Vyvražděná rodina, zchátralý dům a dvě malé holčičky k tomu. Kvalitní duchařina? Ne, vlastně jen další ukecaný slaďák.
Star-power představitelů nejznámějšího britského špiona je věc vrtkavá. Zatímco některým se navzdory své účasti na jedné z nejdelších filmových sérií vůbec podařilo prorazit (Sean Connery, Pierce Brosnan), ostatní mimo služby Jejího Veličenstva jen živoří (v podstatě všichni ostatní). A k nim naneštěstí patří i Daniel Craig, který sice v období mezi bondovkami dělá vše proto, aby se z téhle škatulky vymanil, ale nějak se mu nedaří. Ne snad, že by se nepodílel na zajímavých filmech, nikdy v nich ale nefiguruje jako hvězda. Alespoň co se věhlasu a návštěvnosti daných snímků týče. A Dream House není výjimkou.
Přitom je to celkem škoda. Film to totiž není nejhorší, překousnete-li skutečnost, že navzdory trailerům nejde o horor (a vlastně ani o thriller), velký „nečekaný“ zvrat tvůrci provalí po půl hodině a Rachel Weisz se nesvlékne. Jim Sheridan jednoduše natočil snímek, jenž si není tak úplně jistý v jakém žánru by se mu vlastně líbilo. Chyba je ale asi hlavně na straně scénáristy, který veškeré nápady nacpe do prvních třiceti minut a zbylou hodinu se bezmocně plácá na místě a hlemýždím tempem žene snímek ke svému konci. Fakt, že odhalení hlavního záporáka zůstane tajemstvím vlastně až do závěrečných titulků lze považovat za zázrak. Tak trochu.
Zloduch totiž jednoduše patří do dějové linky, jíž se film pro jistotu vůbec neobtěžuje sledovat a když už na ni náhodou narazí, rychle ji pošle na kafe, nebo zkontrolovat pečeti na muničním skladu. Dialogy jsou nicméně sepsány umně a obě dětské protagonistky nejsou na pohled ani na poslech protivné, což beru za obrovské plus, protože to zdaleka nebývá pravidlem. Pochvalný výkon pak dle očekávání podává i ústřední dvojice (Craig a Weisz), jímž zamilovanost i manželství snadno uvěříte. Jelikož jsou svoji i ve skutečném životě byl by opak hodně smutnou manifestací jejich hereckých schopností. Přesto se ale asi najde dost lidí, kteří by hlasovali pro to, aby víc prostoru dostala sympaticky obyčejná Naomi Watts.
Menší poklonu je ovšem třeba vyseknout i zodpovědnému skladateli, jehož melodické linky ideálně dotváří atmosféru celého projektu, kterou lze bez okolků označit za jeden z největších podvodů na diváka. Kamera i vizuální filtry jako by se sekly někde u trailerů a zuby nehty se vás snaží přesvědčit o tom, že když už ne na horor, koukáte alespoň na mysteriózní snímek. Žádné mrazení v zádech se však nedostavuje a po pár desítkách minut napínání by byl člověk vděčný i za nějakou prosťoučkou lekačku. Vlastně je to takové malé čekání na Godota, během nějž ale člověk nezačne uvažovat nad smyslem života, nýbrž nad tím, jestli by neměl zkusit štěstí ve vedlejším sále.
Něco takového z logických důvodů netáhne (důkazem budiž, že když jsem byl na filmu s přáteli, kromě nás v kině byli jen dva další lidé) a Craigovo jméno prostě není dost známé na to, aby dotlačilo lidi do multiplexu. Což je v tomto případě jen a jen dobře. Ještě pár promarněných šancí a modrooký Brit přijde i o svůj špiónský flek. A to jsem vážně zvědavý kde se upíchne pak. 6/10