Třetí díl mojí Sci-fi povídky na motiv Dead Space a mnoho dalších.
Takhle sem se v životě nepotil. Aspoň mě přestala ta hlava. Už ani nevim, jak dlouho tu sem.
Krucinál, měl sem si zajít na tu technickou…
~dosažení-cíle-za-10-hodin~
Aha …
Vida! Články se roztavili, dveře povolujou. Jsem ve výtahu.
Snad to pojede do strojovny.
Strojovna, strojovna… přečti si někdy mapu, než vlezeš do vesmíru idiote.
Tady! Musim přes … sklad.
Kolik je tu stupňů, potim se jak krysa.
Zastavil jsem. Asi … jo, třetí patro, to je sklad a jídelna.
No tak… ! Povol. Pitomí dveře.
Paráda, zatavili se. To je tim vedrem, vytekli cívky. Doprdele, já tu chcípnu …
…
…
…
*cvak*
Hm? Dveře se pohnuly ? Kdo to …
doktorka! Sakra musim jí pomoct.
„Zatlačte tam Briane!“ slabě, ale slyším jí.
„Jak jste se dostala do trojky ?“
„Teď tlačte!“ fajn, konstruktivní plán. Ale nic.
Blik! Bože, miluju, když něco vymyslim.
„Ustupte od těch dveří!“ doufejme, že mě slyšela…
Magnetický výtahy nemívaj chlazení. Zpomaluje to reakci. Ale tahle stanice je původem z Marsu. Nemůže být mladší než 2048. Určitě je to mechanika… no ták.
Otevírám jednu ze skříní personálu pod podlahou. Trhám!
Všechno, něco z toho musí obsahovat dusík.
Tma… to vypadla elektřina ?
Ne ty génie. Přetrhal sis vodič…
To je teď fuk, něco musí … tady! orosená, ledová hadice.
Po pětiminutové trhání jsem jí „vyndal“ a natáhl ke dveřím.
Doufám, že je doktorka pryč.
Už chladnou. Ani tahle slitina to nevydrží. Kopu čím můžu. Prasklina!
Díra, svoboda.
Střepy chlazené slitiny Talliria. K divu, že jsem to dokázal zničit.
Dostal jsem se z výtahové rakve. Doktorka tam něco … vymýšlí.
„Co se děje ?„
„Tohle je jediný panel v patře, který dokáže ovládat všechny paluby kromě strojovny. Ta má samostatný panel, který budete muset ručně odpojit.“
„Počkat, ne tak rychle…
Musíme to promyslet. Kolik máme času ?“
Doktorka se na mě ani nepodívá. Neví o doktorovi. … Teď ne. Až budeme v bezpečí…
~dosažení-cíle-za-9-hodin-13minut~
„Zhruba dvě hodiny. Slunce má okolo sebe Stratosféru o teplotě přes 1000 Kelvinů. V té teplotě se Geus roztaví za 12 minut.“
Můj výraz se nehodí ani popisovat…„Radši bysme to měli uspíšit…“ otočí jen hlavu, nepatrně. Dívá se od shora dolu. Na mě, jako by zvažovala, jestli na to mám. Asi si myslí, že si toho nevšimnu.
„Tudy. Půjdete touto šachtou. Začíná ve skladu a končí na druhé straně personální kajuty. Odtamtud byste měl mít minimálně 30 minut.“ Ukazuje mi plánek celého třetího a druhého patra.
„Tohle si vemte“ sundá si něco na způsob handsfree ze svého ucha.
„Je to výkonná vysílačka, jen na zvláštní frekvenci, aby měla signál i v extrémních podmínkách. Napíchnu jí přes medikomb tady, a budu navigovat.“
Ani nedutám, abych nenarušil efektivní a rychlí harmonogram. Pořád mě fascinuje, že vůbec napanikaří, jen jedná.
„Jděte rovně skrz jídelnu směrem ke skladu. Až tam budete, řeknu kam dál“
Kývnu, nasadím vysílačku, otevřu dveře. Projdu skrz ně, a pak mi to dojde. Existuje něco, jako reálná pravděpodobnost. Snadno spočitatelná, jak tvrdil jeden můj učitel. Ale nepotřebujete kalkulačku, abyste věděli, že teď je to pod 10%.
Doktorka to věděla taky. Mě to ale zarazilo. Na druhé straně dvěří jsem se zastavil. Otočil hlavu směrem k ní.
Podívali jsme se na sebe. „Čas Čas Čas!“, hučelo mi v hlavě. naše pohledy rozdělili dveře.
Na to čumíš. Padej!
