Poslední dobou se tu objevuje spoustu skvělých příběhů, tak se také jeden pokusím přinést. Příběh Johnnyho Gibbse. Vojáka speciálních jednotek Země…
Letěl jsem, spolu s dalšími sedmi vojáky v dálkově ovládaném transportním vznášedle. Dvě čety po čtyřech lidech. V mé Patrik, Alice a Harry, ani jsem je pořádně neznal, jako tým nás dali dohromady teprve nedávno. Velitel druhé čety, nějaký podplukovník, něco povídal. Nic důležitého, jen se snažil nalít do vojáků odvahu a odhodlání. Neposlouchal jsem ho, brífink byl přeci jenom za námi. Tam jsem mimochodem dostal pistoli, která měla mít něco společného s emocemi. Nějak jsem nevnímal instruktáž, k čemu by mi to asi tak bylo? Teď už jsem se prostě jen soustředil a připravoval se na nadcházející peklo. Peklo, které způsobila smlouva o zakázání používání umělé inteligence, která byla potencionálně až příliš nebezpečná. A proto se ji také nejmocnější národy, o kterých se na Zemi ani pořádně nevědělo nic, než že existují (výzkum červích děr vykazoval velké problémy, takže žádné bleskové cestování), rozhodly zakázat. A představa úderu mocné armády rozhodně nemotivovala k nějakým experimentům. Náš nepřítel měl široce rozšířenou technologii robotů s AI a to ho těžce poznamenalo. A když není robot, jako sluha, tak se poohlédneme někde jinde. A Země teď má povinnost bránit své kolonie, a tak začla válka.
Voják právě končil s proslovem, už jsme se blížili. Gravitace byla znatelně vyšší, i když i ve vesmíru byla udržována uměle.
„…takže za svobodu, nenecháme se porazit těmi upíry !“ Pár vojáků se pousmálo, dobré přirovnání, ačkoliv kromě dvou jedových zubů s tím šlo souhlasit jen těžko. To spíše drak by seděl více, či přerostlá ještěrka.
Pak se ozvalo: „Jestli to přežijeme, tak poruším suchý zákon. A to pořádně!“
A někdo jiný: „Už zase?“
To trochu vylepšilo atmosféru, vidina chlastačky byla růžovější, než to co mělo následovat.
Přistání na střechu se povedlo, skoro jsme to nezaznamenali. Zazněly dunivé údery do pláště, což už ale nenechávalo nejmenších pochyb. A podplukovník odjistil a vykopl dveře. A na nás udeřil zvuk všech možných zbraní. Od raket a dronů, po útočné pušky a laserové pistole. Pak se ozvalo sborově „hua“ a vzápětí se s ohlušujícím a příšerným zaryčením prohnala nad námi poškozená stíhačka a narazila přímo do skupinky nepřátel, která ještě před chvílí z druhé budovy vytrvale kropila náš transportér.
Druhý tým začal okamžitě krýt střechu.
Já sám jsem vyběhl ven s projektilovou puškou s ostatními. V tu chvíli už s adrenalinem zapnutými augmentacemi. Jako například Zrychlená reakce a Zlepšené vidění.
Přistoupil jsem k týmu a jen řekl: „Takže úkol je jasný, za každou cenu zajistit tu technologii, co tu vyvíjejí a zabránit jejímu zničení.“ Usmál jsem se, byl to úsměv nucený, komu by se teď chtělo smát? „Hlavně to všichni přežijme. Za mnou.“ Máchl jsem rukou a skočil do zející díry ve střeše. Pod těmi sutinami jsou zjevně Dragové, naši nepřátelé, protože jinak by po nás už dávno začal někdo střílet.
Patro bylo celkem v pořádku, až na tu díru, s kterou bude mít dříve nebo později někdo problém. No, asi to nebude jeho jediný problém.
„Tak do výtahu.“ Zavelel jsem. Za normálních okolností by se zřejmě konal dlouhý a pak bolestivý pád. Naštěstí ale hackeři na Bitevním křižníku měli vše pokryté. Výtah se zdál v pořádku, žádné bomby a tak něco.
Stisknuta alternativa tlačítka 4 a už se jelo, cíl byl o patro níže. 9,8,7,6,5
Patrik poznamenal „Stále žádný výbuch.“
„To přijde, to se neboj.“ usmála se Alice.
Patrik naštvaně ukázal prostředníček do kamery.
„Ty bych nefakovala, to jsou naši a strašně si to berou.“
Lehké zasmání a už jsme byli ve čtvrtém.
