou, takže si počkám na recenze.

Jakub Žežule

V lednu to bylo celkem velké. V první řadě se mi povedlo dohrát Final Fantasy VII Remake. Jak s oblibou říkám, originál je nejen moje nejmilovanější hra všech dob, ale také můj nejoblíbenější fiktivní příběh vůbec. I z tohoto důvodu jsem se remaku dlouho bál. Square-Enix mě však velmi překvapil. Moderní zpracování muselo mít budget jako hrom, vždyť dvojice blu-ray disků obsahuje snad dva špičkově natočené celovečerní filmy! Poměrně velké změny v příběhu mi přitom nějak nevadí. Je pravda, že originál má scénář lepší a nováčci budou v případě remaku místy dost zmatení, na druhou stranu se neopakuje situace s Resident Evilem 2, kde mi tu neskutečnou jízdu trochu kazila skutečnost, že jsem neustále věděl, co bude následovat. FFVII tento problém nemá, navíc nabízí bez jakékoliv nadsázky revoluční soubojový systém, který strčí ten z patnáctky pohodlně do kapsy. A ta hudba!

Pak je tu Hitman. Na podzim jsem se rozhodl, že odehraji všechny předchozí díly, takže jsem v lednu ještě poctivě dojížděl první dva díly s názvy Hitman: Codename 47 a Hitman 2: Silent Assassin. I dnes má umělá inteligence ve hrách velké rezervy a s příchodem nových konzolí cítím, že spíše než v honbě za lepší grafikou by se tvůrci měli zaměřit na tento herní aspekt. Nicméně AI ve zmíněné dvojici her je z jiného světa. Byla kritizovaná už před dvaceti lety. V Codename 47 je její prudká nevypočitatelnost v kombinaci s bugy místy úsměvná. V pokračování mají nepřátele oči i uši všude a neplatí na ně tak řada osvědčených taktik. Musíte v ní hrát opravdu velmi opatrně. Mise Motorcade Interception je zlo. Ovšem kdo nehrál Codename 47 s absencí savů během misí, neví, co je to bolest. Nedělal bych to však, kdybych se při hraní těchto vykopávek nebavil. Moje dojmy z čerstvého průchodu všemi díly jsem pak shrnul v článku o historii série. Dalo mi to i zajímavou perspektivu a kontext pro recenzování Hitmana 3, kde se i proto stavím smířlivě k poslední misi, na níž mnozí nadávají. V rámci Hitmana dává rozhodně smysl. Mimochodem ani po dopsání recenze jsem se od Hitmana 3 nedokázal odtrhnout. Ta hra je nesmírně propracovaná, a čím déle si v ní hrajete, tím víc jsou její přednosti patrné.

Mikuláš Stoklasa

První měsíc v roce 2021 byl pro mě nabitý snad po všech stránkách. Hned v úvodu ledna jsem doháněl resty z prosince a vrhnul se do Immortals Fenyx Rising a ačkoliv jsem od této hry neměl vysoká očekávání, musím přiznat, že jsem se skvěle bavil a to do takové míry, že ji považuji za nejlepší hru od Ubisoftu za rok 2020. Obzvlášť musím za sebe pochválit ztvárnění a navržení puzzlů, jež nebyly příliš jednoduché, avšak naopak ani příliš těžké, tudíž jsem si nepřipadal jako naprosto zoufalý hlupák.

Jelikož je pro mě jako studenta vysoké školy leden symbolem zkouškové období, rozhodl jsem se, že tato vyčerpávající etapa není dostatečnou výzvou, a pustil se do Dark Souls trilogie. Svého rozhodnutí jsem ovšem velmi brzy začal litovat, neboť jsem musel své peněžence trochu ulevit a koupit do zásoby hned dva ovladače. Neptejte se, co se stalo s tím předchozím. Mým cílem bylo do konce ledna dokončit první dva díly z této série, ale po skoro 40 hodinách se i nadále nacházím v prvním díle, u kterého mám pocit, že snad nejsem ani v polovině.

