Lidská touha poznávat něco nového, je stará jako lidstvo samo.
Svítí slunce, zpívají ptáci a na stole leží otevřená kniha. Ve vedlejší místnosti zazvonil telefon. To všechno jsou informace, jen různého druhu a formy. Veškeré informace které nás obklopují, mohou být rozděleny na dvě skupiny. Na ty, které potřebujeme pro svou praktickou činnost, tedy tzv. funkční informace. Druhou skupinu tvoří estetické, kulturní, tedy informace pro náš život ne zcela nezbytné, bez nichž se za jistých okolností dokážeme obejít. Do nich patří literatura, filmy, hudba, fenomén č.1 internet apod. Jenže informací rok od roku přibývá. Lidská paměť má své meze, a tak je musí náš mozek neustále třídit. To znamená, že zapomínáme ty nedůležité informace a události co k nim patří. Vedeme s informacemi nekonečný boj. Každý den. Zvítězíme nad nimi, a nebo nám život jednou zcela zahltí? Bohužel v dnešní době dennodeně čelíme záplavě informací v nichž se účelově ztráci pravdivá skutečnost. Jsme brutálně masírováni spoustou polopravd, lží a účelových manipulací. Samotná skutečnost, čili pravda je záměrně překrucována. Propadandisticky zkresleným, či zamlženým faktům se těžko čelí a je tak snadné uvěřit i nehorázné lži. Často mě připadá, že samotná pravda pak ani nikoho nezajímá. Je na každém z nás, aby si vybral svou stranu mince.
Máme stále více volného času. Naše požadavky na kulturní a estetické informace se pořád zvětšují. Znamená to, že jsme oduševnělejší a moudřejší? Spolu s tím se nám postupně zvedají i naše nároky. Film viděný před mnoha lety, či hra nedávno s obrovským nadšením hraná, se nám po čase zdá zcela zákonitě být nic moc. Alespoň, že ten pocit nostalgie se dostaví… Před lety byl v USA proveden experiment. Dobrovolníci byli zavřeni do izolované místnosti zcela bez knih, novin, rádia a televize. Pobyt zcela prost kultury, byl pro ně natolik tíživý, že už po pár dnech měli psychické problémy a „trosečnický“ pokus raději vzdali. Podobně na člověka funguje i tzv. samovazba. Trest, být zavřený v cele sám, ač se to na první pohled nezdá, je velice tvrdý. Dalším pokusem bylo, spuštění dobrovolníka ve skafandru pod vodní hladinu. Kde byl zcela izolovaný od zvuku, světla, teploty okolí a úplně sám. Po několika hodinách samoty se u dobrovolníka dostavily halucinace, i po ukončení pokusu ještě nějaký část trpěl depresí. Dostavil se u něj tzv. „senzorový hlad“.
Zajímavé je už jenom to působení světla na člověka. Je dokázané, že pokud budete jíst ve tmě, jídlo vám bude chutnat méně, a naopak více když na něj uvidíte a bude hezky upravené na talíři. Pokusy dokázaly, že člověk je schopen normálně fungovat jen v podmínkách neustálého spojení s vnějším světem. Úplná izolace od vněmů je spouštěčem šílenství. Spojení se světem je pro člověka stejně nutné jako jídlo a teplo. Informace nezbytně k životu potřebujeme, a to i ty, které pro život nejsou zcela potřebné. Všichni tak stále prahneme po vědění. Je zajímavé, že většina informací jsou naprosté lži a výmysly, polopravdy a zkresleniny např. politika, nebo bulvár. Informace mají i svou cenu. Často se prodávají za skutečné peníze, a nebo směňují za jiné požitky. Díky nim můžete získat i ztratit. Někdy stojí i cenu nejvyšší – život. Samotnými informacemi je různě ovlivňován náš život. Někdy k lepšímu, ale mnohokrát k horšímu. Dokáží nám tak život nejen zpříjemnit, ale i zkomplikovat.
Lidská touha poznávat něco nového je stará jako lidstvo samo. Už ve starověkém Řecku, Athéňané jako velice civilizovaní, trávili svůj volný čas hovory o něčem novém a rádi také něčemu novému naslouchali. Od té doby uběhlo už dva tisíce let, ale touha po vědění a nových informacích je tu stále. Když před třiceti lety lidé odpovídali na anketní otázku, co by si vzali na neobydlený ostrov – odpověděla většina, že knížku a magnetofon. Dnes by si sebou vzali spíš mobil a notebook. Co to dokazuje? Věci se mění, ale hlad po informacích zůstává. Jenže není to jen touha po vědění co nás nutí číst knížky, sledovat film, a nebo v posledním případě hrát, právem či neprávem, kritizované virtuální hry. Při čtení knihy, sledování filmu a hraní her nám jde ve skutečnosti o únik před všední realitou. Náš útěk jinam vniká z různých pocitů. Vede nás k němu zamyšlení nad křehkostí a krátkostí našeho života, a pak je krásné být alespoň na čas nesmrtelným hrdinou. Z lásky, nenávisti, lítostí, nemoci či z jiného špatného jevu se stáváme aspoň ve své fantazii mstitely, detektivy, závodníky, kovboji atd. Bereme na sebe virtuální podoby spousty postav, které nám na nějaký ten čas dovolí stát se tím, čím bychom v reálném životě, z nejrůznějších důvodů, být nemohli.
Vliv uměleckých děl, jako jsou např. knihy, filmy, virtuální hry je na člověka obrovský. Je známo, že osobnost člověka se utváří ze tří faktorů. Jsou to vrozené vlastnosti, přímé a nepřímé životní zkušenosti. Nepřímou životní zkušeností se míní životní situace, které člověk neprožil sám na vlastní kůži. Tyto zkušenosti se k nám dostávají prostřednictvím knížek, filmů a her. Přičemž hrdinové z nich navštěvují naše reálné vědomí jako zcela reální a živí lidé, kteří žijí kolem nás. Často takové postavy bereme jako skutečné lidi, aniž si to vlastně uvědomíme. Spousta z nás ví, kdo to byl Vinnetou, Old Shatterhand, hrabě Monte Christo, a nebo třeba Hamlet. Dnešní nejdostupnější iluzí „druhého života“ pro mnoho z nás jsou právě virtuální hry, filmy a knížky. Přičemž čím více se vyvíjí technika, tím dokonaleji se virtuální svět podobá tomu reálnému. Lidé touží po útěku do světa fantazie, ale přitom je jejich přáním, aby se tento svět stále více podobal tomu reálnému.
Já osobně pamatuji ještě černobílou televizi a vzpomínám s jakým nadšením jsem koukal poprvé na barevný obraz. Dnes není problém vidět film ve vysokém rozlišení HD, a nebo si pustit nejnovější filmový trhák ve 3D. Pokrok se už zastavit nedá a ani není důvod, proč by jej člověk neměl využít. Hlavně tedy tam, kde dokáže jeho život obohatit. A o to celé vlastně jde.
