Dojmy po dohrání příběhové kampaně Diablo IV

Jakkoliv to může znít někomu podivně, jedna z věcí, které mne vždy na sérii Diablo lákaly nejvíce, byla atmosféra a příběh. Již v roce 1998, když jsme s podobně smýšlejícími kamarády hráli Diablo 1 na konzoli PlayStation, s radostí jsme před samotným hraním strávili hodinu v nabídce hlavního menu, kam vývojáři zařadili předčítaný příběh (lore). V případě druhého a třetího dílu jsme se zase ohromně těšili na konec každého aktu, abychom mohli shlédnout další úžasnou „filmovou“ sekvenci. Můj plán pro hraní Diabla IV byl tedy jasný: jako první věc odehrát příběh, pokud možno předtím, než mi jej nechtěně doporučené náhledy na Youtube nebo zlomyslní lidé na sociálních sítích zkazí vyzrazením nějakých těch překvapení.

Diablo IV se snaží být ve všech ohledech ještě větší a lepší hrou, než předchozí díly série – platí to tedy i pro příběh, který tentokrát nabídne ještě delší filmové sekvence, než v minulosti, a zároveň doplňuje tyto tradiční plně renderované sekvence dalšími, renderovanými přímo v herním engine, s modelem vaší postavy (včetně veškerého aktuálního vybavení či kosmetických úprav) v hlavní roli. Nicméně netěšte se na výpravné sekvence mezi jednotlivými akty, tvůrci si bohužel to nejlepší „schovali“ jen na začátek a konec příběhové kampaně, takže se většina kampaně musí obejít pouze se zoomujícími kamerami nad hlavami postav během mluvených rozhovorů a s podobnými, jednodušší metodami.

 

1 z 7

- +

Celkově mi přišlo, že první akt hry, který byl navíc v prakticky kompletní podobě součástí veřejného beta přístupu před vydáním hry, poněkud klame tělem, pokud jde o výpravu i komplexitu příběhu. Jsou zde propracované sekvence, kde sledujete postavy divoce zapíjející vítězství nebo odcházející do noci s osudovým broukáním si písně s významným textem. Zkrátka plno atmosférických detailů či vyloženě emotivních sekvencí, včetně například poněkud děsivé mše v kostele, prvního setkání s andělem Inariusem a tak dále. První akt a první hodiny hry dělají po stránce budování příběhu i postav velmi dobrý dojem a představivost mě i mojí spoluhráčce běžela naplno, jak jsme se snažili předvídat, co se bude dít dál.

Hlavní hvězdou příběhu je samozřejmě démonická Lilith, která po nekonečně dlouhých bojích andělů s démony chtěla uniknout tomuto věčnému konfliktu, pro což našla během jednoho ze střetů na bojišti nečekaného spojence, anděla Inariuse. Tito dva pak společně ukradli magický „worldstone“ kámen, aby s jeho pomocí stvořili svět Sanctuary (Svatyně), oddělený od věčného konfliktu. Následně jej zabydleli svými dětmi, „lidskými“ Nephalem, disponujícími potenciálem pro dobro i zlo, zděděným po jejich otci anděli a démonické matce. Když ale další andělé i démoni obrátili svoji pozornost k tomuto novému světu a jeho obyvatelům, Lilith se rozhodla zmasakrovat všechny z obou stran věčného konfliktu, kdo by chtěli na její děti vztáhnout ruku. Jejím cílem je přitom dát lidem dostatečnou moc na to, aby se mohli bránit nájezdům nadpřirozených dobyvatel vlastními silami. A právě tady začíná příběh čtvrtého dílu série.

Lilith patří k těm zloduchům, se kterými sympatizujete: její motivace dává smysl a je možné, že její řešení by udělalo svět lepším. Navíc je patrné z jejích interakcí s lidmi, že je má opravdu ráda, jako svoje vlastní děti – ačkoliv je zároveň povzbuzuje k tomu, aby se nebáli hřešit a projevovat svoji skutečnou povahu. Kromě jiného i proto ji bývalý milenec, anděl Inarius odsoudil, a chystá s věrnými rytíři jeho řádu velké vojenské tažení proti Lilith a jejím hordám démonů. Tímto aktem si „vyděděný“ anděl chce také zasloužit možnost vrátit se z pozemské Sanctuary zpět na nebesa, mezi ostatní anděly. Konflikt bývalých milenců začíná slibně a vášnivě jsme při hraní rozebírali, zda se nakonec ukáže, že Inarius ve skutečnosti nechce svoji bývalou družku zabít. Stejně tak jsme docela vášnivě rozebírali, zda dostaneme možnost se k Lilith přidat. S napětím jsme očekávali také nástup Diabla a dalších „prime evil“ démonů na scénu, protože s jejich zapojením kalkulují obě strany konfliktu a nepřítel nepřítele přece může být spojencem. Celkově je příběh přeci jen o hodně dospělejší, ponuřejší a propracovanější, než v minulých dílech série (ačkoliv legendární pasáž s příchodem Diabla před nebeskou bránu ve třetím díle zůstala dle mého názoru nepřekonána).