Abych své už tak pošramocené peněžence ulehčil ještě více, splnil jsem si jedno ze svých vánočních přání. Ano, pořídil jsem si Nintendo Switch. S cílem shodit povánoční kila jsem jako první hru na nové konzoli vyzkoušel Just Dance 2021. Po pár písních od zpěvačky Demi Lovato a Katy Perry, kdy můj tanec spíše připomínal kohouta bránící své teritorium před nepřítelem, jsem usoudil, že tenhle titul pravděpodobně nebude nic pro mne. Just Dance jsem tedy vystřídal za Luigi’s Mansion 3, titul, který mě neskutečně bavil až do samého konce. Celková estetika, ztvárnění, hudba, ale také příběh třetího Luigiho dobrodružství se mi neskutečně líbil a Luigi’s Mansion 3 bych tedy doporučil každému, kdo hledá něco na večerní oddych.

Dominik Tománek

Jakožto milovníka všech různých druhů horrorů mě trochu mrzelo, že jsem neměl možnost se dostat k Resident Evil 7. Většina fanoušků této série se v lednu těšila na RE Showcase a právě ukázky z připravovaného dílu mě konečně donutily Gold edici sedmičky nainstalovat. Hodiny strávené ve společnosti úchylné rodiny Bakerových byly hodně intenzivní a strašidelné, hlavně však rozhodně stály za to. Moje slabost pro folk horory, rednecky a podivná tajemství byla, alespoň v první uspokojena na jedničku. Na můj vkus zbytečně akční konec mě sice lehce zklamal, ale i přesto se řadím do fronty fanoušků netrpělivě čekajících na Resident Evil: Village. Myslím, že v květnu bude muset i moje bakalářka jít stranou. Mezitím budu dohánět resty ze světa Resident Evil.

Také se mi konečně povedlo dohrát Cyberpunk 2077, ve kterém jsem strávil obrovské množství času. Časově náročné to bylo hlavně z důvodu toho, že jsem člověk, který musí objevit každý otazník a zapojit se do každé vedlejší mise. O Cyberpunku toho bylo napsáno tolik, že už není potřeba psát víc. Jedno je však jisté. V příští diskuzi, o tom zda je Cyberpunk dobrá hra, se rozhodně postavím na stranu obhájců.

Zabrouzdal jsem i do vod indie titulů a zahrál jsem si (následně i zrecenzoval) filozofickou jednohubku Sunlight, ve které vyrazíte na procházku mluvící přírodou. Jedná se sice o kratičký experiment, který spíš než hru připomíná film, ale podle mého názoru je potřeba experimentovat a podobné ohýbání žánrem her mě vždycky baví. Jestli to potřebuje utéct z reality dnešních dní, tak rozhodně doporučuji.

Ivan Jeziroek

První měsíc nového roku byl zvláštní. Delší dobu jsme se v práci snažili zvládnout dluh z konce roku 2020, kdy jsme naplno pocítili dopad pendemie Covid-19. Naštěstí se to podařilo, ale kupodivu to otevřelo další dveře, do kterých bychom se asi jinak nedostali. Na hraní moc čas nebyl. Veškeré volno zabrala tvorba sobotních přehledů a hlavně likvidace vánoční zásoby knižních dárků. Zredukoval jsem to prozatím asi jen o třetinu, ale naštěstí velkou část zabíralo opětovné nakoupení Sandmana v kolorované verzi.

Naštěstí se pak ale podařilo kontaktovat jednoho japonského vydavatele a aktuálně pro vás připravuji dvě recenze (Bohužel to ale není nový Atelier.). Jenže leden se točil kolem her trochu jinak. Hlavně jsem si pořídil nový Switch a zkoušel výdrž baterie a bylo nutné ukojit absenci z Mario Kartu a zkusit demo nového Monster Hunteru. Navíc jsem měl doma původně úplně první verzi konzole a až teď chápu, o kolik se podařilo Nintendu Switch s každou novou verzí vylepšit. A pak jsme s dcerou zkusili herně trochu něco jiného. Nejde o novinku, ale doufám, že to podle přiloženého obrázku poznáte.

Jan Urbančík

Ačkoli v lednu mnoho nových her nevyšlo, já jsem se rozhodně nenudil. Vrátil jsem se k RE7, kde se mi povedlo získat platinovou trofej, a to samé jsem o pár týdnů později zopakoval u remaku druhého dílu. Kromě toho jsem hodně času opět věnoval také PlayStation exkluzivitám. Už na začátku měsíce jsem dohrál Ghost of Tsushima, kterou bych zpětně rozhodně zařadil mezi nejlepší tituly loňského roku. Následně jsem se pustil do série Uncharted. Zatím jsem dokončil první dva díly a mám rozehraný ten třetí. Jednička už je poměrně zastaralá, ale dvojka je prakticky ve všem lepší, a i v dnešní době si ji člověk opravdu užije. Musím hlavně ocenit naprosto geniální hlášky, které asi jen tak nezapomenu. Závěr měsíce jsem poté trávil především hraním uzavřené bety Resident Evil RE:Verse, dojmy z ní si už můžete přečíst.

