Tak schválně, kdo z vás už někdy zkoušel masturbovat nad hororem? Já vím, praštěná otázka, ale novinka kabelové stanice FX vás jednoduše donutí nad něčím takovým uvažovat!
Sama je totiž střelená; naštěstí tak nějak v dobrém slova smyslu. Když Ryan Murphy a Brad Falchuk (mimochodem tvůrci Glee) ohlásili, na jakém projektu začínají dělat moc důvěry to nevzbuzovalo. Hororový trh, obzvlášť ten americký, je přesycený (nehledě na to, že začíná vykrádat sebe sama) a ačkoliv mezi seriály lze jen těžko najít konkurenci, Supernatural už dávno není hororová záležitost, premiéra byla vyhlížena s rozpaky. A ty paradoxně přetrvaly i po odvysílání několika prvních dílů, kdy se odborná i laická veřejnost není schopna shodnout na tom jestli je to geniální, nebo pitomé.
Premisa je jednoduchá, nešťastná rodinka se nastěhuje do tajemného domu, kde se udála celá řada různě bizarních vražd a oběti (nezřídka i trýznitelé) mají tendence se v něm nadále zdržovat. Jelikož jsme ale v 21. století, dali vale chrastění řetězy i hučení do ventilace a radši si nasadili latexový oblek a ojeli novou majitelku. Beze srandy. A to zdaleka není to nejdivnější. V podstatě v každém díle se objevuje povícero záporných postav, přičemž je jen na divákovi jak a jestli je pozná a rozliší. Celkem zajímavý koncept, jenž je ale současně Achillovou patou celého seriálu.
Tvůrci se totiž moc nezdržují s vysvětlováním, což je nejvíc patrné hned na debutové epizodě. V ní jste hozeni po hlavě do příběhu, v němž se bez varování střídají časové linky a pokud to nestihnete pochytit, vaše smůla. To se sice v následujících dílech zlepšilo a došlo ke striktnímu rozdělení, ale jakýsi pocit zmatenosti přetrval. Velký podíl viny na tom bez pochyby má i fakt, že se autoři během úvodních pěti epizod vlastně ani jednou neobtěžovali cokoliv vysvětlit. Ne snad, že bych potřeboval všechny odpovědi hned, jenže vrstvením událostí a nových postav dosáhli pouze toho, že v tom má divák totální bordel a absolutně netuší kudy se vine téměř nepostřehnutelná hlavní dějová linka. Nehledě na to, že až konečně dostane kýžené odpovědi, už si dávno nebude pamatovat otázky.
Po technické stránce je ale vše vesměs v pořádku. Obsazení je brilantní, obzvlášť dcera v podání Taissy Farmigy, jíž tu rozpustilost a teenagerovskou drzost bez problému baštíte a ještě si říkáte o nášup. Pro slečny v publiku byl pro změnu obsazen Dylan McDermott, který však trpí posledním stádiem Lautnerova syndromu a po scéně nezřídka chodí jak ho pánbůh stvořil. Tvůrci naštěstí mysleli i na pány, jejichž voyerské choutky ovšem ukojily mnohem rafinovaněji. S odkazem na to, že chlapy jsou prasata se po domě potuluje hospodyně, kterou všechny „oduševnělé“ ženy vidí takovou jaká je (stará, seschlá a bez oka), zatímco muži vidí jaká byla – mladá, neuvěřitelně sexy, v minisukni a v podvazcích. Není divu, že si seriálový otec hned v jednom z prvních dílů musel sám ulevit.
Jelikož je pořad vysílaný na kabelovce s ničím z výše zmíněného není problém a American Horror Story pomalu kráčí k tomu stát se kultem. Nic proti tomu, ale o oprávněnosti takového postupu bych asi chvíli vydržel polemizovat. Zatím všichni režiséři totiž předvedli, že absolutně neumí pracovat s napětím (ačkoliv má být hororový, moc se u seriálu bát nebudete), což ještě umocňuje katastrofální soundtrack, jenž jako by se snažil vykrádat staré horory a divákovi servíruje nudný mix rádoby tajemných melodií, které však ani nepřekvapí ani nenadchnou a naopak vás v předstihu připraví na to co bude následovat. Výběr zpívaných skladeb je ovšem precizní. Inu, nechme se překvapit jak to bude s pořadem dál.