Dveře se otevřeli ve čtvrtém. Za nimi jen prázdná místnost. A za dveřmi už bylo slyšet uspěchané nepřátele. Takže klasický postup. První nalevo, druhý napravo, třetí nalevo a dveře se rozrazili. Do vnitř vběhli dva Dragové v uniformách a okamžitě to nepěkně schytali. Namodralé spršky projektilů je rychle provrtaly, všude byla spousta zelené krve. Zjevně nečekali, že už budeme dole. Třetí se ovšem stihl skrýt za dveřmi a v příštím okamžiku se pokoušel hodit nám tam trhavý granát. Ale místo toho dostal trefu do ramene a granát mu vypadl, v příštím okamžiku už byl opravdu všude. Na zemi ležel jeden, kterému výbuch serval helmu, ale jinak byl celý. Vypadal divoce, hnědé šupiny se leskly na hlavě, která připomínala opravdu draka. Rohovité výrůstky měl ve třech řadách uprostřed hlavy a ty byly ze předu zakončené malým rohem. Bezzubá tlama jen se dvěma nepravými jedovými zuby, které byly ošklivě vysunuté a čtyři oči. Dvě velké oči v klasické poloze a za nimi dvě menší uzpůsobené k termálnímu vidění.
Vešli jsme do druhé místnosti, která byla stejná jako ta předchozí.
Vysílačka pípla, ozvala se střelba a : “ Zde je SFE4, jsme pod palbou a máme zraněného. Tohle si nedáme, je jich moc a jsou dobří. Potřebujeme rychle posily nebo pošlete rovnou rakve“
„Jdeme tam!“ okamžitě jsem vyhrkl.
To na mě ale okamžitě spustil velitel akce. „Na to rovnou zapomeňte, máte svůj úkol, který je mnohem důležitější!“ S důrazem na to důležitější.
Na to se hned ozvalo: „My to ale už nevydržíme.“
„Pošleme vám posily, budou tam do pár minut.“ Odvětil velící.
Po: „My ale nemáme pár minut.“ Jsem se rozhodl. Těžké rozhodnutí a možná chybné.
„Jdeme zachránit SFE4 do druhého patra.“
Jeden z vojáků už střílel po neprůstřelných oknech, které nebyly tak úplně neprůstřelné a rychle se rozsypaly. No jasně, slaníme to. Harry se pak ale přeci jen ozval. „A souhlasil s tím velitel?“ Přikývl jsem. Z jeho pohledu jsem ale nebyl schopný nic vyčíst. Poznal, že lžu? A jestli jo, souhlasí vůbec? To se možná dozvím před vojenským soudem.
Slanili jsme a vklouzli do místnosti, kde byla spousta stolů s harampádím, všude po zdech díry po střelbě. Jedna zeď byla už jen poloviční a před ní se kroutil a skučel nějaký zraněný. Pak dva, kteří už svůj boj prohráli a třetí, toho jsem znal. Jack Carter, hnědé vlasy a krátké vousy. Normálně jeden z těch, kterým nikdy nedojdou historky a jsou věčně veselí. Ale těď vypadal dost zdrceně, ale furt bojoval.
Přikrčený jsem k němu přiběhl a křikl. „Tak co kámo, jsi v pohodě.“ Okamžitě jsem si připadal jako ten největší ignorant. Byl postřelený na rameni, silové pole zachycující vše smrtelné, co po vás letí, měl už téměř vybitý. Únavy na něm bylo, že by to krabice Energy drinků nespravila . A ještě kašlal. Vzal jsem tedy pušku, koukl přes kolimátor a odstřelil dva nepřátele, ti se teď celkem rychle stáhli.
Mezitím Jack vyhrkl: „Celkem to jde. kuck kuck“ Pokus o úsměv. Zeptat co se mu stalo, že tak kašle jsem už nestihl. Ozval se ohlušující výbuch. Zjevně tedy sabotáž té, tak důležité věci X. A tohle si vypiju! To mi bylo jasné už teď a to možná, i když je zachráníme.
To, že útok polevil nebylo náhodou. Po výbuchu, přesně když zablikala světla, sem vrazil těžkooděnec. Byl ověšený vším vražedným, na co by jste si v té chvíli vzpomněli a spustil palbu. Zeď, ten chabý kryt byl okamžitě provrtaný. Naštěstí Zrychlená reakce fungovala skvěle, a tak tahle sprška prošla těsně nad námi. Jen jsem vyštěkl rozkaz na tým, který ještě před chvilkou zachraňoval toho chudáka. „Granátomet!“ A z jedné z pušek vyšel výstřel. Pulzní granát dokonale vyřadil všechny elektronické hračky obrněnce. Zbylo mu už jen brnění, či co to měl na sobě a těžké kulomety. Rázem jsme se museli znovu vyhýbat spršce kulek. Palba ze všech zbraní prostě nefungovala. Tohle nebyl obvyklý pancíř, musel být vyráběn na molekulární úrovni a tohle je strašně drahé. Nikdo nic takového na tomto místě nečekal, a tak jsme proti tomu nebyli vybaveni.