Co se týče nově vydaných her, ty jsem prakticky vůbec nehrál, pokud nepočítáme druhou epizodu Not for Broadcast. Ta je opět skvělá a nepřestávám se udivovat nad tím, jak je tato originální indie hra opomíjená. V nejbližší době si ale plánuji zahrát The Medium, které mě z ukázek hodně zaujalo.

Ani únor nebude z mého pohledu zrovna nabitý, ale to už je pro tohle období v podstatě typické. V rámci PlayStation Plus si však rád vyzkouším Destruction AllStars a velmi zvědavý jsem na Little Nightmares 2, ačkoli mě první díl teprve čeká.

Jakub Marušák

Začátek roku se u mě vezl na vlně dohrávání launchovek PS5 a nostalgického vraždění démonů. Konečně jsem měl příležitost (a čas) k rozehrání Spider-Man: Miles Morales a tato velmi příjemná jednohubka mi připomněla, proč původní díl z roku 2018 patří mezi mé nejoblíbenější hry konce předchozí generace. Nádherná grafika a svižná gameplay (díky pozdnímu hraní jsem měl možnost zapnout Performance RT mód, který kombinuje 60 fps s ray-tracingem), doplněná úžasnou hudbou a příběhem, který příjemně odsype a nemá prostor pro nudu. Ano, hra je velmi krátká, ale v době, kdy z důvodu rozsáhlosti pomalu už ani nemám chuť zapnout například Assassin’s Creed Valhallu (jednou to fakt dohraju!) se jednalo a super změnu.

Zbytek měsíce byl rovným dílem rozdělen mezi Zombie mode v Call of Duty: Black Ops Cold War a sezónu 22 v Diablo 3 na Switchi. I když nejsem hráč, který by pravidelně každoročně kupoval nové CoD, letos jsem udělal výjimku. Přece jenom šlo o launchový titul PS5, který navíc zajímavým způsobem pracoval s DualSense ovladačem. Po dohrání kampaně a mém naprostém lamení v klasickém MP módu, jsem se rozhodl vyzkoušet zombíky. Po měsíci se mi konečně podařilo dohrát příběh Die Maschine a už se netrpělivě těším na novou mapu. Hraní jsem prokládal parádním módem Jingle Hells, ve kterém vánočně oblečené zombie likvidujete sněhovými koulemi či Cranked, kde vás časovač neustále nutí zabíjet nemrtvé rychleji a rychleji. Ke konci měsíce a po přečtení vesměs pozitivních prvních dojmů na Diablo Immortals jsem se rozhodl oprášit svou kopii Diablo 3 na Nintendo Switch (podle mě asi nejlepší verzi hry) a kouknout, co přináší aktuální sezóna. V rámci tematičnosti událostí ve skutečném světě jsem se rozhodl rozehrát nekromancera a pokusit se po vzoru našeho velkého kormidelníka „zachraňovat mrtvé“. Diablo 3 hraji už od jeho vydání v roce 2012 téměř na všech platformách a stále mě nepřestává udivovat, jak skvělá a odpočinková hra to je. Verze na Switch má navíc tu výhodu, že stačí sbalit konzoli do kapsy a můžete kdykoliv pokračovat v lokálním co-op u kamaráda.

V únoru na mě čeká další launchová pecka na PS5 – Demon’s Souls. Rozhodně se nepovažuji za žádného soulsheada, ale v minulosti už se mi nějakým způsobem podařilo dohrát Bloodborne a Dark Souls 3, takže doufám, že se ve mě stále schovávají aspoň zbytky git gud. Soulsy budu nejspíš prokládat The Division 2, která by každým dnem měla dostat update na nové konzole a v plánu mám i znovu rozehrání Jedi: Fallen Order. A jak už jsem zmiňoval v předchozím odstavci, zombíci v CoD se chystají k další akci (tentokrát ve Vietnamu) a já už netrpělivě láduju svou Gallo SA12.