Jo, a taky tam prý byly nějaké hry, nebo co…
Během nějakých šesti hodin čistého času jsme s kolegy z ostatních webů i magazínů měli možnost na vlastní kůži otestovat nejen netrpělivě očekávaný Battlefield 3, ale rovněž co-op režim ve třetím Mass Effect a Syndicate (mimo to se studio Starbreeze pochlubilo i malým kouskem singleplayeru), Need for Speed: The Run, Kingdoms of Amalur: Reckoning, Shank 2, Warp a celou řadu dalších titulů. Cena za propůjčení výjimečnosti na pár desítek minut však byla vysoká.
Na Ruzyni jsme totiž museli být už v sedm hodin ráno, což pro mě jako Brňáka znamenalo vstávání už ve čtyři. Stejně rozlámaní a nevyspalí ovšem dorazili i ostatní kolegové. Jelikož ale drtivá většina z nich, ne-li všichni, bydlí v Praze, znamená to, že jsou buď neuvěřitelně pilní, nebo líní. Při pohledu na ně jsem ovšem neměl odvahu se zeptat. Místo toho jsem, v té době už víceméně čilý, raději sledoval jejich probouzecí rituály, které u někoho sestávali z inhalování kafe, u jiného z nadávání na letištní kontrolu a detailního popisu toho, kam všude mu stoprocentně budou strkat prsty. K čemuž ale naneštěstí pro nás ostatní nedošlo.
Během nějaké hodinky, hodinky a půl jsme už kroužily nad hlavním městem Anglie (doslova, jelikož pilot nezvládl přiletět včas, museli jsme párkrát práva na přistání přepustit někomu dochvilnějšímu) a pomalu se začínali těšit na to, co nás čeká. V té době jsme ovšem ještě netušili, že se celá akce koná na opačné straně města (přistávali jsme na letišti Heathrow), jež je totálně zasekané. Prvního doteku gamepadů, klávesnic a myší jsme se tak dočkali až o dalších 50 minut a 80 liber později. Že jsme prošvihli úvodní prezentaci snad ani netřeba zmiňovat. Ne že by to někomu zase tolik vadilo. Na vině je nicméně i fakt, že na adrese, kde nás taxikář vyhodil, visela pouze cedulka s logem EA a slovy „jděte rovně a pak doprava“. Bohužel, nějaký vtipálek zapomněl dodat, že následně musíme ještě zatočit znovu doprava, doleva, doleva, doprava a pak možná uvidíme dva malé stojánky s logem vydavatelské firmy.
Na předváděčce samotné už ale vše probíhalo dle očekávání. V tak akorát velké místnosti byly rozesety desítky herních stanic s prezentovanými tituly, mezi nimiž kličkovala kvanta novinářů z celé Evropy. Aby vše probíhalo plynule, rozhodlo se vedení Electronic Arts rozdělit jednotlivé žurnalisty do několika skupinek, o něž se staral předem určený asistent. Nám dělala doprovod sympatická slečna, jejíž jméno si ovšem moc nepamatuji, neboť jsem ji téměř neviděl. Ačkoliv zpočátku dělala co bylo v jejích silách, aby držela krok, ve finále to skončilo tak, že se objevila jednou za dvacet minut, zjistila, že je naše grupa roztroušená po celé hale a s vlídným úsměvem ustoupila do pozadí, nechávaje nás na starost vždy schopnému Dušanovi (senior PR z EA Czech).
Moc rád bych zmínil něco málo o hrách, což většinu z vás asi zajímá nejvíc. Bohužel budete si muset počkat na jednotlivé dojmy a preview, neboť na všechny prezentované gamesy bylo uvaleno embargo, jež u prvních titulů končí až příští týden v pondělí. Na co však EA stopku nepřilepilo, byly všudypřítomné hostesky (o jejich mužské verze zas takový zájem nebyl), jež rozhodně dělaly čest svému povolání. Dlouho se věřilo v klasické klišé, že když se dívka zajímá o hry, musí být divná, ošklivá a pravděpodobně bez kluka. Londýn byl ovšem nádherným důkazem jak moc už tahle „poučka“ neplatí. Slečny byly víc než sympatické, přičemž ale nebyly pouze do počtu. O hrách, které propagovaly, toho věděly dost a nebyl problém se s nimi o nich pobavit. S trochou štěstí i vytáhnout nějaké užitečné informace.
My, balíci z Čech, jsme je hltali očima spíš z jiných důvodů, i když jsme ani zdaleka nebyli sami, a je až s podivem, že o žádnou nevznikla hádka. Zatímco Score se zakoukalo do tmavovlasé divy od kouzelné logické hříčky Warp a já dal přednost krásce od třetího Mass Effectu, Eurogamer zůstal věrný svému globálnímu pojetí a byl ochotný s šibalským pomrkáváním sledovat všechno s copem a sukní. Level pak, stejně jako v případě pojetí magazínu, zůstal ostře vyhraněný jedním směrem a to tím zpátky do Čech, kde na něho čekala přítelkyně. Jak to, že do žádné nikdo nezapíchl svůj kolík s logem působiště, nárokujíc si ji stejně jako horolezci hory, mi zůstává záhadou..
Když se pak nachýlil čas, s výrazným předstihem jsme opět naskákali do taxíku, který se přes město dle očekávání kodrcal další hodinu, a kolem sedmé tamějšího času jsme už čekali na odlet. Na Ruzyni se to pak během pár sekund všechno poztrácelo a každý zamířil ke svému domovu. Jen já do auta a na otřesnou D1. Ale co by pro vás člověk neudělal, že?
Autor: Rosťa „Rosťa“ Viktorin