Třetí spršku schytal Patrik, štít se mu skoro vybil.
„Nechte té střelby tupci, nemůžeme přesně zamířit, tohle neporazíme normálním způsobem! Musíme vymyslet něco jiného. „Vyštěkl Jack a mě napadlo, že mám ten prototyp něčeho. Proklel jsem se, to nemůžeš sakra poslouchat všechno? Co by mi to udělalo? Vytáhl jsem pistoli. Vypadala zvláštně. Jen úzká a krátká trubka s tlačítkem fire. Tak uvidíme, co dokážeš. A
Nepřítel začal přebíjet. Zamířil jsem a stisknul tlačítko. … Nestalo se nic. V tu chvíli po mě přejel ledový pot, teď to nemůže být rozbité. Ale něco se přeci jen dělo. Mohutný Drago jakoby ztratil odvahu a v tom mi to došlo. O téhle technologii jsem už slyšel. Samé nezdary. Ale tohle zjevně fungovalo a až moc dobře. To není dobré, když mi dávají takovéhle věcičky. Tak to, co tam explodovalo, muselo být dost důležité. Jak se asi musel cítit zasažený? Tvor, který v boji strach nezná, zná jen zuřivost, kterou se zapínají augmentace, které výrazně zvyšují šanci na úspěch v boji. Strach, něco co neznal, co znal jeho druh před stovkami let. Ale teď už ne.. Něco, co tu jeho zuřivost překoná a zapudí, takže se vypnou všechny ty vychytávky. Stál tam zaražený a vylekaný. V tu chvíli mi ho bylo až líto, jak děsivé je hrát si s myslí kohokoliv. Tahle věc bude nepochybně brzy zakázána. Ale už to, že to jde, je problém. Kolik šílených vědců se o to pak bude pokoušet? A když si vezmu, jakou zvrhlou moc poskytuje.. Drago bez rychlých reakcí byl už lehkým cílem. S možností zaměřit přesně na slabé místo a to hledí v helmě, rychle padnul.
Pak po chvíli dalšího klidu přiletěl transportér. V něm se mě ještě zeptal Harry. „Skutečně to schválilo velení?“. A povytáhl obočí.
Teď už nebylo co skrývat. „Ne.“ Odvětil jsem.
„Tak to jsi kamaráde v pěkné kaši.“ Povzdechl si Harry.
„Také si myslím.“ Řekl jsem. Zbytek cesty jsme letěli v tíživém tichu.
Když jsme pak vyskákali z transportéru po té, co zraněné odnesli. Už na chodbě mě očekávalo lynčování. Byli tam dva členové ochranky a velitel operace Smith Black. Střední vzrůst, byl v šedé uniformě, šedé vlasy a jedno oko plně syntetické, také měl pár jizev. To vše vypovídalo, že už mnohé zažil. Tvrdý pohled, který na mě upřel byl nepříjemný. Čekal jsem teď všechno.
A on jen řekl ledově klidným hlasem. „Jste vyhozen z armády, už nikdy se nebudete moci ucházet o funkci v ozbrojených složkách…“
Slabě jsem jen namítl: „Zachránil jsem dva životy.“
On jen ledově pokračoval. „..zítra se stavíte u vojenské lékařky, tam vám odeberou všechny augumentace.“ Otočil se a udělal pár kroků, zamyslel se a pak mu to zřejmě nedalo a přeci jenom se do mě pustil. „Vy se tu oháníte zachráněním dvou lidí, ale máte vůbec ponětí, kolik mrtvých jste mohl ušetřit? Vy pako! Tohle si ještě odskáčete. Ještě a brzy se uvidíme!“ A tentokrát i s dvoučlenou ochrankou odkráčel dlouhou chodbou.“
Jen jsem tam stál a koukal. Tohle bylo pro mě nečekané. To, že jsem v rejži mě napadlo, ale v takovéhle. No, vyhození z armády bych snad ještě přežil. Ale co má znamenat to „Ještě se uvidíme.“ Že by vojenský soud, či nějaká osobní msta. Nebo to jen prohodil ze vzteku? V tuhle chvíli jsem se toho začal děsit. O veliteli se toho napovídalo už hodně, ale já těm pomluvám odmítal uvěřit, ale co když je na nich něco pravdy? Třeba na objednané vraždě, či donucení k spáchání sebevraždy. Že by na tak vysokém postu seděl nějaký mafián? Je fakt, že přešel z Tajné bezpečnostní agentury, kde se neštítí nikoho a ničeho.
Postrčila mě Alice. „Tak pojď a neber si to tak. Jdeme na párty, jdeš?“ … já měl ale plnou hlavu depresivních myšlenek a tak jsem odmítl.
…………