Průchod jídlenou proběhl přijatelně. Teplota okolo 35 stupňů byla lehce poznat na plastech a dalších věcech. Než jsem otevřel průchod do skladu, zaslechl jsem zvuk. Nějaké drcnutí talířů, nebo něčeho.
Jde se dál. Ve skladu je bordel. Všechny rezervy a zásoby připravované na roky života se tu váleli. A je tady měl najít vchod do strojovny.
„Dobrý, sem tady. Ale v tom bordelu to nevidim.“ udejchaně vykresluju mou situaci. Můžu se jen modlit, že mě slyší.
„Musíte. Je to v levém křídle. U lékařské rezervy. Průchodní jednočlenný poklop v podlaze.“
Po pár vteřinách hledání
„Mám to!“
„Skvěle … “ no nezní to optimisticky „… teď přitáhněte klapky, co jsou naproti sobě, k sobě.“
„Hotovo, pohnulo se to.“
„Teď to stačí vytáhnout…“ šlo to snadno, jen se nezmínila, že to váží snad dvacet kilo.
„…slezte po žebříku. Měl by tam být snadný kombinační vchod do ventilace u kajuty personálu“
Když jsem lezl po 100 metrech žebříku, zase jsem z prostor skladu něco slyšel…
„Doktorko? Kolik je lidí na Geusu?“
„Cože.. . ?“
„Je tu někdo, kromě nás? “ oběma se špatně dýchá
„Buďte klidný, nikdo tu není. Všichni dávno odletěli na Zemi“ nechce se mi tomu věřit. Ale na mě tu neni čas.
Dostávám se k malému průlezu. Je odemčený…
„Podle navigace jste u kombinačního průlezu. na dešifraci pracuji.“
„Bylo to odemčený, lezu do ventilace“
„Odemčené ? … „
Neodpovídám, jen lezu. Když se dostanu do kajuty, všechny dveře jsou odemčené. Lépe řečeno odpálené.
Ale co hůř tady dole je asi o 10 stupňů víc. Už to nesnesu.
Strojovna je překvapivě chladnější. Díky chlazení z prvního patra je tu opravdu líp.
„Dobrá. Teď odpojíte hlavní pult, čímž se otevře manuální ovládání motorů. Stačí vyndat napajecí zdroj pod pultem.“
Když slezu pod pult, vše je … připravené. Odhalený kabel zle akorát vytáhnout. Nechápu to. Někdo tu je. Ale teď stačí jen vytáhnout zdroj a vysadit turbíny.
„Hotovo, je tu tma.“ opravdu, nic nevidim.
„Za vámi, zhruba metr, je pult s vlastním zdrojem, bude fungovat“
„Je tu“
„Stačí stisknout červené tlačíto v pravo, a páčkou z boku pultu vysadíte energii.
Máte na to 8 minut“
~Varování!-depolizace-energetických-článků~
„Co se děje?“
„Geus dosáhl limitu teploty. Za 3 minuty vysadí podpora života!“
Mačkám tlačítko, páčka je dole.
Geus se přestává chvět.
„Díky bohu, motory vysadili.“ chvíle, ve kterou jsem doufal.
~Varování!-výpadek-energie-za-20-minut-7-vteřin~
„Co se zas děje?!!“ to neni možný, vždyť stojíme!
„Zatraceně! S tím jsem nepočítala. Setrvačnost Geusu je příliš velká, pořád jsme moc rychlí.“
Co teď. Konec.
Ta naděje je pryč.
…
Počkat… nápad. Můj mozek mě opět zachrání.
Zapínám pult. Světlo, i když slabé.
„Briane, co tam děláte?!“
Na keci neni čas. Než se mi uvaří krev, udělám to.
Hotovo!
~Varování!-jaderný-zdroj-vypuštěn~
„Co to hergot děláte?!!“
No tak. Z filmů vim, že jádra vybuchujou! No táák!!
Z malého okénka vidím volně se pohybující těleso. Slucnce si jádro přítahlo.
Ano! Konečně, co vidím. Snad je to, co si myslim.
„Doktorko, něčeho se chytněte!“
Ještě pár sekund. A je to tu. Tlaková vlna zasáha trup. Jak se kov deformuje, jdou z něj hrozné zvuky, najednou rána. Cítím, jak se Geus pohnul!
Začína chladnout podlaha.
„Doktorko, jste tam?“ sakra, snad tam je.
„Žijete? No tak jste tam?“
Nic… až. Kašel. Někdo tam je. Přežila to.
„Příště mi tohle oznamte trochu dřív.“
Vedrem a radostí z přežití sedám vyčerpaně k pultu.
Kroky… ! Slyším kroky.
Někdo ke mě přišel. Záře ze slunce mi dovolí jen siluetu.
„To ušlo. Šéfe…“