Bohužel se ale po skvělém a výpravném prvním aktu hra následně na většinu kampaně propadne do předvídatelné série žánrových klišé, navíc většinou prezentovaných spoře, pouhou zoomující kamerou nad mluvícími statickými postavami. Dobrých 15 z celkem 20 hodin kampaně tak budete trávit klasickým zachraňováním civilistů, hledáním magických klíčů, pronásledováním všemožných démonů a dalšími nenápaditými misemi, které jsme už v sérii viděli mnohokrát – celkovou zábavnost nicméně zachraňuje vysoce zábavná hratelnost, které se ale budeme pořádně věnovat v samostatném článku. Velkou výjimkou z příběhové šedi prostřední části hry je mise s výpravou do pouště, kde se váš excentrický průvodce s báječnou velbloudicí postarají o jednu z nejvtipnějších misí, jakou kdy série nabídla. Naštěstí tvůrci věnovali stejnou péči posledním hodinám hry, jako těm úvodním. Ani tak ale příběh zdaleka nevyužije všechen svůj potenciál a zůstane v některých ohledech otevřený, nepochybně s ohledem na plány pro dlouhé roky podpory Diablo IV coby platformy neboli „hry jakožto online služby“ s pravidelnými přídavky.

Po stránce herní struktury je také kampaň plná kontrastů, některé nádherné lokace či velkolepé bitvy s bossy vyvažuje notná dávka „backtracking“ vracení se tam a zpátky, případně skutečnost, že jeden z hlavních bossů kampaně je „nesmrtelný“, takže s ním budete bojovat mnohokrát znovu. Nepochybuji o tom, že existují také další lidé, kteří si chtějí Diablo zahrát hlavně kvůli průchodu příběhem – v tomto ohledu je tedy poněkud zrada, že po plynulém dorovnávání úrovně misí na míru vaší postavě, finální z šesti aktů hry je natvrdo nastaven na úroveň 45, což rozhodně nebudete mít, pokud tam dojdete jen plněním hlavních příběhových misí, bez hraní vedlejších aktivit. Je to ten klasický moment, kdy vám vývojáři řeknou „takhle rychle nechceme abys příběh dohrál, koukej jít povinně dělat vedlejší obsah a vrať se za pár hodin“. Určitě to nebude vadit všem, ale pár se nás nejspíš najde. Na druhou stranu je od vývojářů sympatické, že po projití kampaně s jednou postavou vám umožní jej s těmi dalšími rovnou přeskočit, stejně jako je řada dalších aktivit či součástí postupu ve hře sdílených pro všechny vaše rozehrané i budoucí postavy.

Kampaní jsem prošel za Nekromancera, ačkoliv se od veřejné bety dočkal pořádného zeslabení a z hlediska pohybu je nejpomalejší postavou ve hře. Jenže se mi ohromně líbila myšlenka, že proti démonům a zlu bojuji „jejich vlastními zbraněmi“, zkrátka mi nekromant připadal zajímavý vyloženě příběhově. Kampaň můžete hrát na Tier I nebo II obtížnost, přičemž ta druhá vám zvýší zkušenosti a zlato získané zabíjením nepřátel, ale odměny za samotné plnění misí jsou stejné. Tier I je poměrně bezproblémovou procházkou z hlediska obtížnosti, tedy kromě toho skoku v úrovni nepřátel, zmíněného výše.

Podrobnějším dojmům ze samotné hratelnosti i prezentace hry se budeme věnovat v následujícím článku, zaměřeném na všechny platformy, nicméně na PS5 jsem se vždy bez problémů zalogoval do hry během jedné minuty (ačkoliv údajně předběžný start hry využilo 20 milionů hráčů) a hra na této konzoli běží, stejně jako v betě, plynule a bez bugů. Co se každopádně povedlo absolutně dokonale, to je hudba a ozvučení – obzvláště na kvalitních sluchátkách s prostorovým zvukem budete naprosto ohromeni. S ohledem na velký zájem a zároveň také velký rozsah hry jí budeme věnovat ještě dva další články s účastí několika autorů, než vyřkneme náš verdikt. Již teď se nás ale můžete ptát na cokoliv, co vás o hře zajímá.